Období 1. světové války
28.6.1914 Sarajevský atentát
Jakmile se po obci rozkřiklo, že dne 28 června 1914 byl v Sarajevě zavražděn následník trůnu Rakouska – Uherska Ferdinand de Este, každý občan cítil, že tato událost se jen tak lehce neodbude a že to může míti vážné následky. Lidé uvažovali, co všechno Rakousko bude požadovati na Srbsku. Již tehdy naši čeští lidé cítili, že Německo a Rakousko připravuje válku, noviny neustále psaly o ozbrojení míru, ale kdy k ní dojde, nikdo nevěděl. Ještě nyní lidé doufali, že nic se nestane, neboť každý se pamatoval, jak ve škole vykládali v mírumilovnosti císaře Františka Josefa I. Jaké však bylo překvapení, když na den svaté Anny dne 26 července 1914 najednou se rozkřiklo, že je mobilizace a že ihned vojáci, kteří jsou na dovolené, musí narukovati a rovněž záloha do 32 roků. U některých zbraní a služeb do 39 roků. Nyní ve vsi se začal rozléhati pláč, nářek a proklínání, protože bylo viděti, že Rakousko chce potrestati malé Srbsko velmi důkladně a nespravedlivě, jelikož Srbská vláda za nic nemohla a chtěla veškerou věc urovnati. Úřady se hned postaraly, aby v každé obci byl žlutý s černým tiskem a vněm stařičký mírumilovný císař dává prohlášení „Mým náírodům“ že trůn habsburský potřebuje potrestati Srbsko. Bylo tam uvedeno, kdo všechno má narukovati, vzíti si sebou živobytí na tři dny a útěcha, že to snad nebude dlouho trvat. Lidé se těšili, že malé Srbsko bude utlučeno čepicemi a že asi za tři neděle bude zase mír, leč události se vyvinuly jinak. Malého Srbska se ujalo se ujalo Rusko a vypovědělo Rakousku válku. Krvežíznivý německý císař Vilém II pomohl Rakousku. ( Jak již bylo ujednáno dříve na poradách v růžových sadech v zámku Konopiště u Benešova ) a vypověděl válku dne 1. srpna Rusku, dne 3. srpna Francii, kterou chtěl do 6-ti neděl zničit a proto táhli Němci přes bezbrannou Belgii. Anglie se nemohla dívat na toto zákeřnictví a šla proti Německu. Tak se roznítil válečný požár, který zachvátil celou Evropu i různé státy ve světě a proto tato hrozná válka se jmenuje „Světová“. Byla to strašná vichřice, jaké svět do té doby neviděl. Bitvy netrvaly jako za minulých časů hodiny, ale několik dní, celé měsíce v létě i v zimě, byly současně na mnoha bojištích, nejen na zemi, ale pod zemí, na vodě, pod vodou i ve vzduchu. Lidé se nevraždili jen sečnou a střelnou zbraní, ale i výbušnými látkami, otravnými plyny, plameny, tanky a pod. Ve frontách stály milióny vojáků bílých, žlutých i černých. Němci hned na počátku prohlašovali, že je to zápas Slovanstva s Germánstvem a proto naší lidé nastupovali jen s donucením, vědouce, že pomáhají jen svým úhlavním nepřátelům. Proto kdo mohl, hleděl se dostati do zajetí a tam obrátit zbraně proti našim utiskovatelům. Touto myšlenkou a vlastenectvím vynikly ruské, francouzské a italské legie.
26.7.1914 Mobilizace
V neděli 26. července 1914 ráno byla všem starostům telegraficky oznámena mobilizace, a za dvě hodiny přijel úředník s mobilizačními spisy. Mobilizován do 24 hodin 8 a 9 armádní sbor. V úterý dne 28.7. 1914 vyhlášena válka. Dne 27. července 1914 z Poděšína nastoupilo ihned 23 vojáků. Jmenovitě dle čísel popisných:
Jaroš Josef č. 1, roč. 1889, Flesar Rudolf č. 10, roč. 1884, Stránský František č. 13, roč. 1883, Šimek Jan č. 14, roč. 1876, Doležal Václav č. 15, roč 1889, Rosecký Josef č. 19, roč. 1875, Sochor Josef č. 27, roč. 1883, Sláma Martin č. 28, roč. 1888, Sláma Václav č. 29, roč. 1892, Dobrovolný Edvard č. 32, roč. 1879, Pařík Josef č. 35, roč. 1894, Musil František č. 38, roč. 1882, Musil Rudolf č. 38, roč. 1884, Musil Vavřinec č. 38, roč. 1876, Chvátal Josef č. 47, roč. 1887, Chvátal Stanislav č. 47, roč. 1889, Šmiraus Josef č. 50, roč. 1891, Stránský Jan č. 51, roč. 1881, Šurnický Emanuel č. 53, roč. 1894, Šurnický Václav č. 53, Šurnický Vojtěch č. 53, roč. 1888, Dobrovolný Josef č. 54, roč. 1876, Rosecký Karel č. 55, roč. 1875. Celkem bojovalo 80 našich vojáků.
Č. 1. Jaroš Josef, Jaroš Adolf, Jaroš Bedřich, č. 2. Jágr Josef, č. 3. Stehlík Josef, č. 4. Doležal Antonín, č. 6. Palas Josef, č. 7. Flesar Alois, Flesar Josef, č. 8. Bláha Josef, č. 10. Flesar Rudolf, Flesar Bohumil, č. 11. Rosecký Martin, č. 12. Šimek Vojtěch, č. 13. Stránský František, č. 14. Šimek Jan, č. 15. Doležal Václav, Doležal Josef, č.16. Činčera František otec, Činčera František syn, č. 17. Homola Václav, č. 18. Kašpárek Josef, č. 19. Rosecký Josef, č. 20. Homola Josef, č. 21. Novotný Jan, č. 22. Bečka Václav, č. 23. Pařízek Adolf, č. 24. Svoboda Gustav, č. 25. Šimek Jan otec, Šimek Jan syn, č. 27. Sochor Josef, Sochor František, č. 28. Sláma Adolf, Sláma Martin, č. 29. Sláma Václav, Sláma Jan, Sláma Josef, č. 30. Dobrovolný Josef, č, 31. Sedlák Jan otec, Sedlák Jan syn, Sedlák Rudolf syn, č. 32. Dobrovolný Eduard, č. 33. Chvátal František, č. 34. Homola František, č. 35. Pařík Jan otec, Pařík Jan syn, Pařík Josef syn, Pařík František syn, č. 36. Stehlík Josef, č. 38. Musil Vavřinec, Musil František, Musil Rudolf, č. 39. Chvátal Antonín, č. 42. Šimek Jan, Šimek František, č. 43. Sedlák Václav, č. 44. Koumar František, Koumar Antonín, č. 46. Hanus Josef, č. 47. Chvátal Alois, Chvátal Stanislav, Chvátal Josef, Chvátal Adolf, č. 48. Šimek Jan, č. 49. Enderle František, č. 50. Šmiraus Josef, Šmiraus Vojtěch, Šmiraus František, č. 51. Stránský Jan, Stránský Josef, č. 52. Rychtecký František, Rychtecký Josef, č. 53. Šurnický Vojtěch, Šurnický Emanuel, Šurnický Václav, č. 54. Dobrovolný Josef, č. 55. Rosecký Karel otec, Rosecký Karel syn, Košák Antonín.
V knize „Seznam legionářů za 1. světové války v okrese Žďár nad Sázavou“, kterou sestavil Ivo Fika je o Poděšíně napsáno toto: Doležal Václav (nar. 3.8.1889) č.15, střelec deposito italský legionář – evidenční číslo 11.733, zajat 28.4.1918, do legií vstoupil 7.6.1918. Sláma Václav (nar. 1892) č.29, ruský legionář. Byl příslušníkem 21. Československého pluku, který se téměř celý 27.8.1914 vzdal Rusům. Do Ruské legie vstoupil 15.5.1918, domů se vrátil 11.1.1920 na japonské lodi „Ifaly Maru“. Stehlík Josef (nar. 2.3.1895) č.36, střelec 31. pluku 11. roty. Italský legionář – evidenční číslo 1.382, zajat 30.6.1916, do legií vstoupil 16.4.1918. Stránský František (nar. 1883) č.13, ruský legionář, zajat 9.9.1914, do legií vstoupil v roce 1918, domů se vrátil 9.10.1920. Šurnický Václav (nar. ?), 1. pluk ruských legií.
Osudy našich vojáků v první světové válce
Jaroš Adolf č.1, byl odveden v roce 1915 ve věku 22 roků, sloužil u praporu polních myslivců č.2, a byl na Italské frontě 1916 raněn. Po vyléčení byl zase na Italské frontě a tam ke konci války zajat. V zajetí těžce onemocněl a po uzdravení přidělen k Československému domobraneckému praporu. Do vlasti přijel v červnu 1919.
Jaroš Bedřich č.1, byl odveden v roce 1915 a sloužil až do konce války u vozatajstva. Domů přišel v listopadu 1918, ale následkem útrap ( výbuch granátu v zákopu ) si přinesl duševní chorobu a zemřel v ústavě choromyslných v Německém Brodě v roce 1931.
Jaroš Josef č.1, byl aktivní v době mobilizace u střeleckého pluku. Byl hned povolán na ruskou frontu, raněn 28.8.1914 u Komárova. Léčen byl v nemocnici v Linci a v Čáslavi. Po vyléčení byl poslán zase na ruskou frontu a raněn při útoku dne 8.3.1915 u Gorlice. Léčen v Těšíně, ve Vídni a ve Velké Kaniži. Byl poslán po třetí na ruskou frontu, kde onemocněl 18.12.1915 u Čatorijsku. Léčen v nemocnici v Cholmu, po vyléčení nechán na ruské frontě. V únoru 1918 byl poslán na Italskou frontu, tam byl raněn při útoku 15.6.1918, léčen v nemocnici v Bad Ischlu. Domů se vrátil v lednu 1919.
Jágr Josef č.2, byl odveden roku 1916 ve stáří 19 roků a sloužil u pěšího pluku 12 a bojoval na ruské a italské frontě. Domů se vrátil 30.6.1918. dostal dovolenou a do konce války dezertoval.
Stehlík Josef č.3, narukoval 28.8.1916 ve stáří 23 roků, k horskému dělostřeleckému oddílu. V roce 1917 bojoval na rumunské frontě, v zimě byl v nemocnici v Uhrách a roce 1918 bojoval na italské frontě. Začátkem listopadu 1918, byl u městečka Malé zajat a po několika dnech cesty přišel s transportem do tábora Busto Arzicio. Tam byli ubytováni v polních stanech Češi a Slováci pohromadě. Ke konci ledna 1919 byl poslán s transportem Čechů do tábora Gasten, kde se tvořily čs., prapory italské domobrany. Na začátku února byl jeho prapor poslán z tábora do vesnic. Tam žili všichni družně jako vojíni čs armády, cvičili prostná i pochodová, ale bez pušek. Vrátil se ze zajetí do Čech v květnu 1919.
Doležal Antonín č.4, byl na vojně po mobilizaci pouze týden a jelikož byl nemocen, hned se léčil v nemocnici a pak dostal dovolenou 1 měsíc. Jelikož se choroba nelepšila, léčil se až do konce války doma na své výlohy. Po převratu byl ihned zdráv a chlubil se, že to vyhrál.
Dům č.5, z tohoto domu nešel nikdo do války, jelikož syn byl ještě mladý a otec stár přes 50 roků. dva syni Antonín a Josef už před válkou odjeli do Ameriky. Rakouským úřadům se to zdálo divné a proto dvakrát četníci vyšetřovali, kdo jim dal peníze na cestu. Byli toho názoru, že prchali do ciziny za války, aby nemuseli hájiti zpuchřelé Rakousko.
Palas Josef č.6, rukoval roku 1915 ve stáří 27 roků. Bojoval na ruské frontě u zákopníků, tehdejší název „sapír batalion“. Vrátil se domů před převratem.
Flesar Alois č.7, byl odveden ve věku 18 let a rukoval dne 15.11.1915 do Kutné Hory, odkud byl transportován do Vídně ke 4. pluku. Bojoval na ruské frontě a padl 8.6.1916 mezi Luckem a Sokolem.
Flesar Josef č.7, rukoval 31.1.1917 do Kutné Hory, kde byl až do 25.4.1917 v nemocnici. Od toho dne byl vyžádán k rolnickým pracím až do převratu.
Bláha Josef č.8, byl odveden 1916. Byl 7 měsíců v nemocnici v Čáslavi a pak propuštěn domů ze zdravotních důvodů.
Dům č.9, zde nikdo nešel do války, protože zde bydlely pouze vdova s dcerou.
Flesar Bohumil č.10, byl bankovním úředníkem v Semilech. Byl jednoroční dobrovolník. Jako fenrich bojoval na ruské frontě a padl v roce 1915.
Flesar Rudolf č.10, rukoval hned při mobilizaci ve stáří 27 roků. Byl na Italské frontě u dělostřeleckého pluku. Domu se vrátil v roce 1918.
Rosecký Martin č.11, rukoval 5.5.1915 ve stáří 40 let a sloužil u 12. střeleckého pluku v Čáslavi. Později byl tento pluk přeložen do Velké Kamiže v Maďarsku. Bojoval na Srbské frontě a byl přítomen, když Rakušané dobyli Bělehrad. Jako samostatný hospodář byl vymožen z vojny dne 10.10.1917 a již do války nešel.
Šimek Vojtěch č.12, byl odveden v červnu 1915 ve stáří 38 roků k 12. domobraneckému pluku v Litoměřicích. Bojoval na Ruské frontě blízko Kolků a tam byl zajat 8.6.1916. v zajetí pracoval u hospodáře. Domů se vrátil v srpnu 1918.
Stránský František č.13, rukoval hned při mobilizaci ve stáří 31 roků k dělostřeleckému pluku č.41 v Solnohradě. Bojoval na Ruské frontě a dne 9.9.1914 byl zajat u Tomášova. Šest měsíců byl v zajateckém táboře v Krasnojarsku a v Omsku na Sibiři. Šest měsíců byl na vesnici, tři roky v uhelných dolech v Omské gubernii a dva roky v Československé legii v Irkutsku a Vladivostoku. Domů se vrátil 9.10.1920.
Šimek Jan č.14, narukoval hned při mobilizaci ve stáří 41 roků. bojoval na Srbské frontě a začátkem září 1914 byl zajat a v zajetí onemocněl na tyfus a zemřel 15.1.1915 v Kruševači v Srbsku. V čísle 14 byl v nájmu.
Doležal Václav č.15, narukoval hned při mobilizaci ve stáří 22 roků. sloužil u 231. pěšího pluku a bojoval na ruské frontě u Tomašova. Při ústupu se sám střelil do ruky, jelikož na počátku války se myslelo, že kdo je již raněn, že ho už Rakousko nebude potřebovat. Byl to omyl. Vojáků ubývalo a proto po vyléčení zase každý musel znovu na frontu. To se někdy opakovalo vícekrát. Po vyléčení byl poslán na srbskou frontu a když Itálie vypověděla válku, tak ihned odjel na frontu italskou ke Gorici, později do Korutan, potom na ruskou frontu. Z ní dostal dovolenou a jako nemocný na revmatismus se léčil v Kutné Hoře. Po uzdravení opět jel na italskou frontu. Tam byl u řeky Piavy. Československé hlídky jej upozornili, že by mohl do italského zajetí. Bylo dohodnuto, kdy si pro ostatní Čechy přijdou. Na začátku května při smluvené Italské střelbě byl zajat. Do italské legie vstoupil 8.6.1918. bojoval na Dos Altu. Po návratu do vlasti dne 28.10.1919 bojoval na Těšínsku s Poláky a naposled na Slovensku roku 1921 s maďarskými bolševiky.
Doležal Josef č.15, byl odveden v roce 1915 v 18. letech. Byl zajat na italské frontě roku 1917 a v zajetí u Říma zemřel na úplavici.
Činčera František, č.16, (otec), šel do války 15.1.1916 a byl přidělen k 9. pěšímu pluku maďarskému. Napřed byl na ruské frontě a odvelen na italskou frontu. Tam byl u záložníků a ti vozili po vodě náboje a potřebné věci do zákopů. Po mnoha nebezpečích přijel dne 26.10.1918 domů.
Činčera František, č.16, (syn), rukoval v roce 1917 v 17. letech. Po výcviku ve Vídni jel do Albánie. Byl řidičem nákladního auta a dovážel do zákopů vše potřebné. Onemocněl na malárii a léčil se v nemocnici v Dubrovníku. Domů přijel v listopadu 1918.
Homola Václav č.17, rukoval 3.9.1914 ve věku 41 roků k 21. pluku do Čáslavi a odtud do Vídně. Na Italskou frontu odjel 15.2.1915 a byl přidělen k polním četníkům. Služba byla následující: rekvizice, odebírání zbraní, přivádění civilistů k odvodu apod. dne 2.1.1916 byl přeložen ke 14. pěšímu pluku brněnskému. Byl zařazen do bitevní čáry na kopec Adamelov 3436 m.n.m, kde byl věčný led. Po šesti týdnech k proviantůře. Vždy o 6. hodině večerní rozvážel zásoby pro vojsko na horu a o 6. hodině ranní končil rozvoz. Dne 8.10.1917 byl přidělen ke kuchyni a tam byl až do 18.3.1918. pak dostal domů dovolenou a už nerukoval.
Kašpárek Josef č.18, byl odveden 1915 ve stáří 22 roků. Sloužil u polních myslivců a bojoval na italské frontě u Gorice a později za Tridentem nad obcí Pinzolo v ledovci ve výšce 3426 m. při kopání chodeb k italským zákopům narazili na velikou a krásnou jeskyni v ledovci. Do zajetí přišel dne 6.10.1918 a byl ubytován v Monte Opedále. Jak se mu dařilo, je patrno z jeho vlastních slov. Lágr byl za dráty na poli, pod stany, stravu jednou denně, chleba málo, hladu dost, vší ještě víc, k tomu často deště a zima. Dne 6.1.1919 jsme dostali nový oblek a byl jsem přidělen k 12. praporu domobrany. Odjel jsem do Angery u jezera Lago Maggiore. Tam bylo krásné podnebí, vše k dostání a obyvatelé dobří. Prapor pořádal tři divadla v přírodě, účast velká a Italové byli spokojeni. Čistý výnos byl věnován městské chudině. Do vlasti odjel dne 6.7.1919 a na žádost propuštěn dne 14.10.1919 z Opavy.
Rosecký Josef č.19, narukoval hned při mobilizaci, ač byl starostou obce, ve stáří 39 roků. sloužil u domobrany polního pluku 12 v Čáslavi. Bojoval na ruské frontě a tam padl dne 9.9.1915 u Sokalu.
Homola Josef č.20, byl odveden roku 1916 v 19. letech a sloužil u 1. pluku ženistů v Terezíně. Bojoval na ruské frontě u Tarnapole při řece Seretu. Když onemocněl na úplavici, ležel týden v polní nemocnici, po uzdravení dostal dovolenou a na cestě domu znovu onemocněl, dostal se do jihlavské nemocnice. Po uzdravení odjel na italskou frontu. Vrátil se domů 1918.
Novotný Jan č.21, rukoval za měsíc po mobilizaci s druhou výpravou ve věku 42 roků. do první fronty nastoupil v Srbsku u 12. pěšího pluku. Bojoval u Bělehradu, v Černé Hoře a v Albánii. V roce 1915 se dostal na ruskou frontu k 33. polskému pluku. U Lvova onemocněl na malárii, jejíž nákazu chytl v Albánii. Byl v nemocnici v Lublíně, v Hranicích a Krakově. Domů se vrátil v listopadu 1918.
Bečka Václav č.22, byl odveden v roce 1917 ve věku 19 roků a přidělen byl k dělostřelectvu na italské frontě. Domů se vrátil po převratu.
Pařízek Adolf č.23, odveden v roce 1915 ve věku 38 roků. sloužil u 21 pěšího pluku. Bojoval na ruské frontě a tam byl raněn. Prošel tyto nemocnice: v Lipníku, v Mostě, ve Vídni, Egru, v Kapošváru, a v Budapešti. Vrátil se po převratu 1918.
Svoboda Gustav č.24, byl odveden 10.8.1915 ve věku 47 let. Sloužil u 6 divize vozatajstva jako kovář na ruské frontě. Vrátil se 10.3.1918 na žádost o zproštění.
Šimek Jan č.25, (otec), rukoval v roce 1916 ve věku 48 let do Kaniže v Maďarsku. Potom přešel do Čech na práci a na služby. Byl v Terezíně, Josefově a v Chrudimi, Tihle padesátníci vůbec do fronty nepřišli. Vrátil se domů v červnu 1918.
Šimek Jan č.25, (syn), byl odveden 20.1.1918, rukoval 6.2.1918 ve věku 18 let. Sloužil u 21 pluku. Na frontě v Itálii byl asi 14 dní, jelikož 3010 již veškeré vojsko opouštělo svá místa. Přijel do Třeboně 16.11 a tam zůstal v nemocnici do 12.12.1918.
Sochor Josef č.27, musel jako záložník narukovat hned při mobilizaci ve stáří 31 roků k pěšímu pluku číslo 21. Na ruské frontě byl třikrát raněn. Prvně 21.10.1914 u Radimova šrapnelovou kuličkou. V nemocnici byl v Přívoze u Ostravy. Po druhé na frontě mu omrzly nohy a dostal se dne 3.3.1916 do nemocnice Brody v Haliči a po pěti dnech do válečných dřevěných baráků v Králově Poli u Brna, potom do Terstu, Štýrského Hradce a jako zbraně neschopný byl dán k zásobovacímu oddílu v Terezíně. Po třetí šel na frontu jako pekař. Když onemocněl byl dán do nemocnice ve Štýrském Hradci a na žádost do Čáslavi. Jako rekonvalescent v Terezíně dostal měsíc dovolenou a měl rukovat šest dní před převratem, ale již nikam nešel.
Sochor František č.27, byl odveden v roce 1916 ve věku 47 let. Sloužil u domobrany telefonního oddělení 21 pluku. Raněn nebyl a přišel domů po převratu.
Sláma Adolf č.28, byl odveden roku 20.1.1918 a rukoval 6.2.198 ve věku 18 let k 12 pěšímu pluku. Byl na Italské frontě zajat dne 29.10.1918 a v únoru 1919 zařazen k Čs. domobraně 45 prapor. Do vlasti se vrátil v srpnu 1919 a září byl propuštěn.
Sláma Martin č.28, má tuto smutnou vzpomínku „ve válce jsem se dostal do pevnosti Přemyšl. V říjnu 1914 byla obležena ruským vojskem. Rusové dělali strašné útoky, neb ji chtěli dát k svátku carovi Mikuláši. Byli odraženi, neb jsme se drželi. Mrtvých bylo 70.000. Pevnost byla nedobytná, ale sklady byly naprosto prázdné. Nastal hrozný hlad. Snědli jsme koně, psy, kočky a co se dalo. Byli jsme krmeni teplou vodou. Vojáci umírali hlady. Byli jsme zesláblí, ale Rusové na nás nešli a čekali. 19.3.1915 jsme udělali zoufalý útok a doufali, že prorazíme k rakouské armádě. Ta byla poražena a my také a dostali jsme oheň ze tří stran. Poslední síly jsem vydal na útěk. 22.3 se Přemyšl vzdal. Ze 120.000 nás zbylo 40.000. po 15. letech jsem přišel o nohu následkem války“.
Sláma Václav č.29, měl právě dovolenou, když přišla mobilizace a proto hned narukoval ke svému pluku č.21 do Čáslavi ve stáří 22 roků. bojoval na ruské frontě a dne 27.8.1914 se celý pluk vydal do zajetí. Pak byl 9 měsíců v zajateckém táboře, potom přešel na práci na dráhu a tam pracoval 2,5 roku. Do ruské legie vstoupil 15.5.1918 a do vlasti přijel 11.1.1920 na Japonské lodi „Ifaly Maru“.
Sláma Jan č.29, byl odveden 19.10.1914 ve věku 20 let. Sloužil u 21. pěšího pluku, bojoval na ruské frontě a dne 2.5.1915 byl raněn a 14.8 tohoto roku zemřel v nemocnici ve Vítkovicích. Jeho tělo bylo přivezeno 20.8.1915 do Nížkova, kde je pochován.
Sláma Josef č.29, (strýc), byl odveden ve válce a sloužil asi 2 roky. Pak byl ze zdravotních důvodů propuštěn. V roce 1918 zemřel na chřipku což bylo uspíšeno válečnými útrapami.
Dobrovolný Josef č.30, byl odveden v roce 1915 v 19 letech. Bojoval na ruské frontě u 6 pluku. Raněn byl u Lucku v září 1915 a léčil se v nemocnici ve Frenštátě p/R.
Sedlák Jan č.31, (otec), byl odveden 10.8.1915 ve věku 50 let. Sloužil u 1 pěšího pluku, zastával různé stráže na ruském bojišti v Bukovině a ve východní Haliči. Domů se vrátil 29.6.1917.
Sedlák Jan č.31, (syn), byl odveden roku 1915 ve věku 18 let. Sloužil u 21 pěšího pluku na italské frontě u útočné patroly. Byl jednou raněn a léčen v nemocnici v Sisáku. Domů se vrátil po převratu.
Sedlák Rudolf č.31, (syn), odveden roku 1917 ve věku 18 let. Sloužil u 9 dělostřeleckého pluku v Terezíně. Bojoval na italské frontě. Domů se vrátil po převratu.
Dobrovolný Eduard č.32, rukoval jako záložník hned při mobilizaci ve věku 34 roků. sloužil u 8 pluku dragounů a bojoval na ruské frontě. Domů přišel 27.8.1917, jelikož mu vyhořelo stavení a byl vymožen jako samostatný hospodář.
Chvátal František č.33, narukoval dne 3.10.1914 ve stáří 40 let jako záložník 2 výzvy. Byl u 12 pěšího pluku v Čáslavi. Po třech měsících onemocněl a při super arbitrážním řízení byl trvalé vojenské služby zproštěn.
Homola František č.34, byl odveden 1915 ve stáří 28 roků. Sloužil u 21. pěšího pluku v Egru v Maďarsku. V roce 1917 dostal dovolenou, a když zase nastoupil, dostal za 4 dny telegram, že jeho stavení vyhořelo. Dostal dovolenou a již jako samostatný hospodář na vojnu nešel.
Pařík Jan č.35, (syn), byl odveden v roce 1915, jako 18-ti letý. Narukoval do Egru k 21. pluku. Po výcviku odjel na Italskou frontu, kde byl asi 13 měsíců. Pak byl poslán na Albánskou frontu, ale zůstal v záloze v Sarajevu. Domů se vrátil 3.11.1918 s hojnou zásobou bosenského tabáku, který byl u nás velmi vzácný a po cestě musel být pečlivě schováván.
Pařík Jan č.35, (otec), byl odveden v roce 1915 ve věku 49 let.
Pařík Josef č.35, (syn), byl odveden 1914 ve věku 20 let. Prodělal výcvik ve Velké Kaniži a potom bojoval na ruské frontě, kde se dostal do zajetí. Někdy začátkem roku 1918 přišla výměna zajatců a tak přišel zpět do Kaniže.
Stehlík Josef č.36, byl odveden v roce 1915 ve věku 20 let. Prvně byl na ruské frontě a pak byl odvezen na italskou a tam 30.6.1916 zajat. Vstoupil do italské legie a v roce 1919 přijel do vlasti, ale hned jel na Slovensko proti maďarským bolševikům. Domů se vrátil zdráv.
Jistě velmi smutný svátek sv. Anny měli v domě číslo 38. Hned při mobilizaci museli narukovat tři bratři. Musil Vavřinec, 38 roků, Musil František, 32 roků, Musil Rudolf, 30 roků.
Musil Vavřinec byl na italské frontě u sanitního oddělení. Vrátil se domů po převratu.
Musil František sloužil u 21. polního pluku a bojoval na ruské frontě, kde byl v roce 1914 raněn. O berlích přijel domů, dováželi jej k lékaři do Polné, ale doma byl jen 14 dní. Byl povolán do nemocnice v Čáslavi, nebyl ještě dobře vyléčen, byl uznán schopným a jel na ruskou frontu znovu. Tam byl zajat a 1920 utekl ze zajetí domů.
Musil Rudolf bojoval na italské frontě. Dne 27.11.1917 byl raněn kulí z pušky do skrání, nosil ji 14 dní v hlavě a pak si ji sám vytlačil. Prvně byl v nemocnici v Segedíně, potom v Čáslavi. Jako invalida dostal doma první měsíc 96 korun, ale druhý měsíc přišlo povolání, ať neprodleně jede ke svému 21 pluku do Egru. Dne 15.8.1917 přijel na dovolenou a jako samostatný hospodář byl osvobozen.
Chvátal Antonín č.39, byl odveden v srpnu 1915, narukoval 17.1.1916 ve stáří již přes 50 roků. Sloužil u praporu myslivců č.12 v Kutné Hoře. Bojoval na ruské frontě v Bukovině. Když onemocněl, byl dovezen do nemocnice v Českém Krumlově. Jako rekonvalescent byl poslán do Tyrol, do Uher a potom uznán schopný strážní služby. Jednou, když se chtěl dostat na dovolenou, musel se upsati na válečnou půjčku. Dne 14.6.1917 byl propuštěn domů na neurčito a již nenarukoval.
Šimek Jan č.42, (otec), odveden v listopadu 1914 ve stáří 21 let. Sloužil u 21. pěšího pluku. Bojoval na italském a rumunském bojišti. Byl zraněn v Rumunsku a v nemocnici byl v Temešváru a ve Vídni. Domů se vrátil v listopadu 1918.
Šimek František č.42, (syn), byl odveden v dubnu 1915 ve stáří 19 roků. sloužil u 12 pluku „handwer“. Bojoval na ruské frontě a tam byl raněn. Domů se vrátil v říjnu 1918. Za maďarského vpádu šel hájit Slovensko.
Sedlák Václav č.43, narukoval hned při mobilizaci. Jelikož nebyl zdráv, byl zproštěn. V říjnu 1915 byl znovu povolán k prohlídce a uznán fronty schopen. Do 48 hodin musel narukovat do Egru. Jak bylo v jeho první bitvě, líčil takto. „Octli jsme se u regimentu v poli. Nás Čechy rozházeli po celém pluku, který byl právě v etapě. Pluk byl ubytovaný v podzemních, začazených úkrytech, plných vší. Tam jsme si po dlouhém pochodu odpočali. Ještě ten den jsme šli dále. Bylo to 20 ledna 1916. Byly tuhé mrazy. Najednou se začala ozývat ruská kanonáda. Hned přišel povel „Auf!“. Jen jsme vyšli z lesa na planinu, hned se v malé chvilce rozzuřila palba ze všech kalibrů. Zkrátka bylo horoucí peklo otevřeno. Les skučel, sténal, vyl a před námi i za námi vřava pekelná. Náš 21 pluk vypadal uboze“. Z ruské fronty byl přeložen na italskou. Tam byl lehce raněn a po vyléčení byl zas na frontě, ale nyní u samého Jaderského moře. S průlomem italské fronty se dostal až za Piavu a tam byl raněn. V nemocnici byl v Terstu a v Košicích. Domů přišel 9.11.1918.
Koumar František č.44, byl odveden 16.7.1916 ve věku 20 roků. byl u 12 a později u 23 pěšího pluku. Bojoval v Albánii a tam byl raněn do nohy. Léčil se v Praze. Potom byl přeložen k horskému praporu Ružomberku. Domů se vrátil po převratu.
Koumar Antonín č.44, byl odveden dne 16.7.1916 ve věku 25 let. Byl ve Velké Kaniži v krejčovské dílně až do převratu.
Hanus Josef č.46, narukoval před vánoci 1915 ve stáří 30 roků. sloužil u 12 střeleckého pluku. Bojoval na ruské frontě a roku 1917 byl šrapnelem raněn do ruky. V nemocnici byl v Kovelu, Cholmu, a ve Vídni. Domů se vrátil po převratu.
Chvátal Alois č.47, sloužil aktivně před válkou, měl při mobilizaci nastoupit, ale protože byl starostou obce, nerukoval, až v roce 1916 ve věku 31 roků do Egru, kde onemocněl. V roce 1917 se vrátil nemocný a roku 1919 následkem války zemřel.
Chvátal Stanislav č.47, byl odveden roku 1914 ve věku 24 let ke 12 pěšímu pluku. Roku 1915 jel na ruskou frontu do Karpat. Kde byl 10.4.1915 zajat v Dukelském průsmyku a zavezen do zajateckého tábora v Omsku na Sibiři. V roce 1916 přijel do evropského Ruska a zde pracoval u dvora. Domů se vrátil v září 1918.
Chvátal Josef č.47, rukoval hned při mobilizaci ve stáří 26 roků. byl u 21 pěšího pluku a na ruské frontě v roce 1914 padl.
Chvátal Adolf č.47, odveden byl v roce 1914 ve stáří 18 let a rukoval 1915 k 21 pěšímu pluku v Čáslavi. Bojoval na ruské frontě a po převratu se zdráv vrátil.
Šimek Jan č.48, rukoval 1916 ve stáří 48 roků. byl na ruské frontě, tam onemocněl, léčen byl v nemocnici c Ostravě. Odtud přišel domů 1917, tři roky stonal a pak na následky války zemřel.
Enderle František č.49, byl odveden v říjnu 1915 ve věku 42 let. Sloužil u 28 pěšího pluku. Bojoval na italské frontě u Gorice, kde byl 12.6.1917 raněn střepinou od šrapnelu. V nemocnici byl v Lublani a ve Vídni. Byl invalidou a zemřel následkem těžkého zranění na hlavě 22.2.1922.
Šmiraus Josef č.50, sloužil aktivně u 21 pluku v Čáslavi a byl na dovolené. Když byla mobilizace, dostal telegram a do 12-ti hodin musel nastoupit. V roce 1915 mu omrzly nohy. Po vyléčení jel znovu na frontu a byl raněn. Je invalidou neboť má jednu nohu kratší. Domů přišel 1916.
Šmiraus Vojtěch č.50, rukoval 1917 ve stáří 17 roků. byl u dělostřelectva na italské frontě. Domů přišel 14.11.1918.
Šmiraus František č.50, byl odveden 1916 v 19 letech. Narukoval k 21 pěšímu pluku do Kutné Hory a odtud do Egru. Po 6 týdnech byl přidělen do Debrecína k 75 pluku a jel na ruskou frontu. Vysedli ve Skryji a pochodovali k vesničce Zborovu, která je na kopečku, měla asi 40 čísel a kostelík. František Šmiraus byl na rakouské straně v historické bitvě dne 2.7.1917, kdy legionáři ohromili svět, zmocnivše se tří dobře opevněných rakouských linií. Vzpomínka F.Š. je následující. „V městečku Jizerná bylo velitelství 4 divize. Velitelem byl generál Felc, který se zastřelil, když jej legionáři v autě zajímali. Za vesnicí Cecová ve frontě k Tarnopolu za 4. divizí stálo 80 baterií. První linie byla 50 kroků od ruské. U 11 kumpanie byl jakýsi hejtman Borský ( nebyl v žádném příbuzenském poměru s kronikářem ) který byl veliký mazavka a veliký tyran vojáků, kterého se bál celý pluk. Svého sluhu nechal skoro každý den uvázati na dvě hodiny ( poznámka – Rakouský trest byl následující: vojín byl v zápětí svázán a vytažen na větev, aby visel ve vzduchu. Když trestanec již omdléval, stráž jej popustila na nohy a zase vytáhla. Byl to velice krutý trest! ). Sluha přeběhl k Rusům a tam se dostal do čs. vojska. Když se legionáři zmocnili rakouských zákopů, postavil se bývalý sluha před hejtmana Borského a ptal se, zda ho zná. Hejtman odpověděl ne. Legionář mu ukázal omrzlé ruce a řekl „Jsem tvůj bývalý sluha“ a nabodl jej na bodlo, ostatní legionáři mu pomohli a vyzdvihli na bodlech do výše. Tak byli pomstěni utiskovaní vojáci zejména Češi. F.Š. byl zajat a pracoval v cukrovaru. Když byla výměna zajatců, přišel domů 30.4.1918 a zase byl nucen jít na italskou frontu. Dočkal se převratu a 15.11.1918 přišel domů. V roce 1919 za maďarského vpádu jel bránit Slovensko.
Stránský Jan č.51, rukoval hned při mobilizaci s první výzvou ve věku 33 roků. byl u zákopnické roty a do února 1916 byl na ruské frontě a pak na italské. V květnu 1918 onemocněl, byl 2 měsíce v nemocnici, měsíc v ozdravovně a měsíc na zdravotní dovolené. Pak jel zase ke kádru do Lince. V neděli 31.10 odpoledne hejtman nařizoval Němcům, aby neutíkali, že půjdou Češi z fronty domů a že by vyrabovali Linec. Stalo se jinak. Do rána svorně Češi a Němci vybrali oděvní skladiště, až bylo úplně prázdné. Pak každý jel rychle domů.
Sránský Josef č.51, byl odveden v roce 1915 ve věku 38 let. Výcvik prodělal u 21 pěšího pluku. Bojoval na ruské frontě, kde byl v srpnu 1915 raněn. Byl léčen v Pardubicích a v Hlinsku. Krátký čas měl zdravotní dovolenou a po ní jel na italskou frontu. Tam byl do 15.10.1916 a odtud jel na rumunskou frontu, kde 21 října 1916 padl.
Rychtecký František č.52, rukoval 1915 ve věku 17 let. Sloužil u 1 jezdeckého pluku a bojoval na ruské frontě od 15.5.1915 do 16.8.1916 a byl raněn. Léčil se v Olomouci a Jihlavě. V roce 1918 byl 6 měsíců na italské frontě, kde dostal malárii a den před převratem jel do Čech. Doma se léčil sám.
Rychtecký Josef č.52, byl odveden 15.1.1915 k 21 pěšímu pluku. Byl na ruské frontě zajat a po převratu se vrátil domů.
Šurnický Vojtěch č.53, rukoval hned při mobilizaci. Jelikož pracoval v Tyrolích, sloužil u 4. pluku císařských myslivců. Bojoval na ruské frontě až do srpna 1915, potom na italské frontě až do konce války. Byl telefonistou u štábu u Rovereta, na Sedmi Obcích, Assiaga, Dos Alto a byl svědkem oběšení legionáře Čápa a později 4 jiných u Arca.
Šurnický Eman č. 53, rukoval při mobilizaci k 21. pěšímu pluku. Roku 1915 přišel do ruského zajetí a domů se vrátil 1918.
Šurnický Václav č.53, rukoval hned při mobilizaci k 21. pěšímu pluku. Na ruské frontě byl zajat a vstoupil do legií k pluku1 Mistra Jana Husa hned, jak se zakládal, domů se vrátil 1920.
Dobrovolný Josef č.54, rukoval hned při mobilizaci ve stáří 39 roků. Bojoval na ruské frontě a u Sokalů padl dne 18.7.1915.
Rosecký Karel č.55, (otec), narukoval hned při mobilizaci ve stáří 39 roků. sloužil u 21. pěšího pluku. Pracoval v pevnosti Přemyšlu a později bojoval na rumunské frontě. Tam padl 19.10.1916 na Monte Murgazul.
Rosecký Karel č.55, (syn), narukoval 20.5.1915 jako 18 letý. Výcvik prodělal u 21. pěšího pluku a bojoval na italské frontě. Byl zajat dne 15.10.1918 poblíž města Gorice. Sloužil u čs. Italské domobrany. Domů se vrátil 10.5.1919.
Košák Antonín č.55, bojoval na italské frontě a tam zajat.
Přehled o vojácích ve „Světové“ válce.
Celkem bylo povoláno 80 vojáků. Aktivní v době mobilizace byli 3. Hned při mobilizaci rukovalo 20. Invalidů bylo 6.
Zajati byli tito
- V Rusku:
- Vojtěch Šimek č.12, František Stránský č. 13, Václav Sláma č.29 (legionář), Josef Pařík č.35, František Musil č.38, Stanislav Chvátal č.47, František Šmiraus č.50, Josef Rychtecký č.52, Eman Šurnický č.53, Václav Šurnický č.53 (legionář).
- V Itálii:
- Adolf Jaroš č.1, Josef Stehlík č.3, Václav Doležal č.15 (legionář), † Josef Doležal č.15, Josef Kašpárek č.18, Adolf Sláma č.28, Josef Stehlík č.36 (legionář), Karel Rosecký č.55, Antonín Košák č.55.
- V Srbsku:
- † Jan Šimek č.14.
Padlí a zemřelí následkem válečných útrap.
Bedřich Jaroš č.1, † následkem duševní choroby 26.5.1931, Alois Flesar č.7, † padl 8.6.1916 na Ruské frontě, Bohumil Flesar č.10, † padl 1915 na Ruské frontě, Jan Šimek č.14, † zemřel na tyfus v zajetí, Josef Doležal č.15, † zemřel na úplavici v zajetí, Josef Rosecký č.19, † padl 3.9.1915 na Ruské frontě, Jan Sláma č.29, † následkem zranění 2.5.1915, Josef Sláma č.29, † 1918, Alois Chvátal č.47, † 1919 doma následkem války, Josef Chvátal č.47, † padl 1914 na Ruské frontě, Jan Šimek č.48, † 1920 doma následkem války, František Enderle č.49, † 22.2.1922, Josef Stránský č.51, † padl 21.10.1916 na Ruské frontě, Josef Dobrovolný č.54, † padl 18.7.1915 na Ruské frontě, Karel Rosecký č.55, † padl 19.10.1916 na Rumuské frontě.
Bída, drahota, rekvisice
Již roku 1915 se ukázalo, že válka nebude tak hned odbyta a začal se ukazovat nedostatek různého zboží. Na začátku války obchodníci intenzivně nabízeli, ale potom postřehli, že nastává zvýšení cen a ten, kdo měl nějaké zásoby, honem je uklidil a později na nich hodně vydělal.
Největší nedostatek se ukázal u potravin. Byly stanoveny směšně nízké příděly na maso, chleba, cukr, mouku, brambory, obilí, petrolej, mýdlo apod. Byly vydány různé „-enky“ (chlebenky, cukřenky, moučenky, petrolejky, tabačenky, apod.) a obchodníci směli v krámech prodávati jen na tyto lístky. V každém městě i na vesnicích byli různí komisaři, kteří měli na starost vydávat tyto „-enky“ podle počtu osob v domácnosti. Ve vsích bylo stanoveno množství, kolik každý občan může snísti a zbytek měl být odevzdán státu za maximální ceny. Do mlýna se mohlo voziti jen tolik obilí, kolik bylo úředně vypočítáno. Aby hospodář nedal více, byly zavedeny mlecí výkazy. Vše bylo přísně kontrolováno, zvláště ve druhé polovině války a běda mlynáři i hospodáři, jestliže se našlo více.
Samozřejmě, že venkovští lidé nemohli trpěti hladem, aby mohli zdolati zvýšenou námahu, proto se mlelo víc, ale jen na „černo“. I přesto byl někdy nedostatek zvláště u chudších domkařů. Ve městech bylo mnoho hladu a bídy, proto měšťáci jezdili na venkov, zde kupovali potraviny a záhy se vyvinul obchod výměnný. Později již venkované vůbec peněz nechtěli a jen za petrolej, cukr, kávu, tabák, šaty, látky, prádlo, apod. dávali zemědělské produkty. K nám přicházeli lidé z nádraží polenského i sázavského. Odtud se rozcházeli po okolních vesnicích. K večeru šli zase na nádraží, ale často se stalo, že četníci jim pobrali těžce získané potraviny. Ve vlacích se netopilo, nesvítilo a hodně oken bylo vytlučených. Vlaků jezdilo málo a byly přeplněny. Cestující si museli bráti živobytí s sebou, neboť v hostincích a restauracích nic nedostali.
Drahota a náhražky
Petrolej byl ke konci války tak vzácný, že jeden hospodář dal za 1 kg petroleje vykrmenou husu. Hodně se rozmohlo svícení karbidem.
Pivo bylo jen náhražka. Pivovary kupovaly pýr z polí a vařily z něho „válečné pivo“. V roce 1917 za 1q pýru se platilo 50,-Kč. ½ litru piva v březnu 1918 stál 1.80 Kč, 1 litr vína 8,-Kč.
Mýdlo nebylo k dostání vůbec a na venkově vesměs ho dělali z loje po domácku. Také i pivo vařili po domácku. Šaty byly zaváděny z papíru, boty s dřevěnou podrážkou, vojáci dostávali šaty z kopřiv. V červenci 1918 pár bot stál 300,-Kč, metr látky na šaty až 700,-Kč, a přípravy nebyly k dostání vůbec. Cívka nití 44,-Kč.
1q řepy (tuřín) 30,-Kč, makoviny se přidávaly do mouky, též bramborová nať se sušila, mlela a do mouky se přidávala. V Záborné v lihovaře ji kupovali a platili v roce 1917 za 100 kg zelené 7,-Kč, za 100 kg suché 80,-Kč. Rýžový kartáč v březnu 1918 stál 12,-Kč. Mouka v březnu 1918 stála 5,-Kč.
Cena peněz rapidně klesala a lidé toužili jen po zboží. Ve vsích městech se vyskytli různí „keťasové“ čili váleční lichváři a zbohatlíci, kteří chtěli míti válku stále. V naší obci se takové případy nevyskytly, ale „pod rukou“ se též kupovalo nebo prodávalo, protože jinak to někdy ani nešlo, když byl nedostatek všeho. Kdo měl dluhy, nyní je lehko zaplatil, ale kdo měl hotové peníze v záložně neb službu, ten byl chudák. Na příklad nevěsta měla před válkou uloženo 4.000,-Kč. To byla velmi bohatá, ale po válce to nebylo nic.
Do čistého obilí se namíchal písek, senné strusky se daly navrch a obchodník to nechal vyčistit a měl hezký výděleček. Jinak zasílané obilí dráhou bylo úředně kontrolováno.
Kontingenty
Každá obec měla občas předepsáno, kolik má odevzdati žita, ovsa, ječmene, brambor, sena, slámy, dobytka a když nemohlo býti vyhověno, pak chodila rekvisice. Někdy přišla i s vojenskou nebo četnickou asistencí. Naši lidé dali obyčejně co mohli, ale všichni cítili, že to naši čeští lidé nebudou jísti, protože to šlo do Německa.. Němečtí lidé a vojáci nikdy nezkusili tolik hladu, jako rakouští a lidé v českých zemích. V uhrách ani ke konci války hospodář rekvisice skoro ani nepoznal. U nás lidé schovávali kam mohli.
V říjnu 1917 bylo ustanoveno na 1 osobu ročně 150 kg bramborů, ½ kg cukru na osobu za měsíc. Na osázení 1 ha pole 22q brambor. Na kus vepřového dobytka 3q brambor za rok. V květnu 1918 došlo nařízení vydati obilí ze zásoby pro červen a červenec jako půjčku. Obilí bylo odvedeno, ale vráceno už ne. Ze zabitého vepřového dobytka se muselo odváděti sádlo a to: do 60 kg – 2 kg sádla, přes 60 kg – 3 kg sádla.
Chování rekvisic
Jak lidé v roce 1936 vzpomínali. Cituji přesně dle dotazníků, které byly rozmnoženy na cyklostilu.
Dům číslo 4. Rekvisice u nás nenašla ničeho, neb jsme dodávali víc, než na nás patřilo. Jen jednou nám byla nařízena bezměrná dodávka bramborů, takže k sadbě jsem musel žádati o povolení koupě, nač jsme dopláceli tuším asi 8,- korun na 1q. To jsme mohli děkovati zdejším činitelům. Z dobytka nám zbyli 4 voli a 4 krávy, vzdor tomu, že někdo měl dobytka plné chlévy.
Dům číslo 5. Jelikož u nás nikdo nebyl na vojně, proto si vždy rekvisice počínaly dosti ostře. Obyčejně otec musel něco dát, třebas rekvírující věděli, že je to už z životních potřeb rodiny. (s připomínkou, že tam nikoho nemá). I stalo se, že v roce 1917 z jara jsme neměli čím oseti 7 mír. V tom samém čase jsem viděl, kterak ze vsi se prodávalo obilí pod rukou do Sázavy panu Špinarovi za velké peníze celé fůry. Pak jistě to byl dvojí loket.
Dobytčí rekvisice si u nás počínala stejně pilně. Jak dorostl kousek dobytka, už se musel odevzdati. Když už, nebylo co brát, chtěli i jednoho vola ze dvou párů, které jsme museli nevyhnutelně mít k obdělání pozemků. Rekvisice odešla, neboť se otec bránil, že se třemi voly nedokáže obdělati všech polí. Hned nato přinesl policajt z rozkazu pana starosty obce patentní knoflík, na němž bylo číslo. Já jsem přišel ze školy a knoflík jsem našel. Nevěda nic o věci, dal jsem si jej ke kalhotám. Tu otec dostal rozkaz, aby odvedl 1 vola do Polné. Otec si říkal „Nic nerekvírovali, tedy nic nepovedu“. V zápětí dostal rozkaz dostaviti se na hejtmanství do Německého Brodu. Tam ho vyšetřovali jako delikventa, proč nechce plnit svých povinností, jak se patří na Rakousko-uherského občana. On celou věc vysvětlil a dokázal, že se třemi tažnými voly nelze obdělati 17 hektarů půdy. Tím byla věc zlikvidována, ale musel za to dodat jedno tele.
Komisařem na seno, slámu, brambory byl pan Spurný, statkář od Německého Brodu. Na obilí žid Oto Basch v Polné pod kostelem a na dobytek Karel Vítek, řezník v Polné. Ceny masa dodávaného „pod rukou“ byly 20 – 25 korun za jedno kilo, ale maximální cena byla do 1 – 3 korun za kilo živé váhy.
Dům číslo 6. U nás rekvisice nic nenašla. Jednou byly rekvírovány skoro všechny brambory a poslední seno.
Dům číslo 8. Rekvisice nic nenašla. Chování bylo uspokojivé.
Dům číslo 11. Rekvisice se chovaly slušně, neb dle možnosti se jim vždy něco dalo a oni byli spokojeni i s málem.
Dům číslo 12. Rekvisice se chovali drze a nesprávně byla dodávka vyměřována.
Dům číslo 17. Rekvisice se u nás chovali dosti obstojně, jelikož jsme jim dle možnosti něco dali.
Dům číslo 18. Na ty naše pány, kteří chodili rekvírovat, škoda vzpomínat. Roku 1917 jsem přijel na zdravotní dovolenou a neměli doma trochu mouky. V noci jsme sušili ječmen a mleli na kávovém mlýnku.
Dům číslo 21. Rekvisice se chovali dosti slušně, až na některé jednotlivce. U nás v tak malém hospodářství při 8 měrách polí nebylo zásob, aby se utajovaly. Nebyli jsme ani soběstační. S polí se klidilo málo, protože na obhospodařování byla jen manželka sama. Jednat cizí sílu se nemohlo a děti byly malé. Přesto nezapomenu na chování jistého zdejšího pána za války při rekvisici. Stále předepisoval dodávky sena, slámy a obilí, kterého nebylo. Díky panu Valáškovi z Polné, člen rekvisice, který tomu pánovi u nás řádně vyhuboval, že se musí nám postarat o krmení pro dva kousky dobytka k tahu potřebného.
Dům číslo 22. Rekvisice v Poděšíně byly protizákonné pro malé zemědělce. Ačkoliv první komisaři byli z Polné, ti se malých zemědělců zastávali, ale pak byl komisařem pan Oto Basch (žid) z Polné a ten byl přísný. Jednou chtěl 70 kilo žita. Třikrát u mě byla rekvisice, abych to žito dodal, ale já jsem se bránil a tak jsem jim nedal nic.
Dům číslo 23. Rekvisice se chovali drze, obzvláště Izraelita Basch z Polné.
Dům číslo 29. Rekvisice chodily, ale nikdy nic mocí nevzaly, trestáni pro utajování zásob jsme nebyli. Rekvisice byly dosti ostré.
Dům číslo 32. Rekvisice nenašly nic, protože vše bylo dobře schováno.
Dům číslo 34. Rekvisice u nás nic nehledaly, neb jsme jim vždycky něco dalo po dobrém.
Dům číslo 35. Doma zůstala jenom matka a dvě sestry. Jednou ze strachu před rekvisicí schovaly si „tunkovní“ soudek ovsa na půdu do sen, aby měly na jaro něco pro slepice. Rekvisice tušila, že v seně něco může býti. Propíchala bajonety celou hromadu sena, ale soudek nenašla. Za nějaký čas maminka se sestrou soudek vytáhly, ale jaké bylo jejich podivení, když v sudě našly jen šupiny z ovsa. Myši to sežraly.
Dům číslo 38. Nic u nás nenašli. Rekvírovali nám v srpnu za mé nepřítomnosti 11q slámy a 1q sena. Já jsem jej ani kilo na půdě neměl, tak mě to přišlo tuze k smíchu, neboť jsem sklidil toho roku jen rovné žebřiny sena. Sklizeň jsme ani neuklízeli na půdu a skrmila se rovnou s vozu dávno před rekvisicí. Tehdáž měl jsem pěkný chov dobytka. Vše mi sebrali a nechali pouze dvě krávy a dva voly (dříve jsem měl 12 kusů)Pozdějším časem jsem přišel o ty dvě krávy nakažlivou nemocí a vícekrát se takového chovu nemohu dodělat.
Dům číslo 39. U nás rekvisice nikdy nic nenašla, jelikož se obilí včas ukrylo do úkrytů, různě po stavení jako do sena, slámy, pod sýpku, pod podlahu, také pytle mouky do prázdných včelích úlů jsme dávali. Brambory jsme zakopávali do země, protože co bylo ve sklepě, muselo se odvésti na dráhu.
Z komisařů zvláště se vyznamenal pan J. Spurný, statkář u Německého Brodu, který vůbec nehleděl na to zda zbude pro výživu lidí i dobytka, sebral kde se dalo, i po žebřících lezl, aby přehlédl zásoby píce. Za to mu věnuji tuto vzpomínku. Třebaže se usilovně staral o zásobování Rakouska, přece toto zahynulo.
Dům číslo 43. Moje žena byla doma se sedmi dětmi. Když rekvisice přišla, zásob bylo velmi málo, poněvadž bylo pole jen nějaká měřička. Jednou byly sebrány všechny brambory, takže žena se svoji četnou rodinou neměla co do úst dát. Domácí rekvisice si počínaly zběsile. Ty cizí tak zlé nebyly. Domácí páni prodávali „pod palec“ za drahé peníze a proto těm chudým to tak vybírali.
Dům číslo 47. Rekvisicemi nebylo u nás nic shledáno, neboť se vždy jejím přáním vyhovělo a také se chovaly slušně.
Dům číslo 49. V našem domě rekvisice nikdy nic nehledaly a vždycky slušně jednaly. Dodávati jsme však museli vždy z nařízení obecního úřadu. V květnu 1917 jsme dodali poslední žito a mouku jsme si šli vypůjčit. Pan starosta chtěl, abychom dodali v chalupách po jedné tažné krávě a dva chalupníci, aby si krávy spřahovali.
Rekvisice kovů
Spotřeba kovů ve válce byla ohromná, proto (jak lidé nadávali) zbožné katolické Rakousko sáhlo na posvěcené kostelní zvony, aby pomohly vraždit.
V září 1916 se zazvonilo asi před 11 hodinou a lidé se ptali, komu to zvoní. Ale záhy poznali, že zvonek zvonil umíráčkem sám sobě. Komise jej odvázala, pustila dolů až se rozbil. Pak byl odvezen pryč. Lidé se zlobili, že kdyby se to bylo vědělo, že by jej sundali a hodili někam do rybníka nebo do studny. V roce 1919 se koupil nový zvonek ze železa. Zvukem se již nemohl vyrovnati prvnímu.
Vedle toho byly sbírky mosazných předmětů, a když se toho málo scházelo, pak zase chodily rekvisice. Český lid viděl, že odevzdáním kovů se válka jen prodlužuje, proto pečlivé hospodyňky honem uklidily mosazné hmoždíře, paličky, závaží apod. Kde se opozdily, tam se s tím loučily. Tak například v domě číslo 5. byla rekvírována žehlička, v čísle 9. hmoždíř, v čísle 21. žádali na manželce hudební nástroj, ale byl schovaný, v čísle 53. byli nuceni odevzdati některé mosazné věci.
Školství za války
V době války byl v Poděšíně definitivním řídícím učitelem pan Josef Med a definitivním učitelem pan Ludvík Eis. Tento byl telegraficky povolán dne 16. května 1915 k nastoupení služby ke svému pluku. Od té doby vyučoval pan řídící obě třídy sám. Dne 1. září 1917 pan Josef Med byl na svou žádost přeložen za definitivního řídícího učitele do Dolní Krupky na jeho místo nastoupil napřed zatímně a pak definitivně pan František Schülc. Do 1. října 1916 bylo vyučování všech žáků společné jako jednotřídka (76 žáků !). od 1. listopadu 1916 bylo vyučování polodenní a sice: II. třída dopoledne a I. Třída odpoledne. Tento způsob trval až do 7. listopadu 1918, kdy se vrátil z vojny pan Ludvík Eis.
Jelikož muži byli z každého stavení na vojně, proto žáci pomáhali při hospodářských pracích. Docházka v úředních školních knihách se ani nezapisovala, ale dle vyprávění žáků z tehdejší doby byla ubohá. Vedle toho žáci 12-ti letí dostávali úlevu od 1. května do 1. listopadu nešli vůbec do školy. Žák vyšel ze školy jakmile mu bylo14 let. Učitelstvo mělo nad sebou velmi přísný dozor a jakmile někdo byl podezřelý, že není dosti loajální k domu Habsburskému, byl poslán do fronty s poznámkou „p.f.“ (politische verdechtig) = politicky podezřelý a dáván na nejnebezpečnější místo.
Žákům byla do hlavy cpána hymna „Zachovej nám Hospodine, císaře a jeho zem.“ Byly slavnosti na počest rakouských vítězství, oslavy panovnického rodu a různé sbírky. Ve školním roce 1914 – 1915 žactvo nasbíralo 7½ kilo sušeného listí z ostružin, z čehož se vařil vojákům čaj. Dívky upletly 6 párů ponožek a 8 párů nátepníček. Papírových vložek do bot ušily 760 párů. Sbírka kovů vynesla 8 kilo mosazi a zinku, což bylo zasláno c.k. dělostřeleckému skladišti v Praze. Jinak byly sbírky pro „Zemskou péči o mládež“ v Praze, která se starala o české dítky. Když roku 1917 bylo založeno „České srdce“, které mělo za úkol posílati neduživé, hladové děti na venkov, aby nezahynuly, přihlásilo se v Poděšíně několik občanů, kteří o prázdninách přijali tyto dítky do své péče. Bylo jich dosti.
Persekuce vlastenectví
Ve školách byly zaváděny za války nové čítanky s naprosto rakouským duchem, byl zákaz zpívati národní a vlastenecké písně, spolky rozpuštěny a běda tomu, kdo by nějak hovořil sympaticky o Rusku, Srbsku, Francii atd. Přezevšecko přece jen lidé i učitelé dosti si řekli, ale museli dáti pozor, aby je někdo neudal. Mnohý odvážlivec se opovážil udělati vtip u lesa s ozvěnou: „Jak je ti Rakousko?“. Ozvěna mu odpověděla: „Ouzko“.
Válečné půjčky
Světová válka stála mnoho peněz a proto se vypisovaly válečné půjčky. Celkem jich bylo osm. Naši lidé neradi upisovali, protože věděli, že se tím válka prodlužuje a podporuje své utiskovatele. Agitovalo se všemi prostředky. Vojín musel upsati, aby dostal dovolenou. Samostatný hospodář musel též upsati, když měl býti zprostěn. Na vsích měli těžkou úlohu většinou učitelé, kteří měli válečné půjčky sbírati. Při špatném výsledku úřady viděly malou loajalitu. Dle školní kroniky je znám obnos při IV. půjčce 6.000,-Kč a při VII. půjčce 11.650,-Kč. Chytří lide půjčky prodávali, aby mohli vyhověti při nové, nebo je nechali přepisovat tj. že třeba ze IV. udělali V. apod. Po válce je republika Čs. částečně proplatila.
Zahraniční odboj a cenzura
O zahraničním odboji naši lidé skoro nic nevěděli. To bylo tím, že noviny byly hodně „bílené“, tj. cenzurované! Bílé místo působilo na čtenáře, že se snažili čísti „mezi řádky“ a dovtípiti se, co tam asi bylo. Výsledek toho všeho byl, že se tištěnému slovu nevěřilo. Příkladem byla smrt Františka Josefa I. Lidé si vykládali, že už dávno umřel, ale že to noviny zatajily. Cenzura též prohlížela veškeré dopisy, které psali vojáci, neb lidé jim. Voják nesměl napsati, kde bojuje, zda má hlad, zda se ustupuje atd.. V druhé polovici války již dopisy se vůbec psáti nemohly a byly zavedeny růžové korespondenční lístky, tak řečené „Feldpostky“. To bylo proto, aby cenzura toho měla míň na čtení. Když se našlo „nebezpečné“ místo, bylo začerněno, aby čtenář se nic nedověděl. Později byly zavedeny celé tištěné lístky v různých jazycích říše Rakouska – Uherska a tam asi na druhém řádku bylo českým jazykem napsáno: zdráv, lehce raněn, těžce raněn, mrtev, zajat, nezvěstný. Tímto lístkem byli uvědomění příbuzní neb si sám voják o sobě mohl podati zprávu, když příslušné slovo podtrhl. Hodně informací o vojácích poskytoval „Červený kříž“ nebo byly i úřední seznamy o padlých, zajatých, těžce raněných apod. Přes veškeré opatření úřadů a cenzury, přece se naši lidé něco dozvěděli o zahraničním odboji.
Podávám odpovědi dle dotazníků z těch čísel, ze kterých se přiznali o odboji, že o něm věděli.
Dům číslo 5. Věděli jsme z Amerických novin „Katolík“ a „Hlas“, které šly přes Středozemní moře než Itálie vstoupila do války.
Dům číslo 9 a 11. Ano něco jsme věděli.
Dům číslo 21. Dobře jsme věděli na ruské frontě, ale muselo se mlčet. Byli povyšováni dobrovolníci, kteří se hlásili proti legiím v Itálii.
Dům číslo 23. Věděli jsme ve frontě, ale museli jsme mlčet, neboť kdyby někdo řekl neprozřetelné slovo, byl s toho trest smrti.
Dům číslo 38. V roce 1914 v říjnu na bojišti v Srbsku při klidu se mluvilo o jakémsi státě Československém.
Dům číslo 49. Ano. Že se v Itálii tvoří legie a že lákají Čechy do zajetí. Ve vsi byli zběhové, kteří již věděli nebo aspoň tušili, že to s Rakousko-Uherskem spěje ke konci.
Požár ve válce
Dne 29. srpna 1917 v čísle 50 si hrály děti se sirkami a vyhořelo stavení č.50, Jana Šmirause, č.48. Jana Šimka, č.33. Františka Chvátala, č.32. Eduarda Dobrovolného a č.34 Františka Homoly.
Převrat a život po válce
O naší samostatnosti přišla do vsi první zpráva 29. října 1918. Hned se lidé sebíhali, vzájemně si radostně sdělovali, že již je kýžený mír a svoboda, o které se mnohým ani nezdálo. Vojáci přijížděli domů a tak bylo plno radosti. Školní mládež spálila Rakouský prapor černo-žlutý a všechny ozdoby panovníků rakouských památek. Asi tři měsíce se tančilo a tančilo a jiných zábav bylo plno. Velikou radost kalila v těch rodinách, kde měli padlého, smutná vzpomínka na něj a vedle toho ve vsi zemřelo na epidemii chřipky 14 lidí.
Zajatci u nás
Aby práce na polích nestála, říše Rakousko-Uherská nemusela živit zajatce, byli přidělováni na práci do vesnic. U nás byli v následujících číslech.
Číslo 2. Srb.
Číslo 4. Na počátku války jeden Srb, později místo něho byl přidělen Rus.
Číslo 5. Nejdříve dvacet pět měsíců Srb Andreas Popadič, po něm tři měsíce Srb Dragajub Rafajlovič, a nakonec. šest měsíců Ruský Polák Ladislav Kjaťkovský.
Číslo 6. Nejdříve Srb šest měsíců, potom byl vystřídán Rusem, kteří se často měnili.
Číslo 7. Od roku 1916 až do převratu zde byl Srb Jaromír Milutinovič.
Číslo 8. Srb asi rok, Rus asi půl roku.
Číslo 9. Srb Nikola Ivanovič tři a půl roku.
Číslo 10. Dva Srbi Miloš a Nikola.
Číslo 11. Srb Štefan Štefanovič asi dva roky.
Číslo 15. Srb dva a půl roku.
Číslo 19. Nejprve Srb asi dva a půl roku potom Rus asi rok.
Číslo 29. Srb Ivan asi tři roky.
Číslo 30. Od roku 1916 dva Srbové až do převratu.
Číslo 31. Rus sedm měsíců.
Číslo 34. Dva Srbi.
Číslo 38. Jeden Rus.
Číslo 39. Srb Stojan Živič asi dva roky.
Číslo 47. Srb od roku 1916 do převratu.
Číslo 51. Srb Danielo Synotič od roku 1917 do listopadu 1918.
Celkem bylo u nás 21 Srbů a asi 9 Rusů. Tito zajatci si u nás nemohli naříkat, protože lidé jim dali najíst do sytosti, v práci je nepřetěžovali a dokonce se říká, že nějaký ten malý Rusínek nebo Srbeček tady zůstal některé na památku.
Život po válce
První volby v obci dle nového způsobu (vázané kandidátní listiny a poměrné zastoupení) dle všeobecného, přímého, rovného a tajného volebního práva byly do obecního zastupitelstva dne 15. června 1919. Byla pouze jedna kandidátní listina a proto občané nevolili. Bylo zvoleno 12 členů a šest náhradníků a sice: členové: Antonín Doležal, rolník č.4, Josef Palas, rolník č.6, Antonín Flesar, rolník č.7, Rudolf Flesar, rolník č.10, Josef Homola, rolník č.20, Adolf Pařízek, truhlář č.23, Gustav Svoboda, kovář č.24, Eduard Dobrovolný, rolník č.32, František Homola, rolník č.34, Antonín chvátal, rolník č.39, Josef Hanus, rolník č.46, Josef Šmiraus, domkař č.50. Náhradníci: Antonín Rosecký, rolník č.5, Vojtěch Šimek, domkař č.12, Jan Novotný, zedník č.21, Josef Sochor, domkař č.27, Josef Dobrovolný, rolník č.30, Jan Pařík, domkař č.35.
Dne 29. června byl zvolen Starostou pan Rudolf Flesar, jeho náměstek Josef Hanus a členové obecní rady Adolf Pařízek a Antonín Doležal.
Drahota
Hned po válce nebylo možno, aby hned byl ráj na zemi. Zboží i v roce 1920 byl ještě veliký nedostatek a proto drahota byla veliká. V roce 1919 pár koní stál až 80.000,-Kč, hříbě 14.000,-Kč. v roce 1920 hříbě 9.000,-Kč. Za 1 kg. hovězího kusu živé váhy se platilo 13,-Kč.
Konec rekvisic byl v květnu 1920. V roce 1921 byly poslední dodávky obilí a pak bylo vůbec zrušeno vázané hospodářství. Oves stál 1q toho roku 300,-Kč, žito 1q 350,- – 400,-Kč. Jedlé brambory 1q 135,-Kč, průmyslné brambory 1q 105,-Kč.
Roku 1922 se již hospodářský život ustaloval, zboží bylo dosti a zvláště je pozoruhodný skok (pokles) v ceně hospodářských produktů: brambory 1q 8,-Kč, žito 1q 90,-Kč.
Kolkování peněz
V době převratu měli lidé plné hrsti papírových peněz, stroje je dále tiskly, ale kupní cena byla slabá. Aby se Republika Československá odloučila od Rakouska a Maďarska, byl uzákoněn plán geniálního prvního ministra financí Dr. Aloise Rašína dne 27. února 1919 v kolkování peněz.
Na Rakousko – Uherské bankovky byl přilepen kolek, ale polovina peněz se pouze občanům vrátila. Bez kolku byla bankovka u nás neplatná. Lidé nebyli spokojeni, že se musí loučiti s polovičkou peněz, ale později zadrženými penězi mohli platit dávku z majetku i jiné daně.
První rádio
První rádio ve vsi měl pan Jaroslav Dočekal, rolník číslo 9. již v roce 1924. Byl první v širém okolí.
2024
Připomeňme si, že před 110 roky vypukla 1. Světová válka.
28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn následník trůnu Rakouska – Uherska František Ferdinand de Este.
V neděli 26. července ráno byla všem starostům telegraficky oznámena mobilizace, a za dvě hodiny přijel úředník s mobilizačními spisy. Mobilizován do 24 hodin 8. a 9. armádní sbor a vojáci, kteří jsou na dovolené, musí narukovat. Rovněž záloha do 32 roků. U některých zbraní a služeb do 39 roků.
27. července z Poděšína nastoupilo ihned 23 vojáků. Jmenovitě dle čísel popisných:
Josef Jaroš č.1, roč. 1889, Rudolf Flesar č.10, roč. 1884, František Stránský č.13, roč. 1883, Jan Šimek č.14, roč. 1874, Václav Doležal č.15, roč 1889, Josef Rosecký č.19, roč. 1875, Josef Sochor č.27, roč. 1883, Martin Sláma č.28, roč. 1888, Václav Sláma č.29, roč. 1892, Edvard Dobrovolný č.32, roč. 1879, Josef Pařík č.35, roč. 1894, František Musil č.38, roč. 1882, Rudolf Musil č.38, roč. 1884, Vavřinec Musil č.38, roč. 1876, Josef Chvátal č.47, roč. 1887, Stanislav Chvátal č.47, roč. 1889, Josef Šmiraus č.50, roč. 1891, Jan Stránský č.51, roč. 1881, Emanuel Šurnický č.53, roč. 1894, Václav Šurnický č.53, roč. 1896, Vojtěch Šurnický č.53, roč. 1888, Josef Dobrovolný č.54, roč. 1876, Karel Rosecký č.55, roč. 1875.
V tomto roce nastoupili ještě do války:
Bohumil Flesar č.10, roč. 1889, Václav Homola č.17, roč. 1873, Jan Novotný č.21, roč. 1872, Jan Sláma č.29, roč. 1894, František Chvátal č.33, roč. 1874, Jan Šimek č.42, roč. 1894, Josef Urban č.45, roč. 1889, Alois Chvátal č.47, roč. 1885, Antonín Košák č.55, roč. 1890.
V roce 1915 nastoupili do války:
Adolf Jaroš č.1, roč. 1893, Bedřich Jaroš č.1, roč. 1897, Josef Palas č.6, roč. 1887, Alois Flesar č.7, roč. 1895, Martin Rosecký č.11, roč. 1874, Vojtěch Šimek č.12 (25), roč. 1878, Josef Doležal č.15, roč. 1894, Josef Kašpárek č.18, roč. 1893, Adolf Pařízek č.23, roč. 1877, Gustav Svoboda č.24, roč. 1868, Josef Dobrovolný č.30, roč. 1896, Jan Sedlák č.31, roč. 1865, Jan Sedlák č.31, roč. 1897, František Homola č.34, roč. 1887, Jan Pařík č.35, roč. 1869, Jan Pařík č.35, roč. 1897, Josef Stehlík č.36, roč. 1895, Antonín Chvátal č.39, roč. 1865, František Šimek č.42, roč. 1896, Václav Sedlák č.43, roč. 1879, Ludvík Eis č.45, roč. 1888, Josef Hanus č.46, roč. 1884, František Enderle č.49, roč. 1873, Josef Stránský č.51, roč. 1877, František Rychtecký č.52, roč. 1895, Josef Rychtecký č.52, roč. 1886, Karel Rosecký č.55, roč. 1897?