Tenkrát v Poděšíně

Zahajujeme novou rubriku, ve které budeme vzpomínat na to, jak to v Poděšíně bylo před pár desítkami let. Vzpomínat bude nejstarší občan naší obce, 90-letý pan Jaroslav Dočekal. Takže tenkrát v Poděšíně…

Zima.

Tak jako letos, bývaly často zimy s hodně sněhem i dříve. To se ale silnice neprohrnovaly jako nyní. Většinou byly nesjízdné a jezdilo se na saních po poli. Nejvíce sněhu bývalo na silnici k Polné v kopečku za vsí. Hned za Palasovými humny se vyjelo na pole a na silnici se vjelo až u Brožáku. Do Polné se dost často jezdilo. Byli tam lékaři, veterináři, okresní soud a ostatní úřady, neboť Polná byla tehdy soudní okres. Byl tam i zemědělský podnik Sativa, který měl všechny potřeby pro zemědělství, jako hnojivo, osiva. Od zemědělců vykupoval obiloviny a brambory. Autobus tehdy měl soukromý podnikatel pan Krajc. Ten v zimě nemohl jezdit pro nesjízdnost silnic. Sníh ze silnic se vyhazoval až před jarem. Starosta vyhlásil pracovní povinnost a z každého čísla někdo musel jít vyhazovat sníh. Silnice k Nížkovu bývala sjízdná celou zimu, protože se tam jezdilo pro výpalky do lihovaru. Výpalky byly odpad při zpracování brambor na líh. Doma se jimi polévala řezanka a dobytek lépe žral. Saně na ježdění v zimě bývaly dělány ze silných fošen a když se ujezdily, tak se podložily novými fošnami. Ale i koně se museli na zimu připravit. Před zimou se okovali zimními podkovami. Ty se lišily od podkov letních tím, že měly místo ozubů pevných šroubovací, říkalo se jim štolny. Na podkově byly čtyři. Při náledí se našroubovaly ostré, které se nechaly u kováře znovu naostřit. Kdo pracoval na poli s kravským potahem, ten celou zimu nevyjížděl. Auta tehdy nejezdila, protože žádná nebyla.

Největší radost měly děti. Tehdy nebyly počítače, ani televize, takže děti šly ven na klouzačku. Nejdelší klouzačka byla od kapličky, kolem Slámových, Stránských až k potoku. Další byla od Hanusových před Chvátalovými č. 11 (dnes Navrátilovi) a Musilovými č. 38 (dnes Landovi) přes silnici k potoku. Klouzačky se udržovaly. Večer se polévaly vodou a do rána tam byl led. Na rybníku se ještě nebruslilo, protože málo dětí mělo brusle. Do školy děti chodily ve dřevácích. Byly to vlastně pantofle, které měly na spodku dřevo. Dřeváky musely být ve škole na chodbě pěkně urovnané v řadě. Do dřeváků se obšívaly punčochy, na spodní stranu se přišíval kus pevné látky, nejlépe z klobouku. Další se přišil na vršek a na patu. Boty se nosily jen ve svátek a do kostela.                                  Jaroslav Dočekal nejstarší

 

Jaro.

Nejvíce se na jaro těšily děti, protože mohly začít chodit bosy a hrát si venku. Největší hráčské místo bylo u kapličky, kde si dělaly důlky a hrály o kuličky. Další hrou bylo házení míčem na kapličku. Kdo to nechytil, měl smradlavé vejce. Na silnici na vsi se hrála zaháňka. Utvořily se dvě skupiny a házely míčem proti sobě. Když to někdo chytil, mohla celá skupina postoupit o 10 metrů.Nejlépe uměl házet Jan Jaroš č.58. Ve které skupině on byl, ta vždycky vyhrála. Větší děti honily po silnici staré ráfky z kol. Protože tehdy byly silnice hrbolaté, dělalo to velký rámus. Také zemědělci očekávali toužebně až oschnou pole, aby mohli zasít jařiny – oves a ječmen. Nejprve se pole zorané na podzim uvláčilo a mohla se rozházet umělá hnojiva. K ovsu a ječmenu se dávala Thomasova moučka. Oves se sel, protože se jím krmili koně a bylo více krmné slámy, než by bylo z ječmene. Ječmen se sel hlavně na kroupy. Na setí již byly secí stroje. Na koně byly 17 řádkové a na krávy 15 řádkové. Někteří starší zemědělci moc secím strojům nevěřili a radši seli obilí ručně. Pole se muselo před setím nalíchovat. Většinou to prováděly starší děti. Uvázaly na provaz poleno a to tahaly po poli asi 2 m od sebe. Zasévač si uvázal rozsívku, do ní nasypal zrní a rozhazoval po poli. Zrní se muselo ještě zaorávat tříradličným pluhem. Po zasetí se pole ještě válcem přiválelo a tím bylo hotovo. Další plodina, která se na jaře musela dostat do země byly brambory. Nejen hospodář, ale i hospodyně měla na jaře plno práce. Musela se zaset semena bílé řepy a zelí, aby se sazenice mohly včas přesadit na pole, a další zelenina, neboť se v obchodech ještě neprodávala. Další její povinností bylo nasadit husy na snesená vejce. Dávalo se 12-14 vajec. Hnízdo muselo být v teple, většinou v koutku ve chlévě. Po týdnu sezení se vejce proti světlu prohlíželo a čistá se odstranila. Po 30 dnech se začala klubat housátka. Děti měly z housátek velikou radost, protože byla žlutá, porostlá chmýřím a švitořivá. Horší bylo, když je později musely honit na pastvu. Na pití se husy pouštěly na rybník. Tam bývalo mnoho husích hejn z celého horního konce vesnice. Další prací hospodyně na jaře bylo vychovat kuřata. Když začala nějaká slepice kvokat, dalo se pod ní 20 vajec a za 21 dní se začala kuřátka klubat. Chovalo se hodně slepic, protože příjem za prodané vejce a máslo býval jediným příjmem domácnosti. Tehdy se mléko ještě neprodávalo. Na odstředivce se oddělila smetana a z té se v máselnici dělalo máslo. Vejce i máslo kupovali podomní obchodníci, hokynáři. Protože nejen prací živ je člověk, byly i radovánky a zvyky. Prvně se slavil konec masopustu. Ten trval od Vánoc do Popeleční středy. V neděli se slavily Ostatky. V masopustu se odbývála i většina svateb a plesů. Před Ostatky se také prováděly domácí zabijačky. V sobotu chodívala i maškara. Vedl ji harmonikář a mladí byli různě přistrojeni. Chodili do všech chalup, kde již měly hospodyně připraveny koblížky, kořalku i peníze. Samozřejmě i hejno dětí u toho muselo být. Večer byla taneční zábava. Tady byla místní kapela pod vedením pana Václava Doležala č.15. Ta hrávala i v okolních vesnicích. Na Popeleční středu byl přísný půst a konec všemu veselí. V této době nebyly žádné svatby ani zábavy až do Velikonoc. Na Zelený čtvrtek přestal zvon na kapličce oznamovat poledne a tuto funkci převzali kluci s řehtačkami a klapačkami. Na Bílou sobotu, když opět zvon začal zvonit, se muselo třást s ovocnými stromy, aby měly hodně ovoce. Každý měl svůj úsek, protože jeden by to během zvonění nestihl. Týden před Velikonoci byla Květná neděle, kdy se v kostele světily kočičky. Bylo to několik proutků jívy. Ty pak hospodář vpichoval na pole s žitem, aby bylo dost na chleba. V neděli o Velikonocích se vařila a malovala vajíčka. Hospodář jedno přehazoval přes střechu stodoly, aby byla plná úrody. Manželé první vejce snědli spolu společně, aby zas celý rok zůstali spolu. Na Červené pondělí se pletly mrskačky a jimi se vyšlehala děvčata. Tento zvyk se udržel do dneška. Za 14 dní po Velikonocích byla pouť. Děti celý rok šetřily penízky na pouť. Tehdy ještě nebyly kolotoče na elektrický pohon a poháněli je kluci. Po pěti kolech se mohli jednou svézt zadarmo. Pouť byla velká slavnost a zvali se na ni všichni příbuzní.                                                      Jaroslav Dočekal nejstarší

 

Léto.

Pozdní jaro se pomalu přehouplo do léta. Dokončovaly se jarní práce. Kopání řepy, vyštipování bodláků v jařinách, pletí máku. V druhé polovině června se šlo na sena. Úspěšnost sklizně záležela hodně na počasí. Žádná siláž a senáž se nedělala a všechna tráva z luk se sušila. Hospodář najal tolik sekáčů, aby posekli naráz celou louku. Chodilo se sekat hodně brzo, tak ve čtyři hodiny, aby se co nejvíce posekalo ještě za rosy. Po posečení prvních řádků dostali osminu doma vyrobené kořalky – kmínky. Asi v sedm hodin přinesly holky snídani. Zůstaly již na louce, rozhrabovaly posečenou trávu a shrabovaly do kopišťat. To byl čtverec asi osm metrů velký, aby se z něho mohla udělat kůpa. Žádné pohrabáče ani obraceče za koně ještě nebyly, všechno se dělalo ručně. Když bylo hezky, tak se seno dvakrát obrátilo a dávalo do kup. Třetí den se kupy snesly z vlhkých míst na sucho a rozházely se. Opět se seno obracelo podle potřeby, až bylo suché. Shrnulo se do řad a nakládalo na žebřiňák. Doma se fůra zacouvala pod vikýř a ručně se seno ukládalo na půdu. Senomety byly až v pozdějších dobách. Když nebylo slunečno a přeprchalo, táhla se sklizeň do nekonečna a jakost byla špatná. Po sklizni sena z luk přišel na řadu jetel. V létě se krmil na zeleno, na zimu pro koně se musel usušit. Sklízel se trochu odlišně než seno z luk. Jetel se posekal žačkou na řádky, nechal uschnout. Pak se řádky obrátily a po zaschnutí se dával suchý do velkých kup. Ty se již nerozhazovaly a nakládaly na fůry a vozily domů. Seno z luk se krmilo většinou s dobytkem, suchý jetel byl pro koně. Dozněl červen a dětem nastaly prázdniny. Když bylo teplo, ohřála se voda v rybníku a dalo se koupat. Koupacím střediskem pro malé kluky, tak do deseti let, byla obecní váha. Byla to malá chaloupka mezi silnicí a rybníkem před číslem osm. Kluci se koupali nazí. Svlékli se za váhou a šli se brouzdat do vody. Pak si lehli na váhu na bříško a opalovali se. Holčičky se koupali v zástěrkách, svlékaly se v Chobotě. Tehdy byl rybník větší než nyní a Chobot byl plný olší. Kulturní dům tam ještě nebyl. Nikomu nevadilo, že na rybníku je plno hus a kachen. Starší kluci, co už uměli plavat, se koupali blíž ku hrázi, kde bylo víc vody. Požitku z koupáni si užívaly děti, ale i koně. Zavedli se do větší hloubky a tam se vydrhli rýžákem. Pak se ještě proplavili u hráze, kde bylo tolik vody, že tam museli plavat. I kladaři, co vozili velké klády do Polné u splavu zastavili, vypřáhli koně a v rybníku je napájeli. Horní rybník byl zásobárnou vody pro mlýn, který byl tehdy ještě v provozu. Další rybník byl ještě v Dolním konci, co je dnes autobusová zastávka. Třetí rybník byl na místě co stojí stavení a provozovna Zdeňka Šimka.

Jaroslav Dočekal nejstarší


Podzim.

Léto pokročilo a vládu převzal srpen, měsíc sklizně obilovin. Nejdřív uzrálo žito. Kde neměli koně, sekli všechno ručně. Kosa na obilí, hrabice, měla přidána na kosišti dlouhé prsty, kterými se posečené obilí přihrnovalo ku stojícímu. Za sekáčem šla žena, která obilí odebírala a vázala do snopů. Snopy se stavěly do panáků. Žitný panák byl z deseti snopů. Devět jich stálo a desátý se dával na vrch – vršák. Když panáky proschly, vozily se domů, kde se ukládaly ve stodole do párníků. Obilí se mlátilo až bylo na poli hotovo, většinou až do Vánoc. Kde měli koně, sekli žito žacím strojem. Za lištou byl přihrnovač, kterým se obilí přihrnovalo ke stojícímu. To musela žena odebrat a vázat do snopů jako u ručního sečení. Kratší obilí, oves, ječmen, se seklo na řádky, ty se po zaschnutí obrátily. Po úplném vyschnutí se vázaly do snopů a vozily hned domů. Kde byli koně, sekli toto obilí velkým žacím strojem, který měl čtyři pohrabáče, které obilí shrnovaly do strany, takže se nemuselo odhazovat. Po sklizni se pole pohrabalo a mělko podmítlo. Po sklizni všech plodin se provedla hluboká orba. Po sklizni obilovin přišly na řadu brambory. Ty se vyorávaly vyorávačem, který vyráběla firma Marek v Nových Dvorech. Jak vypadal vyorávač snad ještě je v paměti i mladých lidí. Brambory na konzum se vozily domů, kde se přebíraly a vozily do Polné nebo do Sázavy do družstva. Škrobáky se vozily přímo z pole do Nížkova do škrobárny nebo do lihovaru. Další důležitou prací bylo setí žita a pšenice. V osevním postupu se dávalo po jeteli. Před oráním se pole hnojilo chlévskou mrvou. Ta byla během roku vožena do kompostu a ten se před orbou rozvážel po poli. Po zorání se pole uvláčilo. Selo se secím strojem tak okolo 40 kg na míru (1 míra = 0,2 ha). Pšenice se selo jen pro vlastní potřebu na mouku, protože dávala nižší výnos než žito. Osivo se ještě mořilo proti chorobám. Po sklizni brambor a zasetí ozimů se ještě sklízela řepa a zelí.

Hospodáři chtěli mít všechno sklizeno do Posvícení, to je třetí neděli říjnovou. Po sklizni se prováděla ještě hluboká orba. Tím polní práce skončily a byl čas na mlácení obilí. Ještě bych se chtěl zmínit o výnosech. Obilovin se sklízelo 20-25 centů, brambor do 200q z hektaru. Žito se prodávalo okolo 60 korun, brambory do 25 korun za metrák. Mlácení obilí. Mlátičky s čištěním ještě nebyly a zrní se čistilo na fukaru-fofru. Oddělené plevy sloužily jako krmivo pro krávy. Než byla zavedena elektřina, poháněly se mlátičky žentourem, větší zemědělci měli benzinové motory. Jak vypadal žentour? Byl to litinový kulatý čep asi 20 cm vysoký a 15 cm silný, upevněný v litinové desce u země. Kolem čepu se otáčela kulatá litinová deska o průměru asi 130 cm. Ta byla na okraji ozubená,  zapadala do ozubeného pastorku a pomocí řemene na mlátičku. Na vrchní desce byl upevněn dřevěný sloupek o délce asi 3m. Před ten se zapřahal potah, který chodil dokola a tím uváděl žentour do pohybu. V roce 1925 byla do obce zavedena elektřina. Zavedením elektrických motorů se usnadnil provoz celého hospodářství. Slámu, která prošla mlátičkou, bylo nutno svázat do otýpek a uskladnit. Sláma se vázala do povřísel. Ta se dělala ze slámy, která se mlátila cepy. Dělání povřísel byla práce na chvíle, když nebylo možno pro špatné počasí dělat venku. Ještě jedna činnost byla na podzim prováděna – pasení dobytka. Páslo se na všech loukách bez ohledu na majitele. Před pasením byl pozván kovář, aby ošetřil dobytku paznehty, které od minulé pastvy přerostly. My jsme nejraději honili na Peklo. Hned za vsí se vyhnalo na Flesarovu louku a popásalo se až do Pekla. Kolem potoka bylo dost olší, takže bylo možnost dělat ohníčky a péci brambory. My jsme honili na pastvu čtyři až pět krav a dvě dorůstající jalovice. Také jsme rádi pásli u Cikar. Byl tam blízko les a bylo dost dříví na ohníčky. Páslo se celý podzim až do příchodu mrazíků.

Jak se žilo – pečení chleba.

Tyto vzpomínky se budou týkat naší rodiny, ale myslím, že i v jiných rodinách žili podobně. Jak se stravovalo? Hlavní potravinou byly brambory, výrobky z nich a domácí chleba. Mouka na chleba se mlela z žita. My měli tu výhodu, že mlýn u nás byl tehdy ještě v provozu. Ze žita se mlela mouka chlebová a výražka. Ta byla světlejší a pekly se z ní výražkové koláče. Jak se pekl chleba? Upéci dobrý chleba bylo umění. Večer před pečením se rozmočila v mléce hrudka suchého těsta z minulého pečení, která byla v díži. Přidala se mouka, vlažná voda a vše se dalo kynout. Díž byla dřevěná nádoba asi 80 cm u dna, k vrchu trochu zúžená. Musela být tak velká, aby se tam vešlo těsta na deset čtyřkilových bochníků. Díž se přikryla dřevěnou poklicí a na vrch se daly deky, aby kvas byl v teple. Ráno se těsto mísilo s moukou a kopistem rozmíchalo, aby bylo správně husté, nechalo se uležet a pak se dávalo do ošatek, kde ještě dokynulo. Mezitím se zatopilo v pekárně. Po dohoření dříví se pometlem a hřeblem pec vyčistila od popela a mohl se klást chleba. Dvířka od pekárny ústila do komory, dříve to byla černá komora, kde ve stropě byl otevřený komín, kam ústily všechny kouřové roury. Později byl komín uzavřen plechovým poklopem. Po pečení se do pekárny nanosilo dříví na příští pečení, aby v teplé peci doschlo.

(Pokračování příště)

Jaroslav Dočekal nejstarší