Antonín Chvátal v Americe

Anton Chvátal, přepsal Z. Jaroš

Jak jsem již psal v minulém zpravodaji, Antonín Chvátal z Poděšína číslo 39, narozen v roce 1880, odjel v roce 1895 do Ameriky. V roce 1963 napsal své životní zkušenosti. Z. Jaroš

Antonín Chvátal.

Dopis, který nás opravdu potěšil. 25. leden 1963.

Ctěná redakce! – Rád bych věděl, zdali by mohl člověk popsat v rubrice dopisů čtenářů našich katolických novin, které tak rád čtu, svůj život. Bylo by to na několik postačování, protože by toho více než jeden dopis. Měli byste, ale také práci s opravováním a s luštěním mého písma. Jsem již 83 roků stár, a tak písmo není moc pěkné. Vaše noviny Katolík čtu pravidelně už od roku 1895. Přítele dítek a Hospodářské listy jsem také odbíral od začátku až do jejich zániku. Dříve jsem bydlil v Calmar, ve státě Iowa. Nyní jsem sám. Moje drahá manželka mi odešla na věčnost přede mnou, nechala mne tu samotného a nic se neptala na to, nebude-li se mi zde po ni stýskat. A tak, abych na to trochu pozapomněl, pustil bych se do psaní. Mám na to nyní dost dosti času, a tak si myslím, že by to některé čtenáře zajímalo a ti by pak také napsali něco ze svého života, každý by si tak rád zavzpomínal na své mládí a na svůj životní boj, ve kterém mu Vaše noviny pomohly udržováním víry a lásky k národu, z nějž jsme vyšli. Napište mi, co si o tom myslíte. Všechny Vás v redakci srdečně pozdravuje: Anton Chvátal, R. 4, Faribault, Minnesota.

Naše odpověď:

Milý pane Chvátale! Ani nevíte, jakou z Vás máme radost. Jsme hrdi Na Vaši čtenářskou věrnost a líbí se nám Vaše podnikavost. Jen pište! Rádi ti opravíme, bude-li třeba. Vaše písmo je dobře čitelné, a tak to nedá ani tolik práce. A ta Vaše drahá manželka, o které tak dobře píšete, bude mít v nebi také radost z toho, jak na ni věrně vzpomínáte. Vaše životní zkušenosti budou naše čtenáře jistě zajímat a rozepíše-li se někdo jiný o těch svých, pak z toho budeme mít velkou radost. Tož se těšíme, pane Chvátale, že nám brzy pošlete Váš první literární příspěvek a ze srdce Vás pozdravujeme. Redakce.

Ctěná redakce a milí čtenáři našeho oblíbeného Katolíka, srdečně vás všechny dohromady pozdravuji. Redakci děkuji za ten krásný a povzbudivý dopis v předminulém čísle našich novin. Uposlechl jsem vás tedy a dal jsem se do psaní, a dnes vám posílám začátek svých vzpomínek na své mládí. Nevím, kterak se čtenářům zavděčím, poněvadž živit každého z nás by mohl být zajímavým a napínavým románem. Každý ze starších lidí se dopracoval v životě různých zkušeností a došel k prostým pravdám, které mladé lidi nijak nelákají. Nechají se omámit pozlátkem věcí, které nejsou důležité, a teprve až po trpkých životních zkušenostech dospívají k stejným závěrům, k jakým došli naši předkové a k jakým jsme dospěli i my.

Opakuji proto důvod, pro který jsem se rozhodl psát o svých vlastních životních zkušenostech. Nepíši proto, že bych si myslil, že můj život byl nějakou výjimkou. Každý lidský život je zajímavý, hledá-li člověk pravdu v práci, obětavosti a v rozumné radosti. Rozhodl jsem se psát o svém životě, je to proto, že na to mám nyní trochu času, když mi je 83 let. Zároveň při tom prožiji krásné okamžiky vzpomínáním na vše krásné, co nám Pán Bůh dal během našeho života ze své dobroty a lásky. Povzpomínám si na svou drahou manželku, s kterou jsme se měli opravdu rádi, uteče mi při tom vzpomínání rychleji ten dlouhý zimní večer a zároveň to povzbudí i jiné z našich krajanů, aby se rozepsali také o svých životních zkušenostech. Tak se aspoň uchová něco napsaného pro budoucí generace našeho národa zde v USA i ve staré vlasti, kde se o nás Čechoameričany budou jistě jednou zajímat z důvodů národně-kulturních a ne už jen z důvodů politických, jak to dělají dnes komunisté, aby si nás nepohněvali, když tak nutně potřebují americké dolary. No a tak se s chutí pouštím do psaní a slibuji, že každé pondělí, či úterý, vám pošlu do redakce další pokračování. Nevím, zdali je to dobré psát na takovém papíru. Není-li, nechte mě vědět. Přikládám dolar pro toho, kdo si dá práci s opravou mého rukopisu, a v budoucnu zase něco pošlu. S pozdravem všem čtoucím i všem v redakci, děkuji vám za vaši trpělivost a říkám vám všem s Pánem Bohem i na shledanou.

 

Odpověď naší redakce:

Vážený a milý pane Chvátal, děkujeme vám za vaší první zásilku vašeho životopisu a za ten dolar. Napsáno to máte velmi čitelně a pěkně. Jen některé věty bude třeba přestěhovat z jednoho místa na jiné, aby to šlo vše pěkně za sebou. Jinak máte na své vysoké stáří opravdu pěkné písmo, které se dobře čte, a i ten váš pravopis je velmi dobrý. K tomu všemu vám upřímně gratulujeme. Ten dolar jsme dali na náš tiskový fond, protože si dovedete představit, že to není lehké ty naše noviny finančně udržovat, a protože ty opravy dělá stejně jeden důstojný pán, kterému na tom záleží, aby si naši dobří věřící krajané mohli pěkně v zimě naše noviny přečíst, aby se jim líbily a aby v nich našli poučení a povzbuzení k vytrvání v dobrém. Aby zůstali věrni Kristu Pánu a lahodné řeči svých rodičů, protože víra, zdraví a mateřská řeč jsou těmi největšími dary od Pána Boha. Ten, kdo si neváží zdraví, je nakonec nemocen. Ten, kdo si neudržuje víru, onemocní duševně a neví pak v životě kudy kam. Ten, kdo si neváží mateřské řeči, pohrdá svou matkou, a to je nejen proti 4. Božímu přikázání, ale zároveň jej to ochuzuje o životodárnou vláhu ze země, z které vyšel, a to jej pak nakonec ochuzuje duchovně i kulturně. Tož jen nám zase brzy pište, pane Chvátal, a pustí-li se i někdo jiný do popisování svých životních zkušeností, ať nám to pošle a rádi to v dopisech budeme otiskovat. Pán Bůh Vám dej hodně zdraví, abyste mohl vše šťastně dopsat a proto se vyvarujte nachlazení v té vaší letošní tuhé minnesotské zimě. Ze srdce Vás a všechny vaše známé přátele pozdravujeme.

Nevím, zdali se vám, milí čtenáři, zavděčím. Nemám v úmyslu se nějak chlubit. Chci jen vzpomínat. Den mého života se již hodně nachýlil, protože je mi 83 roků. Četka Katolíka mi byla během mého dlouhého života opravdovou posilou a utvrzovala mne ve víře v v našeho Spasitele. A tak mám stále v hlavě ty staré vzpomínky, které jsou spojeny se známými místy z mého mládí, avšak na to co jsem dělal před týdnem, či včera, na to si vzpomenout nemohu. Proto ty stálé živé vzpomínky se pokusím dát na papír. V domě jsem stále sám, protože mě moje drahá manželka předešla na věčnost. Byla o pět let mladší než já a nikdy nestonala, až tak najednou. Musela do nemocnice, můj přítel Dr. Stanley Kučera ji operoval, ale hned po operaci ke mně přišel a povídá: „Toníku, tvá manželka má raka, a bude žít ještě asi tak dva měsíce“. Nikdo neví, kdo takovou věc neprožil, jak tato zpráva na mne působila. Skutečně také za dva měsíce moje manželka zemřela, připravena na smrt sv. svátostmi. A tak jsem osiřel, zůstal sám, a jen vzpomínky na ni mě těší a zároveň zarmucují, že tu musím ještě na to opětné shledání s ní nějaký čas počkat.

Dnes je neděle 27. ledna 1963. Vrátil jsem se z kostela, připravil si oběd a po obědě přisedám opět ke stolu, abych se pustil s chutí do psaní těch svých vzpomínek, dokud je mám ještě tak živé ve své mysli. Také mne k tomu psaní vybídla jedna stařenka ze Spillville, Iowa. Připomněla mi, že jsem dříve psával do Katolíka i do Katolického Dělníka, a proč tedy nepíši teď, když mám na to více času. A tak Vás, stařenko poslechnu, zvláště když mne k tomu povzbudili i z redakce našeho oblíbeného Katolíka. Vše, co napíši, bude pravda, a i když vynechám některé vedlejší věci, to hlavní se budu snažit zachytit tak, jak to dosud chovám v paměti, a jak si na to vzpomenou jistě i někteří jiní pamětníci starých dob, kteří byli svědky některých událostí, o kterých budu psát.

Narodil jsem se dne 27. března 1880 ve vesnici Poděšín, hodina cesty severně od Polné na Českomoravské vysočině. Bylo to ve velikonočním týdnu, poněvadž mi pak matka několikrát v pozdějších letech opakovala, že jsem ji přerušil její přípravy na pečení velikonočních koláčů a mazancovým dovoláváním se o vstup do světa. Poděšín byla víska asi s 55-ti čísly a měli jsme pouhých patnáct minut cesty k zemským hranicím nám vždy milé Moravy. Ve vsi byla kaplička, a dokud nebyla zima, scházívali se v ní sousedé každou neděli odpoledne k pobožnosti. Zpívali a modlili se jako jedna veliká rodina. Do kostela jsme chodili do Nížkova, kde byl náš farní kostel, a odkud přicházel dvakrát týdně pan kaplan vyučovat náboženství všechny děti v Poděšínské škole. Z Poděšína do Nížkova bylo půl hodiny cesty pěšky. Nížkov byl veliká kolatura, protože k němu bylo přifařeno asi pět vesnic. Nedělní bohoslužby v Nížkově byly tedy vždy i schůzkou všech sousedů a známých přátel.

Moji rodiče vlastnili v Poděšíně asi 150 měřic polí a luk s chalupou. Pán Bůh rodičům požehnal na dětech a jejich práci tak žehnal. Bylo nás devět bratrů, ale žádnou sestru jsme neměli, která by matce pomohla dělat naší chůvu. Matka měla s námi práce, starostí i trampot dost. To ví zase jen matka, která vychovala tolik dětí jako ta naše, a při tom všem musila postačit na všechnu práci domácí a v hospodářství. Avšak všichni jsme vyrostli a byli zdraví. Matka si častěji sice povzdychla, že pro nás nemá dost místa na spaní, ale otec vše moudře vyřešil. Udělal z prken takovou velikou bednu, která se vešla pod postel a do ní nám matka ustlala. Vždy večer ji vytáhla, uložila do ní menší caparty, a ráno ji zase schovala pod postel. Když jsme vyrostli, spali jsme na posteli.

Náš otec měl vedle starosti o rodinné hospodářství i jakousi touhu dělat něco pro duchovní dobro ostatních. Měl dobrý hlas, a tak býval v naši vesnici, zpěvákem. Také vodíval procesí na pouti. Vzpomínám si dosud, že jsem s ním byl několikrát jako malý kluk ve Frantále u sv. Anny, jindy zase u Panny Marie Byčtově (zde je asi myšleno Obyčtov), nebo na Křemešníku u Nejsvětější Trojice. Jako kluci nosívali jsme cestou korouhve a dostali jsme za to 5 až 6 krejcarů na pouť na útratu. To bylo, ale již v pozdějších školáckých letech, a ještě jsem neřekl, že jsem začal do té naší poděšínské školy chodit ve věku šesti let. Vyučoval nás tehdy učitel Václav Urban*1 a náboženství nás přicházíval učit pan kaplan z Nížkova. Ten nás také připravoval k první sv. zpovědi a k sv. přijímání. To jsme, pane musili umět všelijaké věci z Písma svatého a různé modlitby zpaměti, a důstojný pán nám to uměl natlouci do hlavy. Do školy jsem chodil rád, dost dobře jsem ve všem pokračoval, ale zeměpis a dějepisem, mě moc nevoněly. Za to jsem měl rád počty, a dodnes si vzpomínám, že mne pan učitel před celou třídou pochválil. A to mi dodalo ještě více chuti k učení, ale nejhorší bylo, že hned z jara a na podzim se musili ráno brzy vstávat, a než jsme šli do školy, museli být na pastvě. A tu, když se mi nechtělo vstávat, otec mě vytáhl z peřin, postavil na nohy a to jsem již věděl, co to znamená. Husy vyhnat, napást a přihnat zase domů. Potom jsem dostal teprve snídani a hajdy do školy. Asi po třech letech jsem povýšil. Otec mi dal větší odpovědnost. Místo hus a kačen jsem dostal na starost kravky. Bylo to sice povýšení a naučilo mne to mnohému dobrému pro život, ale kdo to nezkusil, nikdy neuvěří, co takový pasák musil prodělat. V době, kdy jsou rána ještě velmi chladná, zábly nás nohy, poněvadž se chodilo obyčejně bosky, jakmile začaly na jaře pastvy, a na podzim skoro do sněhu. Avšak to nás děti naučilo být vynalézavými. V rozvezených hromádkách hnoje jsem si vždy vyhrabal dolík a tak si ohříval nohy jako v pařeništi. Jiné trápení mě čekalo, když byla špatná pastva, anebo když zase bylo veliké vedro. To se dobytek začal rozříkávat, protože jej příliš kousaly mouchy a komáři. Pasák má s tím pak po celou dobu pastvy velikou patálii.

*1 – Antonín Chvátal se narodil v roce 1880, jak píše, šel do školy v šesti letech a školní docházka trvala 8 roků. Takže školu absolvoval od roku 1886 do roku 1894. Učitelé na škole v té době: 31.12.1885 až 26.8.1889 Jan Bezděk, 26.8.1889 až 24.7.1892 Václav Urban, 24.7.1892 až 20.7.1917 Josef Med. Poznámka Zdeněk Jaroš.

Z těch prvních školních let, ale přes všechnu tu pasáckou trampotu mám pěkné vzpomínky šťastného dětství. Když jsme neposlouchali, dostali jsme zasloužený výprask a nijak to neuškodilo ani našemu zdraví, ani naší úctě k rodičům. Provedli jsme lecjakou nezbednost, to se ví, ale nikdy jsme nekradli ani nepřepadávali druhé lidi, tak jak se to dnes děje i v odlehlých dědinách naší Ameriky a jistě také i v jiných zemích. K starým lidem jsme měli úctu, a nikdy by nás nebylo napadlo posmívat se nějakému mrzákovi, nebo žebrákovi. V paměti mi však uvázly živě dvě příjemné příhody z mého dětství. Obě mě nějak zarmoutily, a proto jsem na ně asi dosud nezapomněl. Ta první není sice nijak smutná, naopak je k smíchu, ale v mém dětství mě zabolela. Otec jednoho z mých kamarádů měl na své zahradě několik vysokých olší, na které ten můj přítel pověsil ptačí budky pro kavky. Jednu mladou kavku mi pak můj kamarád dal a já jsem si ji ochočil. Bral jsem ji sebou každé ráno, když jsem hnal krávy na pastvu. Posadil jsem si ji na rameno, a když se krávy pokojně pásly, hledal jsem pod kameny žížaly a brouky pro tu svou kavku. Když jsem měl hnát dobytek z pastvy domů, posadil jsem si svého ptačího přítele opět na rameno. Doma jsem pak rychle spolkl snídani a uháněl rovnou do školy. Ani ve snu se mi nezdálo, že jsou ti ochočení ptáci tak člověku vděční za tu starost o ně, a že platí za vše hotově. Sotva si jednou sednu do lavice, všechny děti se rozesmály, ukazovaly mi na záda a pan učitel, když zjistil příčinu toho smíchu, poslal mne hned domů s napomenutím, abych si dal kabát vyprat a podíval se vždy ráno znovu na vše, do čeho se oblékám, abych už nikdy nepřišel do školy s takovým kavčím podpisem na zádech.

Druhou takovou nemilou vzpomínku mám na svůj pobyt „v Němcích“. Když mi bylo 12 let, poslali mě rodiče do německé školy do vesnice Posowitz u Štoků, v níž většina obyvatel mluvila německy. Z našeho Poděšína tam bylo asi čtyři hodiny cesty pěšky. Můj otec tam měl provdanou svou sestru za nějakého Košáka. U této své tety jsem tedy měl bydlit, ale dlouho jsem tam nevydržel. V té německé škole se mi sice dost líbilo, ale když němečtí kluci dozvěděli, že jsem Čech, a že jsem přišel do Posowitz z jiné vesnice, začali mě nenávidět a svou nenávist mi hned dokázali nadávkami, pokřikem a i kameny začali po mě házet. To mělo za následek, že se mi začalo stýskat po domově. K tomu navíc se mi nelíbilo, jak jsem žil u té tety. Musil jsem spát v maštali na palandě s jedním z mých dospělých bratranců. Místo čistého prostěradla a polštáře pod hlavou jsem musel zalézt vždy do jakéhosi pytle a přikrýt se koňskou dekou. Vše bylo plné blech, nemohl jsem spát a ráno jsem byl celý poštípán. Ten jejich syn přicházel spát teprve po půlnoci, a tak to asi lehčeji vydržel. Potom tam s námi nechali přespat každého žebráka, častokrát dost nečistého, a ten, kde co vyžebral, prodal to pak tetě za nějaký krejcar. I ty krajíce chleba, které jsem pak někdy měl jíst, byly celé ušpiněné. Jindy zase zůstal ten můj velký bratranec doma, přišli k němu jeho kamarádi z celé vesnice a hrávali v karty. Jako dorůstající kluk jsem z toho začínal mít už rozum, a tak jsem nikomu nic neřekl, svázal do uzlíčku své prádlo a hajdy pryč. Utekl jsem domů. O těch svých dvou bratrancích jsem slyšel naposled po druhé světové válce. Psal mi o nich do Ameriky můj bratr. Dali se prý k Němcům a nakonec přišli nějak neslavně oba o život. Když jsem přišel domů a vypravoval vše svým rodičům, už mě do Němec nazpět neposlali, a tak jsem dochodil obecnou školu u nás. Ve věku 14 let jsem dal škole „Spánembohem“ a začal jsem pomáhat rodičům při hospodářství. To bylo v roce 1894. A ten samý rok se začalo po naší vsi povídat, že můj strýc a matčin bratr Antonín Rosecký s Janem Chalupníkem budou prodávat svá hospodářství a pojedou spolu do Ameriky. Ten Jan Chalupník byl otcem nám známého Václava Chalupníka z Verdigree, Nebraska. Kdepak by mne tehda napadlo, že tyto zprávy budou mít jednou vliv i na můj budoucí život!

Zájem o Ameriku v naší vsi Poděšíně.

Oba známí, jak strýc Rosecký, tak Jan Chalupník, měli v naší vsi pěkné rolnické majetky. Anton Rosecký měl rodinu s třemi dětmi. Nejstaršímu synovi bylo asi dvanáct let. Jan Chalupník měl čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčátka. Známému Václavovi bylo tehdy také asi dvanáct roků a byl z Chalupníkových dětí nejstarší. Vzpomínám si dobře, jak se o celé té přípravě na odjezd do Ameriky u nás mluvilo, spíše potichu než nahlas. Oba naši známí měli sice už vojenskou povinnost za sebou, ale byli záložníky, a tak nikomu neříkali, kdy se chystají na tu dalekou cestu. Dosti pravidelně však dostávali z Ameriky poštu, knížky a prospekty a taky dopisy, ze kterých se dověděli, kde jsou jaké „lanty“ (pozemky) na prodej. Strýc Rosecký i Chalupník byli totiž rozhodnuti, že se v Americe usadí na venkově, aby mohli farmařit, a že nepůjdou do městských továren. Hlavním jejich korespondentem v Americe byl nějaký pan Václav Kluzák, ze St. Paul, Minnesota. Možná, že si na něj bude ještě někdo z našinců a čtenářů pamatovat. Byl agentem u nějaké společnosti a prodával přistěhovalcům pozemky. A tak se stalo, že Anton Rosecký a Jan Chalupník najednou prodali své majetky v roce 1895 a ponechali si pouze co si mohli vzít sebou do Ameriky, ale nikdo ještě nevěděl, kdy opravdu odjedou. Strýcův dům s nějakými polnostmi koupil můj otec. U strýce se říkalo „U dolních Chvátalů“, a našemu stavení se ve vsi zase říkalo „U Koubků“. Tímto prodejem se nakonec obě přezdívky ztotožnily, a asi to také rozhodlo o mé vlastní cestě do Ameriky. (Na obrázku: lodní deník A. Chvátala)

 

Můj starší bratr slíbil totiž mému strýci Roseckému, že pojede do Ameriky s ním, ale později mu to odřekl. Strýc přišel tedy na mne, abych s ním jel já, a poněvadž si matka držela vždy nějakou pomoc při hospodářství, jak se tehdy říkalo, děvečku, myslil jsem, že se doma beze mne obejdou, a tak jsem strýci Roseckému slíbil, že s ním do Ameriky pojedu, zvláště když se k nám přidružili ještě další příbuzní. Nakonec nás bylo celkem třináct. Strýc s manželkou a třemi dětmi, Jan Chalupník se svoji ženou a čtyřmi dětmi, sestra strýcovy manželky, tedy moje druhá švagrová a já. Nebyli jsme pověrčiví, a tak jsme v té třináctce neviděli žádné neštěstí, poněvadž kdo má srdce a hlavu pevně zakořeněny v Pánu Bohu, nemá v nich pro pověry žádného volného místa. Na první dny v lednu v novém roce 1895 jsme měli tedy vše přichystáno. Šatstvo, prádlo a ty nejhlavnější svršky jsme poslali do přístavu Brémy napřed. Odjezd byl připravován tajně na mariánský svátek Hromnic 2. února 1895, protože strýc i Jan Chalupník byli vojenskými záložníky. Báli se, že kdyby se o jejich odjezdu do Ameriky doslechly vojenské úřady a hejtmanství, že by je na hranicích zatkli a poslali někam do šatlavy, aspoň na pár dní, a potom by se jim nepodařilo odjet, poněvadž by je četníci hlídali. Čekat pak do 45 let, až se c.k. úřadům uráčí nepovažovat je za záložníky, nemělo smyslu, poněvadž by se jim v tom stáří těžko někde začínalo hospodařit. Svou povinnost vojenskou si vykonali, a tak měli za to, že už mají právo myslit více na své rodiny než na c.k. vojenské pluky Františka Josefa. Bylo tedy dohodnuto, že oba tátové rodin pojedou napřed a já s nimi, a že budeme čekat v Německu na hranicích. Na rakouské celnici nám vše hladce prošlo, na pěšáckém Zollamtu taky, a teď se strýc Rosecký s Chalupníkem modlili v duchu jen za to, aby při celní prohlídce vše dobře dopadlo i jejich ženám s dětmi a švagrové. Třetího dne jsme se jich konečně dočkali na nádraží, kde se nám pak ztratil náš malý Václav Chalupník. Jeho maminka se chvěla strachem, že jí ho snad ti Němci ukradli, že svého Venouše už neuvidí, a že raději měla zůstat doma a jet do Ameriky později. Všechny ty obavy byly však, chvála Bohu, zbytečné. Václava jsme našli a jeho otec mu jich vysázel tolik, že nevím, zdali ho to dodnes snad ještě nebolí. Nevím, zeptejte se ho na to tam u vás v tom Verdigree, Nebraska.

Jak to šlo dále s tím naším cestováním, to si každý dovede představit, poněvadž většina z vás starších, přijetých ze starého kraje, to prodělala taky. Každý z nás byl obalen až po uši, poněvadž byla zima, a při tom ověšen zavazadly. Po dvou dnech drkotavé jízdy vlakem jsme byli v Brémách a nasedli na loď „Weimar“, která nás měla přeplavit přes tu velkou kaluž, kterou jsem viděl tedy ve svém patnáctém roce po prvé a ze zeměpisu, který mi nevoněl, jsem si přece jen pamatoval, že se ji říká moře a oceán. Když jsme vypluli na širé moře, nebylo nám zrovna do zpěvu. Moře bylo rozbouřené, naše loď nebyla příliš veliká, a tak to s námi skoro celou cestu házelo jako se škatulkou od sirek. Později v životě jsem na tu plavbu častěji myslíval a vždycky si říkal, jak malý je člověk, jako mravenec, v té Boží přírodě a při tom, když má Boha v úctě a žije v bázni Boží, dovede být pánem toho všeho stvoření, tak jak si to přeje v Bibli Hospodin a Otec Krista Pána. Ta plavba na vodě nám trvala celých patnáct dní, než se nám objevil na obzoru New York. Po přehlídce zavazadel jsme se dostali do hotelu a po dvoudením pobytu v New Yorku jsme jeli do Chicaga.

Naše začátky v Americe.

Na nádraží v Chicagu nás očekával nějaký známý pana Kluzáka, zavedl nás do jednoho hotelu a po dvoudenním pobytu v Chicagu jsme nastoupili konečně poslední úsek naší cesty, která nás ještě čekala, než jsme se dostali do St. Paul, Minnesota.

 

Tam na nás již čekal sám pan James Kluzák, pozemkový agent, s kterým si strýc před tím dopisoval a s kterým bylo dohodnuto, že přijedeme přímo do Saint Paul. Přespali jsme zase v hotelu, a druhý den pro nás zrentoval (najal) pan Kluzák na měsíc domek. To už bylo koncem února, takže jsme byli na cestě po celý ten zmrzlý měsíc. Pamatuji se ještě, že ten najatý domek byl v blízkosti českého katolického kostela, a že jsme tam byli několikrát na mši svaté. Pro strýce a pro Chalupníka pak začaly první starosti. S panem Kluzákem obcházeli po několik dní okolní krajinu a hledali nějaký dobrý lant (pozemek), na kterém by se usídlili a začali hospodařit. Kdepak by je napadlo, jaká dřina je ještě čeká, než budou moci vyorat první brázdu. Tehdy již vycházel dvě léta v Chicagu český katolický časopis „Katolík“, který se nám brzy dostal do rukou, a v němž se začalo objevovat jméno nově zakládané osady Beroun v Minnesotě. Pozemky, které strýc s Chalupníkem nakonec koupili, byly právě v těch místech, kde se ten Beroun zakládal, takže jsme byli skoro prvními berounskými osadníky. Vedla tam už dráha ze Saint Paul a Duluth, ale nebylo tam dosud nádraží. Po jedné straně kolejí bylo položeno několik prken, a vlak zastavil jen tehdy, chtěl-li někdo v těch místech vystoupit. Opodál této štace stál dřevěný barák, v němž bylo možno přenocovat, a v malé vzdálenosti odtud měla příbytek velmi početná rodina pana Šilera, moravského krajana, u něhož jsme později asi 14 dní bydlili a vždy v neděli se společně modlili. Začátkem března mě vzal strýc s Chalupníkem na ty nově zakoupené pozemky, kde bylo nejprve třeba postavit nějaké stavení, v kterém by se dalo bydlit. Ty koupené pozemky nebyly přímo v místě, kde měla stát osada Beroun, ale nebyly od ní daleko. Asi jednu míli cesty. Dříví na stavbu bylo tehdy dostatek, a proto bylo i laciné. Pustili jsme se s chutí do práce, a zrovna přijel do toho budoucího Berouna nový osadník z Nebrasky. Jmenoval se Klein, měl tři děti, syna a dvě dcery, a poněvadž byl vyučeným tesařem, přišel opravdu jako na zavolanou. Pomohl nám se stavbou strýcova domu, a pak bydlil s námi, než si zase postavil chalupu pro svoji rodinu. Mezitím skončil rent toho najatého hausu (domu) v St. Paul. Chalupníkova a strýcova rodina přijely za námi do Berouna, a protože jsme nebyli dosud se stavbou nových domů hotovi, museli obě rodiny bydlit asi 14 dní u toho Moravana Šilera u berounského nádraží. Koncem dubna jsme-li se stavbou nových domovů hotovi natolik, že se v nich dalo bydlet, a tak se obě rodiny konečně mohly přistěhovat, naše rodiny byly tedy zase pohromadě, a teprve teď nám začala ta pravá pionýrská práce. Pan Chalupník se strýcem si koupili každý po jednom páru koní a nějakou tu kravku. Jejich pozemky spolu hraničily a tak i jejich stavení nebyla od sebe daleko. Všechno to bylo dosti dobré, až na to, že si nepomyslili na to, co budou dělat s potahem, když bylo nejprve třeba začít být dřevorubcem. Přeměnit les na pole, není snadná věc, a ten kdo to neprodělal, sotva si dovede představit, jaká je to dřina. To se tedy psal rok 1895, a právě během měsíce března, kdy jsme začali stavět ty domy, bylo mi patnáct let. Druhá práce, která nás nyní čekala, byla zdlouhavá a únavná, ale zřejmě našemu zdraví byla na prospěch. Silné borovice vykácela před našim příchodem nějaká dřevařská společnost a odvezla je na pilu do Pinte City. Také tam musel být nějaký lesní požár, protože vedle těch statných pařezů po borovicích tam bylo všude plno ohořelých stromových pahýlů, které bylo nutno co nejdříve pořezat a jejich pařezy pak dobývat stejně obtížně, jako ty borovicové. Místy bylo ještě i dost dobrého dříví. To se řezalo na kvartové dříví a pak se prodávalo do St. Paul. Za měkké dříví se tehdy platilo 1,25, a za tvrdší 1,50 až 1,75. Muselo se však i naložit do železničních vagónů. To jaro, které se začalo v přírodě probouzet, bylo pro mne vlastně první velikou životní zkouškou. Celé dny jsem musel pracovat.

 

Od toho času, kdy se v Berouně usadil kupec a krajan Josef Chalupský, začalo městečko skutečně vzrůstat. Na koupeném pozemku, asi 120 akrů (1 akr se rovná 0,404685 hektaru, 120 akrů je 48,56ha), si postavil veliký dřevěný hous (dům), v němž si zřídil štór (obchod), v jehož druhé části umístil svou početnou rodinu. Měl tuším asi devět dětí, z nich dcera Marie a synové John, Vojtěch, Josef a Frank byli již odrostlí, když přišli se svými rodiči do Berouna. Strýc mě k nim brzy poslal udělat první nákup, a pak jsem býval již u Chalupských častým hostem. Se všemi jejich dětmi jsem se zakrátko seznámil, a pak jsem u nich býval skoro každou neděli odpoledne. Však jsem už také začal pociťovat potřebu nějakého přátelství chlapců mého věku, poněvadž při té denní práci v lese mi bývalo někdy krušno. I nějakou tu slzu sem si uronil při vzpomínce na vzdálený domov a na maminku, která mi při našem loučení kladla na srdce, abych se držel Boha, a když mi dělala na čele křížek, říkala mi při tom, že kdyby se mi vedlo špatně, abych přišel nazpět domů. Mně se sice špatně nevedlo, ale to víte, kamarádi mi scházeli. Říkal a opakoval jsem si, co mi připomínal doma otec, že když se dá člověk na vojnu, musí bojovat, ale jakmile jsem našel nové přátele, hned se mi bojovalo veseleji. A snad asi proto, že se u těch Chalupských ptali na mé rodné Čechy, na naši cestu, a tak jsem se cítil i blíž tomu domovu, jen pro to, že se o něm mluvilo. To mi pak přišlo k smíchu to vzpomínání na únavnou cestu a nošení zavazadel z nádraží v New Yorku a v Chicagu, do hotelu a pak zase na nádraží, kdy se mi zdálo, že se na nás ti cizí lidé všude zvědavě dívají, a že nás možná měli i za cikány. Nyní, když jsem měl v té berounské pustině kamarády, zdál se mi ten pionýrský život hned o mnoho veselejší. Však později se ještě krátce vrátím k popisu těch svých prvních let pobytu v Americe.

Pan Chalupský začal také od nás i od jiných osadníků kvartové dříví, které pak prodával dál, a my jsme si za to mohli v jeho štoru vybrat potřebnou „grocerii“. Zlepšení životní situace přinesla nově vznikajícímu sídlišti v Berounu i železniční společnost, která se rozhodla postavit u blízké dráhy svůj sklad (depo), v němž bylo možno uschovat posílané a přicházející zboží. V té době býval už pan Chalupský předsedou První ústřední jednoty a při založení jednoty Katolického dělníka byl zvolen za ústředního pokladníka. Byl to schopný a moudrý hospodář. Byl prozíravý a dovedl našim krajanům vždy dobře poradit. Už jako dorůstající chlapec jsem ho míval rád a v jeho ctěné rodině jsem se cítíval jako doma. Ani mne při tom nenapadlo, že mne má stále dosud za Antonína Roseckého, tedy za syna mého strýce. Až jednoho dne se mne zeptal, koho jsem to vlastně v jeho štoru podepsal tím jménem Antonín Chvátal. Když jsem mu řekl, že se tak jmenuji, a že Rosecký je mým strýcem, pochopil jsem, že mne měl do té doby za strýcova nejstaršího syna.

V třetím roce mého pobytu v Americe – bylo to někdy roku 1898 – se mne pan Chalupský zeptal, zdali bych nechtěl u něj pracovat. Nabídl mi 150 dolarů ročního platu a při tom mi řekl, že si u něho mohu zakoupit nějaký „lant“ a pomalu mu jej splácet. On totiž pan Chalupský brzy po svém příchodu do Berouna převzal pozemkové ženství po panu Kluzákovi. Vybral jsem si tedy jednu „80ku“ lantu, která se mi líbila, přijal u Chalupských práci a začal pak vydělávat první peníze na splácení svého lantu. V tom mi tedy pan Chalupský byl dobrým pěstounem, poněvadž mi uměl dát v pravý čas před oči viditelný cíl, a to mne popohánělo k práci a k vytrvalosti. Však jsem mu za to v pozdějším životě nezapomněl nikdy být vděčný a rád jsem ho zahrnoval do svých pravidelných modliteb hned po rodičích a učitelích mezi své dobrodince.

V témže roku 1897 se oženil Chalupských nejstarší syn Jan. Nevěstu si přivezl z Pine City. Postavil si dům, v jehož přední části si zařídil Post Ofice (pošta) a vzadu bydlil. Navíc si pak

otevřel ještě Lumber Yard (skladiště na dřevo) a prodával stavební dříví. Má služba u jeho otce spočívala v různých pochůzkách a v dělání všeho co bylo třeba právě udělat. Většinou jsem ale zase pracoval v lese a opatroval koně a dobytek. Jednoho dne mi povídá pan Chalupský: „Co tomu říkáš, mít zde i kostel, co kdybychom jej postavili? Dlouho jsme se nerozhodovali. Kostel jsme měli do podzima pod střechou. Byl malý, dřevěný a stál asi na 12-coulových špalcích. Při tom kostelíku jsem pak dělal tak trochu kostelníka. Připravoval jsem každý měsíc, co bylo třeba, a v zimě jsem tam pak topil, aby v něm bylo aspoň trochu teplo, než se věřící sešli, a než přijel důstojný pán Rabštejnek z Pine City, který k nám pak pravidelně jednou za měsíc dojížděl. Byl to opravdu hodný a obětavý český kněz. U oltáře mu vždy přisluhoval jeden starší krajan jménem Janeček přijetý z Nebrasky. Na ta kostelní kamna si také dobře vzpomínám, protože jsem s nimi míval „trable“. Nebylo pomyšlení na nějaký komín, a tak aby nám také roury od těch kamen daly nějaké teplo, vyváděly kouř na západní stranu. Vždycky, když vál vítr ze západu, bylo v kostelíku plno kouře a mne to zlobilo.

Nemohu vám, milí čtenáři udat přesné datum, kdy byla sloužena v tom kostelíku první mše svatá, ale muselo to být ještě před zimou, anebo o vánocích roku 1897, poněvadž si vzpomínám, že jsem pro ty první bohoslužby ten náš nový kostelík vytápěl. Při tom si právě vzpomínám ještě na jednu zajímavost. Před několika lety jsem četl v kalendáři „Národ“ (bylo to u příležitosti zlatého jubilea osady sv. Josefa v Berouně, tedy někdy kolem roku 1947, že první dřevěný kostel v Berouně sloužil osadě skoro celých 25 let. To je ovšem chybné, protože tomu tak nebylo. Tento první kostelík, o němž píši, sloužil berounským katolickým krajanům asi 3 nebo nanejvýš 4 roky. Bylo to buď 1900 nebo 1901 kdy přestal sloužit a byl nahrazen novým větším a výstavnějším dřevěným kostelem, který pak byl zasvěcen sv. Josefu oficielně, protože pan Chalupský měl za křestního patrona sv. Josefa. Tento kostel vám pak berounští krajané sloužil asi pětadvacet let a nynější chrám Páně, který jsem dosud neviděl, jste si postavili tedy už jako třetí ve vaší osadě. Na stavbu toho druhého se dobře pamatuji, ačkoli jsem byl tehdy již v Iově. Avšak v roce 1900 či 1901 jsem byl v Berouně z Iovy na návštěvě a zrovna se tam stavěl ten nový dřevěný kostel, který pak nahradil ten náš první maličký. Pamatuji se, že jsem navštívil to staveniště s Vojtěchem Chalupským, a že jsem velmi rád přispěl svou troškou na dobudování toho nového a výstavnějšího Božího domu.

Dá-li mi Bůh zdraví, chtěl bych v příštím létě navštívit ještě jednou ten svůj první domov v Americe, kde jsem se tolik nalopotil a začínal chápat, co to znamená prát se s životem. Dosud jezdím v káře, a protože ten Beroun je od Faribault vzdálen jen asi 120 mil, rád bych se tam vypravil a navštívil i ten nynější zděný berounský kostel, ve kterém bych chtěl Bohu poděkovat za to, že mne tak v životě všude ochraňoval a vedl, zatím co jsem mu v tom prvním kostelíku někdy všechno tak zakouřil pro ten západní vítr a špatný tah v kamnech, že důstojný pán už ani nepotřeboval žádného kadidla při některém tom požehnání.

Abych čtenáře příliš neunavoval různými nedůležitými věcmi, přešel jsem v této kapitole dosti rychle ty začátky mého zvykání si na Ameriku. Vždyť mladý člověk si všude rychle zvykne, dovede se přizpůsobit novým životním podmínkám a pak mu to už ani nepřijde na mysl, že by byl v cizí zemi. Ale dělal bych ze sebe „hrdinu“, kdybych si i dnes po letech nepřiznal, že to tak docela lehké přece jen nebylo. Hodně mi ovšem pomohlo, že jsem v Berouně našel dobré přátele a kamarády svého věku v rodině pana Chalupského. Ale ty měsíce před tím, než se Chalupských do Berouna přistěhovali, a pak časem znovu i potom, se mi častokrát zastesklo po rodičích, po domově a po tom normálním způsobu života v našem milém Poděšíně, kde jsem prožil své šťastné dětství.

A tak mi snad, milý čtenáři promineš, že dříve, než začnu líčit své další cestování po jiných koutech Ameriky se ještě ve vzpomínkách vrátím na chvíli do těch prvních časů svého pobytu v Berouně, když jsme měli „housy“ (domy) postaveny, a tak trochu zařízeny. Jednak se z těch vzpomínek dozvíš, jak nám ta první pionýrská práce šla od ruky, a potom i to, jak je mladému člověku potřeba víry v Boha a dobrých základů výchovy, aby byl schopen zatnout zuby, vytrvat a pracovat dál, i když mu je teskno u srdce. A tak děkuji i já svým rodičům za tu největší sílu v životě, kterou jsem měl od nich, a která mi pomohla vydržet a vytrvat v těch těžkých začátcích mého pobytu v Americe, za pravou víru v Krista, jehož evangelium mi bylo opravdu jasnou lucernou v mém mládeneckém hledání smyslu lidského života, v němž jsem také vždy hledal vnitřní posilu, když se mi začínalo stýskat po domově a práce byla příliš únavná.

Vždyť to nebylo opravdu zrovna lehké dělat tu dřevařskou práci v patnácti letech, čistit celé léto pozemek a při tom se nechat nemilosrdně kousat od dotěrných komárů, jimž má česká krev zřejmě chutnala, poněvadž se mi nikdy nepodařilo je zahnat nějakým mazlavým nátěrem své kůže. Pak nás všechny trápili i takoví brouci, kteří žijí většinou v lese v roští. Říká se jim klíště. Skutečně to jméno jim sedělo. Jakmile sedl takový brouk na kůži, anebo i na dobytek, pak se zavrtal do těla a držel se jako klíště. Když se napil dost krve, teprve potom z člověka odpadl, a když se toho člověk chtěl zbavit dříve, byla to vždy veliká bolest. Snad takoví brouci žijí ve všech zemích, ale doma ve starém kraji jsem je před odjezdem do Ameriky nikdy neviděl. Prý také přenášejí různé nemoci, ale toho jsem byl, chvála Bohu ušetřen a žádnou nemoc jsem z toho nikdy neměl. (Prý když se ten hmyz klíště a kůže, kde je hlavou zavrtán potře dobře karasinem, odpadne sám).

Tohle byly trampoty při práci v létě. Zima měla zase ty svoje. Veliké mrazy až 30° Fahrenheita pod nulou (-34,4°C), spousty sněhu a chatrné oblečení, ve kterém se muselo dělat po celou zimu. Dělalo se to kvartové dříví na prodej a člověk byl unaven, než přišel do lesa, protože se musel brouzdat sněhem, kterého bylo obyčejně i v rovinách po kolena. Přestože jsme si obalili boty a nohy pytlovinou a byli stále v pohybu, nohy nás zábly a pod nosem se nám dělala jinovatka. Dům, ve kterém jsme bydleli, nebyl k vytopení, a poněvadž jsem spával zrovna pod střechou, nezahřál jsem se ani v noci. Běda, kdyby byl člověk vystrčil hlavu z pod pokrývky.

A při těch zimních mrazech, když člověku cvakaly zuby, začalo mu i rychleji tlouci srdce při vzpomínkách na domov, na zlatou mámu a na teplou světnici v rodné zemi…. To jsem pak vždy znovu ucítil na čele matčinu ruku, jak mi dělala křížek před odjezdem, slyšel její nabádavá slova a chtěj-nechtěj, jsem pak usínal v tichém pláči a dětském vzlykotu, za který bych se byl před dospělými i novými českými kamarády z Berouna asi styděl, ale když jsem byl o samotě, muselo to ven. Aspoň se mi tak ulevilo a ráno šla ta práce zase lépe od ruky.

Po celé ty dva první roky jsem dělal u strýce a pro strýce. Netřeba připomínat, že za tu dobu jsem nevěděl, jak americký dolar vypadá. Strýc za to ani nemohl, poněvadž ty začátky byly skutečně i pro něj těžší, než si to představoval. Peníze, které se přivezly z Čech, pomalu docházely, dělalo se bez oddychu, ale výdělek stále ještě nikde žádný.

Tak tu druhou zimu jsem přišel na to, že by se dalo něco vydělat chytáním zvěře. Začal jsem tedy líčit drátěná oka na zajíce, kterých tam bylo v lese velmi mnoho. Věc se dařila a každé ráno jsem přinesl několik chycených zajíců domů. Tak bylo zase co jíst, a některý ten ušák se dal i dobře zpeněžit. Také nějaký jelen se mi chytil, ale z vlků, kteří nám v noci vyli v blízkosti baráku, měl člověk skoro strach, a tak se v noci ani neodvážil vyjít ze stavení.

Jiný výtěžek nám poskytla ta Boží příroda z vody. Přes strýcův a Chalupníkův pozemek tekl dost veliký potok. Bylo v něm stále hodně ryb, které asi měly rády vodní proudy, protože přicházely z jezera od Pine City proti proudu. Tož jsme si jich nachytali podle potřeby a libosti. Třetím rokem, jak jsem již psal, mi učinil tu nabídku pan Chalupský, abych pracoval pro něho, a pak se mi už také začalo v Americe líbit, protože jsem si začínal na vše zvykat. V témže roce, kdy jsem začal pracovat pro pana Chalupského, přistěhoval se do Berouna i nějaký pan John Šebesta z kraje od Montgomery, Minnesota, kde před tím farmařil. Měl také početnou rodinu a jeho dva synové byli mého stáří. Tento krajan pan Šebesta, koupil později od Chalupských ten jejich „štór“ a Chalupských si postavil v Berouně nový domov.

Současný Beroun, Minnesota, USA

Abych potvrdil i tu zkušenost, kterou asi každý z vás milí čtenáři už také častokrát v životě udělal, že totiž člověk nikdy neví, s kým se opět v životě sejde, musím připomenout i tuto příhodu:

Asi před dvěma lety jsem byl v Lonsdale v jednom hostinci a sešel jsem se tam s jedním dědouškem u sklenice piva. Vypravoval mi, jak to dříve v Lonsdale chodívalo a jak se vše rychle změnilo za posledních 20 či 30 let. Potom jsem mu vypravoval zase já, že jsem z Čech, že jsem rodákem ze starého kraje, že jsem přijel se strýcem do Berouna v Minnesotě a že jsem pak sloužil v Berouně asi rok u Chalupských. On se na mne podíval a povídá: „Ale Bože, jestli pak víte, že paní Chalupská je moje rodná sestra? Několikrát jsem tam u nich v Berouně byl, zrovna v době, o které mluvíte, a tak jsem vás tam jistě tehdy za mlada uhlídal“.

Tak vidíte, jak se ten svět točí a jak je malý. Nakonec se lidé sejdou a ani o tom nevědí, že se za mlada znali. Jméno toho dědouška bylo Bárta a paní Chalupská byla skutečně za svobodna Bártová. Říkal mi tehdy ten pan Bárta, že je mu devadesát let. Od té doby jsem jej neviděl, ačkoliv do Lonsdale v létě rád a dosti často jezdím. Je to dosud opravdu česká osada. Vše je tam české, ve všech obchodech se česky domluvíte a mají tam hodného pana faráře dp. Karla J. Jiříka.

Vraťme se však na okamžik do našeho Berouna, do doby, kdy se tam přistěhoval pan Šebesta, který později koupil od Chalupských obchod. Nějaký měsíc po jeho příchodu do Berouna přijela tam i nová česká rodina pana Brože. Jejich syn Josef byl mého stáří a mám za to, že dosud farmaří někde v okolí Pine City. Naše setkání a seznámení se v Berouně mělo vliv na další léta mého života. Usnesli jsme se totiž spolu na tom, že se podíváme trochu po Americe, abychom viděli, jak to vypadá jinde a jak lidé žijí v jiných státech. Rozhodli jsme se tedy, že spolu pojedeme do Severní Dakoty na žně. Josef chtěl něco vydělat, aby mohl pomoci rodičům, a já jsem potřeboval nějaký oblek a nové boty, protože jsem neměl pomalu již co dát na sebe. Bylo to ve čtvrtém roce mého pobytu v Americe, a měl jsem tehdy, již odslouženy dva roky u strýce a rok u Chalupských. S Pepíkem Brožů jsem tedy vyrazil z Berouna za novou americkou zkušeností někdy začátkem léta 1899, těsně přede žněmi.

S Pepíkem Brožů jsem se tedy dohodl, že vyrazíme do světa „na vandr“. Trochu peněz jsme měli na vlak, ale jeli jsme úplně naslepo. Pamatuji si ještě, že jsme přesedali ve stanici Breckenridge, že jsme potom jeli přes Wahpeton, ale už se nepamatuji, kde jsme z vlaku vystoupili. Jen to vím určitě, že první farmář, který nás vzal do práce, byl Němec, že měl velkou farmu, a proto že nás mohl upotřebit. Žně byly v plném proudu, farmář jezdil sám se 4 koňmi a vazákem a my s Pepíkem jsme stavěli do kupek. Na farmě měli též svou mlátičku a tak bylo brzy i vymláceno a my jeli o číslo dál. První vydělané centy nás hřály a dodávaly nám chuť k dalšímu vandru.

Zastavili jsme se v městečku Caselton a tam nás najal jeden člověk, který měl mlátičku a jezdil od jednoho farmáře k druhému. Mlátil taky přímo z koziček a měl zadanou práci až do zámrzu. Moje práce byla házení snopků na žebřinový vůz. Ten člověk s námi musel být spokojen, protože si nás nechal po celý ten podzim při sobě a my jsme s ním jezdili a mlátili až do prvních třeskutých mrazů. Ani si už nevzpomínám, kolik nám dával na hodinu. Vím však, že jsem si koupil nový oblek i boty, že jsem měl na zpáteční cestu do Berouna a že mi ještě nějaké peníze zůstaly, které si pak ode mne ovšem strýc vypůjčil. Chalupskému jsem však nezapomněl dát svou splátku na pozemek, na těch 80 akrů, které jsem si od něho koupil, když jsem u něho začal pracovat.

 

Po našem návratu do Berouna jsem zase bydlil a pracoval u strýce, ale v neděli jsem si často vyšel do městečka, ba i do Pine City, kde bylo tehdy téměř vše české. Při těch vycházkách jsem poznal mnoho nových osadníků a mezi nimi i dva bratry Motyčkovi, Franka a Josefa, kteří se přistěhovali do Berouna asi rok na to, co jsem byl s Pepíkem Brožů na těch žních v Severní Dakotě.

Na příští žně jsme se domluvili s Josefem Motyčkou, že pojedeme na žně do Olivia v Minnesotě. Tentokrát jsem měl již zkušenosti, jak se žňová práce hledá. Přijal nás jeden velký farmář, který se jmenoval Harazim. Ten nás pak poslal ke svému příteli asi devět mil od městečka Olivie. Tam se nám to však nelíbilo, poněvadž bylo všude plno much, plno kouře a všelijakého smradu. Za dva dny jsme odtud odešli, protože nám nešly ty mouchy v polévce k duhu.

Za dva dny jsme tomuto místu dali s Bohem a našli si místo nové u jednoho člověka, který jezdil s mlátičkou od farmy k farmě. U toho jsme se zdrželi až do podzimu, kdy jsme se opět vrátili do našeho Berouna. Tentokrát jsem nezačal u strýce pracovat, protože si mně zjednal syn pana Chalupského. Nabídl mně, abych dřevařil na jeho 20-akrovém holém lantu. Nebylo tam nic než pouze dřevařská bouda, ve které jsem měl přezimovat. Byla to hotová pustina. Za celý čas jsem neviděl člověka a tu se nedivte milí čtenáři, že mi bylo krušno u srdce. Zvláště když mě pan Chalupský po celý týden nenavštívil pro veliké závěje a neměl jsem si pak co vařit. Spal jsem na slámě a po celou noc jsem musel přikládat do kamen, abych nezmrzl. Vlci mi vyli kolem baráku, a co mi dodávalo odvahy, byla jen ta má flinta pod hlavou. Proto jsem panu Chalupskému řekl, že tam již dál tak poustevničit nemohu. Vrátil jsem se do Berouna a pracoval jsem zase u strýce.

Po nějakém čase se přistěhovala do Berouna rodina pana Josefa Korbela, který přišel s Iowy od města Calmar. Brzy jsem se s touto rodinou seznámil a chodil k nim na besedu. Otec pana Korbela žil dosud v Iowě a do Berouna přijel čas od času navštívit rodinu svého syna. Jednou při rozmluvě jsem se zmínil starému Korbelovi, že bych se měl z Berouna dostat jinam, abych poznal, jak to vypadá jinde v Americe. Řekl jsem mu, že bych šel někam sloužit, abych si vydělal peníze na zaplacení pozemku, který jsem si u Berouna zakoupil. On mi na to povídá: Jestli chceš sloužit na farmě, přijeď k nám do Iowy a tam službu jistě najdeš.

Tož jsem mu slíbil, že hned po Vánocích se tam rozjedu. Pan Korbel mi na to ještě řekl, že mám přijet do Conover, ale že mám dříve napsat, než se vydám na cestu. Z vypravování pana Korbela jsem věděl, že kolem Calmar jsou samí Češi, a tak že se mi tam nebude stýskat. Ovšem o Vánocích jsem se z Berouna nevypravil, ale teprve začátkem března roku 1900. Rozloučil jsem se se strýcem, s jeho rodinou i se svými přáteli a dal jsem Berounu s Pánem Bohem. V St. Paul jsem přesedal na vlak do Conover v Iowě, jak mi pan Frank Korbel poradil. Když jsem přijel na místo, Frank mě již čekal a zavedl mě do nějakého domu, kde bylo hodně našich krajanů. Všichni se mi zdáli být dost rozumní, a proto se mi celý kraj hned zalíbil. K večeru jsme přijeli na Korbelovu farmu, která měla asi 160 akrů pozemků. Pobyl jsem u pana Korbela několik dní, než jsem sehnal práci. Paní Korbelová byla ráda, že se dozvěděla čerstvé zprávy o rodině svého syna z Berouna, kterou jsem dobře znal a v níž jsem se právě sešel s jejím manželem.

Od Korbelů jsem se dostal do rodiny Matěje Tůmy, který mě vzal do služby. Tůmovi měli tři děti. Jeden ze synů byl starší než já, děvče mělo asi 11 roků a druhý chlapec asi 8 roků.

 

Nejstarší syn Jan se pak brzy po mém příchodu oženil a odjel do státu Washington, kde vlastnil mnoho set akrů pozemků. (1 akr = 0,404685 hektaru). Paní Tůmová, hospodářova matka, byla ještě velmi čilá a pomáhala v domácnosti. Tůmova farma byla rozsáhlá. Měla asi 320 akrů a byla nejlépe vedena v celém okolí. V této rodině pro mne nastal nový radostnější život. Byl jsem jako na jiném světě. Tůmova rodina byla vždy dbalá, spořádaná a hospodárná. Každou neděli a za každého počasí se muselo jet do Spillville do kostela na mši svatou. Tehdy tam působil dp. Josef Dostál, který byl později přeložen na jinou osadu, a když se jednou šel se svým bratrem koupat do řeky, utopil se. Jeho bratr, který vše viděl a nemohl mu pomoci, přišel z toho později o rozum. To se však stalo později. Nejdříve vám musím říci, že ten dp. Josef Dostál, když byl ve Spillville, měl pár pěkných strakatých koní. Často jezdil k Tůmovým na farmu a tam jsem se s ním blíže seznámil. Nikdy jsem na něho nezapomněl, poněvadž mi dal jednou růženec, který mám dodnes. Nosím ho vždy při sobě. Tři roky se mnou v Bosně vojančil a dosud se na něm modlím k naší nebeské matce. O tom vojančení v Bosně vám budu povídat později. Nyní si ještě vzpomínám, že jsem byl jednou u dp. Faráře Dostála ve Spillville na faře. Pan farář tam měl tři rodné sestry a dosud se pamatuji, jak uměly krásně zpívat. Při mši svaté člověk vždycky jejich hlasy rozeznal mezi všemi. Hynek Dostál redaktor Hlasu a České Ženy a důstojný pán Václav Dostál byli též rodnými bratry spillvillského pana faráře Josefa Dostála. Jejich rodiče pocházeli z Moravy, byli velmi zbožní, měli početnou rodinu a v Liltle Turkey stát Iowa si koupili pozemek. Dnes na tom místě stojí kostel Panny Marie. Moje služba u Tůmů se mi opravdu líbila. Tůmovi byli na mne hodní a já jsem zase dělal vše tak, abych jim vyhověl. Pan Tůma byl velký milovník koní. Pěstoval jich celé stádo a byl proto znám v celém okolí. Všechny polní práce se tehdy dělaly koňmo. Čtyři koně se zapřáhli do sedacího pluhu, který dělal dvě brázdy najednou, a tak se toho za den zoralo dost a dost. Měl jsem tu práci ze srdce rád. Ale ještě raději jsem si vybral v neděli ráno pár mladých hříbat, zapřáhl je do bryčky a odvážel hospodáře šest mil do Spillville do kostela. Při vzpomínání na Tůmovu rodinu se musím zmínit také o té staré babičce, mamince pana Tůmy. Ta mi zvlášť přirostla k srdci a myslím, že i já ji. Vždycky, když jsem večer přijel z pole a vypřáhl koně, už na mě čekala a volala: „Toníčku pojď sem, co tomu říkáš?“ To již měla vždy připravenou nějakou láhev a tak jsme si spolu přiťukli. Zvláště to její sladké „Toníčku“ mi připomínalo vždy mou drahou mámu, a protože mi tak před tím v Americe nikdo neříkal, blažilo mě to tím víc. Škoda těch našich českých babiček. Zdali pak se ještě takové najdou u nás ve starém kraji? Samozřejmě, že kromě těchto srdečností měla Tůmova babička i své vrtochy. Zvlášť na jednu příhodu si vzpomínám. Nepsal bych o ni, kdyby nebyla poučná pro druhé. Stalo se toto: Jednou jsem babičku zavezl do Spillville na nějakou pobožnost. Potom mi řekla, že tam zůstane u své sestry Mrs. Panoch, a že mám pro ni přijet až za týden. Během týdne jsem ve stodole spravoval nějaké nářadí a jak tak šahám za krov pro kladivo, našel jsem tam nějaký pytlík podobný jaký se používal na tabák. Když jsem do něho nakoukl, byly v něm samé dolary. Ukázal jsem to nejstaršímu hospodářovu synovi Janovi. Vrátili jsme se k tomu místu spolu a našli jsme tam ještě jeden pytlík se samými dvacetidolary. Když jsme to vše spolu spočítali, bylo jich kolem čtyř set. Jan mi povídal, že to jsou asi peníze babiččiny, a že si je tam asi schovala před svou cestou do Spillville. A bylo tomu tak. Příští neděli, když s námi babička přijela z kostela domů, první její cesta vedla do stodoly. Protože jsem nechtěl, aby se příliš trápila s otázkou, kam se peníze poděly, řekl jsem ji, že jsem je našel. Babička celá šťastná mi povídá: „Milý Toníčku, to jsem ráda, že jsi je našel ty. Bylo to ode mne hloupé mít strach, že se mi ztratí v baráku a schovat je do stodoly. Kdyby je našel někdo jiný, nějaký cizí člověk, už jsem se s nimi možná neshledala. Řekl jsem jí, ať si peníze přepočítá, ale ona nechtěla a podarovala mě jedním dolarem.

Snad bych také mohl vzpomenout na to, jak i dobrý hospodář může někdy v životě pochybit. Pan Tůma si totiž navykl pití. Rád jezdil do města, i když bylo na farmě hodně práce. Vzal si obyčejně nějakou záminku, že budeme brzy potřebovat to či ono, že pro to musí zajet, ale když byl večer, pan Tůma ještě nebyl doma. Teprve když jsem přijel z pole, babička mi obyčejně povídá: „Toníčku musíš jet zase pro Matěje“. Já jsem vždy rád jel, což o to, zvlášť s jednou kobylou, která byla jako vítr, snad také někdy běhala na dostihách, avšak co mě mrzelo, byla myšlenka, jak si hospodář zbytečně kazí zdraví a jak nechává práci stranou. Píši o tom proto, že dnes již celá rodina Tůmů vymřela.

V novém prostředí mi utekl rok jako voda. Tůmovi chtěli, abych zůstal i na další rok. To bylo na jaře 1901. Na jarní práce najal hospodář ještě jednoho dělníka, protože syn Jan už hospodařil na své vlastní farmě ve Washingtonu. Jakmile bylo v polích vše hotovo a nebylo zrovna co dělat, rozjel jsem se na návštěvu ke svému strýci do Berouna, poněvadž mi můj přítel Vojtěch Chalupský stále psal, abych se přijel podívat na stavbu nového kostela. To byl ten dřevěný kostel, o kterém jsem už psal v minulých dopisech. Tehdy jsem vám připomněl, že v Berouně nynější kostel Svatého Josefa je už třetí, a že bych ten ještě chtěl vidět, než z tohoto světa odejdu. V Berouně jsem navštívil všechny známé. Podivil jsem se tomu, jak bratrovy děti vyrostly, a tak jsem si vlastně uvědomil, že už se ze mne stal jedenadvacetiletý mládenec. To mi připomnělo, že jsem byl doma v Čechách podle dopisu z domova, již několikrát volán k vojenské prohlídce. Rodiče se ptávali, kdy se na ně přijedu podívat a při vzpomínce na má první léta v Berouně se mi zastesklo po domově. Vracel jsem se do Iowy nějak posmutněn. Když jsem pak viděl, že u Tůmů je ještě jeden nový dělník – bratr Janovy ženy – začala u mne zrát myšlenka vrátit se do staré vlasti.

Vedle toho Tůmová příbuzného Jana Tůmy švagra přijela toho roku na Tůmovu farmu ještě i jiná posila. Přijeli přímo z Čech a byli to nějací příbuzní staré babičky Tůmové. Jmenovali se Ježkovi, byli to svobodní sourozenci bratr se sestrou, ale křestní jméno toho pana Ježka jsem již zapomněl a vzpomínám si jen, že to děvče se jmenovalo Marie. Inu to víte, toho roku mně již bylo v březnu 21 let a tak si člověk spíše zapamatoval jména děvčat nežli chlapců, ačkoliv jsem se dosavad o tu ženskou krásu nijak příliš nezajímal.

Jarní práce v poli byly již hotovy a tu, když jsem jednoho dne dostal dopis z domu, v němž se mne rodiče opět ptali, zdali přijedu aspoň na návštěvu, a že jsem byl již několikrát volán k vojenskému odvodu, tu to do mne nějak „vjelo“, že bych se přece jen měl domů rozjet, dokud jsou rodiče živí a všichni bratři pohromadě. U Tůmů teď měli na všechnu práci lidí dost a tak jsem spočítal své našetřené dolary, poslal splátku panu Chalupskému na svůj pozemek, a aniž jsem se příliš obíral problémy světové politiky, která by mohla vést v tehdejším světě k nějakým nepokojům a zabránit mi v návratu do Ameriky, začal jsem vyjednávat s jednou paroplavební společností z New Yorku o reservaci místa na nějaké lodi. Poslal jsem tam i závdavek na cestovní lístek a vyjednal si cestu do Evropy na měsíc červen. Rodičům jsem nic nepsal, že se chystám jet domů.

Všechen ten čas, co jsem u Tůmů sloužil, jsem se měl dobře. Byl jsem jako jejich syn. Dnes, kdy toto píši, 2. února 1963, celá Tůmova rodina již delší čas odpočívá na hřbitově ve Spillville a já s láskou na ně vzpomínám. Syn Jan byl ve státě Washington, dcera Marie vdaná v Chicagu a nejmladší syn Josef zdědil farmu, když se oženil. Jeho manželka vdova bydlí dnes v Calmar.

 

A tak na začátku června roku 1902 jsem odjížděl z Calmar po 7 letech práce a zkušeností v Americe do Čech, abych uviděl ještě rodiče, než zemřou. Cestu z Calmar do New Yorku každý z vás zná. Po dvou dnech jsem byl New Yorku, kde jsem čekal další dva dny na odplutí lodi. Cesta přes vodu trvala 12 dní. Byla to poštovní loď, moře bylo rozbouřené a většina cestujících bylI Poláci, kteří se vraceli do staré vlasti.

Nevím už, do kterého přístavu v Německu jsem přijel, ale vzpomínám si, že jsem si tam koupil lístek až do Prahy. Nevím už teď zrovna, jak dlouho jsem jel. Po několika dnech cesty jsem byl před polednem v Praze na nádraží Františka Josefa. Odtud jsem měl též jen asi 3 až 4 hodiny cesty po severovýchodní dráze na Čáslav, potom do Německého Brodu a poslední moje zastávka byla Štoky-Polná. Tenkráte do Polné dráha ještě nevedla, až později teprve tam byla zavedena. Dále po dráze jsem se dostat nemohl. Musel jsem jít hodinu a půl do města Polné a z Polné zase asi hodinu a půl cesty, do naší vesnice Poděšín.

Když jsem vystoupil na nádraží „Štoky“, uvědomil jsem si teprve, že nyní budu musit snad takový kus cesty šlapat pěšky, asi tři hodiny. Jdu tedy a ptám se jednoho zaměstnance, který tam cosi nakládal na vozík: „Prosím vás, je možno dostat se nějak odtud do Polné, abych nemusel pěšky?“ On se ohlédne a povídá: „Jinak ne, než poštovním vozem. Přijíždí sem ke každému vlaku. Jestli dosud neodjel, můžete jet s ním.“ Šel pak se mnou a zavedl mě až na místo, kde pošťák nakládal zásilky, které byly určeny do Polné. Poděkoval jsem mu a nasedl do poštovního vozu, protože bylo místa dost.

Bylo již hodně pozdě k večeru, a tak jsem tou cestou uvažoval, kterak, až přijedu do Polné, se dostanu do naší vesnice. Vzpomněl jsem si, že než jsem odjížděl do Ameriky, vdávala se od nás mých rodičů příbuzná do Polné a brala si nějakého Sázavského. Vždy mne měla jako kluka ráda, a tak jsem si řekl, je-li tato rodina dosud v Polné, tedy je vyhledám a zůstanu u nich do rána.

Přijel jsem do Polné, zaplatil kočímu a nyní moje první bylo vyhledat toho Sázavského. Jeho křestní jméno jsem však už tehdy zapomněl. Štěstí mi přálo. Po nedlouhém ptaní jsem je našel. Než budu psát dále, musím prozradit, že po dobu sedmi let mého pobytu v Americe jsem si nikdy s tím Sázavským nedopisoval. Znali mě dobře před mým odjezdem, protože paní Sázavská za svobodna u nás sloužila. A tak jdu s obavou žádat o nocleh, ale umínil jsem si, že jim předem nebudu říkat, kdo jsem. Když jsem se, na pana Sázavského ve městě ptal, dověděl jsem se, že má koně a že dělá „speditéra“, dopravce a že tedy vozí lidi i zboží na zakázku. A tak jsem se rozhodl, že budu prvně žádat, aby mne zavezl ten večer do Poděšína. Vždyť kdopak nechává rád přenocovat neznámého člověka pod svou střechou.

A tak již později k večeru jdu přes jakýsi dvůr a zaklepu na dveře. Přišla ženská, otevřela a povídá, co si přejete? Povídám, rád bych se dostal do Poděšína a lidé mi řekli, že pan Sázavský má koně a že takový cesty dělá. Prosil bych tedy, aby mě tam zavezl. Ona povídá: On to sice dělá, ale není doma, nevím, kdy s koněm přijede. Řekl jsem ji, že tu žádného neznám, a že tedy pár minut počkám, když tu má být za každou chvíli. Pak jsem se ji zeptal: Vy jste paní Sázavská? Ano odpověděla. A což, kdyby mě nemohl dnes odvézt do Poděšína, nechali byste mě u vás přenocovat? O to ne, my žádného nikdy přes noc nenecháváme, a zvláště ne člověka, kterého neznáme. Oni přijdou všelijací lidé do stavení. Dnes každý musí mít knížku a s tou se musí dojít ke starostovi, když si přeje nocleh. No, já žádnou služební knížku nemám, právě jsem přijel z Ameriky a přeji se dostat do Poděšína k Chvátalům. Vezu tam vzkaz od jejich syna Antona. Často jsme se tam v Americe sešli, a když jsem jel, prosil mě, abych se u jeho rodičů zastavil. Paní Sázavská něco kutí a po chvíli se zastaví, ohlédne se na mne a povídá: A tak vy jedete z Ameriky? Co tam ten hoch dělá? Též často na něj vzpomínám. Řekl jsem ji: Myslím, že byste ho ani nepoznali, jak tam vyrostl. O, to asi ne. A jaké je vaše jméno, kde máte vy svoje bratry nebo rodiče? Povídám ji: Vidím, že mě nepoznáváte. Jsem ten, o kterém právě mluvíme, Anton Chvátal. Ale to ani není možné, že jsi to ty Toníku! Nikdy bych tě nepoznala. Věřil jsem ji, neboť v mladých letech se lidé hodně změní. Pak začalo vypravování. Pořád se tomu divila, kde jsem se tam vzal, a že si mne představovala docela jinak. Za chvíli přijel pan Sázavský a bylo opět mnoho dotazování a odpovídání. A toť se ví, nyní bylo pro mne dost místa na nocleh i bez průkazní knížky. Po té cestě jsem byl unaven, chtělo se mi spát, a tak jsem spal až do bílého rána.

Zeptal jsem se večer pana Sázavského, bude-li mu možno ráno mě zavést do Poděšína. On povídá: včera jsem slíbil jednomu zdejšímu člověku, že ho kamsi zavezu, tedy nebudu moci hned jet. Ale jezdí sem od vás každý den jeden člověk do pivovaru pro pivo, počkám na něj a zamluvím vám cestu. Povídám, že je to dobře, ale neříkejte mu, kdo jsem. Po chvíli přišel a povídá, že již to vyřídila, “Říkáte, že ten pivovarský, že mohu s oním člověkem jet. Neřekl jsem mu, kdo jste. Jmenuje se Adolf Rosecký, je asi stejného stáří jako vy a slouží tam u jednoho sedláka. (Adolf Rosecký nevím, o kterého se jedná. Ve svých záznamech mám dva. První se narodil na čísle 27 dne 18.6.1881, druhý se narodil na čísle 19 dne 13.1.1881. Autor Antonín Chvátal se narodil 27.3.1880. Poznámka Zdeněk Jaroš).

„Říkáte, že se ten pivovarský vozka jmenuje Adolf Rosecký?“, ptám se pana Sázavského. „To ho asi budu znát. Bývali jsme spolu kamarády. Jestli je, jak říkáte, v mém stáří. Vzpomínám si, že měl v mládí těžkou koktavou řeč, někdy mluvil dobře, ale jindy zase v řeči hodně zadrhoval a trvalo mu to pak chvíli, než ze sebe mohl dostat srozumitelné slovo.“ „Jo to je on,“ povídá Sázavský a už mne vedl k jeho povozu, který právě přijížděl s nákladem soudků piva a ještě nějakým jiným zbožím. Pan Sázavský mne krátce představil jen tím, že mu řekl: „Tady je ten člověk, který si s tebou přeje jet do Poděšína. Dej pozor na to, ať ho dobře dovezeš a on ti už dá za to nějaký tringelt nebo to půjdete spolu někam zapít. Poděkoval jsem panu Sázavskému, mrknuli jsme na sebe na srozuměnou, že mne Adolf skutečně nepoznal, nasedl jsem na vůz vedle něj a než práskl do koní, zavolal jsem ještě na Sázavského, aby pozdravoval svou rodinu a že se opět uvidíme.

Sotva jsme vyjeli z ulice města Polné sevřelo se mi srdce. Uviděl jsem ten známý kraj, známé aleje stromů, cesty a stezky. Šachovnici pečlivě obdělaných polí a políček, na nichž se vlnilo dozrávající obilí, pohladil jsem očima všechny známé stráně a kopce, mezi nimiž se vinula silnice, po které jsme jeli a po které jsem jako chlapec hnával tolikrát s otcem dobytek na trh do Polné nebo vezl obilí na jarmark. Projížděl jsem zase po sedmi letech ty známé vesnice. Byl jsem skutečně zase doma u nás, v tom našem kraji, v němž jsem se narodil a vyrostl a je těžko perem vypsat ty vzpomínky z nedávného mládí, které mi toho rána proběhly hlavou. Těžko je také popsat, co při takovém návratu člověk pociťuje v srdci a jak se chvěje při myšlence na shledání se svými drahými rodiči, kteří mu dali život a kteří jsou přece jenom každému člověku po Pánu Bohu nejbližší.

Na koních bylo vidět, že jsou unaveny z polní práce, a tak je Adolf nechal jet pomalu, jak sami chtěli. Zpozoroval jsem, že se na mne Adolf tak po očku dívá, že se chystal zeptat se mne, zdali ten kraj nějak znám, když se všude tak rozhlížím, a tak po dlouhé chvíli mlčení jsem začal hovor sám, abych usnadnil Adolfovi tu první větu s jeho neznámým známým pasažérem. Ptal jsem se ho tedy na to a ono a hned jsem poznal, že je to skutečně ten můj kamarád Áda z mládí, poněvadž mluvil stejně těžce, jako před lety, když jsme spolu vyvedli lecjaký nekalý kousek z dětského nerozumu a on mne teď po pouhých sedmi letech zřejmě nepoznal.

 

Ptal jsem se ho taky, kterak se mu líbí sloužit a jezdit s koňmi a když mi řekl, že se mu to dost líbí, zase jsem mlčel, rozhlížel se po kraji a při tom spekuloval o tom, jak to udělám, až přijedu na dvůr k naší chalupě a jak se mám dát teď poznat tomu Adolfovi, který mě veze do mé vísky a vedle něho nyní sedí zřejmě jeho neznámý cizinec. Když jsme byli tak v půli cesty mezi Polnou a Poděšínem zeptal jsem se Adolfa, zná-li v Poděšíně nějaké Chvátalovy, kteří mají syna v Americe a jestli neví, zdali jim ten syn píše, protože bych se také rád podíval do té daleké země a proto, že bych se u nich rád na všelicos přeptal. Tu můj milý Adolf hned oživl a povídá: „O jo znám a toho syna Tondu taky znám. Býval to můj dobrý kamarád, často naň vzpomínám. Má se tam prý dobře, ale to je již dávno, co tam odjel s rodinou svého strýce. To jeho časté vzpomínání mě opravdu potěšilo a tak jsem se už neudržel, abych se ho nezeptal: „Říkáš, že ten Chvátalův syn byl tvůj kamarád? A zdali pak bys ho poznal, kdyby tak přijel domů? Mně se zdá, že bys ho nepoznal, protože už hodnou chvíli sedí vedle tebe a zřejmě nemáš ani pomyšlení, že by to mohl být on, že jsem já ten Tonda Chvátalů, který před sedmi lety odjížděl do Ameriky. Tu se ke mně Adolf otočil, pozorně si mě prohlížel, a protože byl na řeč chybný, trvalo mu chudákovi dosti dlouho, než se vzpamatoval a než ze sebe dostal první slova kamarádsky upřímného překvapení. Řek mi, že se už chtěl hned na začátku optat, kdo jsem a kam jedu, že jsem se mu zdál na okamžik nějak povědomý, ale potom už ne a že by si byl nikdy nepomyslil, že to jsem já, že takhle vypadám a že si mne představoval dočista jinak. A tak jsme se tomu srdečně zasmáli a byli hned zase dobrými kamarády, jako před léty. Povídali jsme si o všeličems a tak nám ta druhá polovina cesty uběhla rychleji, než ta první.

Když jsme se blížili k Poděšínu, řekl jsem Adolfovi, že se sním chvíli zdržím v hospodě, kde bude skládat pivo, že si dáme nalít na to naše shledání, ale že se mnou bude mluvit před ostatními jako s neznámým a že na mne hned neprozradí, kdo jsem. On slíbil a skutečně nikdo z hospodských a ze sousedů mne při tom nepoznal, ač sám jsem poznal každého z nich, protože ve starších letech se člověk pomaleji mění nežli od čtrnácti do jedenadvaceti. A tak jsem si začínal zvykat na myšlenku, že mne třeba ani doma už nepoznají, zvláště když jsem se jim, ani slovem v dopise nezmínil, že přijedu z Ameriky domů. Po chvíli jsem se s Adolfem rozloučil s připomínkou, že se nyní častěji uvidíme, pokynul jsem na pozdrav hospodskému Šurnickému, který se asi po mém odchodu začal hned Adolfa vyptávat, odkud mne přivezl, a kdo jsem, ale to jsem již mířil z návsi na druhý konec vesnice, kde stál náš statek. (Šurnický Václav č.53. Hostinského dělal minimálně od roku 1888 do roku 1903, poznámka Zdeněk Jaroš). Tu se mi znovu rozbušilo srdce, na čele mi vyvstal pot, jednak pro tu pěknou červnovou odpolední sluneční pohodu, jednak pro to bušení srdce, že se brzy shledám se svou drahou mámou a s otcem, a v hlavě se mi honili vzpomínky z dvou různých dob. Ty první mi říkaly: „Tak jsi Tondo právě v těch místech, kam jsi posílal své vzpomínky z té zimní psoty a z opuštěné prkenné boudy v minnesotských lesích, když ti bývalo krušno u srdce.“ A zároveň se vyrojily všechny ty příhody z mládí, které jsem zde v dětství a kamarády prožil a které mne v cizině tolik hřály u srdce, když se mi zdálo, že to už-už nevydržím a rozběhnu se sem nazpět, právě na tu náves a pod rodinou střechu, kam se nyní skutečně ubírám. Když na to dnes ve stáří vzpomínám, dovedu celou tu událost znovu prožít a pocítit, ale popsat bych to už lépe neuměl, protože ty nejhlubší naše zážitky jsou vždycky jenom osobní, pro tu naší jednotlivou duši a je těžko lézt do kůže druhého.

A tak si z toho milí čtenáři nic nedělejte, že jste třeba vy při návratu domů nikdy nic takového nepociťovali. Vždyť hodně záleží na věku, v kterém člověk takový návrat domů prožívá, a pak na tom, je-li člověk měkčího srdce. A víte dobře, že přibýváním let se z nás mužských stávají tvrdší pařízky, než obyčejně z ženských a než jsme byli v letech ženitby. Takový už je ten náš lidský život, který myslícího člověka životní zkušeností otužuje, v mnohém obohacuje, ale zároveň v srdci snad i tak trochu ochuzuje. Aspoň se mi to tak v mých letech zdá.

Odpověď redakce: „Poněvadž tento týden zase přišla celá fůra dopisů, musíme popis shledání s vašimi rodiči nechat na příště.

Tož od té hospody, která byla zároveň mlýnem a stála uprostřed návsi na hrázi malého rybníka, do něhož tekly v době dešťů dva malé potoky, vyšlapoval jsem si to směrem k našemu rodinnému stavení. Tašku, ve které jsem měl pouze prádlo a oblek, jsem nechal tak na oko u hospodského, aby mne opravdu považovali za cizince, který se za chvíli, po vyřízení své věci k němu opět vrátí a dá mu něco utržit. Napadlo mi totiž, že kdybych šel s tou taškou domů, zdál bych se spíše nějakým cestujícím a měli by ke mně třeba doma ještě i nedůvěru. Tak jsem šel domů s prázdnýma rukama. Jen v kapse jsem měl své papíry a nějaký ty peníze.

Náš dům byl obehnán kolem dokola samými stavbami a tak chtělo-li se vjet s potahem do dvora, musela se otevřít nejprve velká vrata v bráně, kterou mohl projet i vysoko naložený žebřiňák s fůrou obilí. Nejezdilo-li se potahem, byla vrata obyčejně zavřena a procházelo se jen malými dvířky ve vratech. Prošel jsem tedy těmi malými dvířky na náš dvůr, kde se rozštěkal pes. Ten starý by mne snad poznal, ale už asi nežil, protože to psisko bylo ještě mládě. Po záspi jdu tedy ke vchodu do síně, kterou se musilo projít, než se přišlo do kuchyně a do velké světnice. V tom vyhlédla ze síně nějaká ženská, která se chtěla zřejmě přesvědčit, na koho to ten pes doráží, ale jak mne spatřila, hned se zase vrátila do síně, kde jsem ji pak mohl zblízka zahlédnout, jak krmila hejno kuřátek.

Lidé drazí, to vám teprve nejsem schopen popsat, co jsem tehda prožíval! Ta pilná a do práce zabraná žena, která před okamžikem vyhlédla ze dveří, aby viděla, na koho to ten pes tak štěká, byla moje drahá matka. Na první pohled jsem ji poznal, chtěl jsem ji skočit do náruče a zlíbat ji, ale pak jsem se zdržel, aby se nějak chuděrka nevylekala. Dal jsem pozdravení a ptal jsem se, jsem-li dobře u Chvátalů. Teď po letech, když to píši a na tu chvíli vzpomínám, pláču ještě jak malý kluk. „I ano, my jsme Chvátalů,“ odpovídá matka a dosud samozřejmě netušíce, že mluví s jedním ze svých dětí, kterému dala život a kterého kojila. Zeptal jsem se ji tedy, zdali je doma hospodář, že bych s ním rád mluvil. Matka mi odpověděla, že je doma, že sedí v druhé světnici a že asi něco čte a hned mne upřímně zvala, abych šel dál. Jdu tedy vedle matky přes celou síň, při tom se mi chvěje srdce, ale nedávám na sobě nic znát a jen ji dávám za pravdu, když mi říká, že to dá práce a zlobení, než se z těch kuřat vypiplají slepice. To již matka otevírá dveře od kuchyně a volá otce, že k němu někdo jde. Otec mě vybízí, abych šel dál, ale sama za mnou zase dveře zavírá a jde opět po své práci. Prošel jsem známou kuchyní, v okamžiku poznávám známé kusy nábytku, kamna a rodinný stůl, cítím, že jsem doma, a přece zatím dosud o tom nikdo neví, ani moje drahá máma o tom nemá tušení, ačkoli jsem s ní právě mluvil. V druhé světnici seděl otec za stolem a četl noviny, v jejichž malém formátu jsem hned poznal „Kříž a Maria“, kteréžto noviny duchovní četby otec odbíral, už před mým odjezdem do Ameriky. Otce jsem taky hned poznal, i když trochu ve vlasech zešedivěl, ale dělám zase, jakoby se nechumelilo. Dám pozdravení a hned se ptám: „Tak vy jste ten pan Chvátal? Mám vám vyřídit mnoho pozdravů od vašeho švagra Antonína Roseckého a taky od vašeho syna Antona z Ameriky. Právě jsem sám z Ameriky přijel, a poněvadž jsem se tam s těmi vašimi poznal, prosili mne, abych se tu u vás zastavil při svém návratu do vlasti a vyřídil vám jejich pozdravy. Otec položil mezitím noviny na stůl, hledí na mne nějak nedůvěřivě, ale zároveň se zřejmě udivenou zvědavostí. Potom mi už připravuje židli a vyzívá, abych se posadil, a jedna otázka stíhá druhou. „Jakpak se tam prosím vás jen má, ten náš syn, jakpak se daří Roseckým? Přitom se pranic neptá, odkud jsem přišel. Sedíme tak již hezkou chvíli, otázky se sypaly jedna za druhou a z nich jsem právě poznal, že mě rodiče mají stejně tak rádi, jako když jsem před lety odjížděl. Proto mi už začínalo být otce líto, že jej tak podvádím, už mě i jazyk svrběl, abych se mu dal poznat, ale pak jsem se zase opanoval a jen jsem se tak namátkou zeptal: „Zdalipak si myslíte, že byste svého syna ještě poznal? Mně se zdá, že byste ho už ani nepoznal, kdyby tu tak před vámi se mnou seděl.“ Otec na to: „Ó, ano já ho stále vidím před očima, jak odjížděl před sedmi léty, jenomže dnes už asi musí být z něj velký silný člověk.“ Na to mu odpovídám: O ne, zdá se mi, že se mýlíte. On nevypadá tak, jak si ho představujete. Není ani velký, ani silný. Váš syn Anton právě přijel z Ameriky, nyní tu sedí před vámi a vy s ním hovoříte. Což ho nepoznáváte?“ Otec se na mne upřeně podíval, pak chtěl něco říci o tom svém překvapení, že „to-to ne-ní mož-né,“ avšak hned na to, že „to jsou přece jen oči našeho Toníka,“ a už jsme si padli oba do náručí, drželi jsme se dlouho v oběti, srdce se nám rozbušila radostným pláčem a pro samé slzy jsme nemohli už ze sebe vypravit ani slovo. Nejdříve se vzpamatoval otec. Volal na matku, aby honem všeho nechala a přišla. Nevěděla chudinka, co se děje, měla snad strach, že ten cizinec něco tátovi vyvedl, a když celá udýchaná přiběhla a viděla, že si oba utíráme slzy, chytla se za cíp zástěry a naslouchala přerývanému vyprávění otcovo, že „tu ten pán je náš Anton z Ameriky.“ Než to vyslechla celá se třásla dojetím, pak jsem ji už držel pevně v náručí a líbal a znovu radostí plakal zase s ní.

Nechtěla tomu věřit, že by se jí bývalo mohlo stát, že mne nepozná, až se jednou z té Ameriky vrátím, a že spolu budeme mluvit, jako před chvílí v předsíni a že se při tom ke mně nebude hlásit. Potom se už honem oháněla, aby mne něčím uctila, šla zvěstovat svou radostnou novinu sousedům, otázky a vypravování nemělo konce a až jsem se pak k večeru vrátil do hospody pro svou tašku, už jsem opravdu cítil, že jsem doma u svých v té naší krásné české vlasti, na kterou jsem tak často v Americe vzpomínal, když mi tam bylo zpočátku krušno. Ačkoli bylo vše stejné všude kolem, přece mi to připadalo nějak změněné. I ten rybník na návsi byl jen malou louží v porovnání s tím oceánem, přes který jsem se ještě před krátkou dobou plavil z Ameriky do Evropy. Avšak to bylo i proto, že jsem odjížděl z domu jako čtrnáctiletý kluk, který měřil vše svýma junáckýma očima a nyní jsem se vracel domů jako dospělý muž, který už byl ve světě na zkušenou, ledacos viděl a zažil a tak jsem brzy pochopil i tu příčinu zdání změn v rozměrech naší poděšínské návsi, na kterou jsem si pak zase velmi rychle zvykl a viděl ji v její nezměněné podobě.

Otec dal vzkázat všem mým bratřím, kteří již byli u sedláků ve službě, aby se co nejdříve sešli doma, že se jim vrátil bratr Antona tak se nás zase jednou po letech sešlo pod rodnou střechou všech devět bratří. Dnes kdy toto píši, jsme na živu ještě pouze tři. Jeden je v Čechách a druhý farmaří ve státu Iowa. Sestru jsme neměli žádnou, jak jsem již o tom psal na začátku těchto vzpomínek.

Pak se již brzy rozneslo nejen po naší dědině, ale i po okolních vesnicích, že jsem se vrátil z Ameriky a kdekdo se chodil k nám vyptávat, jak se v té Americe žije, jak se tam daří tomu či onomu známému, jestli jsem ho tam někde potkal a prostě každý chtěl něco vědět, co a jak se dělá jinde ve světě. Nakonec jsem z toho mluvení pořádně ochraptěl a také to i odstonal při té změně podnebí a stravy. Musil jsem si tedy trochu poležet, a když jsem si odpočinul, začal pomáhat otci při hospodářství, poněvadž se již kvapem blížily žně. Byl jsem zase ve své kůži, cítil jsem se doma a bylo mi dobře. Jen jedna nová starost mi začala ztrpčovat ty krásné chvíle života mezi mými drahými, kterých si člověk začne, jak se patří vážit teprve tehdy, když byl daleko a po delší čas z domova v cizině. Tou novou starostí byla myšlenka na mou vojenskou povinnost, poněvadž jsem měl být již před rokem u prvního odvodu a u lékařské přehlídky.

Jakmile jsem se tedy cítil zase ve své kůži a nebylo s polní prací zrovna naspěch, šel jsem se ohlásit k panu starostovi, že jsem se vrátil z Ameriky a že jsem dosud nebyl u odvodu. Doufal jsem sice, že nebudu odveden, ale spadne se mne kámen starostí, že si pro mne přijdou četníci, pro nesplnění své občanské povinnosti vůči císaři pánu. Na důkaz svého pobytu v Americe jsem měl jen první americký občanský papír, který jsem si vyzvedl v Pine City, Minnesota. Vůbec, tehdy se to cestovalo. Člověk mohl projet celým světem a žádný po něm nikde nechtěl nějaký ten cestovní pas. A dnes, kdy si lidé namlouvají, že se začínají lépe snášet, když e ta organizace Spojených národů tolik naparuje, že dělá ve světě pořádek a jednotu, člověk musí mít při cestování celou brašnu všelijakých papírů a do některých zemí jej při tom ani nepustí, když mu najdou při prohlídce v kapse růženec. Inu, to je asi ten pokrok a to vykřikování všelijakých práv, která to mají na svědomí a při tom se dnes třetina lidstva nesmí ze svých komunistických klecí ani hnout, aby neviděla, jak se žije a pracuje lidem v jiných zemích. Ale to jen tak mimochodem a už se zase vracím ke svým vojenským starostem.

 

U vojenské přehlídky nás bylo celkem jedenáct a z nich jsme byli uznáni k vojenské službě pouze dva. Všichni jsme byli navrátilci z ciziny, ale kromě jednoho, který byl též již v Americe, to byli chlapci, kteří se vrátili z tovaryšského vandru z okolních zemí rakousko-uherské monarchie. Když jsem se vracel od odvodů domů, namlouval jsem si, že být odveden, neznamená ještě musit skutečně narukovat a pak, že se ještě včas rozhodnout k návratu do Ameriky. Rodiče mi to však rozmlouvali, abych zůstal doma, že jsem dostal již dost za vyučenou v těch prvních letech svých Amerických strastí a tak jsem raději na nic příliš nemyslil a po každodenní práci jsem si zašel do polí a navazoval starou známost se všemi místy naší dědiny a jejího okolí, které jsem znal z dětství jako své boty.

A tak vás milí čtenáři ještě jednou v duchu provedu, po tom našem drahém kraji domoviny na Českomoravské vysočině, nežli vám vypíší to své vojančení. Dělám to pro to, že se mi tehdy, vtisklo vše tak živě do paměti, protože jsem si dovedl najednou rodné hroudy více vážit a mít je upřímně chlapsky rád. Bylo to jistě proto, že jsem byl po těch sedm dlouhých let v cizině. Potom se u některých míst s vámi zastavím i proto, že se k nim váže kus životní tragédie, lidských osudů, tak jak vždycky na světě byly a budou, ačkoliv za to obyčejně ty nejnevinnější oběti lidské ubohosti nikterak nemohou. Mně osobně pak ty vzpomínky na všechnu tu lidskou bídu v životě často pomohly, poněvadž mne naučili vážit si lépe rodičů, mít radost z práce a dovést rozeznávat v pravý čas vše, co je v životě důležité od všeho nedůležitého. Jedna z mých prvních takových večerních procházek mne zavedla k pazderně a ke studni za humny našeho Poděšína, protože jsem se dozvěděl, že jedno dítě ze sirotků z Pazderny tam bylo nalezené utopené. A poněvadž to je právně jedna z takových vzpomínek, které mne naučily vážnému pohledu na život a k úctě ke všem nevinným vyděděncům lidské společnosti, proto si dovolím vám tuto vzpomínku vypravovat dopodrobna v naději, že bude zajímat i vás milí čtenáři. Ta pazderna stála za vesnicí a třel se v ní po vytrhání a namáčení vyschlý len. Lněné vlákno (koudel či konopí) se pak vozilo na dráhu a prodávalo buď ve velkém do přádelen, kde se zpracovávalo na lněnou přízi, anebo si je odvezl hospodář a selské ženy z něj dělaly vřetena, která pak dávaly zpracovat po domácku na kolovrátku. V té pazderně bydlely i tři chudé rodiny, které neměly opravdu ničeho, leč ty své mozolné ruce, kterými si vydělávaly na chudé živobytí. V jedné z těch tří rodin měli dvě děvčátka, a protože oba rodiče byli nemocní, záhy osiřely. Dobře jsem se na ně z dětských let pamatoval, protože se mnou obě chodily do školy. Věděl jsem také, že po smrti jejich rodičů se o ně měla starat obec a že se z toho poděšínští páni konšelé tak poděsili, že rozhodli, aby děvčata chodila odděleně od sedláka k sedlákovi vždy na několik dní postrkem a tak, že se celá obec rozdělí o snášení tak velikého břemena. Ty dvě osiřelé děti živit do jejich 18 let. Na práci byly tehdy ještě malé a slabé, do školy chodit musely a tak chuděrky musely již od útlého mládí spolknout nejednu hořkou slzu. Vzpomínám si, že jedno z těch děvčátek přišlo tehdy brzy i k nám do stavení, že je matka koupala, čistila, spravovala její šaty a že jí to dalo dost práce, než se ji podařilo vše odvšivit. Potom jsem odjel se strýcem do Ameriky, na oba sirotky z pazderny jsem dočista zapomněl a teď po letech jsem se najednou dověděl, že jedna z těch dívek byla nalezena utopená ve studni, o které hned napíši, poněvadž jsem se k ní zašel toho večera také podívat. Když jsem tedy namířil od pazderny zpět k vesnici, kde byla na druhé straně silnice ta studně, odkud se v mém dětství musela brát pitná voda v době velikého sucha, myslil jsem na všechny možné důvody, proč si asi to děvče vzalo v zoufalství život, či zdali ji někdo utopil, aby tak zamaskoval svůj hřích. Tehdy jsem pochopil rázem tolik věcí o důležitosti šťastného dětství pro člověka, a tedy o rodičovské zodpovědnosti k poctivé práci a k šťastnému výběru svého rodinného protějšku, že vám o tom ještě dnes píši po tolika letech a že bych si přál, abyste to mohli milí čtenáři přidat i k svým zkušenostem při vážných rozpravách se svými dětmi a vnoučaty. Snad to některému z nich také utkví v mysli a bude pak tím upřímnější Pánu Bohu děkovat za své šťastné dětství a za oběti, kterými mu jeho rodiče dokázali pravost rodičovské lásky. Takové a podobné myšlenky mi tehdy probíhaly hlavou, když jsem se vracel pozdě večer k domovu, dělal si různé předsevzetí pro svůj vlastní život a při tom se rozhlížel směrem k silnici, která vede z Polné do Poděšína a potom dále k Nížkovu. Za Nížkovem je vesnice Sázava, tam kde v blízkosti moravských hranic pramení řeka stejného jména, která je proslavena v našich národních dějinách svatým Prokopem. Ten postavil na jejím toku svůj slovanský klášter a k jeho památce zase postavili čeští otcové benediktini na americké půdě svatoprokopský klášter v Lisle ve státě Illinois.

Do této vesnice Sázavy jsem pak hned po žních a po návratu z vojny ještě mnohokrát vezl obilí na semletí, poněvadž si matka velmi pochvalovala mouku ze sázavského mlýna. Také sázavské kroupy z našeho ječmene se mamince nejlépe zamlouvaly, a tu jsem vždy vozíval i nějaké lněné semeno s sebou, z něhož pak byl výborný olej a maminka nám na něm dovedla usmažit tak dobré koblihy, že se vždy divila, kam se tak rychle ztratily. A pak jsem neměl padnout tomu vojenskému felčarovi v Čáslavi při odvodu do oka, když mi opět doma to matčino jídlo tak výborně chutnalo. Proto jsem se ani nedivil, že jsem zůstal doma bezstarostně až do podzimu, dělal na poli a v hospodářství a při tom jsem i docela zapomněl, že jsem se chtěl vrátit do Ameriky, než si mě císař Franz-Josef ustrojí do vojenského mundůru, když tu přišel najednou z ničeho nic pošťák a přinesl mi c.k. lejstra s výzvou k okamžitému narukování k čáslavskému jedenadvacátému regimentu.

Když jsem tedy jednoho podzimního rána seděl na nádraží v Polné v čekárně, abych zase nasedl do vlaku směrem k Čáslavi, kde jsem měl určenou hodinu hlásit se velitelství jedenadvacátého pluku c.k. vojska rakousko-uherské monarchie, začalo mi najednou všechno mizet před očima a zastihl jsem se, že se obírám opět vzpomínkami. Ten čerstvě udělaný křížek na čelo, který mi dala časně ráno matka při rozloučení s napěchovaným filíčkem koblih a buchet, mi připomněl to moje první loučení se s rodným krajem a domovem před mým odjezdem do Ameriky. Tehda znova jako před sedmi lety jsem jel vstříc novému neznámému. Nevěděl jsem, co mne vlastně čeká, a i když se nemluvilo dosud nikde o válce, stávalo se dosti často, že se některý z chlapců z vojny nevrátil. Buď desertoval a pak se bál přijít nazpět do svého rodného kraje, nebo přišel dokonce i o život při nějakých manévrech. Abych si dodal kuráže, řekl jsem si, že když jsem se vrátil z tak daleké Ameriky, že se s pomocí Boží vrátím i z vojny, ačkoliv jsem neměl ani nejmenšího tušení o tom, že se zase vbrzku octnu dost daleko od svých rodných Čech. Když přijížděl vlak k nádraží, probíral jsem zrnka růžence, který mi dal v Americe na památku dp. Dostál a tiše jsem se modlil. Zdálo se mi to být nejlepší pojištěním pro všechny nepředvídané životní situace, v kterých se snad během příštích měsíců octnu a zároveň jsem v té nejmilejší modlitbě naši nebeské matky nalezl tu největší posilu a odhodlanost. V čáslavských kasárnách jsme dlouho nepobyli. Jakmile nás ustrojili do vojenského mundúru, (který byl už všelijak odřený a kdyby uměl mluvit, mohl by nám nováčkům asi všelicos vyprávět o osudech těch, z kterých dělal vojáky před námi), jakmile nás naučili salutovat a trochu pochodovat, přišel rozkaz, že celý první prapor 21. pluku je poslán do Bosny, druhý prapor, že zůstane zatím v Čáslavi, třetí a čtvrtý je přidělen do Kutné Hory.

Našinec patřil k prvnímu praporu a tak jsme hned druhého dne nasedli v Čáslavi do dobytčích vagónů nákladního vlaku, který nás měl dopravit do Sarajeva v té hornaté Turecké zemi, o níž jsem právě věděl jen to, že patřila v dřívějších letech Turkům a ani mne tehdy nezajímalo, jak k ní František Josef přišel.

Kasárna v Sarajevě stála za městem obehnaná vysokou zdí a byla tam silná vojenská posádka pěšáků, dragounů, pohorská artilerie s velikými stájemi pro koně a malé mezky, kterým se při cvičeních a manévrech nakládala na hřbety rozmontovaná polní děla. Národnostně tam byly zastoupeny všechny národy rakousko-uherské monarchie. Vedle celého regimentu Maďarů jsme tam byli my Češi a rakouští Němci, nějací Chorvaté a pak i celý prapor domorodých Bosňáků. Nám nováčkům tam bylo ty první dny všelijak, ačkoliv jsme neměli

čas ani na nic příliš myslit. Hned po ubytování nám začal „exercák“, 8 týdnů tuhého vojenského výcviku. Nebudu se o všech podrobnostech příliš šířit, abych neunavil vaši pozornost, milí čtenáři, ale snad vás bude zajímat, jak jsem těch 18 dlouhých měsíců svého vojančení v Bosně přestál. Každý z vás, kdo byl na vojně, ať už v kterékoliv zemi, přišel jistě k názoru, že nejhorší dráby jsou ti omezení a trochu primitivní lidé, kteří to dotáhli svou hrubostí a poddajností na svobodníka nebo kaprála. Ty jejich frčky na výložkách jim nějak popletou hlavu, mají se za generála a vylévají si pak na těch pomalých a méně chápavých nováčcích zlost za to, že je z předešlé opice dosud bolela hlava, a že musejí zase čekat na další krejcary až do příští výplaty měsíčního žoldu. Některý z těch nováčků, na kterém bylo až příliš jasně vidět, že je ze své rodné dědiny poprvé ve světě a který se neuměl hned té bezhlavé vojenské poslušnosti přizpůsobit, tomu se vedlo opravdu zle. Mně osobně těch 8 neděl stačilo taky, abych se přesvědčil o nekonečné lidské hlouposti, která čím je větší, tím má přímo škodolibou radost, že má právo druhého člověka trestat a prohánět pro tu svou vyšší šarži na klopě. Proto mi snad také bylo nejhůř u srdce za celé ty tři roky vojančení ve chvíli, kdy se po našem dvouměsíčním výcviku připravovali staří tříročci k návratu domů na vánoce. Opravdu jsem jim tenkrát záviděl, zvláště při pomyšlení na to, že já teprve začínám. Z Americké zkušenosti jsem již věděl, že tři roky je dlouhá doba. Ti chlapci ten smutek zřejmě prožili před námi, a proto tím víc nás dopalovali. Smáli se nám, dělali si z nás zelenáčů všelijaké drsné vtipy, a dokud jim stačili peníze, nepřestávali zalévat vínem a kořalkou svá vyprahlá hrdla. Zvláště v předvečer odjezdu z kasáren dělali takový bengálský randál, že se kasárna chvěla v základech. Vzpomínám si velmi dobře dodnes na to, jak jsem tehda žalem skočil na kavalec, zabořil se do slamníku a zabalil se celý komisní dekou, abych raději nic nemusil slyšet.

Druhý den bylo pěkně ticho a nám mladým i volněji, protože jsme se mohli začít cítit příštími vysloužilci i když nám k tomu muselo ještě nejdříve vypelichat víc než dvaapůlkrát listí z nástěnného kalendáře. S příchodem zimy začalo odhazování sněhu, nošení paliva, všelijaké čistění a opravné práce, ale ven na cvičení se příliš nechodilo. Jenomže, všeho moc škodí. Za nějaký týden jsme začínali mít i toho uklízení dost, a tak se nebylo čemu divit, že jsme se chtěli ulejvat jako všichni vojáci na světě. Zdálo se nám, že se k tomu naskytla výborná příležitost při jednom nástupu po ranním vyučování v sarajevských kasárnách. Ačkoliv je to stará historie, kterou má každý voják v mošně svých veteránských vzpomínek na svou vojnu a ačkoliv jsme to slýchali ještě v dětství vyprávět od starých vojáků, přece jsme si nedali dost dobrý pozor a spadli jsme do nastražené léčky. Inu, lenost je špatným rádcem. Chcete-li vědět, jak ta léčka vypadala, tu to máte. Při nástupu se nás nějaký ten kaprál ptal, kdo má dobře vypsanou ruku, anebo zdali z nás někdo pracoval v kanceláři. Užuž svrběla ruka i mne, abych se přihlásil, ale když jsem viděl jak velký je zájem o tuto růžovou ulejvačkou budoucnost, raději jsem zůstal věrný sobě samému a řekl jsem si, že práce na zdravém vzduchu je přece jen zdraví prospěšnější, nežli kancelářská židle. A dobře, že jsem tu ruku nezvedl. Všichni, kteří se přihlásili, dostali do rukou koště, kbelík a hadr a měli na starosti udržování čistoty ve všech kasárenských záchodcích. Samozřejmě, že jsme se považovali ihned za chytřejší než ti, kteří se nechali tak snadno napálit a měli jsme z toho bolení břicha od samého smíchu. Ve chvílích oddechu jsem se začal tehdy v zimě také ohlížet po možnostech, jak bych si mohl dát trochu do pořádku ten svůj vojenský mundúr, který měl již dávno právo na penzi a zatím musil sloužit dalšímu neznámému vojínu, který se náhodou jmenoval Antonín Chvátal a který prohlížeje si své kamarády dospěl k názoru, že z něj ta jeho vysloužilecká uniforma dělá asi stejně smutně vyhlížejícího strašáka do zelí, jak tomu bylo v případě všech druhých spolu vojínů.

A co teprve ty vojenské škorně, nebo bagančata jak se obyčejně říkalo vojenské obuvi. Ty boty, které jsem v Čáslavi vyfasoval a které byly co do délky sice dobré, ale zřejmě asi pro větší nohy nežli jsem měl já, potřebovaly řádnou opravu. Zašel jsem si tedy ke kasárenskému ševci naši setniny, aby mi je laskavě opravil. Abych obměkčil jeho srdce, chtěl jsem mu vzdát zaslouženou úctu za jeho veliké zásluhy o nohy rakousko-uherské pěchoty Franze-Josefa bezvadným postavením se do pozoru a zasalutováním. Avšak v tom okamžiku sviští něco vzduchem jako šrapnel a jen tak-tak jsem měl čas se tomu předmětu uhnout. Když se to odrazilo od stěny, nebylo to nic jiného, než starý škrpál. Chtěl jsem se tomu originálnímu způsobu ševcovy odpovědi na můj pozdrav usmát, ale tvář mi ztuhla, když jsem zaslechl jeho generálské, táhni ven a přijď znovu. Měl jsem za to, že jsem něco popletl, že se mi ten zvlášť pozorně provedený pozdrav nějak nepovedl a proto jsem rychle odešel, abych ševcovského pana mistra zbytečně nedráždil. Když jsem otevřel znovu dveře a postavuju se do pozoru pochopil jsem, že si pan mistr šídlo asi myslí, že si z něj tropím blázny a proto jsem již zasalutoval jen tak podomácku. Na to mi však bodrý voják švec zase ukáže dveře a tak jsem jej po třetí zase zdravil velmi oficiálně. Tu mi již nic neřekl, jen ukázal na pohozenou botu u dveří, abych mu jí přinesl k verpánku zároveň se svou žádostí o správu svých škorní. Tu jsem tedy pochopil, že ve mně poznal pan mistr vojenského nováčka a že mi chtěl ukázat, jak je to s tou vojenskou disciplínou i při návštěvě ševcovny.

S příchodem jara, které tam začínalo dřív nežli v rodných Čechách, přišly na řadu časté pochody a manévry v přírodním terénu. Město Sarajevo leží v dolině a všude kolem dokola jsou vysoké hory, které patří ještě k východním Alpám a k pohoří Krasu. Na těch horských temenech je vidět po celý rok sníh. Až k úpatí těch hor jsme musili někdy mašírovat a řeknu vám milí čtenáři, že se tam po těch kopcích špatně chodí. Někde jsou strmé skály a chodit po těch několika neschůdných stezkách bylo velmi nebezpečné. Stačil krátký okamžik neopatrnosti a člověk se už řítil do roklí a propastí, odkud se živý nevrátil. Město samotné (Seraj znamená turecky palác), bylo už tehdy velmi pěkné a výstavné. Přes řeku Miljačku, která jim protéká, vedlo několik mostů, bylo tam všude hodně rušno a vedle tureckých čtvrtí, které měly zcela orientální stavby i atmosféru, byly tam i čtvrti srbsko-chorvatské s byzantskými kostely pravoslavných a s katolickou katedrálou, která tehdy nemohla být ještě příliš stará. Obyvatel tam bylo asi tak kolem padesáti tisíc, úplná směsice všech balkánských národů, mezi nimiž bylo i hodně nápadných potomků Abrahámových. Nejživějším centrem města byla Čaršija (trh), kdež se nalézaly bazary obklíčené dřevěnými krámky a každá ulice se věnovala jiné živnosti. Tak tam byla např. ulice pro stříbrníky, kteří zhotovovali stříbrné a zlaté zboží před očima obecenstva, ulice s výrobou vykládaných zbraní a nožů anebo zase ulice s výrobci orientálních koberců.

Nás vojáků bylo v Sarajevě všude plno, a říkalo se tehdy, že Sarajevská posádka má v různých kasárnách asi tři tisíce vojáků. Jinak tam byly i katolické pravoslavné a kláštery, školy, nemocnice, musea a výstavná radnice v arabském slohu. Každopádně bylo všude vidět, že se těmi místy převalilo už kus lidské a kulturní historie, a že přitom tedy hodně lišila tato země od panenské půdy v americké Minnesotě, kde jsem téměř už před osmi lety dělal jako chlapec z lesních divočin ornou půdu.

Tato vzpomínka na Minnesotu nebyla náhodná i z jiného důvodu. Někdy na jaře jsem dostal až do Sarajeva dopis od pana Josefa Chalupského z Berouna a on v něm mi oznamoval, že prodal můj 80-akrový pozemek jednomu zájemci, a že mně posílá peníze ze složené splátky na mou vojenskou adresu do Bosny. Peníze brzy na to došly a já musil jít k raportu, abych si je vyzvedl a vysvětlil jejich původ. Teprve tehdy se vojáci dozvěděli, že jsem byl v Americe před tou vojenskou službou a musím říci, že mi to nakonec u nich zvýšilo respekt. Hlavně u kaprálů a drsných četařů, kteří si na nás při execírkách vylévali zlost pro všechny ty své zhrzené lásky a šenkýře, které přestaly jejich vojenské šarže zajímat pokaždé, jakmile se přesvědčili, že jsou jejich kapsy už prázdné. Tož tedy také hned chápete, proč jsem se stal těm vojenským seržantům více zajímavým. Ani ne tak pro ten pobyt v Americe, jako pro ty došlé peníze, jejichž obnos si ve své fantazii asi násobili deseti. Z pouhé synovské povinnosti a z rodinné soudržnosti jsem ovšem ihned poslal došlé peníze rodičům do Čech. Ponechal jsem si jen několik zlatek na případnou přilepšenou a nutnou potřebu. Brzy jsem však poznal, že ta všeobecná lačnost po penězích, která dnes má na svědomí tolik zločinů, rodinných i celonárodních neštěstí, byla již tehdy v některých lidech a jedním z takových hladovců byl i jeden četař z naší setniny, který si na nás často vyléval svou žluč a zchlazoval svou pálící žáhu, když si ji nemohl zalejt příjemnějším nápojem vyrobeným z bosenských švestek nebo z bosenské vinné révy. Dodnes jsem nezapomněl na jeho jméno. Jmenoval se Charamza a celá setnina brzy věděla, že od patnáctého každého měsíce to s ním nebude k vydržení. To již měl totiž svou výplatu obyčejně propitou a pak nám tedy pro zahnání své mrzutosti a žízně ukazoval, co to znamená být vojákem a jak se na nás musí hulákat a křičet, abychom pak vysílením tahali jazyk po zemi. Jakmile se tento slaboch v četařské uniformě dověděl, že jsem dostal z Ameriky peníze, začal si mne docela nenápadně předcházet. Kdyby to nemělo jít po dobrém, zkusil by to pak asi po zlém. Ale v tom mu musím přiznat, že byl chytrý, poněvadž kdyby se byl býval rozhodl pro opačnou metodu, nehnul by se mnou, kdyby se, byl býval vzteky třeba roztrhal. Bral jsem tedy věc také po dobrém a čas od času, když jsme se sešli v kantýně, anebo ve městě, zcela přátelsky jsem za něj nějakou tu skleničku zaplatil. A musím říci k jeho cti, že nijak nevydíral, že byl spokojen s tím, co dostal a zase za to dovedl být pašák. Později jsem poznal, že mi bez jakéhokoliv nadržování dovedl vojnu v Sarajevě zpříjemnit tím, že mi někdy ušetřil zbytečnou dřinu a nebezpečnou práci. K jedné takové obávané službě patřila varta (hlídka) na odlehlých místech. Zprvu jsem byl až nápadně příliš často na řadě a v celých kasárnách bylo veřejným tajemstvím, kolik rakouských vojáků Turci na těch odlehlých vartách přepadli, nebo přímo zastřelili, poněvadž nás považovali za vetřelce a okupanty Bosny, která po celá staletí byla pod Tureckou vládou. Po několika sklenkách, jimiž jsme si s četařem přiťukli na vystání té vojančiny, jsem nebyl sice varty plně zproštěn, ale už jsem na ni nemusel chodit tak často jako před tím. A nakonec se ten četař Charamza dokonce i změnil a byl přívětivější ke všem. Ne pro ty naše přípitky, ale poněvadž se dozvěděl, jak se stává všem vojákům protivný svou mstivou tuhou kázní, která se u něj stávala zlovůlí a ne kázní. Nakonec na něj možná zapůsobila i spontánně zanotovaná píseň, kterou mu celá setnina začala zpívat do pochodu, když jsme se vraceli z execírky zpět do kasáren. Dnešnímu pokrokovému vojákovi by se snad její smysl mohl zdát dětinský, ale tehdy i takový ras četař měl víru, i když chodil do kostela jenom proto, že tam musel vojáky vést na mši svatou. Dodnes se pamatuji na slova té písně, od které jsme pak upustili, když jsme viděli, že se náš četař začíná umoudřovat. Bylo to myslím nějak takto: Ten náš starý zupák (déle sloužící voják), ten nesmí zemřít, pro toho si musí, čert z pekla přijít. Přijde pro něj s vozem a praští s ním o zem, v pekle pak mu šmahem všichni čerti rázem zatopí. K nejvyhledávanější zábavě všeho osazenstva sarajevských kasáren patřila samozřejmě návštěva města. Jakmile jsme měli povolenou vycházku, zašli jsme si obyčejně v malých hloučcích k Šestatřicátým. To byla veliká šenkovna, kam se vešlo několik set návštěvníků a kde prodávalo celý litr výborného bosenského vína za pouhých 36 krejcarů.

Netřeba říkat, že tam docházelo dosti často k nepěkným šarvátkám mezi vojáky různých národností, kterým vládla dynastie Habsburků. Maďarští vojáci nás Čechy přímo nenáviděli a tak jakmile začalo chlapcům stoupat víno do hlavy, začínaly obyčejně lítat i sklenice. Za takových šarvátek se samozřejmě uplatňovala ta nejosvědčenější strategie všech kluků na světě, kteří si hrají v chlapeckých letech na vojáky: Kdo uteče, ten vyhraje. Jinak se dostal do potíží s vojenskou policií a pak z toho koukalo prodloužení vojenské služby o několik měsíců, ne-li celých let. Samozřejmě, že zbývalo-li nám ještě několik hodin do odtroubení večerky, že jsme se hned do kasáren nevraceli. Obyčejně jsme si pak šli v malých skupinkách prohlédnout nějakou část města, kterou jsme ještě neznali. Mezi nejzajímavější městské čtvrti patřila v Sarajevě pro nás seveřany ze střední Evropy ta, o které jsem již psal. Čaršija, kde stála jedna z nejkrásnějších balkánských mešit a ta nová katolická katedrála, a pak městská čtvrť Grad, která byla tehdy obydlena výlučně jen mohamedány. Ve středu města bylo mnoho velikých parků a hotelů a po celém městě byly roztroušeny mohamedánské hřbitovy. Nad městem se zvedá hrad, pod nímž přes řeku Mijačku vedl kamenný most o jednom oblouku, postavený od Turků, a kterému se říkalo Kozja čuprija. Vedle tohoto starého kamenného mostu tam byly ještě jiné, poněvadž město se hemžilo lidmi a obchodním hospodářským ruchem. Už tehdy tam byly i továrny na tabák, doutníky, na sukna, na železné zboží, na střelné zbraně a na mýdlo. Již tehdy tam byla elektrická pouliční dráha, vodovod, chorvatské a turecké noviny, pivovar, arcibiskupský sirotčinec a městský chudobinec, veřejné lázně, tržnice a peněžní ústavy. Většinu toho všeho moderního vybavení tam zavedla rakouská administrace v letech devadesátých a tak se tehda skutečně zdálo, že město je v plném hospodářském rozkvětu. Všechny tyto novoty tehdejší doby se docela dobře snášely se starými tureckými mravy a zvyky a s velikou chudobou a primitivností bosenského venkova. V kolika jiných zemích je tomu tak ještě i dnes, a proto se tomu nebylo co divit, zvláště tehdy na konci 19 století. V městě i na venkově nosily muslimské ženy tradiční závoj na obličej, takže jim bylo vidět pouze oči. Po západu slunce se v městských ulicích žádná mohamedánka nesměla ukázat podle předpisů té Mohamedovy náboženské ústavy Koránu. Muži nosili široké kalhoty nad kotníky nějak přivázané a přepásané koženým opaskem, za nímž měli vždy zastrčený buď dlouhý, anebo zakřivený nůž. Co však stojí zvláště za zmínku, je ta mohamedánská víra. O existenci Boha jsou přesvědčeni daleko pevněji, než tomu bývá někdy u křesťanů. A také se za to své vyznání nestydí. Když ráno slunce vychází, pak v poledne, odpoledne a po páté už po západu slunce se objeví na balkoně minaretu vyvolávač k modlitbě (říkají mu muezzin, mohamedánský mistr) a tu ať je Alláhův vyznavač kdekoliv, zastaví se a začne se modlit. Má to rozděleno na několik částí tu svoji modlitbu, ale vždy to skončí klečením a skloněním hlavy až k zemi. Často jsem šel kolem takových lidí v ulici, když se zrovna modlili, a je to pro každého myslícího člověka velmi poučné. Totéž dělá mohamedán v předepsaný čas i při práci. Nedaleko našich kasáren měl jeden muslim kousek pole. Přicházel tam okopávat svou úrodu cukrovky. Doprovázely jej vždy asi 3 ženy a dcery, které jsou pro takového Turka zřejmě jen cenným pracovníkem a proto musejí také pilněji a vytrvaleji pracovat nežli muž. Ale v čas modlitby, vždycky motyku položil a začal se modlit, tak jak to od něj Mohamedův Korán vyžaduje. Nám křesťanům se zdálo, že by sice udělal lépe, kdyby pilněji pracoval a nenechal za sebe dřít své ženy, ale v té modlitbě nám mohl být příkladem. Inu, to vše má svou starou historii a důvody v myšlení, zvycích a způsobu života lidí z Asie, jimž to náboženství dává sílu všechno snášet snad i dnes.

Lidé na bosenském venkově v tehdejší době žili však velmi bídně. Měli stáda ovcí a koz, která jim poskytovala nejhlavnější část obživy. Z jejich mléka dělali různé sýry, jejichž přebytky prodávali na trhu ve městě. Jejich příbytky se podobaly spíše chlévům a maštalím z českých vesnic. Někdy žili dokonce s tím bravem a dobytečkem v téže místnosti. V jediné světnici, kde žila celá rodina pohromadě bývalo uprostřed otevřené ohniště, nebylo stropu a ve střeše byl jen otvor pro odchod kouře. Zajímavé bylo také pochovávání mohamedánských zesnulých. Nevím, zdali je tomu tak dodnes a zda se to tak dělalo všude muslimských věřících. Tehdy v Bosně nepochovávali Turci své věřící v nějaké rakvi. Odnesli nebožtíka na hřbitov jen na nosítkách, které šli z ruky do ruky, poněvadž každý účastník pohřbu chtěl prokázat svému příteli tu poslední službu. Nejubožejší byl při tom asi ten nebožtík, který nevypustil-li dosud duši, určitě ji musil vypustit při tom neustálém pohazování nosítek ze strany na stranu. Anebo mu tím snad chtělo pomoci spíše k Alláhovi a k Mohamedovi rychle do nebe, v které muslimové pevně věří a dokonce i Krista Pána, kterého mají za velikého proroka, tam nechávají blaženě žít.

Milí čtenáři, tak se mi zdá najednou, že jsem se o těch mohamedánech rozpovídal nějak příliš obšírně. Raději vám s nimi už dám pokoj, aby se některý z mužských čtenářů nezačal najednou na svá stará kolena shánět po Mohamedově Koránu, v němž by chtěl nalézt nějakou účinnou radu, která udělala z toho mého bosenského Turka svrchovaného pána a slepě uctívaného krotitele několika žen najednou, zatím co se to zdá v nynější Americe těžké umět si někdy poradit s generálskými rozkazy té jediné a upřímně milované drahé polovice. To bych pak byl ještě zasypán dopisy výčitek všech těch čtenářek, kterým by se zdálo, že se jejich bručoun nějak změnil a že chce najednou doma poroučet od té chvíle, kdy si přečetl v mých vzpomínkách na Sarajevo tu historku o Turkovi. Proto se zase raději vrátím do kasáren k té sladké vojančině.

A vskutku mi ta bezstarostná vojenská služba začala jít k duhu. Ne snad, že by mi ji někdo pocukroval, ale už aspoň ztratila svou původní hořkou příchuť tím, že mi začal čas rychleji utíkat. Inu, člověk si v životě zvykne na všecko. Hlavním důvodem proč jsem si zvykl i na ten vojenský život, bylo to, že při krásném bosenském počasí se nakonec změnily i execírky v příjemné procházky a pak hlavně i okolnost, že má práce začínala být rozmanitá. Všechny kraje v Bosně a Hercegovině měly totiž při hlavních silnicích malé vojenské posádky, které se neustále střídaly. Přišly vždy jen na několik neděl z nejbližších kasárenských měst, konaly pravidelně předepsané hlídky a pak se zase vrátily do kasáren k vojenskému útvaru, ke kterému náležely. Tak jsem byl i já někdy začátkem léta nakomandován do jedné setniny, která byla poslána do malé vojenské pevnosti Pale, asi osm hodin pochodu od Sarajeva (východně od Sarajeva). Asi ve stejné vzdálenosti byla pak od Pale další vojenská posádka, která již byla v samé blízkosti srbských hranic. Spojení s hlavním velitelstvím v Sarajevě měly na starosti tyto malé posádky roztroušené po strategicky důležitých kopcích. Naše malá posádka v Pale byla také na kopci a pod ním byla dost velká vesnice, kudy vedla důležitá silnice, která se proplétala tím hornatým krajem jako líný had. Obden, čili každý druhý den, jezdil po té silnici jednoarový koňský vůz státní pošty, jejíhož postilióna jsme my vojáci museli doprovázet v plné výzbroji v úseku silnice, který spadal pod odpovědnost naší malé posádky v Pale. Na další zastávce nás zase vystřídal voják z jiné posádky. Bylo té opatrnosti třeba, poněvadž tenkrát nebyly bosenské silnice bezpečné pro nikoho, ani pro Bosňáky, ani pro Turky a tím méně pro Rakušany. Zvláště nebezpečné byly ty horské zatáčky a průsmyky, kde měly koně i ten lehký poštovní povoz co táhnout, takže jsme obyčejně šli v těch kopcích vedle vozu pěšky, aby se koně tolik neunavili. Po návratu z doprovodu postilióna do naší vojenské strážnice v Pale měli jsme den odpočinku a pak se zase šlo na vartu v noci na silnici v údolí za vesnicí. Na jednu takovou svou noční hlídku v bosenském kraji nikdy nezapomenu.

Sotva jsem přišel na své stanoviště, přijely po silnici dva těžké normanské vozy. Každý byl tažen dvěma páry koní. Oba kočí si počínali velmi nenuceně, když nechávali vozy stát u silnice a odpřahali koně, aby je zavedli do maštale při formanské hospodě. Proto jsem si jich ani nevšimnul. Ale kolem půlnoci začalo být venku dost chladno, vlezl jsem na jeden z těch vozů, protože byly kryté obloukovými plachtami a posadil jsem se bezstarostně na naložené bedny tak, abych měl pohodlný rozhled po silnici, kterou jsem měl v tomto úseku hlídat. Noc byla jasná, hvězdy se jen třpytily a měsíček si ze mne tropil šašky, když mi našeptával, že zrovna tak jako vidí nyní mne v tom vojenském mundůru, vidí zároveň i můj rodinný domek v Poděšíně a mé drahé rodiče v něm a za několik hodin, že zase uvidí všecko co se děje v americkém Berouně a na Tůmově farmě v Calmar v Iowě. Abych udělal nějak jeho laškovnému vychloubání konec, poslal jsem po něm dva sladké pozdravy domů i do Ameriky a chtěl jsem tak udělat všemu citovému vzpomínání rázný konec. A v tom najednou zaslechnu v dálce nějakou českou melodii. Napnu ucho, abych se přesvědčil, neudělala-li to snad jen ta vzpomínka na domov a tu již slyším zcela zřetelně nějaký mužský sytý hlas, jak si vesele prozpěvuje: „Husar má koníčka, aby ho rajtoval, a já svou milenku, abych ji miloval. Husar má koníčka, za tři sta tolarů, a já mou Mařenku, zadarmo dostanu“. No tohle bylo pro mne milé překvapení. Už jsem chtěl vyskočit a zeptat se toho českého člověka, kde že se tu v té hornaté krajině bere, ale předpisy nám nedovolovaly pouštět se na vartě do řeči s neznámým člověkem a proto jsem jen s těžko utajovanou radostí poslouchal dál jeho zpěvný pozdrav z naší společné domoviny. Avšak sotvaže přešel a zmizel v zatáčce, objevili se na silnici dva jiní lidé, kteří mířili rovnou k maštali. Tu jsem seskočil s vozu a uvědomuji si, že je mou vojenskou povinností zvědět, co je to za lidi a co tam mají co dělat. Hřmotným hlasem volám tedy: „Halt, stůjte!“ Oni pochopili, zastavili se a tu jsem v nich poznal ty dva formany, kteří tam večer koně vypřahali, a také jsem se teprve dozvěděl, že patří k vojsku a že v těch bednách na vozech je střelný prach a dynamit. Kdybych tak byl býval kouřil a nějak nešťastně pohodil sirku, mohl jsem tehdy vyletět do stratosféry ještě před tím sovětským Sputnikem! Bylo to opravdu velké a nebezpečné nedorozumění, ale nikdo mě o jejich příjezdu před tím v kasárnách naší malé posádky neinformoval.

Tato polní služba v Pale pro nás skončila po osmi týdnech a zase jsme se vraceli pěšky do Sarajeva. To už na stromech dozrávaly velké bosenské švestky, na které jsme pak často večer chodili z kasáren pytlačit. Natrhali jsme jich pokradmu celý pytel, nejraději nepříliš daleko od kasáren, a abychom je nemuseli nosit hlavní branou kolem hlídky, vytáhli jsme je vždy po provaze až do třetího poschodí a tam jsme si dávali do nosu. Samozřejmě, že to byla vyložená krádež, a že kdyby nás byl někdo při tom chytil, slízli bychom pořádný trest. Avšak čeho se bezstarostné mládí nedopustí, aniž si při tom vzpomene na Boží desatero a na možné následky. Tomu nejúčinnějšímu potrestání naší mlsnosti jsme však stejně neušli, projevilo se u většiny z nás mocným bolením břicha.

Po krátkém čase byl jsem zase nakomandován s pěti jinými vojáky do města Kalinovik (jižně od Sarajeva), ležícího v samé blízkosti Srbských hranic. Našim úkolem bylo připravit kvartýry pro vojsko, které tam mělo brzy přitáhnout dělat manévry. V kantýně jsme se setkávali s Bosňáky, kteří dovedli hrát pěkně na dudy, a když se jim zaplatila štamprlička rakije, zahráli nám toho podle přání kolik, a co jsme chtěli. A tak si naše chlapská hrdost a samolibost přišla na své.

Později po letech jsem si teprve uvědomil, jak takové maličkosti mají pro člověka svůj význam, aby se udržel při duševním zdraví a nestal se z něj škarohlíd. Zrovna tak jako modlitba udržuje v člověku víru a vnitřní pevnost charakteru, tak také zase takové maličkosti udržují mladého člověka při zdravém rozumu a dobré náladě. Aspoň se mi tak zdálo. I jinak jsme si dovedli zdravě zpestřit ten čas vojenské služby. V tom kraji jsou dodnes krásné krápníkové jeskyně, které jsou dnes ovšem přístupné turistům a plně využity pro turistický ruch. Tehdy se ovšem ještě o to nikdo nezajímal, ačkoliv o tom tamější lidé věděli. A tak jsme se jednou v neděli vypravili s jedním krajanem vojákem, jehož jméno bylo Ryšavý a sloužil už poslední rok u vojska a pak ještě s jedním kolegou, do vzdáleného lesa, kde měl být vchod pod zem. Po delším hledání jsme vskutku našli docela malý otvor v zemi, takže se tam tak akorát člověk protáhl. Sestupovalo se tam po jakýchsi schodech, a když jsme se octli na rovné zemi táhly se pod zemí dlouhé jeskynní prostory se samými lesklými sloupy a sloupečky, které se ve vynikajícím světle nádherně leskly a svítily. Byla to skutečně krásná podívaná a člověk musí obdivovat tu Boží moudrost a Stvořitelův rozmar, který dovede takto přetvořit během dlouhých let vápenitý kámen holou vodou a vybudovat přirozené podpěry jeskynní sluje. U nás na Moravě jsou takové jeskyně na Moravském Krasu.

Asi po měsíci přišlo vojsko na manévry a my jsme se zase vrátili do našich kasáren do Sarajeva. Protože náš český vojenský útvar od čáslavského 21. regimentu udržoval všechny hlídky kolem kasáren, začal jsem zase chodit každý třetí den stát vartu. To se však už zase chýlil podzim ke konci, a aniž bych se toho byl nadál, měl jsem třetinu vojny za sebou. Aspoň jednou v měsíci jsme museli povinně chodit do kostela. Náš prapor byl na řadě vždy první neděli v měsíci a uherská hudba od 38. maďarského regimentu, který tam byl celý v kasárnách, nám měla hrát do pochodu. Dost jsme na to při nástupu na kasárenském dvoře žehrali, že nám budou hrát Uhři do kroku, ale jaké bylo naše překvapení a radost, když jsme mezi těmi trubači a bubeníky poznali většinu našich českých hochů. Bylo nám to opravdu milé. A tak se tedy vyplnilo i v tom Sarajevě to naše staré české přísloví: „Co Čech, to muzikant“. Jestli jsem někdy císaře Františka Josefa za něco chválil, pak to bylo za ten jeho rozkaz, že příslušníci jeho armády mají povinnost chodit do kostela, zvláště když tehda se jim v kázáních mše svatá aspoň trochu vysvětlovala. Jinak by se mnoho dobrých, ale prostých chlapců do kostela asi nikdy nedostalo. Takto si aspoň někteří podrželi ten dobrý zvyk z vojny pro život, kdy jedině kostel jim pak v neděli připomínal, že jsou lidmi s nesmrtelnou duší a že se tedy mají podle toho chovat a starat o svou rodinu.

Někdy po druhém jaru mého pobytu v sarajevských kasárnách jsem byl poslán s pěti jinými vojáky na střelnici daleko za městem. Naším úkolem bylo dát do pořádku všechny ubikace v hlavní budově střelnice a pak i opravit různé kartonové terče, které představovaly lidskou figurínu nepřátelského vojáka. Na volném terénu pak byla řada zákopů v různých vzdálenostech. Když přišli vojáci z různých sarajevských kasáren, aby se učili mířit a střílet, jedna skupina vojáků vystrkovala ty kartonové figuríny ze zákopů a druhá se do nich trefovala ze stále větší vzdálenosti. Píšu-li o této příhodě, není to pro ten výcvik ve střelbě, ale proto, abych se zmínil o bezduché kázni, která se nikdy neptala na žádné důvody v případě nepořádku a hned jen trestala. V době, kdy jsme chodili na ten střelecký cvičák, byla jednou v kasárnách nenadálá kontrola a inspekce kvérů. Poněvadž jsme v tu chvíli už v kasárnách nebyli, naše pušky zůstaly viset na chodbě, která se pak čistila a zametala a tak se na hlavni našich pušek usadil prach. Jakmile to zmerčil ten kontrolující důstojník, který procházel chodbu, zjistil si jména těch, kterým ty pušky náležely. Když jsme se večer vrátili ze střeleckého terénu do kasáren, ihned nás volali k raportu. Nic neplatila naše odůvodněná omluva. Voják prý má mít svou pušku v pořádku, i když není v kasárnách a když se zametají chodby. Bez dlouhých cavyků nám byl uložen trest držení španglí, který spočíval v tom, že každému byl v neděli odpoledne připevněn na zápěstí pravé ruky řetízek, jehož druhý konec byl připevněn k chodidlu levé nohy. V tomto nepraktickém spoutání jsme museli zůstat celých šest hodin. Považovali jsme to všichni postižení za trest opravdu nespravedlivý, ale nebylo nikde odvolání. Mohu se ti však milí čtenáři pochlubit, že to byl můj první i poslední trest za celé tři roky mého vojančení. Musím se však přiznat, že se mne toto potrestání nemile dotklo. Raději bych býval čistil celé odpoledne třeba i tucet kvérů, ale ten otrocký řetěz mě ještě dlouho pálil na noze i v zápěstí. A nebýt nějaké změny v mé denní kasárenské existenci, je dost možné, že bych si byl začal stýskat. Avšak z nenadání nastal obrat v mém dosavadním vojančení. Jeden můj dobrý přítel, kaprál, který o tu svou šarži zrovna nijak nestál, mi jednoho rána povídá: „Antone, ty chodíš stále na ty hlídky a tak se mi zdá, že už toho začínáš mít dost. V naší kuchyni se brzy uprázdní jedno místo a tak chceš-li, pošlu tě tam.“ Ta změna mi přišla skutečně vhod v pravý čas. Viděl jsem v tom příležitost se něčemu novému přiučit a tak jsem tam rád šel. A nejen, že jsem přičuchl ke kuchařskému řemeslu, ale zároveň jsem se přesvědčil, jak se všude švindluje, platí-li to státní erár. Inu, z cizího neosobního majetku nikdy krev neteče. Tehda jsem už také pochopil, proč to musí pokulhávat ve státní administraci a postátněných podnicích, když se tam dostanou nepoctiví lidé. A ti poctiví, když vidí, že každý všude krade a podvádí, nechtějí přijít o výživu a začnou krást taky. Proto se mi i dnešní komunismus zdá být v tomto směru nesmyslem, poněvadž potřebuje četníka nad jiným četníkem a tak to vzájemné hlídání stojí nakonec spoustu peněz a při tom se lidé začnou jeden druhého bát. V takovém systému, kde se mezi lidi nastěhuje strach a kde není možné nikomu důvěřovat, nemohou být samozřejmě civilizovaní lidé šťastní i kdyby se měli hmotně dobře. To pak každé sousto musí myslícímu člověku asi zhořknout v ústech. Když ale v takovém policejním státě mají navíc lidé nedostatek a nesmějí se podívat na to, jak žijí lidé v jiných zemích a když se jim plete vláda i do rodinného života, do výchovy dětí a do výběru povolání, pak takový život je opravdu novým nevolnictvím a moderním otroctvím. Kdepak by mne tehdy napadlo, že se právě takový systém jednou rozleze po světě s Hitlerovým nacizmem, že způsobí druhou světovou válku a že po něm přijde stejně krutý a ještě prohnanější moskevský bezbožný komunismus, který se násilí zmocní na tak dlouhou dobu i mé rodné vlasti. Pevně však věřím, že i tomu bude jednou konec a ve svých modlitbách prosím Boha, aby ta nynější nesvoboda prospěla našemu národu tím, že jej dříve přivede zpět k pravé a pevné víře jeho předků, jimž přinesli letos oslavování slovanští věrozvěsti Cyril s Metodějem Kristovo evangelium lásky, které pak vychovalo naše první národní světce Ludmilu, Václava, Vojtěcha, Prokopa a Anežku. Věřte milí čtenáři, že když už je člověk starý a vidí, jak mu v životě Bůh pomáhal, pak nepochybuje ani na okamžik o tom, že upřímná modlitba je v nebi vždycky vyslyšena. Pomáhejme tedy našim národním bratřím a příbuzným ve staré vlasti touto nejdůležitější zbraní, která vydupe nebeskou ochranu našemu národu u našich svatých patronů, vzešlých z naší krve, a proti které je každá policie a každá diktatura bezmocná. Jistotu o vyslyšení našich modliteb nám dává písmo svaté, když říká, že marně se namáhají stavitelé postavit dům blahobytu, chtějí-li to dělat bez Hospodina. Kristus pán nám pak slíbil, že vyslyší každou upřímnou prosbu, přednášenou jeho otci družné a upřímné svorné jednomyslnosti.

Vždyť to je právě to, co vyznáváme v modlitbě „Věřím v Boha“, když se modlíme: Věřím v obcování svatých. To obcování svatých začíná už zde na zemi tím, že jsme modlitbou a milostí spojeni s těmi, kteří nás na věčnost předešli. Když pak jsou naši drazí před Božím trůnem, vědí o našich starostech a prosbách a proto když, je prosíme upřímně o pomoc a ochranu stávají se našimi advokáty za Boží milosrdenství a požehnání. Promiňte mi, milí čtenáři, že jsem se tak zapletl vašim pánům farářům do jejich kazatelského úřadu, ale to víte, když na stará kolena člověk něco pochopil a má o tom jistotu, pak by chtěl ušetřit zbytečně namáhavé hledání pravdy a jistoty těm mladším i když se to obyčejně nepodaří, poněvadž si člověk váží jen toho, k čemu přišel vlastní zkušeností a co ho stálo hodně námahy. Co jsem ale vlastně chtěl je jen to, abychom se vespolek za náš zkoušený národ modlili, aby se z toho lživého komunismu ve zdraví dostal a dospěl tak konečně k pevnému přesvědčení, že jen víra v Krista z něj zase udělá duševně vyspělý a pokorně sebevědomý národ, který si svou svobodu a svůj blahobyt vydobude trpělivou dřinou a nebude pak už služebně krčit hřbet před Východem, ale také ani ne před Západem. Jen před Hospodinem a před Jeho z mrtvých vstalým synem upřímně smekne a ochotně skloní kolena. K tomu, aby nezahynul, má v nebi svatého Václava. Tak, a když jsem vám nyní milí čtenáři konečně vše vypověděl, co jsem měl již dávno na srdci, vrátím se k posledním měsícům svého pobytu v sarajevských kasárnách, kde jsem se při kuchařině dověděl, co je to úplatkářství a podvod, které dnes tak bují v politickém rejdišti i naší drahé Ameriky.

Mým úkolem v kasárenské kuchyni naší setniny bylo nejen pomáhat, ale také chodit každý pátý den do města do jednoho obchodu pro proviant. Právě v tom hromadném nákupu bylo zřejmé úplatkářství. Kuchař nadiktoval jednomu vojenskému písaři z ekonomátu, co bude potřebovat. Ten to pak zapsal do objednací knížky a vždy k tomu připsal něco, co ten obchodník neměl a bez čeho se kuchyně stejně mohla obejít., když jsem pak po pěti dnech přišel pro objednané zboží, ten kupec vždycky velmi vážně vzkazoval písaři, že to a to zboží nemá, že se dostane tam a tam a proto, že mu za ně posílá peníze zpět. Bylo to samozřejmě smluvené spropitné, které zůstalo kaprálovi v kapse na vlastní útratu. Mistr Vařečka z kuchyně o tom věděl, ale chtěl-li si udržet právo nad rozhodováním o tloušťce přiděleného špeku vojákům a nad počtem mastných ok na polévce, raději se o to nestaral. Já jsem pravomoc kontroly nad tím neměl, a protože se mi donašečství vždycky protivilo, raději jsem se nechal považovat od kaprála, i od kupce za hlupáka a vždycky jsem věrně vyřizoval obchodníkův vzkaz a přinášel kaprálovi spropitné. Při jedné takové cestě do města pro potraviny jsem měl něco hned přinést zpět, poněvadž povoz tam měl jet pro ostatní zboží teprve později. Abych to nemusel nést vše sám, byl mi přidělen na pomoc jeden voják trestanec, a proto jsem si musel vzít přes rameno svůj kvér. Vyšli jsme spolu z kasáren zadními vraty, a abychom si nadešli, šli jsme polní cestou, která byla o něco kratší než obvyklá silnice. Můj pomocník nebyl spoután a šel přede mnou docela volně a na zádech nesl prázdnou nůši s popruhy přes ramena. Asi tak v půli cesty z ničeho nic začne utíkat, shazuje ze sebe prázdnou nůši, staví ji pod nějaký strom a už je ve větvích nějaké košaté lípy. Prosím jej, domlouvám, aby nebláznil, že arest neznamená ještě popravu, že se zase dostane na svobodu, ale teď ať se mnou pokračuje v cestě, nebo že budu nucen po něm střelit. Nebylo s ním však žádné rozumné řeči a jen šplhal po větvích výš. Teprve nyní jsem si všiml, že ten strom nebyla žádná lípa, ale že to byla hrušeň, obsypaná bronzově žlutými hruškami, které si cpal můj chráněnec do kapes a ještě si jich naházel několik do nůše, kterou nechal pod stromem. Tu se mi ulehčilo opravdu u srdce. Nechal jsem jej při jeho sadařské starosti a práci, ale sám jsem se hned rozhlížel kolem dokola, zdali to někdo nevidí, poněvadž v případě udání by nás oba byl čekal dlouhý trest. Bohudík, dopadlo to dobře, a když jsme pokračovali spolu v cestě, přiznal jsem si, že ten chlapík už asi dlouho žádné ovoce nejedl, a že kdyby mne byl žádal o dovolení nějaké hrušky si natrhat, že bych byl býval v rozpacích, poněvadž jsem neměl právo mu takové dovolení mu dát. Někdy to je opravdu neřešitelná situace, do jaké se člověk v životě dostane a měkkosrdcatost nemusí být vždy tím nejlepším rádcem. Však to víte dobře sami z vlastní životní zkušenosti. Avšak hlavně, že to dobře dopadlo, poněvadž bych býval velmi nerad po chlapíkovi střílel a taky kvůli několika hruškám nevinně seděl za mřížemi. Bylo by ještě mnoho a mnoho jiných vzpomínek na ty tři jara vojančení v Bosně, ale už mám beztoho tak trochu obavu, že jsem se rozpovídal o tom vojančení v době panování c.k Františkova Veličenstva příliš podrobně, a ještě se mám ve svých vzpomínkách vrátit z vojny domů, doprovodit otce na hřbitov, oženit se a vrátit se najednou z čista jasna do té drahé Ameriky, kde jsem vyrostl z chlapce v mladého muže, a kde nyní prožívám i požehnaný podzim svého života.

Nevím, nevím milí čtenáři, budete-li Natolik trpěliví a bude-li vás to natolik zajímat, abyste vše přečetli až do konce. Vždyť moje životní vzpomínky nejsou o nic více, zajímavější, nežli by byli vaše, poněvadž život každého člověka by mohl být obyčejně poutavým románem. Já mám nyní nad vámi tu výhodu, že mám na to psaní v letošní kruté zimě čas, protože jsem sám a aspoň mi při tom psaní není dlouhá chvíle. A tak vám všem, kteří jste mi psali, že si moje vzpomínky rádi přečtete, děkuji za vaše povzbudivá a za vaši trpělivou pozornost.

Než opustíme Sarajevo, ještě bych rád připomenul, že jsme cestou na execírák chodívali vždy kolem zahrad zámečku české šlechtičny a manželky následníka trůnu Ferdinanda, který byl nám Čechům tolik nakloněn a chtěl udělat z rakousko-uherské říše federální stát s autonomními zemskými vládami pro všechny národnosti, kterým Habsburkové vládli. Ten Sarajevský pozdější atentát nejen, že všechny ty dobré úmysly mladého Ferdinanda zmařil, ale zapálil i první světový požár, tu hroznou válku, která zrodila pak druhou, jen proto, že starý tvrdohlavý císař Franz-Josef nebyl natolik moudrý, aby si šel včas odpočinout na zasloužený výměnek. Začátkem třetího jara se začínalo v sarajevských kasárních povídat o tom, že náš prapor se ještě během toho roku vrátí do Čech, že však nezůstane v Čáslavi, nýbrž bude poslán do Kutné Hory, a kutnohorská část 21. regimentu, přijde na naše místo do Bosny. Ačkoliv jsme dosud nevěděli o této změně nic určitého, hned nám bylo všem do zpěvu a začali jsme se pomalu považovat za vysloužilce, kteří mají už vojnu téměř za sebou a budou se moci konečně vysmívat nováčkům, kteří teprve vojančit začnou. Ale nedošlo k tomu, poněvadž ti Kutnohoráci, kteří nás měli přijít vystřídat, byli skoro všichni s vojnou tak daleko jako my, a pak jsme se s nimi už vlastně ani nesešli. To nám ale nevadilo. Hlavně, když se jelo domů! Ten den jsme se pokoušeli zase my zbořit kasárny, a když jsme nasedli na sarajevském nádraží do dobytčích vagónů, měl jsem obavu, aby chlapci něco nepolámali a nevyřadili svým bujným humorem některý vagon z provozu. To bychom pak musili čekat na další vlak, který by nás odvezl do Čech třeba až o nějaký měsíc později.

Na cestu jsme se zásobili celými soudky bosenského vína, bosenské švestky jsme rádi nechali v květu, aby dozrály pro ty, kteří měli přijít po nás a už jsme jen všichni vytahovali ze svých pamětí kdejakou českou národní a lidovou píseň, kterými jsme se náladově připravovali na shledání s rodnou otčinou, a poněvadž zpěv vysušuje hrdlo, nezapomněli jsme ovšem každou chvíli zalívat.

 

Osobně jsem se opravdu těšil na domov a na tu naši drahou českou vlast, skoro ještě více, než když jsem se vracel z Ameriky, poněvadž jsem teď najednou začal chápat po téměř desetiletém pobytu mimo rodnou zem, co to je vlast, národ a osobitá kultura a zvyky lidu. Umiňoval jsem si, že nyní doma po všem našem českém pečlivě poohlédnu, že si vše zapamatuji, poněvadž nyní si toho aspoň budu umět lépe vážit, když jsem poznal cizí národy, jejich země, zvyky a způsob života. A tak mi při tom rozumování přišla na mysl vzpomínka i na mou první čítanku z dětských školáckých let, z níž jsme se také naučili těm krásným veršům písně, kterou známe dodnes.

Při těchto vzpomínkách, myšlenkách těšení se na shledání s domovem a při společném zpěvu dobytčí vagóny se nám brzy zdály být královskou vypolstrovanou loží, ačkoli to s námi, lomcovalo a drkotalo o sto šest. Když náš vlak přijel do Uherského Hradiště, byl pro nás připraven oběd, který byl opravdovou pochoutkou, snad už jen pro ten náš domácí vzduch a českou řeč všude kolem. Při obědě nám vyhrávala vojenská kapela, která nám to největší překvapení připravila pro náš odjezd. Když jsme totiž nalezli do vagónů, abychom se vydali na poslední úsek naší cesty, spustili chlapci muzikanti z ničeho nic Kde domov můj. Lidé drazí, to si snad ani nedovedete představit, jak ta píseň tehdy na nás působila! Všichni jsme radostí výskali, skákali, zpívali a při tom se nám řinuly z očí slzy pravé dětské radosti. Nebylo se ani čemu divit. Mnohý z chlapců byl po prvé ve světě a nyní se zase ponejprv po několika měsíčním pobytu vracel domů, do rodných Čech. Někteří zase slyšeli tu vlasteneckou píseň poprvé v životě, a proto její krásný obsah byl pro ně tím pravdivější, když ji zaslechli po návratu domů. Zase jsem se ale musil mimochodem obdivovat tomu, jak pevně byly stavěny ty dobytčí vagóny rakouských státních drah, poněvadž chlapci vyváděli při zpěvu té vlastenecké melodie tak, že by nebylo bývalo divu, kdyby se některý ten vagon rozšrouboval nebo polámal. Další zastávka našeho transportu byla velmi krátká, na nádraží v Německém, dnes Havlíčkově Brodu. Tam jsem byl už trochu jako doma. Naše konečná stanice byla pak Sedlec u Kutné Hory, odkud jsme pochodovali asi 20 minut pěšky do kutnohorských kasáren. Po celé délce silnice stály husté řady lidí, kteří nás vítali a mezi nimi mnohá matka, která vyhlížela, je-li mezi navrátilci z Bosny i její synek, kterého neviděla už celé tři roky. Všichni krajané nám radostně mávali a zdravili náš prapor a bylo nám to docela milé, že v nás spatřují ty naše české hochy z Bosny. Tehdejší kutnohorská kasárna byla umístěna v rozlehlých budovách starého kláštera, který byl během své historie několikrát vydrancován, v husitských válkách lehl popelem a když byl obnoven, zase jej po několika stoletích zrušil ten osvícený císař Josef II. Je sice pravda, že ve všech evropských zemích bylo by někdy klášterům třeba připomenout chudobu zakladatelů jejich řehole, když z různých důvodů, během století začínali někdy zapomínat na své ideály Kristova evangelia, které jim právě dávaly smysl a byly tak dlouhá staletí šiřiteli pravé kultury vytrvalou mnišskou prací, modlitbou a školou (jež někdy bohatství inferované církve pak dočasně zadusilo), ale v zemích naší staré vlasti těch revolučních bouří proti Církvi bylo snad přece jen trochu moc. A dodnes tomu není konec, zatím co ve Francii, ve Španělsku a jinde byla Církvi dávno vrácena svoboda a tím i možnost dokázat lidem, že chyby minulosti byly chybami lidí tehdejších dob, a ne Kristova evangelia. To je věčné a má v sobě tolik vnitřní síly, že v každé době lidských dějin bude mít dost následovníků, kteří jsou ochotni dokázat svou víru v Krista i v chudobě, kvalitou svých charakterů a své obětavé práce pro dobro bližních. To, ale jen tak mimochodem. V té Kutné Hoře bylo mi jasné, co naši věřící předkové dokázali, když měli tu středověkou živou víru, poněvadž hned vedle kasáren stál ten slavný gotický chrám svaté Barbory, který tam stojí dodnes a hlásá světu, že Čechové byli křesťanským a svobodným národem už v době, kdy o naší drahé Americe ještě nevěděl ani sám Kolumbus. Ovšem v době, kdy jsem v Kutné Hoře vojákoval, mne ani ta stavební krása kostela svaté Barbory nijak nevábila, poněvadž se mi zdál celý kostel nějak opuštěn. Snad tam nějaký kněz byl, ale nikdy jsem tam neviděl sloužit mši svatou. Chodil jsem tedy raději do druhého kostela, jenž byl myslím zasvěcen svatému Jakubovi. Ten kostel měl vysokou věž, která se nějak aspoň zdánlivě klonila k jedné straně, jako ta slavná věž v italském městě Pise. V tom kostele bývalo útulněji, poněvadž tam bývaly pravidelné služby Boží. Chrám svaté Barbory tam byl postaven proto, poněvadž ve středověku byla prý snad Kutná Hora největším městem po Praze pro ty stříbrné doly. Však také se tehdy říkalo, že Kutná Hora je celá podkopaná, poněvadž se tam kutalo zlato, stříbro a jiné kovy, a také z našich kasáren měl vést nějaký podzemní tunel do sklepení pod chrámem svaté Barbory. Často jsem si zašel na blízký kopec Kaňka, kde byly velké haldy vykopané zeminy a také ještě otevřený vchod do podzemních šachet. Z vrchu Kaňka byl krásný rozhled po celém kutnohorském okolí, a zvláště města Starý a Nový Kolín, odtamtud je člověk viděl jako na dlani. Však jsem si také nenechal ujít příležitost, abych ta města navštívil. Také všechny okolní vesnice jsem navštívil, abych viděl, jak se zde v kraji hospodaří. Bylo to tím lehčí všechna ta místa navštívit, čím více se lišila má kutnohorská vojančina od služby v sarajevských kasárnách. V Kutné Hoře nebyly žádné strážní hlídky, protože v zemi byl pokoj a pořádek, a tak se hlavně hodně pochodovalo, aby se voják naučil vytrvalosti, dovedl snášet námahu a poznal terén. Jména těch vesnic kolem Kutné Hory jsem už zapomněl, ale jméno obce Nové Dvory mi z paměti nevymizelo, poněvadž si dobře vzpomínám, že tam bylo z Kutné Hory vidět a naopak, když šel člověk z Nových Dvorů směrem ke Kutné Hoře, nemohl zabloudit, poněvadž Kutnou Horu je vidět přímo z Nových Dvorů. V kutnohorských kasárnách jsem začal nejprve také kuchařinou, ale dlouho jsem v kuchyni nepobyl. Venku se mi lépe líbilo, a ty pochody jsem měl docela rád, poněvadž bylo poučné vidět, jak naši lidé v tom kraji pracují a zároveň jsem také poznával krásu své rodné země, kterou jsem si již v Sarajevu umínil poznat. V kuchyni jsem tedy byl jen asi tak do podzimu, kdy narukovali reservisté, pro něž jsem ještě musil vařit. Na to si dobře vzpomínám. Pak také i nato, že se tam kupovalo jídlo na každý den, protože kasárna byla ve městě a jídla všude dost. Ten kasárenský dvůr, na němž stála naše kuchyňská bouda, bych asi poznal ještě dnes, kdybych se tam jel podívat, není-li snad zastavěn nějakou novou stavbou. Ale mohl bych jistě dosti přesně říci, kde ten dvůr býval. Znal jsem totiž každý jeho kout, poněvadž jsem tam vždy hledával nějaké místečko, kam bylo možno uschovat trochu kafe a cukru pro stařičkého lampaře, který chodil každý večer rozsvěcovat pouliční plynové lampy a ráno je zase pravidelně zhasínal. Byl to opravdový chuďas, ale poctivec a dobrák, proto jsem si nedělal žádné výčitky svědomí z toho, že jsem mu dovolil, aby si trochu osladil život ve svém opuštěném stáří po letech poctivé dřiny na c.k. konto. 

Jednoho dne, když jsem zrovna vařil oběd pro celou kumpanii, přišel ke mně voják a hlásil mi, že jsem dostal měsíční dovolenou. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo tomu tak. Tehdejší český poslanec Klofáč v říšské radě ve Vídni vymohl českým vojákům, aby v každé setnině byli vybráni dva vojíni pro odměnu za vzorné chování a poctivé plnění vojenské služby. Odměnou byla právě ta jednoměsíční dovolená. A tak milý čtenáři, vidíš, že jsem se choval na vojně dobře a že ta moje dovolená byla vlastně vyznamenáním pro mé drahé rodiče, kteří mne vedli od dětství k práci a k poctivosti a dovedli mi svým příkladem dát pevnou víru v Boha a vědomí své osobní odpovědnosti před Boží otcovskou autoritou. A za tento největší dar, pevnou víru, kterou mi kromě života dali, vzdávám zde, na stará kolena svým drahým rodičům upřímné zaplať Pán Bůh.

 

(pokračování příště)