Obec Poděšín
oficiální stránky obce

Mobilní rozhlas

Facebook

Knihovna

Starý web

Forum 

Cestopisy

Jak je v Jugoslávii

Jak je v Jugoslávii

Rozhovor s bývalým vojákem mezinárodních sil SFOR v bývalé Jugoslávii Pavlem Sobotkou, Poděšín 57.

  1. Proč ses rozhodl o vstup do SFOR?

Zejména z důvodu zažít dobrodružství, jiný svět a v neposlední řadě i finance.

  1. Jak jsi se dostal do armády SFOR?

Nejprve jsem navštívil Vojenskou správu ve Žďáře n. S., potom následovaly zdravotní a psychické testy ve Vojenské nemocnici v Brně, dále fyzické a zátěžové testy v Českém Krumlově. Po absolvování těchto procedur jsem byl přijat.

  1. Jak probíhal výcvik a kde se odehrával?

V Českém Krumlově, kde je základna pro výcvik českých vojsk do misí v zahraničí a současně ve výcvikovém prostoru v Boleticích.

  1. Jaké byly první pocity po příjezdu do Jugoslávie?

Po příjezdu jsme byli překvapeni válkou zničenými vesnicemi a mentalitou lidí, ale s většinou věcí jsem trochu počítal. Také jsme na ně byli ve výcviku připravováni.

  1. U jakého druhu vojsk jsi byl?

Byl jsem veden jako střelec u 1. mechanizované roty. Pravidelně se pohybuje po prostoru, provádí patrolu po strategických místech, ochraňuje obyvatele a nově stavěné domy, kontroluje zda neprobíhá vyzbrojování místních srbských vojsk. Dále jsem byl veden jako radista, chemický pozorovatel a nabíječ obrněného transportéru OT-64.

  1. Kde byla vaše jednotka umístěna a kolik měla vojáků?

V severozápadní Bosně a Hercegovině ve vesnici Donja Ljubija u města Prijedor v nadmořské výšce 250 m n. m. V naší jednotce bylo 560 vojáků.

  1. Lze srovnat základní vojenskou službu s vaším pobytem?

Oproti ZVS to vše bylo na daleko vyšší úrovni. Byl zakázán alkohol, ženy a drogy a každé porušení bylo okamžitě tvrdě trestáno snížením platu nebo repatriací domů.

  1. Jaké byly hlavní úkoly vašich vojsk?

Vytvářet bezpečné prostředí, které vyloučí obnovení dřívějšího válečného konfliktu a bude představovat záruku pokračování mírového procesu na území Bosny a Hercegoviny.

  1. Jak probíhal všední den ve vaší jednotce?

Začínal denním rozkazem v 8 hodin a rozdělením úkolů. My jsme většinou vyjížděli na patroly, a někdy i několikrát denně. Ujeli jsme denně i 300 km a vyjížděli jsme do nadmořské výšky až 1 200 m. Plocha „našeho“ střeženého území zabírala 3 200 km2.

  1. Účastnili jste se nějakých bojů?

Vždy šlo především o bezpečnost našich vojáků. Většinou šlo o nahodilé sabotáže, ničení nově postavených domů pro uprchlíky. Pouze jednou, v poslední době, šlo o granátový útok  na naše vojáky.

  1. Byly nějaké ztráty na zdraví nebo životech ve vaší jednotce?

Pouze havárie vrtulníku, při které zahynuli tři piloti.

  1. Jak dlouho jsi pobýval v Jugoslávii?

Od srpna 1998 do března 1999, tedy 7 měsíců.

  1. Měli jste kontakty se zahraničními vojáky?

Neustále pracovní, sportovní, kulturní s vojsky Anglie, Itálie, Norska, Argentiny a USA.

  1. Co ti přinesl pobyt?

Bohaté zkušenosti, spoustu kamarádů, nové názory na svět a válku.

  1. Jel bys tam ještě někdy jako voják?

Možná, ale nyní je to možné už jenom jako voják z povolání.

  1. Máš nějaké nepěkné zážitky?

Některé výjezdy do nebezpečných oblastí nebo situací.

  1. Jak se k vám chovali domácí obyvatelé?

Jak kde a v jaké době. Zejména na samotách si nás vážili pro obranu, kterou jim poskytujeme. Ve větších městech nás někteří naopak nazývali „okupanty“, nadávali nám a „hajlovali“ na nás. Psali různé nápisy (např „SFOR pryč“ atd.)

  1. Byli spokojeni s vaším pobytem ve vaší pozici?

V naší vesnici jsme jim dodávali pitnou vodu, prováděli humanitární pomoc, lékařské ošetření.

  1. Co bys vzkázal našim občanům po tvé zkušenosti?

Po svých zkušenostech jsem zjistil, že mentalita místních a našich obyvatel je velmi rozdílná. Panuje tam ohromná nesnášenlivost mezi národy a náboženstvími. Je to problém dlouhodobý a napraví se zřejmě až za několik generací.

  1. Doporučil bys tento pobyt některému svému známému?

Kdo má dobrodružnou povahu a finanční problémy, tomu mohu tento pobyt doporučit.

  1. Co budeš dělat nyní?

Sháním práci a možná ještě někam vycestuji.      

Jak je v Japonsku

Jak je v Japonsku

Rozhovor s Bohumilem Nejedlým, Poděšín č.85.

  1. Proč jsi cestoval do Japonska?

Jednalo se o pracovní cestu od mého podniku Žďas.

  1. Kde jste pobývali?

Přístavní město NAGOYA se 2.5 miliony obyvatel, na východním pobřeží ostrova Honšú.

  1. Jak jste cestovali?

Letecky z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem a odtud přímo do Nagoe. Cesta trvala asi 13 hodin letu. Trasa vedla na sever přes Baltské moře, Švédsko, Petrohrad až za severní polární kruh a dále za pobřežím Ruska.

  1. V čem spočívala tvoje práce?

Naše práce spočívala v generální opravě kovacího lisu CKW1600, dodaného naší firmou před 20 lety, i jako technický dozor.

  1. Jak dlouho trval Váš pobyt?

Něco málo přes měsíc i s cestou.

  1. Kolik Vás tam od nás bylo?

Celkem 5 pracovníků.

  1. Co jste dělali ve volném čase?

Žádný volný čas nebyl. Kromě jedné neděle jsme byli neustále v práci, přibližně 12 hodin denně. Jejich pracovní doba byla od 7 hodin.

  1. A co tu volnou neděli?

Navštívili jsme přístav, který je největší v Japonsku. Zde jsme si prohlédli námořní muzeum, mořské akvárium a zařízení přístavu a ledoborec, který se zúčastnil antarktické výpravy.

  1. A co strava?

Je velice zdravá a pestrá. Dá se na ni snadno zvyknout a netloustne se po ní. Převažuje rýže, ryby, drůbež, zelenina. Jí se hůlkami, příbor nebyl k dispozici. Jídlo je v misce, talíře nepoužívají.

  1. Nějaká zajímavost?

Před zahájením směny v práci je celopodniková rozcvička, které se zúčastní všichni zaměstnanci. Je asi 5-ti minutová.

  1. Počasí?

My jsme tam byli v době léta, takže teplota byla běžně 35 °C. Srážky byly velice silné a krátkodobé. Po dešti se vše velice brzy vypařilo.

  1. Jaká je životní úroveň Japonců?

Nesrovnatelně na podstatně vyšší úrovni. Jejich platy se mění s věkem, ale jinak jsou stálé

  1. Co místní doprava ve městě?

Také na vysoké úrovni, s mimoúrovňovými křižovatkami, autobusy, nadzemní dráhou, rychlovlaky a zejména auta. Do práce se hodně cestuje na velké vzdálenosti i přes 50 km.

  1. Jaké bydlení?

Většinou malé rodinné domky. V centru města ve výškových budovách.

  1. Kde jste bydleli vy?

V novém špičkovém 9-ti patrovém hotelu.

  1. Jak jste se orientovali ve městě?

Pro Evropana je orientace velice špatná, už z toho důvodu, že veškeré nápisy jsou Japonsky.

  1. Obchody?

Perfektně zásobené vším možným. Ale pro nás vzhledem ke kurzu dosti drahé. Pivo stojí 700 jenů, což je asi 250 Kč.

  1. Co televize?

My jsme měli možnost v hotelu na pokoji sledovat japonskou televizi. Je zde asi 40 programů s různými žánry.

  1. Co na závěr?

Japonsko je pro nás velice exotická země. Pořádek ve městě velice perfektní. Všude čisto, žádný nepořádek, sprejeři atd. Lidé jsou na sebe ohleduplní i v dopravě. Na semaforech se nechodí na červenou, řidiči jsou hodní i na chodce a cyklisty. Velice upravené parky. Škoda jen, že na lepší poznání nebyl dostatek času.

Jak je v Číně

Jak je v Číně

Rozhovor s Jaroslavem Dočekalem, Poděšín č.9.    (7.8.-21.8.2000)

1.Proč jsi cestoval do Číny?

Byla to pracovní cesta od mého podniku DEL. Jednalo se o montáž nového hydraulického lisu HDP2000. U tohoto stroje dodávala naše firma elektrické vybavení a řídící systém s programem pro podnik ŽĎAS. ŽĎAS dodával lis jako celek pro německou firmu NUKEM, která se zabývá dodávkou zařízení pro atomové elektrárny. Konečný zákazník v Číně byl podnik Institut Atomové Energie.

2. K čemu lis slouží?

Je to paketovací lis, který lisuje sudy s radioaktivním odpadem do malých rozměrů. Tyto slisované sudy se potom skládají na sebe a zalévají do betonu a ukládají do skladu v podzemí. Lisovací síla našeho lisu dosahuje až 2 000 tun. Sudy vysoké 1 m, plné materiálu, se slisují dle druhu obsaženého materiálu i na výšku pouhých 5 cm.

3. V čem spočívala tvoje práce?

Já jsem pro lis sestavil program do řídícího systému. Zde jsem měl činnost stejnou jako na jakékoliv jiné montáži, tedy uvádění stroje do provozu, odlaďování programu, úpravy programu podle přání zákazníka. Nakonec i zaškolení obsluhy a údržby stroje. V podstatě tedy práce s počítačem.

4. Kolik lidí a jak dlouho na akci bylo?

Akci zahájili jeden montér mechaniky ze ŽĎASU a seřizovač od naší firmy DEL. Oni zde pracovali jako šéfmontéři a měli za úkol za pomoci místních pracovníků lis postavit a zapojit elektrická zařízení, rozvaděče a ovládací pulty. Ti zde pracovali dva a půl měsíce. Pak na uvedení do provozu jsem přijel na 14 dní já a nakonec na poslední týden přijel technik od německého NUKEMU, který měl za úkol stroj po nás zkontrolovat a předat včetně dokumentace čínskému zákazníkovi.

5. Jak jsi cestoval?

Já jsem cestoval francouzskou leteckou společností AIR FRANCE nejprve do Paříže letadlem BOEING737. Zde jsem přestoupil na obří BOEING777 a tím přímo do čínského Pekingu. Toto letadlo mělo 48 řad sedadel a v každé řadě po 9 sedadlech. Součástí každého sedadla byla malá televize s dálkovým ovladačem a sluchátky. Ta měla několik základních funkcí-20 televizních programů, počítačové hry, rádio atd. Mně se nejvíce líbila funkce sledování parametrů letu. Zde se cyklicky zobrazovaly všechny důležité údaje o našem letu: výška, rychlost, venkovní teplota, poloha letadla, vzdálenost a čas od vzletu, vzdálenost a doba k přistání. Vše bylo doplněno mapami s různými měřítky s vyznačením trasy letu. Naše trasa byla přibližně: Paříž, Luxemburk, Hanover, jih Baltského a Severního moře, Petrohrad, jih Bílého moře, severní Ural, Novosibirsk, Bajkal, Ulanbátar, Peking. Výška letu průměrně 11 700 m, rychlost 950 km/hod, venkovní teplota až –57 °C. Doba letu tam byla 9 hodin a zpět 10 hodin. Delší doba zpět je způsobená otáčením Země od západu k východu. Vzdálenost z Paříže byla asi 9000 km. Jelikož je časový posun Číny 6 hodin, trvala celá cesta tam od 17 hod do 8 hod místního času druhého dne, tedy 15 hodin. Cesta zpět od 10 hod. do 14 hod., tedy pouze 4 hodiny. Po příletu do Pekingu mě již čekal na letišti čínský zástupce NUKEMU, který mě autem odvezl až na místo mého nového působiště.

6. V kterém městě jsi byl?

Na zdejší poměry to byla jen vesnice s asi 10 000 obyvateli. Je vzdálena asi 40 km na jihovýchod od Pekingu. Byla zde jedna hlavní a několik vedlejších ulic, jeden hotel, několik obchodů, jedno sídliště typu „Stalingrad“, malá nemocnice, pošta a „náš“ podnik s asi 4 000 zaměstnanci.

7. Jaké bylo ubytování?

Bydleli jsme v místním hotelu. Každý měl svůj pokoj s veškerým příslušenstvím, tedy koupelna s vanou a WC, televize, lednička a mrazák, psací stůl. A hlavně s klimatizací, která je tu životní nutností, protože teplota venku i v noci přesahovala 30°C a společně s vlhkostí vytvářely nesnesitelné podmínky. Zvláštností byly dvě termosky s vařící vodou pro přípravu čaje nebo kávy, které byly každý den vyměňovány. Co by se dalo vytknout bylo to, že teplá voda netekla nepřetržitě, ale jen v určité hodiny. Součástí hotelu byla i restaurace, kde jsme se celodenně stravovali, tj. snídaně, oběd i večeře. Televize byla satelitní s asi 50 programy, všechny čínské. Filmy měly často anglické titulky nebo byly mluveny anglicky a měly čínské titulky. Žánru podobného jako u nás. Občas byly vidět pořady řízené státem na oslavu armády, státníků a Strany vůbec. Byly zde tedy vidět pionýrské rudé šátky, rudé vlajky a oslavované uniformy. To ale bylo většinou na jednom nebo dvou programech.

8. Jaká byla strava?

Jelikož jsem já přijel až o dva měsíce později, než moji kolegové, strava doznala výrazných změn. Kuchař se snažil vařit „evropsky“, takže jsme často měli známá jídla jako řízky, sekanou, vepřové i hovězí, ryby. Jako přílohy nejčastěji brambory a to vařené, opékané, hranolky. Dokonce také jako lupínky. Rýže byla pouze jednou. Zeleniny hodně a nejrůznějšího druhu, pro nás i neznámá, ale většinou vařená nebo spařená. Z ovoce hlavně melouny. K snídani hlavně vejce na všechny úpravy. Jedli jsme běžným příborem. Několikrát jsme také byli pozváni na společný oběd nebo večeři. A zde se jedla pouze čínská jídla a čínským způsobem. Tedy velký kulatý stůl, na něm kulatý rotační podnos. Jídlo má spoustu chodů a jí se ze společných mís přímo z podnosu. Je postupně donášeno a každý si přitočí k sobě to, na co má zrovna chuť. Jí se samozřejmě tyčkami. Výběr je vždy velmi pestrý-maso hovězí, vepřové, kuřecí, rybí, kachna, raci, humři, žáby, sarančata, hadi, ořechy, ovoce, moučníky a další jídla neznámého původu. K pití nejčastěji pivo, které bylo kupodivu velmi dobré. Číňané sami tvrdí, že sní všechno, co se hýbe. Ale umí to velmi dobře upravit tak, že je to chutné. V naší restauraci měli na chodbě velká akvária s rybami, hady, žábami. Každý host si mohl vybrat, co chce připravit a měl jistotu, že má čerstvé maso.

9. Počasí?

Já jsem naštěstí promeškal to nejhorší, kdy teplota nešla pod 42 °C. Za mého pobytu se teplota pohybovala mezi 36 až 40 °C, ale také několikrát zapršelo. Potom se sice teplota nesnížila, zato narostla vlhkost až na 80%. Prostě jako v prádelně. Po celý den i v noci hlučely cikády.

10. Lidé?

Číňané jsou velmi přátelští, neustále se usmívající lidé. Nikdy a nikde jsme s nimi neměli žádné problémy. Jak je známo, jsou velmi přelidnění (je jich asi 1,2 miliardy). V rodinách mají limit jedno dítě. Kdo ho poruší, má velké problémy s prací, úřady a sociálními platbami. Rádi se s námi fotografovali. Kdo uměl anglicky, dával se s námi na ulici do řeči. Co se týká pracovní morálky v práci, to už je horší. My jsme na montážích zvyklí pracovat 12 až 16 hodin denně. Zde to však nešlo více než 8 hodin. Pracovní doba byla od 8 hod. do 12 hod. Pak je polední přestávka. Potom pokračuje od 14 do 16 hod. Co se týká místních pracovníků, nesešli se dříve než v 9 hodin a po 11 hodině se vytráceli. Odpoledne, když to šlo dobře, sešli se po 15 hodině a před 17 je již obvykle nebylo vidět. V případě odpoledního deště pro jistotu nepřišli vůbec. Na závěr pobytu, kdy práce vrcholily, se pracovní morálka poněkud vylepšila. Pracovali jsme i v sobotu.

Pokud platí, že se kultura národa pozná také podle vzhledu jejich WC, musím být také velmi kritický. Na veřejných záchodcích a také v práci mají pouze „šlapky“ a dokonce bez budky s dveřmi, pouze oddělené nízkými boxy a slušně řečeno, velmi špinavé. Naštěstí jsem neměl tu čest je použít. Něco tak hrozného jsem viděl pouze v Rusku. Na druhou stranu, je docela zábavné, když tam přijdete, za vašimi zády se ozve „Helou“. Když se otočíte, vidíte přikrčeného Číňana s vyvalenýma očima, konajícího potřebu. Při odchodu se ještě jednou ozve jediné anglické slovo, které zná a vy máte zážitek.

Číňané také velmi rádi, všichni a dobře zpívají. Zpívají si v práci i na ulici. Mají také zvláštní zábavu při různých oslavách. Jedná se o speciální video s televizí a mikrofony. Každý zájemce o zpěv si z rozsáhlého katalogu vybere písničku, tu si navolí. V televizi běží obraz z přírody, měst, památek atd. a hraje hudba vybrané písničky a na spodku obrazovky se objevuje text písničky. Zpěvák drží mikrofon a zpívá. Nikdo se nestydí za svůj zpěv a každý se snaží ukázat, co umí. Tohle je baví i několik hodin. Takové domácí „Doremi“ z TV Nova.

11. Jak jste se domluvili?

Anglicky. Číňané měli dva anglicky mluvící techniky přechodně přeložené z jiného oddělení, kteří uměli anglicky perfektně. A s těmi ostatními rukama, nohama a tužkou s papírem. Když bylo nejhůř, pomohl anglicko-čínský slovník, který vlastnili. S německým partnerem samozřejmě anglicky.

12. A co doprava?

V našem městečku byl daleko nejrozšířenější dopravní prostředek kolo. A to kolo osobní, nákladní, kolo-obchod, kolo-kuchyň, kolo-taxi. Na kole se dopravují lidé i zboží. Na kole jezdil do práce i generální ředitel našeho podniku. Bylo zde hodně „stánkařů“ a všichni vozí své zboží na nákladním kole. U hospod venku večer smaží, pečou a vaří jídla na kuchyňkách-kolech. Po skončení vaření mohou okamžitě odjíždět se svou kuchyní. Jsou tedy hodně rozšířené kola-tříkolky. Také taxiky jsou kola tříkolky s budkou. Co se týká dopravních předpisů, tak nám se jevilo, že žádné nejsou. Jede ten, kdo je větší, silnější, rychlejší a ne ten kdo jede po hlavní, zprava nebo snad neodbočuje vlevo. Pořád je slyšet troubení, na které však již dávno nikdo nereaguje. Svítí se až už opravdu není nic vidět. Je až s podivem, že jsem za těch 14 dní viděl jen jedno přejeté kolo.

Co se týká Pekingu, jsou kola nahrazena auty, ale pravidla platí stejná. Po osmiproudových silnicí se předjíždí vlevo, vpravo, kde je zrovna místo. Z vedlejších silnic se na vás cpou silnější auta. Náš průvodce, který mě vezl první den z letiště svým novým VW Passatem, ho měl poslední den již velmi otlučený z obou stran.

13. Co jsi viděl za památky?

Já jsem zde byl bohužel krátkou dobu. Moji kolegové navštívili všechny významné památky v Pekingu a okolí, včetně Velké Čínské Zdi. Tu jsem viděl pouze z letadla při návratu. První volnou neděli jsem prošel celé místní městečko, ranní tržnici a místní rozlehlý hřbitov. Druhá neděle byla vlastně při skončení pobytu, kdy jsme se ráno přesunuli do Pekingu a strávili celý den zde. Ubytovali jsme se ve špičkovém 35 patrovém hotelu. Pak následovala procházka po místním rozsáhlém tržišti. Při nákupu bylo nutné se dohadovat a nákupní cena se vždy snížila i na třetinu původní ceny. Pak jsme navštívili známé hlavní náměstí v Pekingu Nebeského klidu. Je známé svými přehlídkami, mauzoleem vůdce Maa a neslavně také postřílením mnoha studentů při demonstraci v době nedávné. Dále je zde známé Zapomenuté město a Královská zahrada. Peking je nyní vůbec velice moderní město s mnoha mrakodrapy, věžemi. Všude se staví nové a nové výškové budovy. Široké mnohaproudové silnice s nadjezdy a podjezdy. Svými 12 miliony obyvatel patří mezi největší města světa. Vše jsem zachytil na 300 fotkách a 3 hodinovém videozáznamu.

14. Jaká je životní úroveň v Číně tvýma očima?

Je to velice se rozvíjející země. Všude je vidět nové stavby domů i fabrik. Jinak do naší životní úrovně mají asi poměrně daleko. Na vesnici je vidět málo aut, ale když auto je, tak většinou dražší. Peking je naopak auty přecpán, ale to je dáno i počtem obyvatel. Jinak platí se zde Juany, kurz je asi za 4 Kč 1 Juan. Platy našich čínských kolegů, kteří měli spíš nadprůměrné platy, byly zhruba 1000 Juanů a ceny byly po přepočtu většinou podobné jako u nás.

15. Co nám řekneš na závěr?  

Zejména pro počítačovou mládež a pro ty co chtějí cestovat do zahraničí-učte se anglicky! Ta námaha stojí opravdu za to. Nezdržujte se učením jiného jazyka. Francouzky se domluvíte jen ve Francii a někde v Africe, španělsky jen ve Španělsku a v Jižní Americe, německy jen ve střední Evropě. Ale anglicky se domluvíte s každým na světě, tedy Němcem, Španělem, Francouzem a třeba i některým Číňanem. O ruštině se raději ani nezmiňuji. Kdysi snaha o vytvoření umělého jazyka Esperanta již nyní po rozšíření angličtiny nemá význam. Všechny důležité informace na letištích, obchodech, hotelích jsou všude ať v Praze, Paříži či v Pekingu psány místním jazykem a anglicky.    

Jak je v Rusku

Jak je v Rusku

Rozhovor s Jaroslavem Dočekalem, Poděšín č.9.    (9.10.-29.10.2001, 27.3.-12.4.2002)

1.Proč jsi cestoval do Ruska?

Byla to pracovní cesta od mého podniku DEL. Byl jsem celkem na dvou cestách, obě do Ruské federace. Jednalo se o montáž automatické linky na výrobu ocelokordu. SLO-5 a SLO-6. U tohoto stroje dodávala naše firma elektrické vybavení a řídící systém s programem pro podnik KONŠTRUKTA Trenčín na Slovensku. KONŠTRUKTA dodávala linku jako celek pro ruského zákazníka. Ten byl na mé první cestě v Nižněkamsku v Tatarskánu a na druhé cestě v Kirově. Oba podniky vyrábějí pneumatiky, jako u nás Barum, jsou jenom asi 5x větší.

K čemu linky slouží?

Jsou to stříhací linky, které z polotovaru stříhají a spojují ocelokord, což je jeden z mnoha dílů na výrobu radiálních pneumatik. Ocelokord se vyrábí z ocelových lanek, potažených surovou gumou. V lince se zavádí pod úhlem do nůžek a střihá se na úzké pásky. Ty se pak spojují a navíjí na výstupní cívky. Celá linka byla dlouhá přes 40 m.

V čem spočívala tvoje práce?

Já jsem pro linku jako obvykle sestavil program do řídícího systému. Zde jsem měl činnost stejnou jako na jakékoliv jiné montáži, tedy uvádění stroje do provozu, odlaďování programu, úpravy programu podle přání zákazníka. Nakonec i zaškolení obsluhy a údržby stroje. V podstatě tedy práce s počítačem a lidmi.

Kolik lidí a jak dlouho na akci bylo?

Akci zahájili dva montéři mechaniky z KONŠTRUKTY a seřizovač od naší firmy DEL. Oni zde pracovali jako šéfmontéři a měli za úkol za pomoci místních pracovníků linku postavit a zapojit elektrická zařízení, rozvaděče a ovládací pulty. Ti zde pracovali tři týdny. Pak na uvedení do provozu jsem přijel na 3 týdny já s technikem pro řízené pohony z naší firmy a kostruktér pro seřízení mechaniky linky.

Jak jsi cestoval?

Cestovali jsme nejprve autem do Bratislavy na letiště, pak letadlem do Moskvy. Odtud při první cestě opět letadlem přímo do Nižněkamsku. Při druhé cestě jsme z Mosky do Kirova museli ještě 13 hodin vlakem. Letěli jsme ruským TU-154. Let trval asi 2 hodiny přes Tatry, východní Polsko, Bělorusko a Minsk do Moskvy. V Moskvě jsme měli několik hodin čas a ten jsme strávili prohlídkou tohoto velkoměsta s 12 miliony obyvatel. Navštívili jsme Rudé náměstí, nově otevřený památník k 2. sv. válce s muzeem vojenské techniky a okolí Lomonosovy univerzity. Doprava v Moskvě je silně přehuštěná osobními i nákladními auty a ani desetiproudové silnice nestačí. Někteří řidiči občas nevydrží s nervy a použijí prostřední zakázaný pruh nebo chodník. I tohoto jsem byl několikrát svědkem. Řidiči zde jsou ještě mnohem bezohlednější než u nás. Jsou zde dva dopravní okruhy, vnitřní má délku 58 km, střední 102 km a staví se ještě vnější, který bude mít asi 180 km délky.

V kterém městě jsi byl?

Nižněkamsk je oblastní město na řece Kama v Tatarské republice s hlavním městem Kazaň. Město vzniklo až po roce 1970. Nejprve zde byly postaveny dvě továrny, jedna petrochemická na zpracování ropy a druhá naše, gumárenská. Je zde bohaté naleziště ropy, která má nejlepší kvalitu z celého Ruska a blíží se té arabské. V té době se začalo stavět město a po 30 letech má asi 200 000 obyvatel. Připomíná ohromné sídliště s obchody. Kromě řeky Kama, která je tu široká asi 800 m a muslimského kostela, zde není nic zajímavého.

Druhé město, Kirov, mělo dřívější název Vjatka. Po říjnové revoluci byl přejmenován podle Leninova kamaráda. Před několika lety proběhlo místní referendum o názvu a kupodivu většina byla pro již zažitý nový název Kirov. Má asi 800 000 obyvatel a má i nějakou historii. Leží dosti na severu a jsou zde tuhé zimy. Obvyklé teploty v zimě jsou i –35 až –45 C. Za našeho pobytu v dubnu, kdy u nás bylo +15 C, zde bylo –15 až –20 C. Zde již bylo k vidění pár zajímavostí. Několik divadel, muzea, kina, stylové restaurace, několik pravoslavných kostelů, jeden velice starý z 15. století.

Jaké bylo ubytování?

Bydleli jsme v místním hotelu pro cizince. Každý měl svůj pokoj s veškerým příslušenstvím, tedy koupelna s vanou a WC, televize, lednička a mrazák, psací stůl. Televize byla satelitní s  asi 20 programy.

Jaká byla strava?

Stravovali jsme se kromě neděle v podnikové jídelně. Oběd i večeře se skládaly vždy z několika chodů. Předkrm, většinou nějaký salát. Buď zeleninový, rybí, salám. Pak polévka, nejčastěji ruský nebo ukrajinský borč a soljanka. Hlavní chod většinou maso vepřové, hovězí, skopové, kuře nebo mleté. Přílohy nejčastěji těstoviny, brambory, rýže. Pak následoval zákusek – piroh s mletým masem.

Nějaký zážitek?

V Nižněkamsku jsme jednou v neděli měli volno a šli jsme na procházku městem. Jako vždy, měl jsem s sebou kameru a fotoaparát. Cestou jsem filmoval různé zajímavosti, až jsme došli na městské tržište. Jakmile jsme vstoupili do zastřešené části, přistoupil k nám mladík hned na mě, co tady dělám proč to filmuji a pro koho. Vyvedl nás s kolegou ven, předal dalším dvěma a ti nás odvedli do nedaleké stanice milice. Tam nás více než dvě hodiny vyslýchali, kdo jsme, co tam děláme, proč filmujeme. Pořád dokola. Chtěli vidět, co všechno jsem nafilmoval. Naštěstí se brzy vybila baterie a tak jsme se při prohlídce nedostali do míst, kde filmuji naši fabriku, kde bylo zakázáno filmovat. Pak přišla nějaká vyšší velitelka a ta byla opravdu nepříjemná a chtěla nás hned zatknout. Nakonec vše dobře dopadlo, propustili nás a zavolali nám taxi do hotelu. Také nám důkladně vysvětlovali, co je a co není možné filmovat. Je to zřejmě pozůstatek z doby nedávné, kdy bylo zakázáno téměř vše.

Při druhé cestě do Kirova, měli naši kolegové v Moskvě na vlakovém nádraží problémy. V čekárně k nim přistoupila skupina ostrých hochů a chtěli po nich výpalné. Nejprve se snažili zjistit, kolik mají peněz a z nich chtěli určité procento. Nebyli sami, koho obtěžovali, vybírali od ostatních cestujících. Vyhrožovali jim, že se do Kirova nedostanou, pokud nezaplatí. Při naší cestě nám z Kirova do Moskvy přijel naproti ozbrojený průvodce z ochranky podniku. Jeho postavu by mu záviděl i Arnold Schwarzeneger.Výšku tak 210 cm a ramena aspoň metr široká, za pasem pistoli. A tak si na nás již nikdo netroufl.

Jak jste se domluvili?

Rusky i anglicky. Jelikož jsme ještě ze staré školy, učili jsme se ruštinu hodně let. Stačilo po letech oprášit. Já byl navíc v Rusku předtím již třikrát, nebyl s domluvením velký problém.

A co tě nejvíc zaujalo? 

Obchody. Při mých předchozích návštěvách, ještě za komunistů, byl v obchodě s potravinami k dostání pouze chleba, ryby a vodka. Nyní v obchodech v okolí hotelu bylo otevřeno 24 hodin denně i v sobotu a v neděli. Obchody plné zboží, k nerozeznání od našich. Včetně dovezených ze zahraničí. Navíc daleko větší výběr výrobků z moře. Vodky na 40 druhů. Spousta exotických potravin a koření, pro nás neznámých. Také v ostatních obchodech zboží daleko lepší kvality než dříve, také hodně z dovozu. Ceny zboží většinou levnější než u nás. Kurz byl asi 1 rubl = 1,33 Kč. Benzín 8r, tramvaj 3r, pivo 8r, šašlik 40-80r, vodka 45r, chleba 5r, oběd v podniku 30r a v hospodě asi 80r. Platy jsou ovšem nízké od 2 000 do 5 000 rublů, pro běžné pracovníky.                                       

Jak je v Indii

Jak je v Indii

Autor: Jaroslav Dočekal

Cestu do Indie jsem podnikl loni ve dnech 16.11. až 14.12., tedy na 29 dní. Chtěl bych se s Vámi podělit o poznatky z této exotické země. Poznal jsem samozřejmě jen malou část země, ale byla to zajímavá zkušenost.

  1. Několik čísel.

Rozloha:   3 287 590 km2 , počet obyvatel:  1 030 000 000, časové pásmo: +4,5 hod, poloha:  jižní Asie, hlavní město:  Dillí (New Delhi), měna: 1 rupie = 0,65 Kč, správní rozdělení: 25 spolkových států, etnické složení:    Hinduistánci (39%), Telugové (8%), Bengálci (8%), Maráthové (7%), Tamilové (7%), Gudžarátci (5%)

Náboženství:       hinduisté (80%), sunnitský islám (8%), šíitský islám (3%), křesťané (2%)

Podnebí:    tropické s monzunem od června do září, subtropické na severu, pouštní na severovýchodě, průměrná teplota v Dillí je 14°C v lednu a 40°C v květnu

Jazyky:      hindština (30%), angličtina, bengálština, 14 místních úředních jazyků, na 850 jazyků a dialektů

Historie:     V údolí Indu se rozvíjela civilizace již kolem roku 2500 př.n.l. Zemi, kterou nejprve dobyli Peršané a po nich Alexandr Veliký, sjednotil poprvé ve státní útvar magádhský král Ašóka. Znovu sjednocena byla říše ve třetím století pod vládou dynastie Guptovců. Po tomto zlatém věku Indie již následuje jen rozpad říše a okupace ze strany Arabů, Turků, Afghánců a Portugalců. Zemi nakonec obsadili také Britové a zůstali zde až do roku 1947, kdy vznikly dva státy: hinduistická Indie a islámský Pákistán. V letech 1947 – 1966 svedla Indie několik válek s Pákistánem a Čínou o sporná území. V současné době se Indie musí potýkat s narůstajícím separatistickým hnutím v provinciích Džammú a Kašmír.

  1. Důvod cesty.

Cesta byla jako obvykle pracovní. Montovali jsme zde v podniku, vyrábějícím pneumatiky, linku na stříhání ocelokordu. To je polotovar, jedna z části pneumatiky. Skládá se z ocelových drátů, které jsou pogumovány surovou, silně lepivou gumou. Asi  metr široký pás ocelokordu se v naší lince zavádí pod úhlem do hydraulických nůžek. Odstřihne se úzký pásek a ten se opět spojuje slepením. Cesty se kromě mě zúčastnil kolega seřizovač a konstruktér mechaniky z podniku dodávajícího linku jako celek z Konštrukty Trenčín.

  1. Cesta.

Cestovali jsme nejprve autem do Vídně na letiště. Pak letadlem AIRBUS A330 přes Maďarsko, Rumunsko, Černé moře, Kaspické moře, Irán, Irák, Afgánistán a Pakistán do Dillí v Indii.. Délka cesty 5 500 km, délka letu 6,5 hodin. Časový posun v Indii je +4,5 hodiny. Zde jsme se ubytovali v hotelu a po 2 hodinách spánku jsme se přesunuli na vlakové nádraží. Za hotel jsme zaplatili neuvěřitelných 180 dolarů (6 000 Kč). Zde nás již čekal zástupce podniku zákazníka jako průvodce. Vlakem cestujeme dalších 8 hodin, 350 km do cíle naší cesty, města Gwalior. Ubytovali jsme se v hotelu Landmark. Vybavení hotelového pokoje standartní: TV, lednička, koupelna, psací stůl, běžný nábytek a centrální klimatizace. Je zde restaurace, jídelna, bar a střešní terasa.

  1. Město Gwalior.

Tato ohromná vesnice s 600 000 obyvatel má bohatou histori. Několik paláců, klášterů a v minulosti sídlo krále (maharádži). Na ulicích, jako všude v Indii, ohromný nepořádek. všude pobíhají polodivocí psi a potulují se posvátné krávy bez majitele i černá prasata. Odpadky nikdo nevyváží, jsou všude. Všude se line ohromný zápach. Náš příjezd připadl na neděli, tak jsme podnikli prohlídku města. Navštívili jsme hinduistický „Chrám slunce“. Ve zvláštní místnosti při příchodu si musíme zout boty a bosí pokračujeme dále. Budova měla zvláštní pyramidový tvar s kopulemi. Při zemi po dvou stranách byla ohromná kola a celý chrám jakoby táhne šestispřeží koní. Byl zde bohužel přísný zákaz focení i filmování. Uvnitř ve výklencích sochy bohů. Chrámová hudba neustále hrála a zpívala.

  1. Doprava.

Doprava je zde velice přetížená a často vznikají dopravní zácpy. Jezdí zde vedle aut i nákladních hlavně motocykly a motorové tříkolky různých tvarů a velikostí. Asi nejvíce jsou rozšířeni cyklisté na kolech. Ulicemi se táhne těžký smog. Jezdí se vlevo jako v Anglii. Přednost má ten, kdo má větší a těžší auto. Cyklisté i motorky se naprosto přehlíží, bez ohledu na to, že jedou po hlavní silnici. Dopravní značení je naprosto minimální. V noci se jezdí zásadně s dálkovými světly. Málokdo protijedoucím ztlumí. Maximálně nákladním autům a to pouze na okamžik. Na motorkách jezdí běžně 3-4 lidi, několikrát jsem viděl rodinku na motorce v pěti lidech. Nikdo nemá helmu. Všichni a pořád troubí. I když třeba má dát přednost, zatroubí a jede první. Zastaví se kolona a všichni troubí. Jednou nám „chcíplo“ auto a všichni za námi celou dobu troubili. Pak nás lidi roztáhli a náš řidič začal ihned troubit, protože se blížil ke křižovatce. Všechna vozidla jezdí ověšena lidmi. Stojí na stupátkách, na náraznících i na střeše. Jezdili jsme do práce denně 60 km a tak jsme si dopravy užili.   

 

  1. Jídlo.

My jsme se stravovali jednak v práci v podnikové jídelně a jednak v hotelu. Jídlo je velice ostré, kořeněné. Neustále se opakující. První týden je to vcelku normální, ale 2., 3., 4. …týden neustále stejné jídlo každý den, to je trochu moc. Na snídani byla vaječná omeleta, ohřívaný toastový chléb a vločky v mléce. Na pití čaj nebo džus. Zpočátku jsme ještě jedli něco jako karbanátek ve tvaru pneumatiky a něco jako knedlíky. Opět ostré a po pár dnech jsme tuto část úplně vyřadili. Jídlo je trvale ohřívané ve speciálních nádobách a pod nimi hoří plamen. Na oběd v podniku bylo jídlo podáváno v prolisovaném tácku se šesti přihrádkami. Opět se opakovalo každý den, tedy chlebové placky, několik druhů salátu v omáčce (hráškový, se sýrem, syrová zelenina, vařená zelenina), rýže, bramborové hranolky, kyselé mléko s ovocem. Maso ovšem ani jednou. Veškeré saláty silně kořeněné. U nás známé silné feferonky bylo zde to nejslabší. Vůbec nejhorší je směs chilli. Stačí nepatrná špetka a veškeré útroby pálí několik hodin. Bohužel ještě druhý den, ale úplně jinde. Při zdejší hygieně se takto zdejší obyvatelé chrání před nejrůznějšími cizopasníky. V takovém prostředí žádný červík nevydrží. Polévka se také podávala. Většinou hustá voda bez příměsí, ale velice chutná. Podávaná v malé misce. Po hlavním chodu bylo ovoce, nejčastěji banány, granátová jablka a tvrdou silně pepřenou placku. Na pití se všude podává čistá balená voda bez příchutě. Při odchodu z jídelny se podává na misce směs koření a krystalky cukru. Každý si nabere lžičkou na dlaň několik druhů tohoto koření a cukru a hodí to do sebe. Má chuť podobnou našim bonbónům „pendrekům“ a další je podobné hřebíčku. Na večeři jsme byli pouze několikrát v hotelu. Měli jsme většinou rybu a jednou bylo dokonce kuřecí maso, ovšem opět velice ostré. Ale to se již opakuji. Po jídle donesli misku s teplou vodou a plátkem citronu. Citron se rukou rozmačká a umyjí se ruce a utřou dodaným ručníkem. Nutno dodat, že jsem si také prožil, asi třídenní žaludeční potíže, což je velmi slabě řečeno. Nakonec pomohly dobré léky, které jsem si  dovezl od nás.

  1. Zvířata ve městě.

Nejvíce jsou vidět „posvátné“ krávy. Běžně se toulají městem i ve velkých stádech. Většinou nikomu nepatří. Občas způsobí problémy v dopravě. Nikdo si nedovolí je odehnat nebo dokonce autem postrčit. Každý trpělivě čeká, až se uráčí odejít. Pasou se, vybírají popelnice a odpadky volně ložené na ulicích. Krávy jsou součástí města jako lidi. Chodí s nimi po městě, zastaví se na tržišti se zeleninou, něco si vezmou a jdou dál. V noci se povalují po ulicích a odpočívají. Kolem jedné umírající krávy u hotelu jsme jezdili několik dní. Když se přestala hýbat ležela zde ještě 14 dní až do našeho odjezdu. Možná tam leží dosud. Další velmi početná skupina jsou psi. Zvláštní je, že jsou si všechny velice podobní, ne jak u nás, kde pouliční směs je velice rozmanitá. Také táhnou městem někdy ve velkých smečkách. Občas se porvou o kořist. Hlavně v noci jsou všude slyšet. Další početná skupina jsou prasata, černá a trochu podobná našim divokým. Ta se většinou prohrabují v odpadcích, ale problémy nedělají. Na výletě do Agry jsme se setkali s jednohrbými velbloudy. Kolem jednoho jsem prošel, ale jak jsem vzápětí brzy zjistil, hodně blízko. Ohnal se po mě a chtěl mě kousnout. Odnesla to jen taška od kamery. Celou ji oslintal. Jednou cestou do práce jsme na ulici potkali slona. Museli jsme hned zastavit a začalo focení a filmování. Měl svého pána. Seděl v koši na hřbetě. Hlava a uši slona byly bíle pomalovány. Jakmile nás majitel slona uviděl, hned slezl a začal se nám věnovat s blízkou vidinou zisku. Kolega si na něho vylezl. Při nastupování ho pán pokyny přiměl, aby pokrčil zadní nohy a po provazech, držící košík, vylezl nahoru. Pak začal od nás vybírat „bakšiš“. Mě to stálo 100 rupií. Potom vylezl po chobotě za jezdcem a smlouval cenu sním. Při dohadování, kdy začal být majitel nervózní, začal být neklidný i slon a  třel se o stromy. Záhy vykročil i na naše auto. Teprve pak ho pán usměrnil a uklidnil. Kolem se seběhlo hned mnoho zvědavců. Kolegu pustil dolů, až po vyinkasování 500 rupií.

  1. Svěcení linky.

Po ukončení zkoušek naší linky a před uvedením do provozu proběhlo vysvěcení stroje, aby dobře a bez poruch pracoval. Byla to velká sláva, sešlo se velké množství lidí. Duchovní v bílém hábitu a bos nejprve posypal hlavní části linky rýží a lístky z květin a polil svěcenou vodou. Pak ji pomaloval červenou barvou na třech místech znamením boha, velice podobné hákovému kříži, jaký kdysi používali Němci. Pak rozbil kokosový ořech o zem a vodou z něho znovu pocákal stroj. Zapálil vonné tyčinky. Další ořechy rozbili šéfové podniku. Byli při tom také bosi. Nakonec se všichni podělili o  rozlámané kokosy a žluté sladké pečivo ve tvaru kuliček. Někteří věřící dostali od duchovního na čelo znamení boha Budhy, červenou tečku.

  1. Svátek.

Jednou jsme v práci zažili náboženský svátek. Neznám jeho název, ale bylo nám řečeno, že symbolizuje rovnost lidí před bohem, ať jsou chudí nebo bohatí. Z jídelny, kam jsme chodili na oběd byly vyneseny stoly i židle. Místo toho tam na podlaze byly dlouhé koberce. Před jídelnou jsme se museli zout. Na kobercích seděli zaměstnanci, ale byli pozváni i cizí chudí z města. Jídlo bylo podáváno na tácech, vyrobených z přírodních listů ze stromů. Nasypána rýže, na malých miskách, vylisovaných opět z listů, ostré omáčky se zeleninou, sladká kulička a voda.

  1. Svatba.

Během pobytu jsme viděli několik místních svateb a jedné jsme se i krátce zúčastnili. Součástí našeho hotelu byla i velká ohraničená zahrada, kde se svatební hostiny odehrávaly. Vše probíhalo vždy v noci. Nejprve se svatební průvod zastavil na ulici. Začala neuvěřitelně nahlas a chaoticky hrát kvílivá hudba, skládající se z trubek a bubnu. Hudebníci oděni do pestrobarevných uniforem a podle našeho názoru hrál každý podle sebe, bez známky sehrání s ostatními. Čím hlasitěji, tím lépe. Součástí průvodu byli nosiči ohromných svícnů se zářivkami a pojízdný stojan s tisíci žárovičkami. Vše napájeno pojízdným generátorem. Ženich, oděný do pestrého oděvu a velkým bílým turbanem na hlavě, přijíždí na ozdobeném bílém koni. Nevěsta má bohatě zdobené barevné šaty. Pak ženich spolu s nevěstou i s příbuznými tančí. Před ženichem neustále tancuje a poskakuje několik lidí. Asi po hodině se přesouvají z ulice dovnitř, kde se odehrává hostina. Tam již hraje vcelku normální hudba, dlouhá řada stolů, jídlo se jí ve stoje. Všichni se veselí až do rána. Noční život je zde vůbec posunut o několik hodin dále než u nás. O půlnoci je na ulici nejvíce živo a to včetně malých dětí.

  1. Tai Mahal. [táč mahál]

Patří mezi nejvýznamnější památky v celé Indii. Jeho obrázek je na všech propagačních letácích o Indii. Je ve městě Agra, asi 200 km na jih od Dilí. Je tu i letiště. Samotný palác je veliká budova čtvercového tvaru, uprostřed s velikou kopulí z bílého mramoru. Okolo jsou čtyři vysoké věže. Palác byl postaven jako hrobka pro manželku krále. Po jeho smrti zde byl uložen i samotný král. Je postaven v muslimském stylu. Na vrcholu kopule je půlměsíc. Uvnitř je jednoduchá výzdoba z bílého i barevného mramoru a uprostřed je podzemní hrobka. Okolo paláce je velký park se vstupními budovami. U vchodu jsou dvojí kontroly, obdobně jako na letišti. Prý se bojí pakistánských teroristů, kteří by mohli donést bombu a rozbít tuto jedinečnou památku, indický symbol lásky, někdy považovaný za další div světa. Již na první pohled zdálky tato stavba působí impozantně, nikdy jsem doposud něco podobného neviděl. Před vchodem k vlastní budově je šatna, kde si každý zuje boty. Pak následují mramorová schodiště a terasy. Je zde vidět mnoho turistů, a podle vzhledu, z celého světa.

  1. Návštěva v klášteře Sikghů.

Jednou v neděli jsme byli pozváni na návštěvu kláštera Sikghů. Klášter se nacházel v našem městě Gwalior na náhorní plošině, která se rozkládala vysoko nad městem. Před vstupem dovnitř jsme se museli, jako obvykle, zout a na hlavu uvázat šátky, aby se zakryly vlasy. Před vchodem bylo asi dva metry široké koryto s vodou a tak si každý návštěvník umyl nohy. Prováděl nás představený kláštera, v bílém hábitu a žlutém turbanu. Prohlédli jsme si kapli, kde jeden duchovní podával posvátný sladký chléb. Další zde četl posvátnou knihu, která je čtena nepřetržitě 24 hodin denně, každý den po mnoho desítek let. Pouze čtenáři se pravidelně střídají. Dále zde měli ubytovnu a jídelnu pro bezdomovce a postižené děti. V blízkosti kláštera jsme navštívili středověký palác, bývalé sídlo maharádži z 15. století.  (konec povídání o Indii).

 

Jak je v Číně

Jak je v Číně

Autor: Jaroslav Dočekal

  1. Úvod.

O této zemi jsem již jednou psal, ale od té doby jsem ji navštívil nyní již popáté a získal tak nové poznatky, dříve omezené pobytem na jednom místě. Nyní bych chtěl na těchto stránkách pravidelně dopisovat poznatky z této, zatím poslední, cesty. Místo dění bylo město Qingdao na východním pobřeží Žlutého moře v Číně. Pobyt byl měsíční a tak doufám, že Vás povídání zaujme a něco zajímavého se dovíte. Všechny moje cesty byly pracovní, na kterých jsme uváděli do provozu střihací linky ocelokordu v podnicích vyrábějící pneumatiky. Na poslední akci se jednalo dokonce o pět linek v různých podnicích v pěti čínských městech. Všechny byly v oblasti města Qingdao. Všechna města pobytu byla do 260 km od tohoto centra. Je to oblast nazvaná Shandong. Rozkládá se na východním pobřeží Žlutého moře, které již patří polohou k Tichému oceánu. Na poloostrově, který vystupuje do moře proti Jižní Koree. Je zde mnoho, nově vznikajících, průmyslových zón. Také my jsme montovali naše stroje ve zcela nových podnicích, vyrostlých na zelené louce. Před půl rokem zde ještě nic nebylo a nyní se zde rozjíždí výroba pneumatik. Velikostí jako naše Barum Otrokovice. A to na pěti místech současně. Ve zdejší oblasti se těží ropa a tak je přímo předurčena pro podniky rafinerie ropy a gumárenské podniky. Ve svém vyprávění nezůstanu jen u poslední cesty, ale vzpomenu i zážitky z cest minulých.

  1. Cesta.

Cesta začala odjezdem do rakouské Vídně na letiště. Zde jsme se po odbavení nalodili na velké letadlo Airbus A330-200, společnosti Austrian Airlines. Je pro 259 cestujících, rozpětí křídel 60 m, délka 58 m a výška 18 m. Rychlost 1 030 km/h a výška 12 350 m. Cesta trvala necelých 10 hodiny a po přičtení časového posunu, který je v Číně 7 hodin, se cesta protáhla na 17 hodin. Trasa letu byla nejpřímější, tedy přes Slovensko- Bratislava, Polsko-Krakow, Bělorusko-Minsk, Rusko- Moskva, Nižní Novgorod, Perm, střední Ural, Omsk, Novosibirsk, jezero Bajkal, Mongolsko- Ulanbátar, Čína- Peking. Toto letadlo je vybaveno monitory zabudovanými v každém sedadle. Zde je možno ovladačem navolit mnoho zajímavých informací. Jsou zde informace o letu s mapami s aktuální polohou letadla a další parametry, jako je výška, rychlost, vzdálenost od startu a do cíle, čas v místě startu a cíle, venkovní teplota. Dále je zde možno navolit několik filmů, které jsou opakovaně vysílány a to v několika jazycích, hudební kanály dělené podle stylu atd. K jídlu se podává svačina, večeře a před zakončením letu, snídaně. V Pekingu jsme přestupovali na další vnitrostátní letadlo do Qingdaa. Zde vznikl první zádrhel. Tato linka měla skoro dvouhodinové zpoždění, z důvodu pozdního příletu do Pekingu. Jelikož již byl pátek třináctého, ačkoliv nejsme pověrčiví, mysleli jsme na ledacos. Nakonec náš Boeing 734 přiletěl a po nutné údržbě jsme odletěli. Po zhruba hodinové cestě jsme doletěli do místa našeho budoucího pobytu. Zde nás již toužebně očekával řidič ze zákazníkova podniku. Pak mě ještě čekala asi tříhodinová cesta autem do místa pobytu. Takže celá cesta, která začala v 15 hodin odjezdem z domu, skončila v 16 hodin českého času, tedy 23 hodin čínského času následujícího dne příjezdem na hotel.

  1. Ubytování.

Během několika pobytů jsme bydleli v mnoha hotelech, většinou špičkové úrovně. Na této poslední cestě bydlíme v podnikové ubytovně. Pokoje jsou vybaveny vším potřebným. Nechybí ani připojení na internet. Součástí je restaurace, kde se stravujeme.

  1. V práci.

Jak již jsem se na začátku zmínil, dodáváme do Číny automatické stříhací linky ocelokordu. To je polotovar, jedna z části pneumatiky. Skládá se z ocelových drátů, které jsou pogumovány surovou, silně lepivou gumou. Asi  metr široký pás ocelokordu se v naší lince zavádí pod úhlem do nůžek. Odstřihne se úzký pásek a ten se opět spojuje slepením. Cesty se kromě mě zúčastnil konstruktér mechaniky z podniku dodávající linku jako celek z Konštrukty Trenčín. Kromě nás zde ještě pracuje druhá skupina z téhož podniku a ta montuje jinou linku, která také vyrábí jeden z polotovaru pro výrobu pneumatiky. Zajímavé je, že linky montujeme ve zcela nových fabrikách. Všechny budou mít výrobní kapacitu několik milionu pneumatik ročně. Jsou poměrně blízko sebe (do 200 km) a všechny se uživí. Budou vyvážet téměř do celého světa. V celé Číně je přes 300 podniků vyrábějících pneumatiky. Je zde tedy pořád co dělat. Jen ty obchody získat.

  1. Stravování.

Stravujeme se v podnikové jídelně. Zmíním se krátce o jídelním sortiment. Strava obsahuje mnoho položek, zejména zeleninu, často smíchané s kousky masa. Nechybí každodenní rýže, piškotové zákusky, zeleninová polévka. Často jsou výdobytky moře, jako krevety, škeble, mušle s rozličným obsahem. Specialita bývá chobotnice, rejnok, sépie a krab. Posledně jmenované jsme měli, ale jen v restauraci. Nechybí ani různé druhy hmyzu, jako larvy bource morušového, kobylky a červi rozličných tvarů. Také jsme měli žáby v těstíčku. Dá se říci, že Číňané sní vše, na co přijdou, co se hýbe. Umí to ale velice chutně upravit. Při jejich počtu se tomu nemůžeme divit. Nejčastější skupinou byly ryby. Byli jsme blízko moře a tím to asi bylo dané. Jí se hůlkami, polévka malou lžící. Obvykle u kulatého stolu, uprostřed skleněný rotační podnos. Každý má malou misku, kam ukládá zbytky. Pije se zelený čaj bez cukru. Neustále je obsluhou doléván. Pivo se také dolévá do malých sklenic a to až po okraj.

  1. Qingdao.

Je to asi 5ti milionové město na pobřeží Žlutého moře, na stejné rovnoběžce jako jižní část Jižní Koreje. Je největším městem provincie Shandong. Situováno je okolo velkého zálivu. V roce 2008 se v Číně budou konat Letní olympijské hry. V Qingdau, v tomto zálivu, se budou odehrávat všechny olympijské vodní sporty. Již nyní je zde vidět rozsáhlé stavby. Všude je vidět vysoké stavební jeřáby. Je to moderní město s mnoha mrakodrapy. My jsme zde navštívili, kromě jiného, velké mořské akvárium s názvem „Undersee World“. Je zde k vidění mnoho vodních živočichů ve všech formách, ať již naložené v lihu, vycpané, umělé, kostry a hlavně živé. Od miniaturních živočichů až po ohromnou velrybu. V Qingdau je velký přístav, kde kotví lodě. Opět od těch nejmenších až po tankery. Je zde také přístav s vojenskými ponorkami.

  1. Doprava.

Pravděpodobně je doprava v těchto východoasijských zemích všude stejná. Na silnicích je minimum dopravních značek. Každý jezdí, jak se mu to hodí. Na víceproudových vozovkách se běžně předjíždí z obou stran. Je to nutné, protože pomalá vozidla v rychlém pruhu nemají nejmenší zájem uhnout do pomalejšího. Když někdo přijíždí z vedlejší ulice a odbočuje vlevo, vůbec se nedívá na vozidla zprava, ale foukne to do protisměru. Ohrožuje tím protijedoucí vozidla, ale ta většinou uhnou. Pak se teprve přemístí na svojí stranu doprava. Zajímavé je, že se tak chovají i motocyklisté a cyklisté. Někdy je opravdu i coby spolujezdec potřeba zachovat chladnou hlavu. Najezdil jsem v Číně autem asi 5 000 km a tak jsem na silnicích něco zažil. Velmi často se troubí. V noci se běžně potkávají neosvětlená vozidla, jedoucí v rychlém pruhu na dálnici. Mockrát jsme to málem neubrzdili. Běžné je také jezdit v noci pouze s dálkovými světly. Naprostá většina nákladních aut je na první pohled přetížená. Náklad je zabalen plachtou, ovázán lany a přesahuje korbu do všech stran. Taxi je možno sehnat od luxusního auta, přes motorové tříkolky až po kolo s kabinkou. Tříkolky jsou hodně rozšířené, buď jako kola, motorky i jako nákladní dodávky. Kupodivu při místním stylu jízdy, jsme viděli velmi málo dopravních nehod. Většinu kilometrů jsme najezdili na dálnicích nebo silnicích s více pruhy. Je zde hustá síť kvalitních silnic. Není naopak problém na horších silnicích potkat hluboké výmoly, betonové patníky uprostřed silnice a jiné nečekané překážky. Ale u nás po zimě je to podobné. Na krajním pruhu dálnic nebo víceproudových silnic se na podzim často suší různé zemědělské produkty jako je kukuřice, arašídy nebo obilí. Při srovnání s Indií je zde v dopravě daleko vyšší úroveň. Ve městech je sice část křižovatek se semafory, ale jsou zde hodně oblíbené velkoplošné kruhové objezdy. Na rozdíl od nás, má ale přednost přijíždějící vozidlo. Všechny semafory jsou vybaveny velkým displejem, který ukazuje počet sekund do změny barvy semaforu. Uprostřed každého kruhového objezdu je nějaká výzdoba, památník atd. V noci většinou barevně svítící a blikající. Neonová reklama ve městech je vůbec oproti nám, hodně rozšířená. Velkoplošná, různě blikající a s rozličnými náměty. Na dálnicích se platí v terminálech podle ujetých kilometrů. Na vstupu do dálnice se vyfasuje karta a na výstupu se odečte údaj o ujeté vzdálenosti a podle toho se platí.

  1. Obchody.

Obchody lze považovat za zcela rovnocené s našimi. Vedle množství maličkých obchůdků, vyrůstají ohromné supermarkety. Zajímavostí někde bylo, že jsou celé ulice s obchody se stejným sortimentem. Tak jsme nacházeli ulice, kde bylo vedle sebe třeba 30 obchodů s mobilními telefony, vedle ulice s 15. obchody s obuví a o kus dál ulice s 20. obchody s oděvy. Dále je také hodně tržnic s levnějším zbožím. V supermarketech lze, stejně jako u nás, zakoupit vše. Zboží je všude dost. Ceny jsou na naše poměry příznivé a oproti nám asi na 1/5  až ½. Vzhledem k již zmíněnému malému platu v Číně, zase tak levně není. Například obsluha naší linky dostávala měsíčně 400 juanů, což podle kurzu je asi 1 600 Kč. Pro orientaci ceny některého zboží: pivo 3-20j, čaj 8-280j, káva 100g 28j, cukr 0,5 kg 2j, boty zimní 150j, kořalka 1litr 6-1000j, auta 50 000-100 000j, benzín 3,1j, košile 50-500j, CD 10j, DVD 15j, hotel 200-1000j, mandarinky 1kg 3j, večeře v hotelu 70j, taxi po městě 10j.

  1. SARS.  

V době plánování naší cesty byl SARS v Číně nejvíce rozšířen. My jsme velice váhali se akce zúčastnit. Naštěstí v srpnu, době našeho prvního odjezdu, nebyl hlášen žádný nový případ této zákeřné nemoci. My se setkali s projevy SARS pouze v opatřeních na letišti v Pekingu. Zde byli všichni monitorování termokamerami. Na monitorech měli lidi barvu dle teploty těla. Tito zaměstnanci letiště měli na ústech roušky. Naši předchůdci, kteří letěli dříve než my, zažili roušky i v letadle a na letišti procházeli přes speciální dezinfekční sprchy. Ve městě jsme na ulici občas potkali lidi, mající roušky, ale byly to pouze výjimky.

  1. Čínské písmo.

Čínské písmo je staré již několik tisíc let. Dříve se psalo shora dolů, nyní jako my zleva doprava a řádky dolů. Čínské písmo je daleko úspornější než evropské a zabere méně místa. Písmo obsahuje několik tisíc znaků. Děti se ho učí od základní školy 8 let, pokračují na střední škole 3 roky a někteří skončí až na vysoké. Běžný člověk umí asi 5 000 znaků. Některé znaky představují slabiku, jiné celé slovo. I naše slova (např. jméno) se dá vyjádřit čínskými znaky, ale pouze výslovnost. Viděl jsem slabikář pro děti. Začínají obrázkem, pod ním je výslovnost psaná latinkou!! A poslední řádek vyjadřuje již popis čínsky. Je zajímavé, že při učení čínského písma začínají našimi latinskými znaky. Kromě běžných znaků zde jsou různé čárky, šipky, stříšky, které určují intonaci, zda se má hlas zvýšit, snížit nebo zůstat na stejné úrovni. Intonace má v čínštině velký význam a změnou výšky hlasu se mění úplně význam slova. Při psaní na počítači používají stejné programy jako my (MS WORD), ale menu je čínsky nebo anglicky. Při psaní používají sice stejnou klávesnici s latinkou jako my, ale po stisknutí klávesy se objeví okénko s možným významem, dalším stiskem klávesy se okruh možností sníží. Nakonec pomocí šipek vyberou správný výraz a ENTERem tento znak vloží do textu.

  1. Kapitalismus nebo socialismus?

Podle všeho zde i nadále vládne socialismus. Aspoň podle vlády i parlamentu jedné strany. Ta však již opustila své dřívější ambice. Propaganda v televizi i ve městě tomu také napovídá. Hospodářství, vlastnictví podniků a výrobních prostředků vůbec však vypovídá o stále se rozvíjejícím kapitalismu. Všude se hodně staví, vznikají rozsáhlé průmyslové zóny. Ve městech rostou nové domy bytové i obchodní. Všude je vidět „les“ stavebních jeřábů. Staré budovy se bourají a nahrazují je nové. Na „zelené louce“ vznikají velké továrny i celé rozsáhlé průmyslové zóny.

  1. Populace.

Před nástupem vůdce Maa k moci měla Čína asi 0,5 miliardy obyvatel. Vlivem jeho propagandy měla každá rodina okolo 10 dětí. Toto trvalo několik desítek let. Došlo tak k ohromnému přemnožení. V roce 1976 byla tato politika zastavena. Počet obyvatel se však stihnul zdvojnásobit. V dalších letech se začal počet dětí násilně omezovat. Přesto v současné době dosáhl počet Číňanů asi 1,3 miliardy. Každá rodina nyní může mít pouze jedno dítě. Za druhé dítě jsou ohromné pokuty, jejichž velikost se liší podle oblasti. V nezabydlených oblastech a na vesnicích menší, ve velkoměstech větší. V oblasti naší působnosti je pokuta 50 000 juanů, což je podle kurzu asi 200 000 Kč. To není však všechno. Další sankcí je „vyhazov“ z práce, zrušení sociálních příspěvků atd. Díky těmto opatřením se počet obyvatel stabilizoval. Oproti Indii, kde žádná opatření nejsou a počet obyvatel zde neustále roste, brzy dosáhne počtu v Číně a čekají je velké problémy.

  1. Toto je také Čína.

Říká se, že kultura národa se pozná také podle záchodů. Podle tohoto kritéria by na tom Čína byla špatně. Záchody jsou zásadně asijského typu (šlapky), ve špatném hygienickém stavu. Což je velice mírně řečeno. Kabinky jsou většinou bez dveří nebo nejsou odděleny vůbec. Na stavbách, kde jsme pracovali někdy chyběly úplně, což je ještě horší. Potom slouží různé příkopy. Pořádek ve městě je také často problematický. Uklízí se, ale tím způsobem, že se to vymete na ulici. Není to samozřejmě všude stejné. V restauracích po odchodu skupiny Číňanů je na stole i pod stolem jako po boji. Běžně zde plivou na zem pod stůl. Ne bez důvodu tak v Číně vznikají nové choroby hubící lidstvo.

Jak je v Bělorusku

Jak je v Bělorusku

Autor: Jaroslav Dočekal

1.Cesta. Tentokrát jsme vyjímečně necestovali letadlem, ale vlakem. Nejprve autem do České Třebové na vlakové nádraží. Odtud rychlíkem Vltava z Prahy přes Olomouc a Ostravu do Polska. Dále přes Katovice na Běloruské hranice do Brestu. Zde byla přestávka, určená k výměně podvozků celého vlaku, neboť jak známo, v Ruských zemích a tedy i v Bělorusku mají kolejnice širší rozchod. Celý vlak zajede do speciálního depa, kde jsou zvedáky. Na nich se celý vlak zvedne, naše podvozky se odmontují, odtáhnou na lanech pryč a na jejich místo dotáhnou nové. Pak se vlak spustí a podvozky se opět připevní. Celá výměna trvala asi hodinu. Na peron se mezitím vrhnou prodavačky všech možných produktů. Pak cesta pokračuje až do Minska, hlavního města Běloruska. My zde vystoupili a vlak pokračoval až do Moskvy. Vagóny byly všechny lůžkové a tak asi 21 hodinová cesta byla vcelku pohodlná. V Minsku nás již čekalo auto a odvezlo nás do místa našeho působiště Bobrujska.

2. Práce. Pracujeme v podniku Belšina, vyrábějícím pneumatiky. My jsme zprovozňovali linku na stříhání a spojování ocelokordu, což je polotovar, určený na výrobu pneumatik. Je zde starý, dobře zavedený podnik, vyrábějící ročně několik milionů pneumatik. A to od malých, pro osobní auta, až po obrovské, pro zemní stroje.

3. Peníze. My jsme zvyklí na běžné bankovky v řádech od stokorun do tisícikorun. V Bělorusku v minulosti proběhla velká inflace a tak se zde setkáme s bankovkami od 5 rublů až po neuvěřitelných 100 000 rublů. Kurz měn je asi 2 550 rublů za 1 euro. Z toho plyne asi 80 rublů za 1 korunu. Je to zpočátku velice zajímavé, když si jdete koupit chleba za 1 000 rublů nebo v restauraci uděláte útratu 20 000 rublů za večeři a koupíte svetr za 50 000 rublů. Ceny jsou po přepočtu kurzů nižší než u nás, ale po přepočtu na průměrnou mzdu, která je asi třetinová, než u nás, to zas tak slavné nebude.

4. Bobrujsk. Je to oblastní město, asi 300 000 obyvatel. Jako většina běloruských měst, nemá mnoho historických památek, protože města byla za 2. světové války úplně rozbita. Je zde mnoho panelákových sídlišť. Jedno divadlo a dvě kina. Nakupuje se v obchůdcích v přízemí panelových domů, jsou tu i větší samoobsluhy. Supermarket, jak je známe u nás zde není. Je zde však několik velikých tržnic, kde se odehrávají nákupy většiny obleků, bot, CD i potravin, zejména ovoce a zeleniny. Nedaleko města protéká řeka Berezinka, široká asi jako Vltava v Praze. V létě je zde možno koupat se na pískových plážích. Ulice jsou široké, pravoúhlé. Do hlavního města Minsku je asi 150 km. Na hlavním náměstí nechybí tank z války a nedaleko na Leninově náměstí zase socha Lenina. U tanku probíhá většina významných událostí a fotí se před ním i svatby.

5. Lukašenko a jiné. V Bělorusku jsou dva úřední jazyky, ruština a běloruština. Ta se od ruštiny v něčem hodně odlišuje, některá slova jsou naprosto stejná. Je zde v průběhu let promíšeno několik národů, jako Rusové, Bělorusové, Němci, Poláci, Litevci a Ukrajinci. Proto i mnoho slov je blíže k polštině nebo slovenštině než k ruštině. I hodně příjmení má úplně jiný tvar než známe u Rusů. V minulosti byli v područí Poláků, Litvy a od říjnové revoluce 1917 pod Ruskem. Před desetiletím, po rozpadu Sovětského Svazu, jsou opět samostatní. Se svojí vládou, pod vedením prezidenta Lukašenka, jsou většinou velice spokojeni. Byla zde vymýcena kriminalita. Obchody jsou plné. Práci mají všichni. Se zahraniční politikou jsou také spokojeni. Pod Ruskem zde v nedávné minulosti zahynulo mnoho mladých vojáků v Avghánistánu. Nyní mají jistotu, že do žádné zahraniční války nepůjdou. Pouze za peníze a dobrovolně, jako u nás. V pobaltských republikách jsou obyvatelé ruské národnosti různě potíráni, v Bělorusku měli být všichni Rusové násilně vyhnání, ale po nástupu Lukašenka, tomu bylo zamezeno. Nedávno zde  probíhalo referendum o změně ústavy, aby mohl prezident pokračovat ve svém úřadu a velká většina byla pro. Lukašenko je v televizi vidět každý den. Cestuje po celé zemi, v současnosti se zavádí do všech míst plyn a on je u toho. Probíhá velké vojenské cvičení a on je jako voják u toho. Na poli sklízí úrodu a on je u toho. Policie je na ulici vidět, hlavně v noci, velice často, ale dbají pouze na potírání kriminality a dopravní pořádek. Na ulicích je i v noci bezpečno. Tím se může chlubit málokterý stát. Také lidé v málokterém státě jsou spokojeni se svojí vládou. Alkoholici na ulici i v zaměstnání byli také vymýceni. Za černou jízdu v městských dopravních prostředcích je pokuta polovina provinilcova měsíčního platu. Lukašenka chválí všichni a to nejen v televizi. Platy mají nízké, ale jsou uvědomělí a vědí, že všechno nemůže být hned. V minulých letech se vláda věnovala policii. V současné době se Lukašenkova vláda soustředila na již zmíněnou plynofikaci a hlavně na školství. Dává sem peníze, které nedává procentuálně v Evropě žádný stát. Na ulicích je čistota, denně se zametá i padlé listí ze stromů. Domy se postupně opravují. Dá se říci, že obyvatelé jsou v současnosti mnohem spokojenější, než byli v letech nedávných.

Vím, že toto neodpovídá tomu, jak je Bělorusko a jeho vláda prezentována u nás v médiích. My jsme to ale takto viděli. Setkali jsme se s mnoha místními lidmi a to nejen s Bělorusy, ale i místními Rusy. Po rozhovorech s nimi, a to i na místech, kde jsme nemohli být odposlouchávaní a tím ani postiženi, jsme nabyli dojmu jejich spokojenosti. Nebyl ani nikde problém cokoliv a kohokoliv fotografovat a filmovat. Pouze jednou jsme byli na tržnici zastaveni místní ochrankou při filmování. Po vysvětlení jsme však hned pokračovali dále. Něco podobného se mně jednou stalo v ruském Nižněkamsku, ale tam jsme skončili na tři hodiny na policejní stanici. Na tržnici se prostě v ruských zemích nehodí filmovat. Nevím proč. Jakoby se za něco stydí.

Cestománie – Jak je v Egyptě

Cestománie – Jak je v Egyptě

Autor: Aleš Marek

Tentokrát navštívíme islámskou zemi, o které nyní často slyšíme v naších médiích z důvodu útoků teroristů – Egypt. Své zážitky sepsal můj kolega Aleš Marek z Nových Dvorů u Přibyslavi.  J. Dočekal

Egyptská anabáze.

Letos v červnu jsem byl na služební cestě v Egyptě. Služební cesta se týkala rekonstrukce tvářecího lisu ve státním podniku na okraji Káhiry. Do Káhiry jsem letěl z Prahy přes Vídeň. Let z Vídně do Káhiry trvá 3,5 hodiny. Časový posun je 1 hodina napřed, takže jsem neměl  žádný problém se přizpůsobit.

Při letu nad Egyptem jsem viděl deltu Nilu. Nil se rozděluje do desítek ramen už daleko před Středozemním mořem. Tato ramena zavlažují okolní půdu, a proto je tato část největší zemědělskou oblastí Egypta. Z letadla je dobře patrné, že jen pár stovek metrů od vod Nilu začíná vyprahlá poušť. Veškerý život je soustředěn kolem velké řeky. Káhira leží na začátku delty Nilu a je postavena na základech Memphisu – hlavního města staroegyptské říše. Při přistávání v Káhiře jsou vidět Velké pyramidy a je to nádherný pohled (to jsem ještě netušil co všechno mě tam čeká a těšil jsem se na budoucnost – „šťastný ten, co nezná věci příští“ J).

Po přistání jsem si musel koupit vízum. Úředník mi podal dvě známky a musel jsem si je nalepit do pasu. Takže mé odhodlání dodržovat hygienu vzalo hned na začátku za své, oblíznul jsem statečně známky a vlepil je do pasu. Úředník se na mě usmál, řekl: „Welcome“, dal mi „štempla“ a byl jsem oficiálně v Egyptě.

Hotel byl umístěn v lepší čtvrti nazývané Heliopolis, kterou vybudoval na začátku 20. století belgický baron (Proč? To nevím). Všude jsou vojáci kteří hlídají ulice, veřejné budovy a hotely. Takže i na našem hotelu jsme měli hlídku a u vchodu rám na detekci kovu. Všichni jsme při průchodu rámem „pískali“, ale nikdo nás nikdy nezastavil. Vojáci jsou rozmístěni po městě kvůli teroristům, ale jak je vidět z posledních událostí v Egyptě, není to moc účinné.

Ve městě je většina muslimů, ale jsou tu i ostatní náboženství. Početní jsou vyznavači koptské církve (starobylá křesťanská církev) a pravoslavné církve (lidé ve firmě, pro kterou jsme pracovali, byli pravoslavní). Ve městě je spousta mešit. Říká se, že v Káhiře je více mešit, než v kterémkoliv jiném městě. Ale jsou vidět i kostely křesťanů. Při návštěvě mešity je nutné zout boty a ženám půjčují zelené přehozy, aby se mohly zakrýt. V mešitě nejsou žádné obrazy ani sochy, jak jsme zvyklí z katolických kostelů. Jsou tam pouze schody do slepých dveří (asi znázorňují schody do nebe) a podlaha je pokryta koberci. Muslimové se modlí 5x denně. Při tom se klaní směrem k Mecce a dotýkají se čelem země. Ty horlivější si přivezli z Mekky kamínek a při modlení tlučou hlavou do kamínku. Spousta z nich má na čele mozoly a někdy i strupy zaschlé krve. Na ulicích lze potkat ženy zahalené od hlavy až k patě i oblečené stejně jako u nás. Celkem mě udivilo, když jsem viděl billboardy na americký film „Království boží“, který je o křižáckých výpravách (to by mě zajímalo komu ve filmu fandíJ).

Místní jídlo mě moc neoslovilo. Vaří se zde hlavně ze skopového masa. Mléko je většinou kozí a pečivo se zadělává také kozím mlékem  Taková houska má pak opravdu „grády“. Proto jsem dlouho hledal pečivo, které se dalo jíst. Nakonec jsem skončil u hamburgerové bulky (u nás to nejím, ale tam mě zachránila). Dvakrát týdně jsme jezdili nakupovat do supermarketu Carrefour. Tam měli skoro to samé zboží jako u nás, akorát potraviny byly místní. U pultu s baleným masem jsem viděl i zabalená kravská kopyta (docela by mě zajímal recept).

Nakupovat u místních obchodníků moc nešlo, protože jak uviděli „bledou tvář“, okamžitě ceny ztrojnásobili. Když jsme chtěli koupit něco na tržnici, raději jsme dali peníze našemu řidiči a on to za nás koupil.

Zajímavé je, že Arabové používají indické číslice. My používáme arabské číslice a Indové taky. Někde se asi stala chyba. Při dlouhých jízdách do práce jsem se učil znát číslice z poznávacích značek aut (co taky dělat jiného?).

Do práce nás vozila místní firma. Cesta trvala 1 hodinu. Ráno to ještě šlo, ale odpoledne, když se teplota vyšplhala do nebeských výšin, tak z práce byla cesta očistec. Jako řidiče jsme měli přiděleného mladého Sudánce. Jmenoval se Nasr. Prý byl v Sudánu otrokem a utekl. Cestou nám hrál pěknou africkou hudbu a byla pohoda. Ale když s námi jel nějaký Arab, hned chtěl arabskou muziku. Na to naše uši nebyly stavěné, znělo to jako by zpěvák seděl u zubaře a k tomu mu hráli na housle.

Jezdit po Káhiře autem chce pevné nervy nebo prášky na hlavu. Nikdo nedodržuje žádná pravidla a průjezd křižovatkou je boj kdo s koho. Nové auto vydrží s nepomačkanými plechy tak 1 měsíc. Když se srazí a jsou jen pomačkané plechy, tak je to ani nevzrušuje (autolakýrníci to mají asi v Káhiře těžké). Zrcátka mají jenom vnitřní, protože se jezdí stylem „tělo na tělo“. První den jsem vystrčil loket z okýnka, ale po minutě jsem ho rychle stáhnul jinak bych o něj přišel. Chodci jsou štvaná zvěř. Jen my jsme se 2x za náš pobyt otřeli o chodce. Benzín je velmi levný – 5 Kč/l. U benzínek je krásně vidět jaká je tam efektivita práce. U každého stojanu stojí 3 zaměstnanci, přímo v obchodě 6 a další provádí pomocné práce kolem. Přibližně tam pracuje 25 lidí na 1 směně. Nebo jsem viděl uklízecí četu. Bylo jich mrak, ale nejvíc mě zaujali 3 specialisti na vysavač. Jeden nesl hadici, druhý vlastní vysavač a třetí nesl elektrickou šňůru (nepochopitelné).

V práci jsme to měli opravdu těžké. Co v Evropě vypadá jako prkotina, tam se to jeví jako neřešitelný problém. Nemají žádné nářadí a práce je moc nezajímá. Když potřebují kladivo, tak se rozhlédnou kolem sebe a co vidí těžkého, tak prohlásí za kladivo. Práci dělají zásadně všichni dohromady a není možné je donutit, aby každý dělal svou práci (jakmile jich je u práce míň jak 4 lidi, hned od ní utečou a přidají se k větší skupince). Výsledek je, že je skupina 20 lidí, z nichž jeden dělá a ostatní ho pozorují. Když se jim nedaří, přestanou a najdou si jinou zábavu (a nedaří se jim skoro vždy). Na co ještě dnes nemohu zapomenout, je, když jsem měl provést školení obsluhy lisu. V Evropě to trvá přibližně 2 hodiny. Tam jsem školil 14 dní a odjížděl jsem s pocitem, že školení na nich nezanechalo žádné následky. Egypt ještě na průmyslovou revoluci čeká.

Do práce jsme chodili od soboty do čtvrtka (pátek je v muslimských zemích volno). Ve volných dnech jsme podnikali výlety. Jeden výlet byl k Velkým pyramidám v Gíze. Vstupné stálo přiližně 100 Kč. Po průchodu kontrolním stanovištěm vojáků se na nás vrhli místní prodavači suvenýrů. Jsou tak otravní, že je člověk musí stále odhánět a na pyramidy nemá čas. Pak jsme si s kolegou řekli, že se podíváme dovnitř pyramidy, za což jsme každý zaplatili 550 Kč. Vstup do pyramidy je malá díra. U vchodu nám vzali fotoaparát. Chodbička byla stavěná snad pro trpaslíky. Museli jsme jít jak žabáci. Skrčení a ve tmě. Teplota mohla být snad 50°C a vydýchaný vzduch. Po 100 m jsme se dostali do hrobky. Byla tam tma a nic jsme neviděli. Je to malá komůrka a uprostřed je něco jako rozbité kamenné koryto (prý sarkofág). Po minutě jsme byli tak zničení z toho dusna, že jsme šli rychle ven, lehčí o pět stovek, zpocení a s velkým otazníkem „Co jsme tam hledali?“

Pak jsme chtěli obejít celý areál pyramid. Jak jsme šli dál a dál, tak ubývalo turistů až jsme zbyli sami. Náhle z pouště vyjela skupinka beduínů na velbloudech a začala nás obkličovat. Už jsem se viděl, jak ležím v písku okradený s velbloudím kopytem obtisknutým na čele. Situace začala být vážná. Beduíni křičeli a my neměli kam utéci. Náhle zpoza pyramid vyrazili vojáci (na velbloudech, jak taky jinak) a začali mávat puškami a házet po beduínech kamení. Beduíni se dali na útěk a začali křičet na vojáky anglicky „bad police!!!!“, ale zmizeli zase v poušti.

Po tomhle zážitku jsme jeli navštívit Egyptské muzeum. Můj největší zážitek z muzea je klimatizace, a když jsem se díval po ostatních turistech, nebyl jsem sám. Všichni přijdou od pyramid schváceni z horka, sednou si do sedaček v chodbách a odpočívají. Exponátů je nepřeberné množství, ale nejsou u nich popisky. Tak člověk neví, na co se dívá a za chvíli ho to přestane bavit. Královské mumie jsou vystavovány zvlášť za příplatek 400 Kč. To jsem si odpustil, když jsem viděl jiné mumie. Například taková mumifikovaná kráva vypadá jako byste ji udělali z vosku, pak rozpustili a ten flek na zemi, co byste viděli, je přesně to, co jsem viděl já v muzeu. Večer na hotelu jsem zjistil, že jsem se „krásně“ spálil od sluníčka.

Další „zajímavý zážitek“ jsme  měli při večerní procházce. Šli jsme s kolegou po ulici a najednou slyšíme, jak na nás někdo volá. Otočíme se a vidíme slušně oblečeného muže. Ukazoval nám na záda a na kalhoty, že je máme zašpiněné od zmrzliny. Hned vytáhnul ubrousek a začal nás čistit. Pak jsme se rozloučili, poděkovali a on nasedl do taxíku a odjel. Po návratu na hotel kolega zjistil, že se mu ztratila peněženka. Naštěstí v ní neměl doklady a jen málo peněz. Já měl peněženku zavřenou v ledvince a tak se mi nic neztratilo. Potom už jsme byli na ulici opatrnější.

Na závěr jsem zůstal v Egyptě sám. Poslední den jsem jel do práce s jiným řidičem, který neuměl moc anglicky. Když jsme jeli z práce, stále se mě snažil vysvětlit, že musí někam jet, ale nepochopil jsem kam. Dojeli jsme do chudší části Káhiry, kde začínaly slumy. Najednou si začal řidič ukazovat na krk, jako že někoho podřezává. To už mě začala fantazie pracovat naplno. Už jsem viděl titulky v novinách „Čech ve spárech Al-Kajdy!!“ apod. Najednou řidič zastavil u polorozpadlého domu, koupil mi láhev limonády u kiosku a zmizel v domě. Za chvíli vyšel ven a vlekl za sebou kozla. Pak jsme kozla svázali, hodili do auta a jeli zase přes celou Káhiru. Tam nás čekal Nasr (náš řidič) a vysvětlil mi, že pořádá doma oslavu narozenin a kupuje kozla na oslavu.

Dojeli jsme na hotel, já se rychle sbalil a jeli jsme konečně na letiště. Když jsem seděl v letadle a pode mnou byla Káhira, zhluboka jsem si oddechl a těšil se domů. Ten měsíc pobytu mně stačil a teď vím, že pyramidy jsou nejkrásnější na fotce a nejhezčí počasí je pořádná sněhová vánice. Teď si říkám, že služební cesty mají tu výhodu, že vás okradou, jste utahaní jako byste rubali v dole, nervy máte na dranc a nemusíte za to ani platit cestovkám 🙂

 

Jak je v Anglii

Jak je v Anglii

Tentokrát se vyjímečně podíváme do západní Evropy – Velké Británie. S prázdninovými zážitky se s námi podělí naše rodačka Jana Leštinová z Nového Veselí. Strávila zde loňské prázdniny jako au pair. (čti [óper])   J. Dočekal

Velká Británie patří mezi nejvyspělejší a nejbohatší státy Evropy. Není proto divu, že do této země proudí každoročně tisíce přistěhovalců z celého světa s vidinou lepších životních podmínek nebo dobrého přivýdělku. Právě druhý důvod přitahuje v letních měsících zejména mladé lidi z naší země.  Mužská ruka se uplatní hlavně v oblasti gastronomie či na farmách, zatímco převážná část něžného pohlaví pracuje jako au pair. Au pair je svobodná dívka, která žije a pracuje v rodinách s dětmi. Jejím hlavním úkolem je starost o děti a domácnost. Odměnou za práci jí je kapesné, které dostává každý týden. Kromě toho jí rodina poskytuje ubytování a stravu zdarma. Velkou výhodou tohoto zaměstnání je bezprostřední kontakt s rodinou. Au pair má  jedinečnou příležitost poznat běžný život a zdokonalit se ve znalosti cizího jazyka, proto byla tato práce i mojí volbou.

Jako au pair jsem v Anglii strávila 2,5 měsíce. Moje hostitelská rodina bydlí ve vesničce Lodsworth, která leží přibližně 60 km na jih od Londýna ve správním celku West Sussex. Vesnice v Anglii jsou zcela odlišné od vesnic českých, a to nejen svou architekturou, ale i věkovým složením obyvatelstva nebo službami (obchody, pošty, školy apod.)

Vesnice tvoří staré kamenné domy, sem tam můžeme vidět i stavení  hrázděná. Omítnuté domy jsou vidět pouze ve městech. Ploty z pletiva Angličané snad vůbec neznají. Malé zahrádky před domy jsou ohraničeny nízkými kamennými zídkami. Zařízení bytů je také jiné než u nás. Nábytek je většinou starožitný. Vůbec starožitné předměty nebo jejich napodobeniny jsem viděla ve všech domácnostech, které jsem navštívila. Samozřejmě se jednalo o mladé rodiny. U nás by si mladá generace takové „staré krámy“ do bytu jistě nedala.

Na vesnici žijí převážně rodiny s malými dětmi a lidé důchodového věku. Mladí svobodní lidé naproti tomu bydlí ve městech. Pro Angličany je velmi důležité, aby jejich děti vyrůstaly v čistém prostředí. Nevýhodou ale je, že se školy a školky většinou nacházejí daleko od bydliště, a tak rodiče musí   děti vozit do školy autem. Školství prochází v posledních letech krizí. Státní školy prý nemají valnou úroveň, a tak dobře zaopatřené rodiny upřednostňují školy soukromé. Tyto školy, na rozdíl od našich soukromých škol, nabízejí nejen velmi kvalitní výuku, ale i velké možnosti volno časových aktivit. Děti tak tráví ve škole téměř celý den.     

Také nakupování může být na venkově problém. Ve vesnicích jako je Lodsworth nejsou vůbec žádné obchody. Lidé musí dojíždět do měst do supermarketů. Je zcela běžné, že rodina vlastní alespoň dvě auta, a tak tento nedostatek pro mladé lidi není překážkou. Staří lidé jsou ale závislí na autobusové dopravě, která je z mého pohledu nedostačující.  Naší vesnicí jezdily autobusy pouze dvakrát do týdne, a tak důchodci jezdí nakupovat pouze dvakrát za týden nebo využívají pomoci ostatních lidí. Je totiž neobvyklé bydlet se svými dospělými dětmi v jednom domě. Po dosažení plnoletosti se mladí zcela osamostatňují a stěhují se do měst, která leží třeba i několik stovek kilometrů od místa jejich rodiště. O staré a nemocné se tak často starají charity.

Muži z venkova často dojíždí do práce do Londýna . Zemědělství je na venkově spíše koníčkem. Farmářů z povolání ubývá.

Angličanky zůstávají velmi často v domácnosti. I přesto zaměstnávají aupair, příležitostně si zjednávají i paní na úklid. Mají proto velmi pohodlný život. Z domácích prací zastávají většinou jen vaření, které se vařením ani nazývat nedá. V Anglii se prodává velké množství polotovarů. Velmi oblíbené jsou tzv. quich- slané “koláče“ plněné sýrem, cibulí a šunkou, nebo brokolicí s vejci a sýrem. Kromě mezinárodní pizzy také pies- mleté maso nebo ledvinky překryté bramborovou kaší. Stačí je jen vložit na plech do trouby, péci 20 minut a večeře je hotová.  K obědu většinou jí jen sandwiche – toastový chléb plněný šunkou a máslem, nebo sýrem a se zeleninou. Přestože typická anglická snídaně sestává z vejce, slaniny, fazolí v rajčatové omáčce a chleba, jí většina rodin cereálie s mlékem nebo toasty s marmeládou. Oblíbeným nápojem Angličanů je samozřejmě černý čaj s mlékem.

Každého Čecha jistě překvapí, že v Anglii se sortiment uzenin omezuje pouze na šunku. Salámy jako je Gothaj nebo Vysočina a české párky k dostání běžně nejsou.

Řekla bych, že Angličané chodí na jídlo do restaurací mnohem častěji než Češi. I v takových malých vesnicích jako je Lodsworth se nachází velmi útulné luxusní hospůdky. Jedná se často o rodinné podniky, které nabízí svým zákazníkům různé speciality. Jidlo je zde docela drahé. Hlavní chod stojí okolo 14 liber na osobu. Ceny v levnějších restauracích se pohybují okolo 6 liber.

Zajímavou kapitolou jsou britská média. Stejně jako u nás nabízí britský trh velké množství nejrůznějších časopisů a novin. Mezi nejznáměšjí denní tisk patří The Guardian a The Times. Jsou tištěny ve větším formátu než noviny české. Jsou také mnohem obsáhlejší. Jejich součástí jsou přílohy a magazíny, takže přečíst je celé je téměř nadlidský úkol.  Televizní programy ve Velké Británii jsou BBC1, BBC2, ITV a Channel 4. Vedle nich existuje velké množství kabelových a satelitních programů.

Program televizí v Británii se od našich liší, i přesto, že jsem po návratu domů se zděšením zjistila, že se české stanice nechávají ovlivňovat těmi britskými. Ve vysílání jsou hojně zastoupeny pořady, kam se hlásí běžní občané. Když chtějí problémoví mladíci změnit svůj život k lepšímu, přihlásí se do pořadu Bad Lads, kde projdou vojenským výcvikem, který podstupovali Britové v době branné povinnosti. Pro obyvatele, kteří chtějí  během několika málo dnů změnit tvář ulice, ve které bydlí, nabízí televize další pořad. Chcete-li změnit od základů svůj jídelníček, nechat uklidit dům (to byste se divili, jak jsou někteří Britové nepořádní) nebo si nechat poradit s výchovou dětí, stačí se jen přihlásit do příslušného pořadu. Televize vám pošle domů příslušné odborníky, kteří  před kamerou vaše přání splní. Šokující pro mě bylo zjištění, že se v televizních novinách vyskytuje minimum zpráv z Evropy. Po bombových útocích z počátku července zaplavila publicistické pořady témata terorismu a informací o průběhu vyšetřování. I později ale velkou část zpráv tvořily informace z domova, za nimi následovaly zprávy z Afriky Asie a Ameriky. Kromě českých fotbalistů o naší zemi britská média vůbec neinformovala.

Jací vlastně Angličané jsou? Nejvíce se mi na jejich povaze líbila ochota pomoci. Kdykoli jsem se setkala s nějakým problémem, mohla jsem kohokoli požádat o pomoc. V Anglii nepanuje, jako u nás, nedůvěra k cizím lidem. Angličané nejsou tak otevření jako Češi. Nevyhledávají kontakt s cizími lidmi. Je neobvyklé, aby se mezi sebou začali bavit úplně cizí lidé. Neznamená to ale, že by nebyli společenští. Vytváří si prostě svůj okruh přátel a s nimi si vystačí. I přestože je známo, že v Anglii často prší, na takové uplakané léto jsem nebyla vůbec připravená. Takže jedna rada na závěr. Jestliže pojedete na anglický venkov, nezapomeňte si přibalit velký deštník a holinky.

Jak je v Rusku

Jak je v Rusku

Jan Synek, Žďár n.

Cesta do srdce Sibiře – město Irkutsk u jezera Bajkal.

Má cesta začala v Praze na letišti. Let byl v pohodě. Po příletu do Irkutsku mě odbavili v dřevený boudě, za kterou by se nemusel stydět ani p. Kletečka na Piláku, ovšem jako příletová hala trochu zvláštní pro vykuleného Evropana. Ještě že nepršelo. Když přiletěli kolegové, říkali, že do haly teče. Já nevím, ale věřím jim. Hned jak jsem tam vylezl z „příletové haly“, musel jsem se probrat hroudou taxikářů, kteří se na mě sesypali jako supi na mršinu. Se slovy „ja nepanimaju, ja negavarju“ sem se prodral k Jardovi. Ten mě zachránil a čekali jsme na kufr spolu. Po nějaké době se v rohu rozvrzal jakýsi pás.

Dírou ve zdi jsem viděl jak na ten pás hází kufry nějaký … no prostě někdo. Tak jsem počkal až zahodil ten můj. Samozřejmě že mi zlomili po cestě to vyndavací rukovítko, tak jsem to musel táhnout za ucho. Vypadal jsem jako Quasimodo. Venku jsem utrpěl první vážný kulturní šok. Vylezli jsme na nějaký stavbě nebo kde? Slova „zvykneš si“ jsem bral jako dobrý vtip a nastoupil jsem do taxíku, který ještě asi pamatoval Lenina. Dobře, Lenina asi ne, ale Mao-ce-tunga určitě. Auto totiž bylo japonské, evidentně trochu jeté – ostatně jako všecko ostatní v této zemi. Vozový park tu má tak 20 a více let. Když jsem chtěl nastoupit do taxíku, sedl jsem si na vyděšeného taxikáře, který vůbec netušil co tam dělám. Něco řval rusky a já na něj tu svou: „ja nepanimaju, ja negavarju“. Pak jsem si všiml, že má volant na pravý straně. Se slovy „sem nevěděl, že se jezdí v Rusku vlevo“ jsem si raději sedl dozadu. Jak jsme se rozjeli, začal jsem se modlit. Taxík se zběsilou jízdou mezi děrami po jakési pseudo silnici řítil kamsi. Říkal jsem si, že snad nejsme ve městě. Bohužel jsme byli. Silnice byla x-proudá, ale nebyly na ni pruhy. Auta jezdila ve třech a více pruzích.

Chvilku 2 pruhy na jednu stranu, potom na druhou. V tom, co zbylo, jela auta z protisměru. Řidič semafory nějak moc nerespektoval. Značky taky ne. Aláha jsem začal vzývat ve chvíli, kdy taxikář začal předjíždět. Sedl jsem si blbě. Na rozdíl od taxikáře, který seděl vpravo, já seděl vlevo, takže jsem, na rozdíl od něj viděl, co se děje před námi. Přesedl jsem si taky vpravo, sklopil hlavu, abych mu neudělal díru do střechy a sobě ji nepotloukl, jak jsme skákali přes křižovatky a díry – no zkrátka po ruský silnici. Raději jsem koukal kolem. Jak jsem si bystře všimnul, některá auta mají volant vpravo, některá vlevo. Později mi bylo vysvětleno že některá auta jsou z Japonska (protože dovoz je levnější), kde se jezdí vlevo a některá z Evropy, kde se jezdí vpravo.

To je divný, říkal jsem si, já myslel, že budu ve městě a tady to vypadá jako po tajfunu. No; zvyknu; si vzpomněl jsem si na připomínku kolegy Jardy. Po chvíli jsme zastavili u nějakého asi panelového domu. Přes špínu na stěnách není poznat z čeho je. Až si budou cigáni stěžovat jaký je na svobodárnách bordel, poslal bych je sem, ať vidí co znamená slovo bordel. Nějakýma dveřma, který byli dřív asi na kurníku jsme vlezli dovnitř. Bramo co zavírá samo nahradila precizně namontovaná pružina která při natažení chytá kolemjdoucí do svého péra. Poprvé jsem ucítil vůni našeho domova. No i špatný zážitek je zážitek. Byt vypadal tak, jak vypadal. Záchod ještě ušel, ale v koupelně nezazděná vana, za trubkama špína asi z roku 1952 a umyvadlo jaksi chybělo. Kuchyňka asi pro dva – otočit se musíš jít na chodbu. Jinak pokoje docela ušly. Pravda je, že jsou čisté a obden chodí uklízečka a co neuklidíme my, uklidí ona.

Po 14 hodinách na cestě jsem šel do vany se ospršit. Netekla teplá voda, tak jsem se opláchl studenou. Jarda říkal, že mají odstávku. Tak jsem si řekl, že pár dní to vydržím. Studená voda ještě nikomu neublížila. Po pár dnech jsem zjistil, že odstávka bude 3-4 týdny. Tak se myjeme ve studený. 2x týdně po dvou hodinách vaření vody si ji napustím do vany. Když si sednu, je s bídou po kolena. A pak jsem šel spát. Po poledni mě Jarda vzbudil, že půjdeme do města, že propustka do fabriky pro mě bude až zítra, možná pozítří. Tak jsme vyrazili. Jeli jsme maršutkou. To je autobus asi pro 20 lidi z roku někde kolem 1960. Jezdí si jak chce a zastavuje na mávnuti nebo na několika zastávkách. Ještě přesně nevím, jak je poznat. Nemůžu znát odpověď na všechno první den. Teď už to vím. Zběsilou jízdou Fernanda Alonsa jsme se přesunuli do města, kde jsme silně upocení z jízdy vystoupili a začala prohlídka města. Všichni na mě pořád udiveně koukali a já nechápal proč. Pak jsem zjistil, že jsem jediný kdo má kraťasy (bylo asi 35 stupňů). Město mám na fotkách, to se nedá popsat, to se musí vidět. Pak jsem začal chodit do práce.

Cesta do srdce Sibiře – město Irkutsk u jezera Bajkal.

Konečně nastala kýžená neděle a den volna. S místní cestovní kanceláří Okolo Bajkala Tour jsme vyrazili na cestu kolem Bajkalu za pouhých 750 rublu na osobu (cca 600 kč).

Autobusem k řece Angaře, přes řeku lodí a potom kolem Bajkalu po starý trati vlakem se zastávkama a průvodcem. Protože je tady hroznej hic, panovaly obavy co na sebe. Nakonec jsme zvolili kraťasy a tričko – co jinýho. Ráno jsme se dostavili na zastávku odkud odjížděl autobus. Pravda, bylo trošku chladněji, ale to se vyčasí, říkali jsme si. Na zastávce stálo asi 50 Rusů navalených v kupě oblečení a s velkýma báglama. Slovy, že jedou asi na Sibiř makat, jsme se uklidňovali. Po chvíli přijel autobus a hned se naplnil. Pár nás zůstalo a čekali jsme na další. Přijel načas, jenom s 30-ti minutovým zpožděním. Naskákali jsem tam a vyrazili. Řidič nás uklidňoval, že nám loď neujede a měl pravdu. Řítili jsme se ďábelskou rychlostí městem. Začal jsem opět uctívat Aláha a přitom obdivoval rychlost autobusu jakou ta herka jela. Když jsme vyjeli za město, řidič ještě kupodivu zrychlil. To už jsem se raději nedíval a snažil jsem se z rozmazaného pohledu za oknem něco poznat. Řidič měl pravdu. Loď jsme stihli. Když jsme vylezli z autobusu na břehu Angary (řeka která teče z Bajkalu), myslel jsem, že na mě sáhla smrt. Ne, byla to raní mlha a chladný vánek od studený vody (bylo asi 11:00). S drkotajícími zuby jsme nastoupili do bárky a odrazili od břehu. Hned jsme zalezli do podpalubí se ohřát. Venku totiž nebylo stejně nic vidět, jaká byla mlha. Po chvíli plavby jsme zastavili. Teplota stoupla z 8 stupňů asi na 13. To nás povzbudilo, že bude lépe. Nastupovali jsme do vlaku – po žebříku. Soudruzi jaksi zapomněli postavit na zastávce nástupiště. Na takový paradoxy jsem si ale již zvykl. Vlak sebou škubnul a my vyjeli.

Vlak byl normální, ale i přesto, že jsme měli první třídu měl turecký záchod (já tam nebyl, ale kolega Honza Komárek to říkal). Jak jsme se rozjeli, ve vlaku to začalo šumět asi jako v úle. Začali šustět tašky, zipy, cinkat flašky. Tak jsem se zájmem sledoval, co se bude dít. Rusové měli ty velký tašky nacpaný jídlem a pitím. Začali hodovat a chlastat. Po třetí zastávce již asi každý pátý spal ožralej. No my popíjeli piva z bufetu a kochali se krásou krajiny. Po druhé zastávce se vyjasnilo a bylo konečně teplo (cca ve 14:00). Zastavili jsme u jakési pláže na koupání a jídlo. Tak jsme si dali oběd. Kluci si dali rybu, já jsem si dal šašlíka (opečené kousky masa s chlebem). Cena 150 rublu za 5 kostek masa a půl krajíce chleba mi přišla dost a málem se mnou sekla, ale hlad je hlad a v okruhu 50 km nic k jídlu. Po obědě nám průvodkyně sdělila, že za kopcem táboří Češi. My jsme se rozhodli je navštívit. K pláži za kopcem vedly 2 cesty. Jedna přes vrchol a druhá tunelem kterým jsme přijeli. Se slovy že tunel je pro baby – aspoň poznáme přírodu jsme se vydali přes kopec. Po 20 minutách úporného stoupání do příkrého kopce a silně poštípaní komárama jsme konečně spatřili vrchol. Se slovy tunel je pro baby, vracet se nebudem, jsme vyrazili na pláž pod ním. Dole jsme byli skoro hned. Bohužel na jiné pláži než byli ti Češi. Projít se nedalo, byl tam jakýsi útes. Tak jsme se vrátili znova přes kopec. Odjezd vlaku jsme stihli jen tak tak. Ještě dneska mám poštípané nohy od komárů a vzpomínám na to, jak tunel je pro baby. Pak jsme dorazili domů. Jediný, co nás opravdu zarazilo, je čistota vody. Není problém vidět 20 metru do hloubky. Voda je jako ve vaně. Oni ji prej pijou, ale my měli strach. Záchod v práci přece jenom nepatří mezi nejluxusnější – nemá prkýnko a ten porcelán přece jenom studí.

No tak dost o výletech. Jinak chodíme do práce, ale to si asi umíte představit, jak to vypadá. Popisovat to nebudu. Normálně makáme. Večer, když skončíme v 7 hodin, jsme pěkně vysušený. Na kabině je asi 40 stupňů. Potom pěkně vyprahlí skočíme na pár točených. Po týdnu hledání a chlastání na rusa (- za stánkem na stojáka z plechovky) jsme našli zahrádku kde mají studené a točené pivo. Tato kombinace se tady prakticky nevyskytuje. Potom odbudeme večeři (po těch pivech už hlad moc není) a jdeme spát. A ráno zase dokola.

Jinak jídlo ve fabrice docela dobrý, akorát mají ke všemu bramborovou kaši. V pondělí je rýže. Jí se hliníkovou vidličkou a lžící. Na nůž je nárok jen, když je řízek. Jo, a mají tady výborný saláty – zeleninový, masový atd.

Jo, a ještě jeden zážitek k dobru. Abych se trošku procvičil v ruštině, požádal jsem Pavla, který tady má místní přítelkyni, ať sežene kamarádku, která umí trochu anglicky (pro jistotu abych prolomil jazykovou barieru), a že někde vyrazíme. Asi za hodinu mi volal že vyrazíme k vodě se koupat – bylo cca 21:00 a já měl 3 piva, což je na mě tak akorát. Po cestě jsem vypil ještě 2 a začal se odvazovat. Kamarádka mi na každou anglickou větu odpověděla něco rusky. To jsme si pokecali. No uměla jen opravdu trošku. Pak jsem pochopil, že anglicky z místních neumí skoro nikdo. No musím cvičit ruštinu. Když jsme tam přijeli, musel jsem si dát ještě jedno pivo na kuráž. Rybník měl asi 10×10 metru a 2 metry hloubky. Pak jsem si uvědomil, že nemám plavky. Holky je bohužel měly. No tak jsme se vykoupali. Pak jsme ulovili vor co tam plaval. Lehli jsme si na něj všichni 4 a chlastali další piva. Já čuměl na nebe nepřítomným pohledem lehké opilosti, v hlavě mi hučelo z piva a pak mě to napadlo a teď už to vím – země možností není Amerika, ale RUSKO, to je Amerika !!!!!!!!!

PS1: Druhý den mi bylo trošku špatně celý den, ale jinak dobrý. Po týdnu jsem si už tady zvykl a je docela fajn. Už abych byl doma.

PS2: Rusky jsou krásný holky, akorát jim nerozumím – ale i to se snad změní a nastane družba.                                                                                             

Jak je v Rumunsku

Jak je v Rumunsku

Enderle Stanislav ml.

Nyní se podíváme do jedné evropské země, nepříliš vzdálené, ale přesto většině z nás neznámé – do Rumunska. Vydali se do ní v loňském roce nezávislí cestovatelé: Enderle Tomáš a Standa, Koumar Jan a Jágr Josef. Rozdělme se o jejich zážitky v této zemi, doposud v podvědomí nás všech považované jako zaostalé a dnes jako právoplatný člen EU.

Hned co jsem byl redaktory místního čtvrtletníku požádán, abych napsal něco o naší prázdninové cestě do Rumunska, už mi na paměti vytanuly desítky zážitků. Když jsem však začal psát tento článek položil jsem si otázku: „Koho zajímá, kde jsme spali, co jsme jedli nebo jak se jmenuje ta a ta hora, to a to údolí?“ Ruku na srdce, asi nikoho. Tak bych Vám chtěl tímto článkem spíše přiblížit Rumunsko a jeho hory tak, jak jsem je viděl a vnímal já. 

Jak se dostat do Rumunska.

Možností jak navštívit tuto zemi je hned několik. Asi nejbezpečnější a pro většinu lidí nejschůdnější variantou je doprava cestovní kanceláří s průvodcem. Prostě si jen zvolíte termín a místo, kam chcete jet a hurá za dobrodružstvím. Výhodou je, že se v horách s největší pravděpodobností neztratíte a autobus vás přiveze až na místo určení. Další variantou, kterou jsme si zvolili i my, je doprava cestovní kanceláří bez průvodce. Autobus vás prostě vyhodí za Rumunskými hranicemi a dál jdete po vlastní ose. Kromě letecké dopravy mě napadá ještě cesta vlakem nebo stopem. U vlaku budete muset sáhnou hlouběji do kapsy a u stopu nikdy nevíte, kam dojedete.

Bezpečnost.

I když se to možná z novinových zpráv nezdá, je Rumunsko civilizovaná a „bezpečná“ (leč samozřejmě balkánská) země. Zvlášť prostí lidé v horách se tu s vámi dodnes rozdělí o první a poslední. Rumunsko je země Rumunů, nikoliv Romů (těch je tu sice hodně, ale vztah průměrného Rumuna k nim je asi stejný, jako u průměrného Čecha). Mluvit o Rumunsku jako o nebezpečné „cikánské zemi“ je proto zavádějící. Všude v horách žijí dobří, přátelští a pohostinní lidé a je zde proto poměrně bezpečno. Ve městech pod horami je už ale bezpečnostní situace o něco horší. Potenciálním rizikem jsou v horách jen pastevečtí psi, hájící svá stáda – v žádné z mnoha na první pohled hrozivě vypadajících situací jsme ale nebyli pokousáni (k jejich zahnání většinou stačí naznačit hod kamenem, při nejhorším použít klacek). Zážitkem bylo pro nás i setkání s rumunskými policisty. Naší pozornosti neunikla nedaleká rvačka výtržníků. Poté co se situace uklidnila a všichni až na nás se rozešli, přijela rumunská policie a začala nás legitimovat. Vsadil bych nevím co, že si nás spojili s před chvíli probíhající šarvátkou. Ale když jsme se policisty zeptali, jestli jsme z něčeho podezřelí, ubezpečil nás, že jde jen o běžnou kontrolu. Na rozloučenou nám česky popřál dobrý večer.

Peníze a ceny.

Když jsem pročítal starší cestopisy (před rokem 1989), stálo v nich, že lze tabulku české čokolády či propisovačku vyměnit v horách za litr kořalky. To už dnes samozřejmě neplatí a jen tak pro zajímavost ve městě je přibližně stejně draho jako u nás. Oficiální měnou je 1 Leu, což je něco kolem osmi korun. V oběhu jsou však i starší peníze, z dob, kdy byla měnou 1 Lei. Platí že 1 Leu = 10 000 Lei. Asi si dovedete představit jak nám svítila očička, když jsme na hranicích dostali 10 miliónů Lei. Konečně milionáři!

Na ukázku několik cen: kurz asi 10 000 Lei = 8,7 Kč

  • pivo – 20 000 Lei (17Kč)
  • minerálka 2l – 18 500 Lei (16Kč)
  • chléb 400g – 20 000 Lei (17 Kč)
  • rumunská specialita – 60 000 Lei (52 Kč)

Místní doprava.

My jsme upřednostňovali železniční dopravu. Pozitivní je skutečnost, že zde vlaky jezdí na Čecha až nezvykle přesně. Jsou zde tři druhy vlaků – accelerat tj. obdoba našeho rychlíku, rapid obdoba spěšného a courák. Nám se podařilo, k naší smůle, nastoupit vždy do couráku. Nutno podotknout, že jestli se našemu vlaku říká courák, tak ten rumunský je courák na druhou. Nechtěl bych křivdit, ale kdybych tipnul průměrnou rychlost kolem 30 km/h, tak nebudu určitě daleko od pravdy. Couráky jezdí naprosto běžně s otevřenými dveřmi a děti se vesele prohání po vagoně. V Rumunsku se asi prostě tolik povyku pro jedno vypadlé dítě nenadělá. Vlak zastavuje prakticky všude, i uprostřed polí kde by to nikdo nečekal. Myslím, že tento typ vlaku nejlépe vystihuje povahu většiny Rumunů, klídek, pohodička, pomalu ale přece.     

 Kromě vlaku lze cestovat samozřejmě také autobusem. S touto dopravou však nemáme žádné zkušenosti, ale nezoufejte, protože na každém kroku narazíte na dotěrné taxikáře nebo civilisty, kteří z vás chtějí vymlátit co nejvíce peněz. Nabízejí vám předražený odvoz a přemlouvají k co nejdelší cestě. S jedním takovým jsme se domlouvali asi půl hodiny, a když si nedal říct a mlel pořád tu svou, vyrazili jsme radši po svých. Pokud máte trochu štěstí narazíte i na nezkorumpované řidiče, kteří vás vezmou stopem gratis. My jsme se takto svezli společně ještě s dvěma Němci na korbě náklaďáku.

Komunikace s domorodci.

S mladšími a vzdělanějšími Rumuny se snadno domluvíte anglicky či německy, se staršími lidmi a všude v horách je ale komunikace slabší – hodí se proto česko-rumunský slovník. Pokud umíte italsky či španělsky, jste ve výhodě, protože rumunština má s těmito románskými jazyky hodně společného. Na ukázku jsem vybral některé důležité fráze podle jednoho staršího průvodce:

„Avec bere reče?“          – Máte studené pivo?

„Unde jeste apa?“          – Kde tu najdu vodu?

„Traiasca partidul komunist roman si tovarišul Nikolae Čaučesku!“  – Ať žije komunistická strana Rumunska a soudruh Nikolae Čaučesku!

A když zradí i lingvistické znalosti od čeho má přece člověk dvě ruce a dvě nohy. Pravdou zůstává, že končetin horní poloviny těla jsme při komunikaci s horskými pastevci používali nejvíce. Zrádná jsou také gesta hlavou. Když u nás chceme vyjádřit souhlas „ano“ kýveme hlavou nahoru dolů a při záporu „ne“ ze strany na stranu. Rumuni to mají přesně na opak. Když říkají „ne“ kroutí hlavou nahoru dolů

Rumunské hory a naše putování.  Rumunské hory patří do horského systému Karpat. Ty se táhnou v délce bezmála 1100 km a zasahují na území šesti států – Česká republika, Slovensko, Polsko, Ukrajina, Rumunsko, Maďarsko. Na území Rumunska jsou Karpaty rozděleny do několika pohoří, z nichž nejvyšší je pohoří Fagaras s vrcholem Moldoveanu 2544 m.n.m. My jsme během našeho dvoutýdenního čundru navštívili pohoří Bihor a Vladeasa. Pohoří Bihor, ve kterém jsme strávili převážnou část výletu, je převážně vápencové. Vlivem rozpouštění vápence a eroze vznikly na povrchu, ale hlavně v podzemí četné krasové jevy. Nacházejí se zde ponory, vyvěračky, jeskyně s krápníkovou výzdobou, soutěsky a propasti. To vše je volně přístupné a záleží jenom na vás, kam se chcete podívat. Mě nejvíce očarovala soutěska s přiléhavým názvem Somesului Cald. Do soutěsky se vstupuje asi 300 m dlouhým jeskyním labyrintem, kde jsme v naprosté tmě jen za sporého osvětlení baterek sestupovali do útrob země po kluzké kamenné suti. Konečně jsme opět stanuli na slunci. Tentokráte ale na dně kaňonu. Po pravici i po levici máme příkré skalnaté stěny pnoucí se do výšky asi třiceti metrů. Nezbývá nám než jít po dně rokle. Zde si však své místo dlouho před námi vybojovala dravá říčka a proto se musíme zout a pokusit se brodit. Dno řeky neuvěřitelně klouže a po chvíli, na vlastní kůži zjišťuji, jak je osvěžující se vykoupat v ledové vodě. Asi po třech kilometrech střídavého brodění a přeskakování z kamene na kámen jsme u cíle. Jsme konečně na normální rovné cestě. Dalším pěkným místem byla soutěska Cheile Galbenei. Cesta nás tentokrát nevedla korytem řeky, ale po „udržovaném turistickém chodníku“. Střídali se zde obrovské kluzké balvany a řetězy. S dvacetikilovými krosnami se zážitky znásobily. Na jednom místě mi na kluzkém řetězu podjela noha a já visel na jedné ruce dva metry nad hladinou řeky. Skočit, neskočit? Ještě dnes se musím smát, když si na to vzpomenu.

Z mnoha dalších, námi navštívených míst, bych zmínil ještě Ponorné Hrady a jeskyni Fucol Viu. Ponorné hrady je systém tří propastí hlubokých asi 120 metrů navzájem propojený podzemní říčkou. Díky řečišti se lze dostat ze dna jedné propasti do propasti druhé. Velmi fascinující je také vstupní portál do propasti, ten je vysoký 70 metrů, ale při pohledu na něj se u člověka vzbudí pocit, že to je spíše brána do pekel. Jeskyně Fucol Viu je tzv. ledová jeskyně, tj. jeskyně, ve které sníh ani led po celý rok nerozmrzne. Odměnou za pobyt v tomto přírodním mrazáku nám byl ledový vodopád uprostřed jeskyně.

Rumunské jídlo. Bohužel ze zdejších jídel jsme toho moc nevyzkoušeli. Za zmínku snad stojí jen plačenty a jedna nám neznámá specialita. Tu jsme si objednali v restauraci při čekání na zpáteční cestu do Čech. Doposud ale nevíme, zda to byla specialita a nebo zbytky z kuchyně. V jídle jsme totiž nalezli vše, co běžně nacházíme v jiných jídlech – bramborovou kaši, krupičnou kaši, na kostičky osmaženou klobásu (s divnou až plesnivou příchutí), dva druhy omastu, zeleninu, těstoviny a ještě další nepoznané přísady. Prostě a jednoduše řečeno: pravá rumunská specialita. V tomto jednom obědě jsme měli více ingrediencí než za celou dobu v Rumunsku. Ani se tomu nedivte, v divočině jsme byli odkázáni sami na sebe, na svou zásobu a na dobrotu místních lidí. Ti za 1 Leu usmažili již zmiňovanou plačentu, což je něco na bázi palačinky a langoše. Na výběr měli několik druhů – se sýrem, marmeládou, ořechem, čokoládou a cukrem. Všechny byli vynikající a každý z nás si nějakou z nich zamiloval. Tak třeba mně nejvíce chutnala s marmeládou, naopak Honzovi zase chutnala se sýrem. Co naplat, každý má jiný chuťový buňky. A jak se takový jídlo vytváří? Jednoduše, jedna „babuška“ (tak ji oslovoval Honza) nám ukázala tajemství své kuchyně. Na dřeveným tácu si rozválela těsto (neúčinnější byl klacíček), kam posléze rozetřela jednu z přísad. Poté to přeložila a dala smažit na rozpálená kamna, která byla ještě před tím potřena sádlem. A pak se jen čekalo až budou plačenty dozlatova osmaženy.

Přestože je Rumunsko zaostalou zemí, jednu věc ji můžeme závidět: krásnou krajinu, která ještě není od turistů zdevastovaná a znečištěná. Takže pokud máte žízeň, stačí se pouze naklonit a bez obav se napít z jakéhokoliv potůčků. Bohužel, Rumunsko je i levná země a to zjišťuje stále více lidí, proto nebude dlouho trvat a krajina se bude postupně proměňovat v jedno velké smetiště. A tak vás prosím – Dbejte na pořádek a čistotu. Ať je ten svět hezčí.

Jak je na Ukrajině

Jak je na Ukrajině

Jaroslav Dočekal

Jak se nyní žije v Černobylu. Letos jsem měl příležitost navštívit tuto zemi, na východ od nás, kde se před více než 20 lety odehrála katastrofa, která se svými účinky projevila po celé Evropě – výbuch atomové elektrárny v Černobylu. Jak to zde vypadá nyní?

Nejprve trochu historie. V černobylské elektrárně mělo být původně 8 bloků s reaktory. Čtyři již byly v provozu, ostatní se stavěly. Dne 26.4. 1986 se zde prováděly bezpečnostní testy, ale velice trestuhodným způsobem. Reaktor měl několik stupňů zabezpečení, ale z důvodu zkoušek byly zablokovány. Při zkouškách došlo k nekontrolovatelnému přehřátí reaktoru a následnému parnímu výbuchu. Ten rozmetal celou horní část bloku, následný požár grafitového moderátoru vyvrhnul do ovzduší ohromné množství radioaktivního materiálu, který se následkem větru rozšířil po celé Evropě. Následkem výbuchu zemřelo několik lidí a poté umíraly další desítky lidí následkem ozáření gama záření. Začalo se okamžitě s napravováním škod na samotném bloku a okolí. Byla povolána armáda, hasiči a další „dobrovolníci“. Vlastní výbuch nebyl atomový, ale „klasický“, ale i tak nadělal ohromné škody. V té době byly 4 bloky již v provozu a tři další byly téměř před dokončením a spuštěním. Následkem výbuchu se spuštění nekonalo, naopak se postupně odstavovaly zbývající tři bloky, ten poslední v roce 2000. Dnes již není v provozu žádný. Přesto zde ještě pracuje několik stovek lidí. Po výbuchu bylo nejbližší velké město Priprjatie vystěhováno a dnes je známé jako „město duchů“. Vše zde zůstalo tak, jak je obyvatelé opustili. Co kde kdo položil, zanechal, například prádlo na balkonech, tak tu již zůstalo.

Doposud je zde zvýšená radioaktivita a město je neobyvatelné. Další menší město, vzdálenější, na jih od elektrárny položené, Černobyl, nebylo tak zasažené a dnes zde pár starých lidí bydlí. Všichni současní zaměstnanci, a také my, bydlí v 60 km vzdáleném městě Slavutič. Asi 20 tisíc obyvatel. My jsme bydleli v hotelu Evropejskij. Každý den jsme chodili několik kilometrů na vlakové nádraží a jezdili vlakem, který měl jen dvě stanice – naši výchozí, a černobylskou elektrárnu, konečnou. Asi hodina jízdy. Stanice v Černobylu byla kryta oplechovaných tunelem s jediným východem – do elektrárny. Zde již pracovala ochranka, která nás pustila dovnitř jen s místním doprovodem. Pak následovala šatna, kde se zaměstnanci převlékli a odtud autobusem přesunuli ke bráně, kde byl vstup do vnitřního pásma elektrárny. My se odtud přesunuli již pěšky na naše pracoviště. To byla nová hala, budovaná německou firmou Nukem, na zpracování radioaktivního odpadu. Zde je rozsáhlá soustava dopravníků na sudy a materiál. Sudy se plní a dopravují k našemu lisu. Zde se sudy lisují ohromnou silou 2 000 tun a opět přesouvají a seskupují do velkých kontejnerů a zalévají betonem. Každý den jsme chodili nedaleko „vybouchnutého“ bloku č. 4. Ještě doma jsme vyfasovali speciální hodinky vybavené měřením gama záření. Tyto hodinky měří jednak okamžitou hodnotu záření, přepočtenou na hodinu a dále celkový souhrn záření, jaké jsme „nachytali“. Doma se hodnota pohybovala okolo 0,19 μS/hod (čti mikro sívrt za hodinu). Již v letadle se však pohybovala okolo 4 μS/hod. Po příjezdu na hotel jsme naměřili méně než doma 0,09 μS/hod. V samotné elektrárně se hodnota pohybovala podle místa od 0,2 do maximálních 7,0 μS/hod. Podle ukazatele s mapou na bráně se na několika místech elektrárny snímá hodnota záření stabilními stanicemi. Nejvyšší hodnota byla přímo u bloku č.4, a to okolo 45 μS/hod. Hladina záření škodlivá lidem je prý 200 μS/hod. Těsně po výbuchu dostávali záchranáři dávky několik 10 000 μS/hod. Nikdo se tím však v té době nezabýval. Po návratu z práce musí dnes každý pracovník přes turniket s dozimetry, které každého přeměří a zkontrolují, zda nepřišel do styku s radioaktivní látkou a nebyl ozářen.

Jinak Ukrajina jako taková na mě působila jako normální evropský stát. Cestovali jsme do Kyjeva letadlem, odtud autem do Slavutiče. Po běžné kvalitní dálnici. Okolo jednak staré dřevěné domky, ale i rozsáhlé výstavby sídlišť ve městech, nové fabriky, silnice. Obchody jsou plné zboží a běžně otevřené 24 hodin, 7 dní v týdnu. A to nejen ty velké. Platí se hřivnou, hodnota 1 hřivna = 3,33 Kč. Ceny v obchodech naprosto srovnatelné s našimi. Docela mě překvapila auta. Kromě pár starých moskvičů zde byla vidět samá nová. Hlavně německé značky, ale také škodovky. Pobyt byl pouze týdenní a na jednom místě, a tak neposkytl zase tolik informaci o této zemi. Mluví se zde ukrajinsky i rusky. Ukrajinština je ruštině podobná, ale má v sobě některá slova podobná více češtině než ruštině (např. názvy měsíců v roce). Azbuka je podobná ruské azbuce, ale např. „i“ je stejné jako v latince.V Kyjevě jsme měli trochu času do odletu letadla, tak jsme si udělali malou projížďku po městě. Navštívili jsme památník k 2. světové válce. Je zde muzeum a ohromná socha Matka Vlast.

Jak je na Kubě

Jak je na Kubě

Jana Leštinová, Nové Veselí

Svoje zážitky o této americké zemi nám bude popisovat naše rodačka,

Jana Leštinová z Nového Veselí.

Havana.

Na Kubu, která je největším ostrovem ze všech karibských států, jsem se vypravila se čtyřmi kamarády na přelomu ledna a února. O tomto státě jsem hodně slyšela, ale byla jsem zvědavá na to, jaká je ve skutečnosti. Musím říci, že mě tato cesta rozhodně nezklamala.

Svoje putování jsme začali po příletu v hlavním městě Havaně, kde jsme strávili čtyři dny. Ubytovali jsme se v soukromí, v tzv. casa particular. Pronajímání pokojů je jediným povoleným druhem podnikání na Kubě a my jsme ho využívali ve všech městech. Turisté tak mají možnost vidět, jak běžné kubánské rodiny žijí a pokud mají alespoň základní znalost španělštiny, dozví se spoustu věcí o této kultuře.

Havana leží u moře, na severozápadě ostrova. Její historie sahá až do 16. století, kdy zde byla postavena pevnost prvními kolonizátory. Staré centrum Havany je zapsáno do UNESCA. Viděli jsme všechny hlavní památky jako je např. pevnost Castillo de los Tres Reyes del Morro, katedrála Catedral de La Habana., klášter Convento de Santa Clara.

Z “novějších“ bych jmenovala  Hotel Nacional de Cuba nebo Capitol. Dále zde najdeme množství památníků komunismu, z nichž je největší památník José Martí, který byl významným revolucionářem. Tento památník se nachází na Náměstí Revoluce a je z něj jeden z nejhezčích výhledů na město. Kromě turisticky navštěvovaných památek je celé město ošuntělé a některé domy se rozpadají, ale právě proto má toto město jedinečnou atmosféru.

I když mám historii ráda, udělaly na mě v Havaně dojem hlavně jiné věci. Asi nejzajímavější byla pro mě návštěva továrny na doutníky, která se nachází v blízkosti Capitolu. Jedná se o státní továrnu, která produkuje největší množství doutníků na Kubě, jež se vyvážejí do celého světa. Turisté mají možnost prohlédnout si celý proces výroby. Dělníci zde tabákové listy třídí podle kvality. Dle kvality listů se balí různé druhy doutníků a odvíjí se od ní také cena za doutník. Jinou turistickou atrakcí je ulička, kde se uctívá tzv. santería. Santería je náboženství, které vzniklo smícháním náboženství černých otroků a

křesťanství. Obřady tohoto náboženství jsou spojené s hudbou a tancem a my jsme měli možnost jeden z nich vidět. Skupina mužů hrála na bubny a ostatní zpívali. Kromě nich se na obřadu podíleli tanečník a tanečnice, kteří do rytmu hudby poskakovali. V průvodci jsem četla, že tento tanec by měl přivést lidi až do transu.

 Havana je také sídlem dvou významných baseballových týmů. Baseball je na Kubě asi tak populární jako u nás hokej či fotbal, a když se hraje nějaký zápas, téměř v každém domě ho lidé sledují v televizi. My jsme se vypravili na zápas nižší ligy. Hra sice byla poněkud zdlouhavá, ale návštěva stála za to. Kubánci  totiž bouřlivě svoje hráče povzbuzovali. Sport je celkově politickým režimem velmi podporován. Na celé Kubě nalezneme množství sportovišť´ a návštěvu zápasů si může dovolit snad každý.

V průvodci jsme se také dočetli, že bychom měli navštívit místní zmrzlinárnu Copelia. Sice nám nepřišlo na zmrzlině nic až tak zajímavého, na toto místo jsme se nakonec vypravili. Již z dálky jsme uviděli obrovskou frontu. Dle našeho odhadu muselo vystání této řady trvat nejméně hodinu. Přesto všichni trpělivě čekali na svůj zasloužený pohár. My jako turisté jsme čekat nemuseli, jelikož jsme platili „tvrdou“ měnou a pro všechny obchody jsme výhodnými zákazníky. Na Kubě jsou dva druhy měny: peso nacionale a peso convertible. Peso convertible se dají vyměnit v bankách. Místní obyvatelé ale vydělávají peso nacionale. Za peso convertible se dá koupit luxusnější zboží, ale pokud jím platíte, je vše o dost dražší. Proto pobyt na Kubě není tak levný jako např. v zemích Střední a Jižní Ameriky. Řekla bych, že ceny byly pro turistu přibližně stejné jako u nás. Co se týče nakupování a stravy je Kuba asi na stejné úrovni jako naše země před rokem 1989, spíš ještě hůř. V obchodech jsou k vidění poloprázdné regály a místní dokonce dostávají potravinové lístky třeba na rýži, která je základem jídelníčku. Typickým pokrmem je vařená rýže s černými fazolemi. Strava není nijak různorodá. V restauracích servírují s různými druhy masa, občas také se smaženými banány. Po třech týdnech jsme jí byli opravdu přejedení. Co ale na Kubě stojí za to, jsou místní koktejly Mojito nebo Daikiri, připravované z bílého kubánského rumu a několikrát jsme je za naši cestu ochutnali. 

 

Jak je v Kongu

Jak je v Kongu

Tomáš Enderle

Poznámky o Africe

Počínaje zářím 2009 jsem strávil rok života misijní službou v Demokratické Republice Kongo (dále RDC), jedné z největších a nejchudších zemí Afriky. V několika bodech se pokusím popsat zásadní rozdíly mezi městečkem Aru a naším Poděšínem. 

Domy a infrastruktura

Běžný dům je v RDC postaven z blátěných sušených cihel spojených blátem. Má kruhový půdorys, poloměr i výšku dva metry, střechu tvoří většinou sušené trávy. Domy mívají zřídka okna, pouze otvor pro vstup bez dveří, vždyť v domě není co ukrást kromě dvou hrnců a v krabici uskladněných nedělních šatů.

Taková obydlí jsou však pro místní potřeby plně dostačující, lidé většinu svého života tráví venku a pod střechu se chodí většinou jen vyspat. Zdejší počasí je navzdory rovníkové poloze snesitelné i pro Čecha: půl roku tam je parný červencový den a druhou půli deštivý srpnový s občasnými bouřkami v našich končinách nevídanými.

V RDC se jezdí autem po pravé straně. V sousední Ugandě po levé, ale stěží si toho při přejezdu hranic všimnete, protože se jednoduše jezdí tudy, kde je méně výmolů a děr. To způsobuje, že nejrychlejším dopravním prostředkem je motocykl a pak kolo, které je na střední vzdálenosti podobně rychlé jako auto (tzn. asi 15 km/h). 

Právo a vzdělání

O dodržování práva se stará milice a policie, které však čas od času řeší vzájemné spory přestřelkami.  Místní soudci záplatují děravé státní zákony zákoníky belgickými a francouzskými, jejichž fragmenty si našli na internetu. Již před dvěma roky byl zrušen zákon odsuzující nevěrnou ženu k trestu dle místních zvyklostí (někde i smrt), zatímco nevěrný muž nebyl zákonem postihován. Velký pokrok také nastal v oblasti znásilňování žen. Ještě před deseti lety to byla běžná praxe vojáků vycházející z místní kultury a náboženských představ, takže se před bitvou snažili pochytat a znásilnit co nejvíce žen, což jim mělo dodat sílu v boji. Dnes je to již tvrdě postihováno, a tudíž méně časté. 

V Aru se nalézá i vězení. Ve dvou místnostech o celkové velikosti ne větší než 50 metrů čtverečních je uvězněno až 50 mužů. Být soudcem, starostou, guvernérem nebo třeba výběrčím daní,  je v Kongu mimořádně výnosná práce. Zdejší korupce je i pro Čecha těžko představitelná. Ze zaplacených daní se dle odhadů ztrácí až tři čtvrtiny v kapsách státních úředníků.

Také proto stát není schopen zřizovat školy a platit učitele. To je většinou na církvích a rodičích. S úrovní školství je to jako s ostatními oblastmi rozvoje v RDC, rozhodně má kam stoupat. Zásadním problémem je nedostatek práce, který narůstá každoročně, poněvadž průměrně má jedna žena v Kongu více než šest dětí (tedy čtyřikrát více než v ČR).

Problémy se vzděláním jsou způsobovány též jazykem. Učí se už od první třídy ve francouzštině, kterou však ani maturanti příliš neovládají. Abyste se domluvili s každým, kdo městečko obývá, musíte umět alespoň pět jazyků: angličtinu (pro důstojníky mise OSN), francouzštinu (pro úředníky nadnárodních organizací), lingalu (jazyk většiny domorodých obyvatel), lugbaru (jazyk většiny válečných utečenců z přilehlého distriktu) a kikongo (jazyk některých vesnických osad v okolí). Místní vzdělaní lidé do svého životopisu píší seznam jazyků, kterými mluví, jež čítá i deset položek.

Chudoba a zdravotnictví

Stejně jako musí místní obchodník umět operovat alespoň ve třech jazycích, musí také přijímat tři měny. Běžně se v Aru užívají Ugandské Šilinky, protože z Ugandy se tam dováží většina prodávaného zboží. Oficiálním místním platidlem jsou Konžské Franky, které však nejsou příliš oblíbené pro jejich velkou inflaci. Nejvyšší bankovka Franku je ekvivalentem české padesátikoruny, takže byste na koupi nového auta potřebovali dva pytle bankovek. Auta, počítače a vůbec jakékoliv importované technologie jsou v Africe kvůli dopravě a byrokracii mnohem dražší než třeba u nás. Když jeden můj zákazník zjistil, že jsem z Čech, žádal mne o to, jestli bych mu nemohl zprostředkovat nákup postarší Tatry. Bohužel doprava stála čtyřnásobek toho, co náklaďák. Vzhledem k vysoké inflaci a malé hodnotě nejvyšší bankovky se v obchodním sektoru zpravidla používá jako platidlo Americký Dolar.

Jen málo je třeba k přežití v rovníkové Africe. Dům lze postavit bez peněz za jeden měsíc práce, trička dovážená z Asie moc nestojí a sladkých brambor a banánů k jídlu je vcelku dost. Je nicméně pravda, že dětem je třeba zaplatit školné a cena nedostatkové zdravotní péče je pro většinu lidí příliš vysoká. Jako demonstrace poslouží třeba vzteklina, smrtelná choroba léčitelná medikamenty v hodnotě stovek korun. Na vzteklinu se ale v Kongu běžně umírá – buď léky nejsou, nebo není, kdo by je zaplatil.

Úroveň nemocnic je podobná, jako úroveň škol, což demonstruje úryvek z dopisu, který jsem zaslal rodině: „Tento týden jsem ztratil všechnu důvěru v místní zdravotní systém. Vyrazil jsem na polikliniku takřka zdráv a vrátil jsem se po šesti hodinách a dvou  kapačkách, s přeraženým nosem, modrým okem a dignostikovanou malárií. Příště asi zůstanu doma.”

Církev

Pokud potkáte ve východní části Konga bělocha, může to být pouze 1) velmi zvláštní zbloudilý turista 2) člen mezinárodních mírových či ekologických organizací, nebo 3) misionář. Navzdory romantizujícím představám si však turisté v Africe příliš na své nepřijdou. Hlavní snahou různých sekulárních mezinárodních organizací je pak postavit své centrum, sehnat co nejrychleji místní lidi jako personál a vrátit se do pohodlí domova, odkud jim budou posílat peníze sponzorů a předstírat, že je oni narychlo sehnaní zaměstnanci nerozkradou. Místní lidé si nemohou dovolit být solidární s ostatními, a tak je pro ně krádež něco mnohem přirozenějšího než pro nás. Je přeci pochopitelné, když někdo krade v krajní nouzi – v Africe je krajní nouze denní chleba. Bílý člověk, třeba člen mírové organizace, musí mít pořádný důvod, proč by měl a Africe zůstávat. Obyčejná filantropie na to jednoduše nestačí.

Povětšinou jsou tedy bílí lidé trvale žijící v Africe ve snaze pomoci zdejším lidem misionáři, většinou římští katolíci, ale i protestanté ze západní Evropy. Vzhledem k tomu, že v RDC je větší procento obyvatel křesťanů (snad až 90%), než ve většině evropských zemích, účel misie není tedy v první řadě šířit křesťanství, ale pomoci tamním lidem se vzděláním, zdravotní péčí a bojem za lidská práva. Bílí misionáři tvoří také ekonomický most, díky svým kontaktům s „bohatým severem“ se mohou pustit do jinak nemyslitelných projektů. Za poslední tři roky jsme díky sponzorským darům mohli v Aru vystavět pekárnu, středisko pro výuku práce s počítači, školu a knihovnu.

Lidé a mentalita

Přes mnohá utrpení, která Evropané místním způsobili, vítají místní lidé bílou tvář s upřímnou srdečností. I přes pro nás těžko představitelnou chudobu se místní lidé neustále radostně smějí. Ačkoliv zažili hrozivé věci a ačkoliv nynější situace nenasvědčuje rychlému zlepšení, nepřestávají doufat v lepší budoucnost.

Ona dobromyslnost, životní radost a pohoda, která nám ve střední Evropě tak často chybí, si však také vybírá svojí daň. Zatímco Čech kaboní své čelo nad desítkami problémů malých i velkých, finančních, rodinných i pracovních, obyvatel Konga si tím nenechá pokazit náladu. Bezstarostnost však často přechází v nezodpovědnost a ležérnost v obyčejnou lenost.

Výrazným rozdílem mezi člověkem africkým a západním je jejich koncepce času. Zatímco člověk zformovaný bílou civilizací dělí den na 24 hodin a každou z těchto hodin na 60 minut, černoch dělí den na tři části: ráno, večer a noc. K tomu navíc přibývá jejich suverénní spontánost, co se stanovování termínů schůzek a jejich dodržování týká. V tom se zásadně řídí pravidlem: “Když se chce setkat, tak si počká.” Naprosto legitimní omluvou nedodržení termínu schůzky je například to, že dotyčný zrovna spal, a tak se, zcela logicky, nemohl dostavit.

Rozdíl v mentalitě lze vypozorovat i ve jménech dětí. Brzy si zvyknete na jména jako Mojžíš, Ježíš, Bůh dal a podobně, o úroveň výše jsou jména, jako Dobře hraje, Dobrej nápad nebo Kolo (matka totiž pocítila první stahy, když jela do práce) a vůbec nejpůvabnější mi přijde jméno osmého syna chudých rodičů, který se jmenuje To už stačí.

Po roce v Africe stále nevím, jestli je všude chleba o dvou kůrkách, ale vím, že lidé jsou všude podobní a všude také potřebují pomoc.

Lidé z Aru

V předchozím článku jsem popsal několik obecných charakteristik střední Afriky,

dnes se zaměřím na příběhy jednotlivých lidí, na kterých lze vidět realitu z jiného úhlu. 

Papa Archange, zbožný, učený a vážený člověk stál v čele jedné z univerzit v Bunie. Při posledních prezidentských volbách někdo ukradl z jeho školy počítače určené ke sčítání hlasů a jako zodpovědný člověk byl z tohoto zločinu obviněn právě on. 18 měsíců strávil ve vazební cele tak malé, že pouze jeden ze čtyř vězňů mohl sedět a každý jedl jen to, co mu jeho blízcí z druhé strany mříží přinesli. Krátce poté, co byl soudem shledán nevinným a propuštěn, se zjistilo, že kvůli špatnému krevnímu oběhu způsobenému dlouhým stáním a infekci, kterou chytil ve vězení, je nezbytné amputovat mu nohu. Přesto tento muž neztrácel radost a s úsměvem i zemřel několik dní po operaci.

Dido se řadí do skupiny poloagresivních žebráků. Když mu nedáte, to co chce, začne s vámi smlouvat, a když setrváte na svém a ani lichotky nezaberou, přikročí k nadávkám. K těm dojde většinou, poněvadž Dido patří k oněm nenasytným žebrákům, kteří požadují, dokud nenarazí. Dido nikdy nesedí, buď stojí nebo po ránu vyspává na kostelní lavici. Možná je to kvůli tomu, že jeho jinak zcela fajnovým kalhotám zcela chybí ona část, jež odívá naše kýty, neboli, jak by svatý Tomáš More řekl, zadní tvář. Když mne Didio o něco požádal, odvětil jsem mu, že jsem chudší než on, poněvadž, na rozdíl od něho, nemám na cigarety.

Bernadette je členkou laického hnutí Caritas Christi, které se specializuje na … všechno. Svojí vyzáblou postavou a lehce zkroušeným úsměvem zdobí pravidelně jak naše cybe café, tak pekárnu. V pekárně nakupuje chleba pro siroty, o které se stará a jejichž počet se každým rokem navyšuje.  V cyber posílá prosby o záchranu na všechny adresy v jejím adresáři. Život v Africe pro samotnou ženu se sedmi dětmi není jednoduchý, ale pro sedm dětí bez pečovatelky by to bylo mnohonásobně horší. Bernadette nemá kouzla osobnosti, co by se za nehet vešlo, nemá krásu ani vtip, vzdělání moc nepobrala a s její logikou to není lepší než s logikou ostatních afrických žen,  přesto je její život vynikajícím příkladem toho, co znamená žít křesťanství v Africe.

Honore je sekretář a hnací motor pobočky Buňské Univerzity svatého Josefa v Aru, která má k „dnešnímu datu“ 14 studentů. Svojí kancelář má Honore v místním Cyber, je v něm přítomen rozhodně častěji než internet. Vždy vtipkuje a přes počítače je na africké poměry génius (rozuměj tím, že nedělá odsazení prvního řádku mezerníkem a zná dvě klávesové zkratky). Má krásnou ženu, dvě děti a elektřinu v domě tři hodiny denně. Neukradne jen to, co se mu ukrást nevyplatí.

Sestra Pascaline složila své věčné sliby před Bohem a představenou canosských sester před osmi lety. Pracuje pomalu a pracuje stále. Když ji o něco požádáte, vztyčí se a praví: „Teď dělám to a to, až to skončím, budu se ti věnovat.“ a nevzrušeně pokračuje v práci. Směje se často, směje se hlasitě a směje se sama. Je to výjimka mezi místními sestrami, poněvadž neuvažuje o tom, jak by mohl institut pomoci její biologické rodině, ale naopak jak by její rodina co do krve mohla prospět její rodině řeholní. „Když se sestra Pascaline dostane do sporu, jsem ochoten se vsadit, že blíže pravdě má strana, která se s ní pře a to díky jejímu vskutku Africkému způsobu uvažování. Přesto mi nikdo nerozmluví, že je to vynikající a čistá žena.

Christian je příslušníkem druhu lidí, které člověk najde asi všude na světě. Říká se jim bohatí spratci. Po studiích zajištěných penězi jejich rodičů se poflakují v marné snaze ukrátit oněch dlouhých každodenních 24 hodin. Je kamarád s každým důležitým člověkem v Aru, především s těmi, kteří nemají co na práci, a tak jim může dělat společnost. A v Africe bohatí zřídka mají co na práci díky absenci onoho na západě častého hladu po penězích. Peníze jsou od toho, aby se za ně koupil pohodlný život, který znamená více než peníze. Člověk bohatý a tvrdě pracující pro více peněz nebo kariéru je v očích Afriky exot. Christian exot není, celé dny prohání svojí motorku po místních stezkách a s kýmkoliv, kdo je ochoten se s ním bavit a odpovídá jeho společenské úrovni, sdílí své životní plány a cíle, kterých nikdy nedosáhne, protože k jejich dosažení je třeba mít motivaci.     

Mado, dívka postižená vodou na mozku, měla necelý rok věku, když se vrátil manžel její matky z tříleté pracovní cesty. Přes tuto biologickou podivnost ji přijal za svoji a své ženě odpustil, což je o to záslužnější, že v té době ještě byla nevěra ženy, na rozdíl od nevěry muže, nezákonná a tvrdě trestaná státem. Po smrti otce, který byl prefektem teritoria, a tak byl při válečných změnách první na ráně, se Madina situace změnila k horšímu. Nyní je Mado svěřena lakonické péči své matky, která ji čas od času řekne něco milého ve smyslu, že není její dcera. Mado tráví své dny v posteli a zírá na oprýskaný strop. Místní dobrovolníci se ji občas postarají o rozptýlení a každou neděli ji vyvážejí na vozíčku do kostela, aby se mohla účastnit mše. Při pozdravení levou rukou, kterou obstojně vládne, nepustí ruku svého dobrodince dokud mu ji nepolíbí. 

Papa Ukelo sedí takřka nepřetržitě před svojí farmacií, kde prodává léky jak pro lidi, tak pro krávy, a hledí do ulice. Je to místní kmotr, všemi běžnými obyvateli ctěn a obáván. Kdekdo mu dluží službičku a on kdekomu dluží, ale každý ví, že když je třeba koupit parcelu nebo zařídit rozluku, stačí zajít za Ukelem, poněvadž ten ví a umí. Dokonce ovládá i trošku angličtiny, jak lze vyvodit  z onoho dopisu, který svého času Tomášovi poslal pět hodin poté,

co se Tomáš v cyber zmínil, že se zanedlouho vrací domů. V překladu by zněl asi takto: Můj milý Tomáši, jsem potěšen, že ti mohu zaslat tento krátký dopis, abych ti sdělil moji opravdovou potřebu. Jelikož jsi můj a opustit jak mile možno, po pár dnech, rád bych tě požádal o nový oblek, který mezi námi může zůstat  jako památka upřímně a věrně tvůj, Ukelo. Dík

François je mladý muž, jak to v Africe občas bývá, s příliš dlouhým životním příběhem, než by náleželo jeho věku. Jeho dětství bylo poznamenáno válkou a mládí válečného utečence fyzicky i psychicky zmrzačeného válkou rovněž nebylo lehké. Jeho píle a bystrost mu umožnily opožděně vychodit pár škol a díky tomu může dnes zastávat funkci sekretáře největší školy v Aru. Když se jej zeptáte na Boha, odpovědí vám bude kázání. Velmi dobré kázání, nutno dodat. Úsměvy nešetří a navzdory pohnuté minulosti hledí do budoucna s nadějí a s vervou už nakupuje krávy, které bude potřebovat na „zakoupení“ nevěsty.       

Viděli jsme, zažili jsme, přečetli jsme si…

Jedna neděle

Přinášíme Vám svědectví našeho bohoslovce Tomáše Enderle, který několik

měsíců působil v Kongu a právě tohoto jeho působení ve střední Africe se týká

následující příspěvek.

Rovníkové slunce už před desátou hodinou žhaví nevzhlednou plechovou střechu místního kostela, u něhož se sbíhají proudy lidi ve svých nejlepších šatech. Můžeme vidět saka, kravaty, spousty čínských triček, růžence kolem krku, potrhané sukně, školní uniformy, ale

i nádherné pestrobarevné šaty s vyobrazenými svatými, Ježíšem a nebo místním biskupem.

Kostel v Aru stoji 50 let. Stejně dlouho jako existuje nové Kongo, osvobozené od koloniální nadvlády Belgie. Roku 1960 nastal čas na to, aby místní lidé vcelku klidně a zdvořile řekli Evropanům: „Skončila éra vašeho vykořisťování, už jsme se od vás naučili dost, abychom mohli vlastni lidi vykořisťovat sami.“ Mše o desáté se netěší takové účasti lidu jako sedmá, přesto se lavice pro pět stovek lidí naplní, je přeci neděle Božího milosrdenství!

V liturgickém průvodu už vstupuji do kostela tři desítky tančících družiček a za nimi ministranti s ještě náročnějšími tanečními kroky. Kněz uzavírající průvod, byť starý a bílý, se snaží držet taneční krok. Během živých mešních zpěvů doprovázených tympány tanči družičky před presbytářem, lidé z plna hrdla zpívají a tleskají do rytmu a kněz s ministranty tanči kolem oltáře s kadidlem. Kázáni je prošito stereotypizovanými otázkami kněze, na které celé shromáždění hlasitě a jednohlasně odpovídá. Vedle mše v katolickém kostele a bohoslužby v anglikanské katedrále se v Aru odehrávají desítky malých protestantských a sektářských shromážděni. Některé jsou snad vedeny v duchu následováni Ježíše, jiné jsou mnohem političtěji zaměřené a další míchají křesťanství s prvky místních animistických náboženství s vrcholem v nejrůznějších okultistických rituálech. Po mši, která stěží kdy překročí délku dvou hodin, je čas oběda. V den slavnosti často i chudí mívají vedle sladkých brambor fritovaných v stokrát přepáleném oleji i trochu masa, ať už krysího, psího nebo kozího. Odpoledne jdeme navštívit konvent sester. V Aru se nacházejí 3 konventy a ve všech už převládá počet sester místních nad sestrami původem z Itálie. Sestra Roseline se vrátila po třídenní cestě po okolí, rodiny ji představovaly dcery, které by rády vstoupily do konventu. Řád má v Kongu asi 70 sester a každý rok přijímá do noviciátu 10 dívek a odmítá několikanásobně vice. Řeholní život v Africe čelí jiným problémům než ten evropský. Jeden z nich je rozlišeni motivaci aspirantek, poněvadž vstupem do řádu dívka získá mnohem víc, než o čem by mohla kde jinde snít a ztratí pouze jednu hodnotu, která se v Africe cení – možnost byt matkou. Dnes pro pražící slunce nevyrážíme na fotbal s místními výrostky, ale raději zůstáváme na zahradě a pospáváme ve stínu, abychom jediný volný den v týdnu využili k načerpáni nových sil. Přichází návštěva, muž ve středních letech, kterého jsem ještě neviděl. Směsí francouzštiny a lingaly se představuje, vypráví, kde se narodil, co studoval, s kým se přátelil a kolik má děti. Nedělám si hlavu s tím, že občas něčemu nerozumím, protože důležité sděleni přichází vždy na konci jako pointa jejich životního příběhu. Mojžíš, tak zní jeho jméno, žádá o práci, ptám se ho tedy, co umí. Odpovídá, že je schopný tesař a já mu musím odpovědět, že já pro tesaře v Cyber Cafe práci nemám, ale volám na Stefana, který pracuje na výstavbě nové knihovny. Mojžíš má štěstí, a tak je pracovní smlouva stiskem ruky uzavřena po několika minutách, zatím na týden. Plat je v přepočtu 50 Korun na den. Kdyby býval neuměl nic, poslal bych jej za Clarou, která má na starosti farmu, kde

 zaměstnává nekvalifikované dělníky za 20 Korun na den. Poté přichází ještě jedna návštěva, tentokrát je to známý – sekretář místní střední školy Francois. Jak to tak v Kongu bývá, tento mladý člověk má za sebou neuměřeně dlouhý životni příběh plný války, krve, strachu a nouze. Teď už je na tom ale díky své pracovitosti lépe a jestli vydělá na pět krav na věno, bude se i ženit. Když se ho nad šálkem čaje zeptám na Boha, odpoví mi kázáním, velmi pěkným a poučným, musím říci. Končí se slovy: „Nám nikdo nemusí říkat, že Bůh existuje, můj lid si toho vytrpěl tolik, že každý z nás to prostě ví, jinak by nepřežil.“ Slunko už zašlo za obzor. Slavnost skončila a zítra bude další pracovní a hladový den. Pozoruji hvězdy a  říkám si, že blahoslaveni jsou potřební, neboť oni rozumí tomu, co Ježíš říká.  

Jak je v Itálii

Jak je v Itálii

Tomáš Enderle

Na skok ve Věčném městě

Vždy jen s velkou nevolí opouštím Poděšín, protože právě tam se nacházejí lidé, kteří jsou mi nejbližší, (má rodina) i mé nejmilejší věci (mé knihy a postel). Přesto mne život už podruhé vrhl do vzdálené ciziny. O mém prvním výjezdu jste se na stránkách Zpravodaje už leccos dozvěděli. O tom druhém hodlám něco napsat právě teď. Byl jsem poslán na tři roky studií do Říma. Zatím jsem si zvládl odkroutit stěží polovinu, ale přesto už to na zběžný pohled do italských myslí, domácností a životů stačí.

Náboženství

Toto téma neuvádím hlavně proto, že se jím zabývám v rámci mého studia, ale kvůli tomu, že právě ono tvoří jeden ze zásadních rozdílů mezi naším středoevropským nádůrkem a lidmi žijícími v evropské botě. Téměř devadesát procent Italů se považuje za katolíky. Jejich víra je neodmyslitelnou součástí jejich kultury. Na RAI 1 (italská obdoba ČT 1) se velkou část neděle diskutuje o tom, jak být lepším člověkem a lepším křesťanem. A když v postní době chodíme po bytovkách a klepeme dveře od dveří s nabídkou požehnání bytu, jsme odmítáni jen zřídka a především muslimskými rodinami. Na druhou stranu víra Italů mnohdy přechází až v pověrčivost. Tato víra samozřejmě nutně neznamená to, že by to byli lidé mravnější.

Z našeho úhlu pohledu bychom možná většinu italských žen označili za hysterky. Vpravdě se projevují mnohem emotivněji, než na co je středoevropan zvyklý. Stejně tak bychom mohli muže onálepkovat jako proutníky. Přesto italská manželství patří k těm nejstabilnějším v Evropě. Není to dáno pouze náboženským přesvědčením, ale i obrovskou úctou, kterou Italové k manželství jako takovému mají.  

Sladký život

První skutečnost, kterou je třeba zmínit o způsobu života je fakt, že Italové žijí mnohem více venku. Je zcela normální, že většinu dní od jara až do podzimu rodina tráví večer tak, že tři, čtyři hodiny prostě sedí na náměstí, mluví s ostatními, hrají si s dětmi a užívají si vlahé atmosféry. Z toho důvodu také nejsou tolik zaměřeni na zvelebování svého příbytku. Zatímco středoevropan se snaží co největší část své výplaty odložit stranou na dům, byt, auto a podobné výdaje, Italovi nepřijde divné výplatu doslova „prožrat“.

Italové strašně rádi jedí, rádi vaří (většina mužů umí velmi dobře vařit), ale ze všeho nejraději chodí do restaurací. Vskutku je to tak, že nemálo Italů si nadmíru cení dobrého jídla, protože „nad dobrým jídlem se člověk nezvládne hádat.“ V rodinách se předávají knihy receptů víc nepodobné než podobné těm našim. V těch italských se člověk dozví, z jakého údolí má být ten který sýr do toho kterého pokrmu a které víno (z asi 150 základních typů) se k tomu bude nejlépe hodit. Kvalita surovin je totiž to nejdůležitější.

O to hůř dolehla hospodářská krize na Itálii, stejně jako na ostatní siestové národy. Jak těžko se loučí italská rodina se svými třemi večeřemi v restauracích za týden! Ano, je pravda, že si šikovný řemeslník vydělá v Římě o dost víc než u nás, ale také se draze žije. Mě například stojí kolejné a školné něco kolem dvaceti tisíc Korun za měsíc a to chodím na relativně levnou školu a bydlím v ekonomické koleji.

Na co si člověk musí zvyknout je odlišné podnebí. V srpnu v Římě člověk narazí pouze na turisty. Všichni místní utekli a moc dobře vědí proč. Naopak v zimě, ačkoliv jen málokdy napadne sníh, člověk pořádně vymrzne, protože italské domy nejsou stavěny do nečasu, takže se vám občas dostane meluzína do pokoje, ať máte zavřené okno nebo ne.

Nátura Krásné je, jak jsou Italové otevření a srdeční … až to rezervovanému člověku leze na nervy. Pokud chce Ital někoho druhého vychválit, řekne o něm, že je to „l’uomo solare“ tedy „slunečný člověk“, to o lecčem vypovídá. Českého studenta může také dráždit styl italských profesorů, který je mnohem více „povídavý“ stejně jako jejich knihy, kde člověk musí dlouho hledat ve stránkách textu, aby narazil na nějaký fakt.

Pokud vyrazíte do ulic v devět ráno nebo v devět večer, můžete si být jistí, že budou přeplněné. Pokud se tedy zrovna nehraje zápas mezi Laziem a AS, to není v ulicích ani noha. Italské přísloví říká, že člověk může vyměnit manželku, dokonce může i změnit náboženství, ale fotbalový klub mu zůstává od kolébky až do rakve. Říká se, že přátelství mezi fanoušky dvou rivalských družstev bývají velmi vzácná.

I když člověk může o Italech mít lecjaký názor, nelze jim upřít velmi důležitá kvalita, která u nás bývá jen zřídkakdy k nalezení. Umění žít, užít si života, přítomného okamžiku, vnímat krásu kolem sebe a radovat se z ní. Na rozdíl od Itálie jsem v Čechách nikdy nenarazil v městském parku na dvojici sedmdesátníků, jak leží jen tak na trávě a povídají si, sdílí spolu krásné odpoledne. Kéž bychom to také uměli.   

 

Jak je v USA – v New Yorku

Jak je v USA – v New Yorku

Libuše Dočekalová ml.

Chtěla bych napsat pár slov o mém výletu do města New York, jenž

jsem absolvovala s kamarádkou na přelomu letošního září a října, a těm, kteří by se tam chtěli podívat, předat užitečné nebo zajímavé tipy. Dnes přináším spíše obecné a organizační informace, konkrétně o městě a jeho zajímavostech napíšu ve vydání příštím.

  Na úvod bych chtěla říct, že jsme se vydaly samy dvě a vše si od začátku až do konce naplánovaly a zařídily samy – každopádně je to mnohem lepší, než využít služeb cestovních kanceláří a jejich delegátů, protože jen Vy jste pánem svého času a můžete si tak New York lépe vychutnat a program si naplánovat podle svého uvážení. A určitě je mnohem větší dobrodružství pustit se do světa na vlastní pěst.

  Cesta vypadala tak, že jsme letěly s leteckou společnostní Tap Portugal nejprve z Prahy do Lisabonu a zde přes noc čekaly a druhý den v poledne letěly na letiště Newark. Nocovat na letišti zrovna tady bych nikomu nedoporučovala, nebyla zde k tomu uzpůsobená žádná místnost ani lavičky a všude byla nepředstavitelná zima. Samozřejmě se dá letět i přímo, je nutno ale počítat s vyšší cenou.

  Jak jsem už psala, přiletěly jsme na letiště Newark, které se nachází asi jednu až dvě hodiny jízdy od centra Manhattanu (podle hustoty provozu). Každou půlhodinu jezdí pravidelně autobusy z letiště i na něj, není tedy problém se tam rychle dostat. Lze využít i služeb pověstných žlutých taxíků, my ale zvolily variantu levnější. Autobus nás vysadil přímo na nejznámějším a nejživějším náměstí Times Square, nacházejícím se na křižovatce známé Brodwaye a 7th Avenue. Byly jsme samozřejmě dost překvapené, ale určitě příjemně. Jen už se trochu stmívalo a vůbec jsme nevěděly, jak daleko a kde přesně je náš hotel a jak se tam dostat J Ale metro, které je na každém kroku a v jehož linkách je velice snadné se orientovat, jsme našly velice rychle a dojely jsme, kam jsme měly. Bodla nám i pomoc velice ochotných lidí. To bych chtěla zdůraznit, že Newyorčané jsou velice milí a ochotní a nejednou se nám stalo, že když nás viděli táhnout kufry nebo vytahovat mapu, hned se sami od sebe přátelsky zeptali, co potřebujeme nebo co hledáme a pomohli nám nebo se s námi dali jen tak do řeči. Nic takového se Vám v Praze nebo jiných velkých městech naší republiky pravděpodobně nestane … J

  Atmosféra, která v New Yorku všude panuje, se nedá dost dobře slovy popsat. Můj první pocit, který jsem hned po příjezdu měla, byl takový, že jsem se tam cítila úplně jako doma, jako kdybych tam nebyla poprvé. To se mi jinde v zahraničí nestalo. Možná to bude i tím, že jde o město kulturně i etnicky různorodé z důvodu imigrace trvající už od jeho založení. A i když jde o město veliké, nemůžete se zde ztratit, ulice jsou opravdu přehledné, stejně jako metro, jak už jsem výše zmínila.

Bydlely jsme v jednom z nejlevnějších typů ubytování v New Yorku – a to v hostelu v Queensu, nikoli tedy v centru, kde jsou ceny zase úplně někde jinde. Musím ale říct, že jsme byly maximálně spokojené – hostel byl velice čistý, nový a moderní a nacházel se pár kroků od metra, jímž se dalo za pár desítek minut dojet do centra. K dispozici byla i malá čajovna, moderní vybavená kuchyň a internet. Na pokoji nás bylo celkem 8. Denně se většina lidí vyměnila, takže jsme stačily poznat vrstevníky ze všech koutů světa – nejčastěji Francouze, Turky, Němce a pár nocí s námi strávil i Tchaj-wanec.  Možná by tento způsob nocování nevyhovoval každému, ale neměly jsme s tím nejmenší problém, většinu času jsme stejně trávily ve městě a o věci jsme se bát nemusely – nekradlo se a existovala i možnost využít trezor přímo na pokoji. Jediným problémem bylo to, že ne všichni dobře snášeli naše vstávání o šesté hodině ranní J.

V tomto pokračování bych se chtěla zmínit už o konkrétnějších věcech,

o tom, co si v New Yorku nelze nechat ujít. Podařilo se nám víceméně pěšky projít celý Manhattan. Chodily jsme ale celé dny v kuse už od 6h od rána – můžete proto spíše použít metro či taxi. První den se naše cesty ubíraly do čínské čtvrti Chinatown a staré italské čtvrti – Little Italy. Charakteristické je pro ně vysoký počet čínských a italských obyvatel, typické obchody, pokrmy a restaurace či stavby. Návštěvu určitě doporučuji, uvidíte také něco jiného než typický New York s mrakodrapy a dýchne na vás jiná atmosféra. V dalších dnech jsme se vydaly na jih Manhatannu, odkud lze z Battery Parku jet trajektem na Sochu svobody a k vidění je zde třeba nová stavba po zbořených Dvojčatech nebo krásné muzeum amerických indiánů. Mimochodem, tady jsme také potkávaly ty nejhezčí černochy. J Když se přesuneme směrem na sever, tak zde nesmíte zapomenout navštívit velice známé Times Square, kde to opravdu žije – doporučuji hlavně noční návštěvu. Za návštěvu stojí i poblíž se nacházející Flatiron Building, knihova NY Public Library, Rockefeller Plaza nebo Empire State Building, z jejíhož vršku se nabízí krásný výhled na celé město (když zrovna náhodou není mlha). Po okrajích Central Parku (o kterém vám povím příště) zhruba uprostřed se nachází dvě muzea, která musíte za každou cenu navštívit. Prvním je The Metropolitan Museum of Art, kde je k vidění např. staré egyptské umění v podobě nejrůznějších soch, řecké, asijské či australské umění nebo historický nábytek, ale i moderní americké umění v podobě obrazů. Druhým je American Museum of Natural History. Nejvíce mne zaujala výstava celých koster dinosaurů, vycpaná zvířata žijící od sahary až po tundru nebo výstava a dokument pojednávající o vzniku vesmíru.

Dnes bych chtěla zakončit své vyprávění o pobytu v New Yorku, a to

hlavně zmínkou o Central Parku. Ten se nachází zhruba uprostřed Manhatannu, má obdélníkový tvar a jeho rozloha je skoro 3,5 km čtverečných, což ho dělá největším městským parkem v celých Spojených státech. Je skvělé, že kdykoliv, když máte dost ruchu velkoměsta a turistů, můžete být rázem v přírodě užívat si klidnou atmosféru Central Parku.

Naše prohlídka Central Parku byla rozdělena do dvou dnů. V tom prvním, krásně slunečném, jsme se vydaly do jižní části, kde jsme hlavně procházely kolem jezer. Zde se nachází také ZOO. Druhý den, který přinesl svým sychravým počasím a mlhou zase úplně jinou atmosféru, jsme se vydaly po promenádě The Mall. K vidění  v severní části je také např. socha Columba, Vladislava Jagellonského, W.Shakespeara nebo H.Ch. Andersena.

Na závěr bych se chtěla zmínit o další čtvrti New Yorku, kterou jsme navštívily, a to o Brooklynu. Dostat se tam lze pěšky přes Brooklynský most – tato procházka určitě stojí za to. Metrem jsme potom dojely až na Coney Island, což je nejjižnější část Brooklynu s přístupem k Atlantiku. Zde už to bylo trochu jiné, než v centru, nebylo tu moc turistů, potkávaly jsme hlavně místní černochy nebo Židy.

Další dvě čtvrtě – Harlem a Bronx – jsme se rozhodly vynechat, netroufly jsme si tam samy dvě jít. Občas toho litujeme, protože by šlo určitě o zajímavý zážitek. 

Jak je na Sicílii

Jak je na Sicílii

L.Dočekalová

Tentokrát bych Vám chtěla ve stručnosti něco povědět o mém výletě na ostrov Sicílie, kam jsem se vydala s kamarádkou na začátku srpna – mimochodem v tomto období je třeba počítat s obrovským horkem – i voda byla tak teplá, že se v ní nedalo dlouho vydržet a vůbec neosvěžila.

Bydlely jsme v letovisku Letojanni nedaleko krásného historického městečka Taormina, jenž se rozkládá na východním pobřeží ostrova. Toto město určitě stojí za navštívení. Překvapí vás typickými starými italskými uličkami a krásným výhledem na moře a okolí. Určitě nelze vynechat sice velice náročnou, ale ve výsledku krásnou procházku do skalního městečka Kastelmola, tyčícího se nad Taorminou, a prohlídku starého antického amfiteátru s názvem Teatro Greco, Jedinou nevýhodou je ale velké množství turistů, jedná se o jednu z turisty nejvíce navštěvovanou destinací. Náš další výlet směřoval do města Katanie. Zde jsme byly snad jediné turistky, všichni na nás zvláštně koukali, tak usuzuji, že asi nejde o místo, které by cizinci navštěvovali, ale myslím si, že je to škoda. K vidění je na několika místech zase antické divadlo a spousta dalších památek. Náš poslední výlet se odehrával mezi sopečnými vulkány stále činné sopky Etny. Nechaly jsme se autobusem vyvézt asi do 2000 metrů a na vrchol, jenž se nachází někde kolem 3300 m.n.m., jsme potom stoupaly pěšky. Byly jsme skoro jediné, protože všichni ostatní byli líní a využili služeb lanovky a poté džípů, jezdících až na vrchol. Cesta nebyla vůbec jednoduchá – sice se dalo jít po vyježděných cestách, ale my jsme šly přímo rovně pod lanovkou, abychom si zkrátily cestu. Ta byla ale neuvěřitelně strmá a sopečné kamínky nám pod nohama neustále podkluzovaly. Nakonec jsme se ale po několika hodinách dostaly až nahoru a stálo to opravdu za to. Velká škoda ale byla, že v den naší návštěvy neprobíhaly žádné erupce – ty zde byly naposledy v dubnu 2013.

Za návštěvu určitě stojí i historické město Syrakusy a hlavní město Palermo, do nichž jsme se ale už nedostaly.

Dovolená se nám líbila, příjemné také bylo, že se zde (alespoň na východním pobřeží) nacházelo velice málo turistů – v porovnání třeba s Chorvatskem nebo Španělskem.

Jak je v Berlíně

L.Dočekalová

Jak je v Berlíně

Rozhodla jsem se žít následující rok v Berlíně, abych si trochu prodloužila mládí a zlepšila se v němčině. Absolvuji tu tedy roční výměnný studijní pobyt na Humboldtově Univerzitě. Těm, které by lákalo strávit nějaký čas také tady nebo se jen zkrátka chtějí dozvědět, jak se zde žije, přináším tento článek.

První dojmy po příjezdu byly rozhodně pozitivní, ale přeci jen ve srovnání s Prahou, kde jsem žila předtím, je to trochu rozdíl. Berlín je zhruba třikrát větší, tudíž si člověk musí zvyknout na to, že aby se někam dostal, pokud nebydlí zrovna v centru jako já (ale rozhodně ani ne na okraji), je třeba strávit zhruba půl hodiny a více ve vlaku nebo v metru. Co se týče dopravy, lze využít rozsáhlou síť vlaků, metra, tramvají a autobusů. Jízdné je zde ale velice drahé, jedna cesta stojí 2,70 EUR, což je třeba oproti Praze trojnásobek, denní jízdenka stojí pak 7 EUR. Pokuta za jízdu na černo je pak 100 EUR a revizoři jsou opravdu všude, nicméně jednu moji jízdu bez lístku s (pravdivým) vysvětlením, že mi automat nevzal českou platební kartu, přešli mávnutím rukou 🙂 Skvělou alternativou je pořídit si nějaké ojeté kolo, cyklostezky se nachází podél silnic v úplně celém městě.

Žiji v Lichtenbergu, což je část bývalého východního Berlína a třípokojový byt sdílím s Polkou a Italkou. Mám štěstí na příjemné okolí, kde se rozprostírá les a ovčí pastviny, ale jinak je většinou východní část tvořena bloky nevzhledných paneláků. Nicméně i přesto je všude po Berlíně spousta rozlehlých parků a zeleně. Co se týče cen bydlení, Berlín je rozhodně levnější než jiná velká německá města, kupř. Mnichov (Bavorsko celkově) nebo Hamburk či Frankfurt, a východní část města je levnější než západní.

Co se týče památek, tak za návštěvu rozhodně stojí pozůstatky berlínské zdi s nejznámějším bývalým přechodem mezi východním a západním Berlínem Checkpoint Charlie, náměstí Alexanderplatz a na něj navazující historická ulice Unter den Linden, Braniborská brána, Památník holocaustu, zámek Charlottenburg nebo spousta nejrůznějších muzeí. Nelze nenavštívit pro Berlín typické tzv. bleší trhy, které se konají na různých místech každou neděli, a kde lze pořídit vše od umění, knih, přes oblečení nebo nádobí až po nábytek či kola, a to za poměrně nízké ceny.

Ke stravování bych chtěla říct, že v Berlíně se nachází poměrně hustá síť supermarketů s cenami srovnatelnými s našimi obchody, a to včetně alkoholu, ale potraviny jsou rozhodně kvalitnější. Výhodné je nakupovat ovoce, zeleninu nebo třeba sýry a maso na tureckých trzích, kde jsou ceny ještě nižší. Stravování v restauracích je ale naproti tomu dost drahé, stejně jako alkohol v hospodách a klubech (např. malá Plzeň stojí 3-5 EUR, koktejl 6-8 EUR). Všude ve městě je ale poměrně hodně možností dát si hodně levně nějaké fastfoodové jídlo, nejčastěji se prodává výborný Kebab (v tureckých čtvrtích lze pořídit jeden pouze za 1-2 EUR) nebo místní specialita Currywurst. 

Na závěr musím zmínit, že nejlepší na Berlíně je samozřejmě noční a kulturní život, čímž je Berlín známý – opravdu jen málo měst na světě může s Berlínem soupeřit, co se týče rozmanitosti zábavní scény. Samozřejmě si na své přijdou milovníci všech druhů hudby, ale co bych chtěla podotknout je, že Berlín je rodištěm techno hudby, lze tedy navštívit spoustu proslulých klubů, kde ty nejlepší technopárty začínají každý pátek o půlnoci a pokračují nepřetržitě až do pondělního poledne. Vstup se pohybuje mezi 10-20 EUR. Problémem může být se do klubů dostat. U dveří stojí vyhazovač, který si vybírá, koho vpustí dovnitř a koho bez vysvětlení vyhodí. Pokud se Vám ale podaří dostat dovnitř, tak prožijete zaručeně tu nejlepší a nejdivočejší party života.     

 

Jak je v Iránu

Jak je v Iránu

Autor: Jaroslav Dočekal

Irán. Irán je státním zřízením islámská republika. To znamená, že představitelé islámské církve jsou nadřazení státním orgánům. Vše se řídí islámskými pravidly.

Historie. Známá historie Iránu je oproti naší mnohem starší a sahá do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Od Elamské říše, Médské říše, Achajmenovské říše až k Perské nadvládě. Po ní následovaly další a další říše. Okolo roku 650 byla země rychle islamizována pod náporem Arabů. Novodobá historie se odvíjí od reformátora Muhammada Rezy Pahlaviho až po islámskou revoluci vedenou vůdcem Chomejním v roce 1978. Od roku 1980 do 1988 trvala válka s Irákem.

Kalendář. Iránský kalendář se od našeho celkem liší. Je posunut asi o 3 měsíce, takže nyní tam mají teprve listopad. Ale podstatný je rok, ten je teprve 1395. Toto datum se běžně používá v běžném životě. Na účtenkách z obchodu, z banky nebo telefonního operátora.

Měna. Oficiální měna je Riál. Běžně se ale užívá Tumán, pro ten je nutné škrtnout jednu nulu. To je někdy matoucí, protože zrovna nevíte, v jaké měně vám cenu říkají. A to se prý někdy u Tumánu škrtají nuly dvě. Kurz je přibližně 40 000 Riálů za 1 Euro. Také často říkají cenu v tisícovkách Tumánů, to pak už nevíte nic. Tak běžně platíte za drobnosti statisícovými nebo milionovými bankovkami.

Jídlo. Stravovali jsme se v hotelu a v zaměstnání. V práci byla každý den jako příloha rýže, pouze jeden den bylo něco jako čínské nudle. Hlavní jídlo bylo většinou maso, a to kuřecí, skopové, hovězí nebo ryba. Na hotelu bylo možno objednat velký výběr. Příloha pouze rýže nebo obdoba bramborových hranolků. Na pití pouze běžné nealkoholické nápoje. Jako ve všech muslimských zemích je alkohol přísně zakázán a nelze ho oficiálně nikde ani koupit.

Počasí. Jelikož je Irán velice hornatý, tak i když je zeměpisná šířka na úrovni severní Afriky, bylo zde na podzim i v zimě obdobně jako u nás. Ale mnohem méně srážek, většinou naprosto jasno. Ale sníh se nakonec také objevil a zažili jsme asi dvakrát i kalamitu.

Destinace. My jsme pobývali v oblasti Kurdistán na západě země na hranicích s Irákem. V hlavním městě Sanandaji. Na hranice s Irákem bylo pouhých 70 km. Do iráckého Mosulu, kde zrovna probíhaly boje s Islámským státem bylo asi 300 km. Naštěstí jsme během pobytu nezaznamenali žádný problém z této oblasti. V okolí města samé hory. V nadmořské výšce 1600 m.n.m. Do práce jsme jezdili přes hory až do výše 2200 m.n.m. Fabrika byla v náhorní plošině, rovina jako u Kolína, ale trochu výše položena. Časový posun byl 2,5 hodiny. Oproti horám u nás, například Tatry, které jsou porostlé lesy, vřesy a trávou, jsou zdejší hory naprosto holé, v nižších polohách porostlé pouze trávou. Mají tak pro nás zvláštní vzhled.

Zajímavosti.       Taková docela zajímavost-vůbec tady nepoužívají toaletní papír. V každém záchodě je hadice s rozprachem (trochu jako sprcha). Mísa není, jen klasické šlapky. Jen nechápeme, jak to dělají, že si v práci nepošplíchají oblečení. Mají holt praxi od malička. Na hotelu bylo zařízení klasické evropské, tak jsme tento problém neměli.

Práce. Děláme tady dvě linky na výrobu materiálu pro výrobu pneumatik. Je to zcela nová fabrika na zelené louce. Jsou to linky dosti rozsáhlé, a tudíž náš pobyt zde dosti dlouhý. Co se týče bezpečnosti, neměli jsme během pobytu žádný problém. Ale bylo nám řečeno, ať se kromě práce nevzdalujeme z města, protože jen ve městě a okolí nám zaručují bezpečnost. Fabrika, pro kterou děláme má majitele Peršany z Teheránu. My jsme v Kurdistánu. Žije zde většina Kurdů, kteří nemají perskou vládu příliš v lásce, a tak by někoho mohlo napadnout škodit nám. My s nimi měli v práci pohodu. Jsou to sice také muslimové, ale žádné projevy, jako například modlitby na koberečku během dne, jsme nikde nezaznamenali. Mají ale v práci na hale budku a v ní zřízenou modlitebnu. Tak bylo občas vidět, jak si na záchodě umývají nohy a pak jsou zde. Rádi se učili česky, ale jinak jsme se s nimi dorozumívali anglicky. Ženy nosily jen šátky, ale některé, zvláště mladší generace, až hodně vzadu, takže měly vidět skoro celou hlavu. Dokonce párkrát jsme viděli zcela bez šátku. Oblíbenou barvu měly hlavně černou, tak ulice plná černé barvy nepůsobila příliš vesele.

Internet. Na internetu na hotelu nešlo pustit vše, jak jsme zvyklí u nás. Rychlost připojení, či časté výpadky komplikovalo užívání. Mnoho stránek bylo centrálně blokováno. Tak třeba nešlo pustit Facebook nebo Youtube a jiné programy.