Obec Poděšín
oficiální stránky obce

Mobilní rozhlas

Facebook

Knihovna

Starý web

Forum 

Putování po našem okolí

Nejbližší kopce– 1. část

Nejbližší kopce– 1. část

Dnes navštívíme kopce v našem nejbližším okolí. Někteří si možná řeknou, proč o tom píši, to přece každý zná. Ale víme, že polovinu vydaných kusů Zpravodaje čtou občané, kteří nejsou z Poděšína. A i já, ačkoliv zde žiji hodně let, jsem donedávna něco z okolí také neznal. V závorce je opět uvedena vzdálenost vzdušnou čarou a směr od Poděšína.

Vyhlídka na Blažkově. (2,7 km JV)

Na vyhlídku se od nás dostaneme několika cestami. Nejjednodušší je od silnice Sirákov – Újezd, od rozcestí po modré turistické značce. Po levé straně mineme hájovnu (za ní se nachází pravděpodobné místo zaniklé obce Blažkov), překřížíme cestu Sirákov – Bohdalov a na konci lesa je turistická směrovka doprava, kam odbočíme. Po pár desítkách metrů se dostaneme po lesní cestě na okraj lesa a jsme na vyhlídce (680 m n.m.). Je odtud krásný výhled do kraje od jihozápadu po severovýchod. Vidíme část Sirákova, celý Poděšín, vpravo kopec Rosičku, za ním vzdálený Borovský kostel a zcela vpravo žďárské komíny. Jestliže se vrátíme z vyhlídky zpět na hlavní cestu a pokračujeme asi 200 m dále, dostaneme se na další rozcestí, kde po cestičce vpravo se dostaneme na vrchol Blažkova (693 m n.m.). Je zde lavička a rozseč s nápisem od F. Dobrovolného. Po hlavní cestě dále mineme na pravé straně Samotín, patřící k Poděšínu, za ním studny pro náš vodovod a dostaneme se do Rudolce. V Rudolci se dáme na silnici doprava na Stáj a po půl kilometru na křižovatce doprava na Janovice. Ve Špitálském lese vpravo je cesta na Samotín, nedaleko od cesty v lese je smírčí kámen, o kterém jsme již několikrát psali a vpravo od silnice pramení Poděšínský potok. Chystáme zde dřevěné označení pramene a úpravu studánky. Domů se dostaneme buď přímo po lesní cestě okolo Samotína nebo po silnici přes Janovice. Pokud bychom pokračovali z Rudolce na Stáj, tak po kilometru se dostaneme nahoru nad Špitálský les na Rudoleckou vyhlídku. Zde je krásný rozhled po kraji na opačnou stranu, než na Blažkově, tedy Bohdalov, Nové Město, Jámy.

Rosička. (4,7 km SV)

Rosičský kopec je po Blažkově druhý nejvyšší v našem okolí. Dostaneme se na něj přes Nížkov, kde můžeme navštívit místní kostel a kostnici, která patří mezi největší na světě a přesto není moc známá. Za Nížkovem odbočíme ke „Gigantu“ až na parkoviště pod kopcem. Dále po cestě až na vrchol (645 m n.m.). Zde již od roku 2001 stojí nová rozhledna s vyhlídkovou plošinou vysokou 24 m . Zde je krásný rozhled všemi směry. Každým směrem je na zábradlí panoramatická mapa s popisem. Mezi nejvzdálenější místa patří Jihlava, Lipnice, Nové Město. Po návratu z kopce přes obec Rosička, můžete na silnici doleva na Sázavu. Zde za silnicí Nížkov – Sázava je místní JZD a za ním můžete navštívit vysoký železniční viadukt přes údolí Sázavy a starou trať.

Peperek. (9,1 km SV)

Na vrchol Peperku (675 m n.m.) lze z Hamrů, části Šlakhamry Na Konci Světa od hlídkujícího vojáka , po žluté turistické značce. Na vrcholu kopce je Čertův kámen, k němuž se váže pověst o čertovi z doby, kdy se zde těžilo stříbro. Na Peperku však dobrý výhled není, protože je zarostlý stromy.

Kyjov. ( 9,6 km JV)

Kopec Kyjov je druhý nejvyšší vrchol Arnoleckých hor (702 m n.m.). Nejvyšší je Havlina (706 m n.m.) a třetí Dědkovská hora (694 m n.m.). Na kopec se dostaneme po lesní cestě ze stejnojmenné obce Kyjov. Vrchol je již hodně skalnatý, ale výhled neposkytuje, pro vysoké stromy okolo. Havlina je u Chroustova, je zde postaven vysílač a přístup je i autem.

Vejdoch (15,8  km V )

Tento kopec (662 m n.m.) nedaleko Jam má naopak výborný rozhled po celém kraji. Vede k němu polní asfaltka. Okolo pole, louky a panorama na všechny strany stojí za to navštívit.

K pramenům - 2. část

K pramenům – 2. část

Dnešní díl se jmenuje podobně, jako seriál v televizi, ve kterém Luděk Munzar cestoval po naší vlasti a vyhledával prameny řek. My budeme skromnější a seznámíme se s prameny nejbližších potoků a říček. V závorce je uvedena vzdálenost vzdušnou čarou a směr.

Poděšínský potok. (3,9 km JJV)

Prameniště Poděšínského potoka se nachází ve Špitálském lese mezi Rudolcem a Janovicemi. Přesný pramen asi není znám. Podle map je zde několik pramenů a podle vlastní zkušenosti vím, že každý potůček zde má mnoho přítoků a je těžké nalézt ten nejdelší, nejvodnatější, ten pravý. Proto jsme se dohodli, že letos za suchého počasí podnikneme výpravu k prameni Poděšínského potoka a určíme ten pravý. Studánku upravíme, vyčistíme a František Dobrovolný zhotoví dřevěný přístřešek, který zde nad studánkou postavíme. Vybavíme informační cedulí a hrnečkem pro občerstvení návštěvníků. Také u silnice bude cedule, aby každý návštěvník pramen našel.

Potok Balinka. (6,6 km JV)

Balinka je říčka v okrese Jihlava. Je 31,1 km dlouhá. Povodí má rozlohu 178,6 km2. V okolí Měřína se jí říká Měřínský potok a níže i Zhořský potok nebo též Křivý.

Balinka vzniká spojením několika potoků severozápadně od Měřína, z nichž nejdelší pramení severovýchodně od Arnolce na Českomoravské vrchovině. Protéká obcemi Uhřínov, Baliny a dále teče přes Balinské údolí. Do Velkého Meziříčí přitéká z jihozápadu. Protéká kolem koupaliště a následně se po 100 m vlévá do řeky Oslavy. Cestou překonává četné jezy a peřeje.

Řeka způsobuje zejména v jarních obdobích problémy s povodněmi. Zřejmě největší povodeň ve Velkém Meziříčí způsobila v roce 1985 v květnu. Voda z řeky zatopila náměstí a několik vedlejších i jednu hlavní silnici. Na říčce se měří průtok každou hodinu, jehož roční průměr činí 0,9 m3/s.

Pro vodáky je sjízdných 19 km toku. Řeka je velice čistá a vhodná ke koupání, například v Balinském údolí. Spodní část řeky je vyhlášena jako Přírodní park Balinské údolí.

Pramen Oslavy. (8,8 km SV)

Pramen Oslavy se nachází u Matějovského rybníka. Správněji by se mělo hovořit o pramenné oblasti, jelikož Oslava pramení v rašeliništi u rybníka Babín. Pramen je velmi dobře přístupný na kole a v zimě na běžkách. Pokud pramen navštívíte na podzim, tak v okolních lesích roste velké množství hub. Pro motoristy je nejlepší přístup od vesnice Budeč po polní cestě až na místo, kde je zákaz vjezdu a též se zde dá zaparkovat. Pokud budete mít čas, tak je doporučeno obejít Matějovský rybník po naučné stezce. Stezka je dlouhá cca 6  kilometrů.

Pramen Doubravy. (14,9 km S)

Místní lidé téhle krásné řece vždycky říkali Doubravka. Je to asi důvěrnější a snad i příhodnější. Doubravka totiž není veletok. Není to Doubrava lemovaná duby, je to Doubravka schovaná ve vrbách a v olších. A bývá hodně proměnlivá … Tolik citát z internetové stránky „libicend.webpark.cz“. Něco málo o řece samotné. Délka Doubravy je téměř 90 km, plocha povodí asi 600 km2. Průměrný spád celé řeky je asi 5 promile. Vlévá se do Labe. Je velmi oblíbená u vodáků, protože je z více než 75 km sjízdná.

Pramen Sázavy. (20,8 km SV)

Tento pramen není moc znám. Všeobecně se tvrdí že Sázava vytéká z rybníka Velké Dářko, ale to je jen nedorozumění, které se léta stále opakuje. Voda z tohoto pramene mnoho let netekla do Sázavy, ale do Městeckého potoka (což mnoho map zobrazuje a mate) a dále do Doubravky směrem k Pardubicím. Ve Žďárských vrších dřív vznikalo mnoho skláren a jedna sklárna vznikla i nedaleko pramene Sázavy na Městeckém potoce. Surovin pro výrobu skla tu bylo dostatek, ale vody bylo málo, tak byl celý tok od pramene Sázavy regulován a převeden do Městeckého potoka. Ještě dnes je tato regulace patrná v terénu, koryto je na mnoha místech narovnáno, má zpevněné břehy a mnohde vede na svahu a ne v údolí. Dnes je však již říčka zase vrácena do Sázavy. Pramen je v lesnatém terénu Žďárských vrchů a nevede k ní žádná značená cesta, jen lesní cesty, pokud se Vám podaří najít správnou cestu, tak se k ní dá dojet i na kole. Pokud půjdete lesem, tak si dávejte pozor na malé bažinky, nejsou hluboké, ale své boty nepoznáte po vystoupení z bažiny. Byl u pramene hrneček..

Pramen Svratky. (21,8 km SV)

Pramen Stříbrná studánka se nachází v těsném sousedství Národní přírodní rezervace „Žákova hora“, ve kterém je původní jedlobukový prales. Rezervace byla vyhlášena v r.1933. Studánka je jedním z pramenů řeky Svratky a její název připomíná pokusy o dolovaní stříbra ve 13. století. U studánky je pamětní kámen připomínající vyhlášení CHKO Žďárské vrchy v r. 1970. Až ke studánce lze dojet na kole po lesní silnici.

(Použitý zdroj: www.geocaching.com.)

Paměť stromů – 3. část

Paměť stromů – 3. část

Na začátku nebylo slovo, ale strom. Sebejistě se rozkročil v prázdné krajině. Tak ho objevil člověk. Poseděl pod ním, sešel se pod ním s jiným člověkem, zmínil se o něm v kronice, podepsal pod ním smlouvu, počal nový život, ano, i umíral. A strom trval. Přežil desítky lidských životů a stal se památným stromem – živým organismem, který nás všechny přesahuje, dominantou krajiny a času. Postůjme pod ním s vážností a respektem, zamysleme se nad jeho existencí a hodnotami, které nám přináší.“

Takto začíná dnešní díl, stejně jako seriál v televizi, ve kterém Luděk Munzar cestoval po naší vlasti a ukazoval nám památné stromy. My se seznámíme se zajímavými stromy v nejbližším okolí. V závorce je uvedena vzdálenost vzdušnou čarou a směr.

Borovice u železniční zastávky Nížkov. (5,1 km S)

Borovice se nachází na krásném místě uprostřed lesů a luk, poblíž cesty vedoucí od Nížkova k železniční stanici. Toto krásné místo se však kdysi stalo svědkem ošklivé tragedie, kdy hra kluků skončila oběšením jednoho z nich. Od té doby visí na stromě dva svaté obrázky připomínající tuto tragédii.

Dub zimní u Starého Telečkova. (8,7 km JV)

Unikátní jedinec druhu Quercus petraea (dub zimní) vysoký 15 metrů o obvodu kmene 6 metrů a odhadovaném stáří 300 let stojí na okraji obce Starý Telečkov. Tato obec o šesti popisných číslech je administrativně součástí obce Pavlov. Nachází se v Arnoleckých horách a v Přírodním parku Bohdalovsko

Lípa u Tokozu. (13 km SV)

Lípa malolistá u Tokozu je význačná krajinná a sídelní dominanta, historický doklad osídlování krajiny v CHKO Žďárské vrchy. Je to nejmohutnější strom na Žďársku. Stojí ve Žďáru nad Sázavou II, Zámek Žďár. Výška stromu je 33 m, výška koruny 31 m, obvod kmene (ve výšce 1,3m) 780cm. Strom stojí nedaleko hráze Pilské nádrže u cyklistické stezky.

Smrk ve Štokách. (17,2 km Z)

Smrk ztepilý se nachází v bukovém porostu, na balvanitém vrchu ve středu rozsáhlého lesního komplexu. Obvod kmene 4 m. Výška stromu 40 m. Výška koruny 30 m. Šířka koruny 13 m. Stáří cca 250 let. Zdravotní stav – v šedesátých letech došlo k odlomení vrcholu, později se vytvořily dva vrcholy náhradní. Zdůvodnění ochrany – jedná se o nejstarší a nejmohutnější smrk na okrese Havlíčkův Brod.

Lípa u sv. Jana v Havlíčkově Brodě. (18,4 km SZ)

Lípa srdčitá roste v ulici Plovárenská v centrální části města, mezi pravým břehem řeky Sázavy a ulicí Žižkova, poblíž sportovního areálu. Nedaleko stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Obvod kmene (v 1,3 m) 4 m. Výška stromu 25 m. Výška koruny 22  m. Šířka koruny 20 m. Stáří cca 150 let. Zdůvodnění ochrany – z důvodu unikátních rozměrů dřeviny.

Lípa v Petrkově. (18,7 km Z)

Lípa velkolistá se nachází v severovýchodním okraji obce Petrkov, poblíž Petrkovského zámečku s parkem u Havlíčkova Brodu. Obvod kmene (v 1,3 m) 5,9 m. Výška stromu 20 m. Výška koruny 14 m. Šířka koruny 17 m. Stáří 400 let. Zdravotní stav zdravé torzo. Zdůvodnění ochrany – ochrana byla navržena z důvodu unikátního stáří dřeviny, které je „kmetského věku“ s vysokou přírodovědnou, krajinářskou a estetickou hodnotou.

Buk u Komárovic na Třebíčsku. (22 km JZ)

Bizarní vykotlaný mohutný buk, v jehož dutině, jak se zdá, roste po celý jeho život dvojče. Není zde popisná cedule, tak neznám žádné parametry stromu, ale již podle obrázku je vidět, že rozměry jsou úctyhodné.

Lípa nedaleko Kuklíku. (25,5 km SV)

Tato lípa se nachází v části Kuklíku nazvané Chobotský dvůr. Jedná se o lípu velkolistou s výškou 20 m, obvodem kmene 893 cm a stářím pres 450 let. V našem krátkém seznamu se jedná o druhý nejstarší strom a strom s největším obvodem kmene.

Lípa na Lipce. (32,5 km S)

Památná lípa malolistá roste v obci Lipka asi 10 km severovýchodně od města Chotěboř v okrese Chrudim v centrální části CHKO Železné hory. Lípa roste u žluté turistické značky v blízkosti původně gotické tvrze (jižně) v Lipce při cestě vedoucí k hrobce bývalých majitelů tvrze Kustošů ze Zubří. Obvod kmene je asi 870 cm, výška je asi 32 m. Strom je nízko rozvětvený mohutný dvoják s dutým kmenem až do koruny. Průměr koruny je 26 m. Strom je na svůj věk kolem 800 let v dobrém zdravotním stavu.

Jedná se o jednu z nejstarších líp nejen ve Východních Čechách. Rolníci pracující na okolních polích využívali lípu jako úkryt před náhlým deštěm a bouřkou. Pod rozložitou korunou se schovaly i dva páry koní s vozy, plnými snopů obilí. Lidé věří, že lípa vyzařuje zvláštní moc. Někteří lidé chodí k lípě rozjímat, hladí ji a objímají. Za 800 let do ní nikdy neuhodil blesk, přestože do okolních menších stromů ano. V blízkém okolí asi 1,5 km východně se nachází Přírodní rezervace Velký a Malý Polom ochraňující zbytek původního jedlobukového pralesa, ve kterém rostou až třísetleté staré obrovské buky.

(Použitý zdroj: www.geocaching.com.)

Lomy, skály a skalky– 4. část

Lomy, skály a skalky– 4. část

Dnes si všimneme skalních útvarů. Ať již přírodního původu, jako jsou různé skály a skalky, nebo pozměněné rukou člověka, jako jsou lomy. V závorce je uvedena vzdálenost vzdušnou čarou a směr.

Lom u Poděšínského potoka. SV 2km

Lom je schován v lese v údolí Poděšínského potoka mezi obcemi Poděšín a Nížkov. Obecní lom sloužil v minulém století na těžbu kamene pro stavby rodinných domů. Těžba skončila někdy v šedesátých letech. Nyní není v provozu a je i mnoha místními občany zapomenut. Potok v těchto místech není regulován a vytváří zde divoké zákruty.

Tesanka. S 4.6 km

Nejkrásnější místo celého údolí Poděšínského potoka může být skála Tesanka. Nachází se mezi obcí Buková a vlakovou stanicí Nížkov. Tesanka je ortorulová skála tyčící se nad Poděšínským potokem, ve kterém si v létě můžete smočit nohy. Voda v potoce je krásně průzračná a příjemně chladná.

Ronov. S 7.4 km

Skála se nachází v obci Ronov u Přibyslavi. Vypíná se vysoko nad okolní terén, hned za domy uprostřed vsi.

Hudcova skála. JV 8.4 km

Nachází se mezi Bohdalovem a Kyjovem. Okolní lesy jsou i nyní hluboké a rozlehlé, proto není divu, že se po okolí potloukalo množství lapků, lupičů a loupežníků. Jeden z nich, jménem Hudec, měl svou skrýš na dobře ukryté hoře. Samozřejmě jako správný loupežník i zde zakopal poklad, který tady určitě ještě někde je. Nebo alespoň jeho část. Traduje se, že při stavbě silnice kopáči nalezli hrnec plný peněz, který si rozebrali, jenže četníci na to přišli a všichni museli peníze odevzdat, až na jistého Hladíka ze Znětínka, který tvrdil, že peníze si dal do kapsy, kde měl díru a po cestě všecky poztrácel. To ale určitě nebyl jediný poklad, který strašný loupežník Hudec zakopal. Říká se, že jeden takový je ještě ukryt v jeskyni, kde měl svoje doupě. Samotná Hudcova skála je odnepaměti pralesem, takže zde vidíte původní floru Českomoravské vrchoviny a leží v přírodním parku Bohdalovsko, který se vyznačuje právě hlubokými lesy a množstvím rybníků.

Lom Štěnice. SV 8.5 km

Toto krásné romantické místo je opuštěný lom stavebního kamene. Byl kdysi použit na stavbu železnice Žďár-Křižanov–Tišnov. Nachází se mezi obcemi Hamry nad Sázavou a Sázavou. Ač opodál vede turistická cesta, lom není asi moc známý a navštěvovaný.

Rozštípená skála. SV 8.9 km

Jeden z mnoha zajímavých skalních útvarů na řece Sázavě. Přírodní památka byla vyhlášená v r. 1974. Skála je rozdělena puklinou širokou 2 m. Puklinou vede turistická cesta. Podle některých dohadů se skála roztrhla při zemětřesení v srpnu 1328, kdy byly zničeny stříbrné doly na nedalekém Peperku. Nejvyšším bodem je Jehla, vrcholovým skaliskem je Kazatelna. Skálu využívají horolezci. Na svazích roste les. Skála je přístupna po červené nebo žluté turistické značce. Najdete ji nedaleko obce Hamry nad Sázavou. Při vyšším stavu vody je od Najdku můstek pod skálou zatopen, tak doporučuji jít po silnici směrem na Šlakhamry a těsně před podjezdem pod železnicí zatočit po pěšině po pravém břehu Sázavy a zde pokračovat až ke skále.

Doporučuji ještě dojít až na horní konec vesnice Šlakhamry. Zde je Konec světa, který je strážen lesním mužem.

Vokounova skála. V 9.3 km

Vokounova skála se nachází v lese mezi Pokojovem, Kotlasy a Rendlíčkem. Podle pověsti se zde při útěku zřítil i se svým koněm prchající rytíř. Dnes je to klidné místo v lese. Dostanete se k ní nejlépe podél Bohdalovského potoka z Pokojova nebo od lesní cesty mezi Pokojovem a Znětínkem.

Pasecká skála. SV 23.6 km

Najdete ji mezi Rokytnem a Kuklíkem. Pasecká skála je ve výšce 819 m n. m. Je přírodní památkou s vrcholovými rulovými skálami a s upravenou vyhlídkou. Nachází se zde cvičný horolezecký terén. Výhled z vrcholu určitě stojí za to. Při návštěvě je zapotřebí především za mokra dát pozor na uklouznutí.

Vávrova skála. V 23.7 km

Tento skalní útvar, který najdete asi půl kilometru nad obcí Pohledec, je někde nazýván Vávrova skalka, jinde Vávrova skála.  Někomu připomíná mraveniště, někomu zase rumovou pralinku. Skála je sympatická i tím, že není od blízké silnice prakticky viditelná. Je ukrytá v lesíku spolu s opuštěným lomem a zanedbaným jezírkem. Je to však velmi půvabný kout Českomoravské vysočiny. Dříve stávaly na tomto místě skály dvě a souhrnně byly nazývány jako Vávrovy skály. Ve starších mapách byste je nalezli pod označením Na skále. Udávaná nadmořská výška byla 748 metrů nad mořem. Větší z obou skal byla postupně odtěžena. Právě po ní zbyl nehluboký lom s malým jezírkem. Lom není oplocen a proto pozor za snížené viditelnosti! Skála je využívána horolezci  a také turistům může nabídnout daleký rozhled do kraje. Horolezci názvy svých cvičných výstupu píší nešetrně přímo na skálu.

Černá skála. SV 23.7 km

Nachází se uprostřed hlubokých lesů mezi Fryšavou a  Herálcem. Leží trochu stranou od turistických tras, ale přesto má svůj půvab. Černá skála, která sice černá není, ale místo, kde se nachází, je tak trochu ponuré, tmavé a smutné a možná odtud i její název. Najdete ji v katastrálním území Sněžného asi 1,5 km jižně od vesničky Křižánky na severovýchodním svahu Suchého vrchu v nadmořské výšce 774 m. Stejně jako okolní skály, i ona je přírodní památkou. Je tvořena skalním hřebenem, který je dlouhý 70m. Převislá východní stěna má délku 15m. Pod Černou skálou naleznete balvanovité sutě vzniklé odlámáním. Černá skála není přístupna horolezcům ani turistům. 

Ještě před dvaceti pěti lety byla skála porostlá nízkou smrčinou, která vábila vzácného sokola stěhovavého. Také tu hnízdil krkavec velký, ale jeho poslední snůška se ztratila. Kromě těchto ptáků můžete v okolí skály najít i puštíka obecného, kalouse ušatého nebo jestřába lesního.

Lisovská skála. SV 24.4km

Lisovská skála (802m.n.m) – vrcholový skalní útvar tvoří dva na sebe navazující skalní hřebeny s délkou 44 m a 35 m a výškou 12 m, zvětrávající podél vodorovných puklin, vytvářející až tvary skalního hřibu. Nachází se v lese mezi Herálcem a Kadovem a potkáte ji na cestě na Devět skal.

Devět skal. SV 24.7 km

Přírodní památka Devět skal (836 m.n.m) Nejvyšší vrchol centrálního hřebene Žďárských vrchů, je tvořen devíti většími a třemi menšími vrcholy s výškou stěn až 15 m. Z nejvyššího vrcholu, který je celkem snadno přístupný, je pěkný výhled do okolní krajiny. Devět skal je navštěvovaná lokalita. Na tento skalní komplex navazuje na východním svahu pásmo 11ti  dalších skalních útvarů v délce více než 1 km. V okolí skal jsou na svazích rozvlečené balvanité suťové pokryvy.

Bílá skála. SV 25.4 km

Bílá skála je přírodní památka. Je to význačný skalní útvar v lesním komplexu asi 2 km jihozápadně od obce Křižánky, v nadmořské výšce nad 700m. Mohutný rulový skalní útvar je situován v zakončení pásma skalního bloku, táhnoucího se v délce 1150 m severovýchodně od vrcholu Devět skal. Byl vyhlášen přírodní památkou v roce 1979. Samotná skála je vysoká 28 m a je pro svůj majestátný vzhled a bílé zbarvení horní poloviny označována za nekrásnější v této oblasti. Pro zdatné turisty je na skále značená cesta, značky jsou ale velmi omšelé. Výstup je opět pouze na vlastní nebezpečí.

Malinská skála. SV 26 km

Přírodní památka Malinská skála (811 m.n.m.) Nejmohutnější skalní útvar Výspa dosahuje výšky asi 20m. Na skalách jsou mrazovým zvětráváním vymodelovány protáhlé čočkové skalní výklenky. Z nejvyššího vrcholu je nádherný výhled do okolní krajiny. Pod skalními útvary jsou vytvořeny suťové haldy a balvanový proud přecházející v rozvlečené balvanité suťové pokryvy na svazích.

Dráteníčky. SV 26.3 km

Dráteníčky,též Drátník (775 m.n.m.) tvoří 200 m dlouhá skalní hradba, rozčleněná do několika vrcholů, z nichž nejvyšší Sokol dosahuje výšky 35 m. Skalní stěny jsou vyhledávaným lezeckým terénem.

Je to význačný skalní útvar tvořený rulami. Vznikl vypreparováním z okolních méně odolných hornin procesy mrazového zvětrávání ve starších čtvrtohorách. Vytvořil se dlouhý puklinový tunel a pod skalami ukloněná balvanitá plošina. Horolezeckou činnost je možno provozovat celoročně. Na skalách a sutích roste vegetace mechů, lišejníků, kapradin. Do přírodní památky je vstup povolen po značených turistických cestách. Jízda na kole není povolena.

(použitý zdroj: www.geocaching.com.)   

Hrady, zámky, zříceniny – 5. část

Hrady, zámky, zříceniny – 5. část

Nyní se podíváme na asi nejzajímavější objekty v našem okolí, tedy hrady, zámky nebo jejich zbytky. Podle toho, jak se k nim zachovala historie. Nebo také podle toho, jestli je navštívil bratr Žižka nebo nenavštívil. Tento obdivovaný, ačkoliv v závěru života slepý, nikdy neporažený vojevůdce, má na svědomí zánik mnoha hradů, které se po jeho návštěvě již nikdy nevzpamatovaly. Další zhouba pro naše hrady a zámky byl oheň vzniklý buď přírodně od blesku, nebo neopatrností jejich obyvatel. Dále způsobili zánik hradů naši sousedé:  Němci, Poláci, Maďaři, Turci, Švédi, Francouzi.

Areál hradu a zámku v Polné. Z 6.5 km

 

Hrad Polná vznikl pravděpodobně na konci 12. století jako opevněné sídlo na zemské hranici při křižovatce obchodních cest – jedné z větví Haberské stezky a trasy z Moravy do Čech, později zvané Uherské cesty. Dle Augusta Sedláčka, autora rozsáhlé encyklopedie Hrady, zámky a tvrze Království českého, patří k nejstarším feudálním stavbám u nás. V samotné Polné je jednoznačně nejstarší dochovanou památkou.

Původní podobu hradu tvořila válcová obytná věž a hospodářský dvůr ohrazený palisádou nebo valovým opevněním. Ve 13. století vymezovala jádro hradu kamenná hradba; obytná věž byla doplněna prostorným palácem na konci ostrožny. Hospodářské zázemí hradu bylo značně rozšířeno ve 14. století; přibyly hospodářské budovy, součást opevnění tvořily hradní příkopy naplněné vodou.

V I. pol. 15. století došlo k dalšímu obestavování vnitřního jádra hradu obytnými a hospodářskými budovami; opevnění předhradí bylo zesíleno novou kamennou hradbou. Dne 9. září 1443 se na polenském hradě konal sjezd předních představitelů strany podobojí a některých krajských hejtmanů pod vedením majitele Polné a čelného utrakvistického politika Hynka Ptáčka z Pirkštejna. Významné události se odehrály na hradě v době panování českého krále Jiříka z Poděbrad.

Koncem května 1468 přitáhl král na Polnou s početným vojskem, aby za­sáhl do bojů u Třebíče, kde byl uherskými vojsky pod vedením krále Maty­áše obklíčen jeho syn Viktorin z Kunštátu, majitel panství Polná. Hrad Polná se na čas stal hlavním královým hlavním stanem a opěrným bodem. Hrad byl v letech 1471 a 1474 také svědkem rokovánío míru se zmocněnci uherského krále Matyáše.

Po uzavření příměří byla za majitele Viktorina z Kunštátu v letech 1479–1486 provedena velká pozdně gotická přestavba hradu. Její součástí bylo výrazné zesílení hradního opevnění i důkladná oprava městských hradeb; obrana na severu byla zesílena dlouhou parkánovou hradbou. Pod skalním srázem byl vybudován velký šestnáctihektarový rybník Peklo, z velké části obepínající hrad.

Do 16. století ovládali majitelé polenského panství (od 13. století páni z Polné, z Lipé, z Pirkštejna, z Kunštátu, z Lípy, z Valdštejna, z Hradce, ze Šenfeldu) pomocí hradu českomoravské pomezí v centru Vysočiny a střežili důležité obchodní spoje. Později byly na hradě hosty důležité státní návštěvy; při různých příležitostech Polnou navštívili: Jiřík z Poděbrad, Vladislav II. Jagellonský, Ludvík Jagellonský, Rudolf II., Bedřich Falcký…

V roce 1584, po zásahu bleskem, hrad vyhořel. Tehdejší majitel panství Zachariáš z Hradce dal objekt opravit. Některé jeho části byly renesančně přestavěny na pohodlné zámecké sídlo.

Podobu hradu nám dokládá nejstarší vyobrazení Polné – veduta Jorise Hoefnagela z roku 1617, zhotovená dle nákresu jeho otce Jacoba Hoefnagela z 90. let 16. století. Hrad byl po několika požárech a značném poškození Švédy za třicetileté války (1645 a 1647) několikrát přestavěn. K nejdůkladnějším stavebním ranně gotickým úpravám došlo za majitele polensko-přibyslavského panství Ferdinanda Ditrichštejna koncem 17. století. Podstatná část hradu byla   přestavěna na zámek po r. 1690. Četné starší stavební části, poškozené v letech 1645 a 1647 Švédy, dal majitel zbořit. Obnovil východní a jižní stranu hradu a zrušil opevnění (při přestavbě byl stržen padací most u zámku). Při zámku vznikl hospodářský areál se stájemi, dvorem a sýpkou. Úpravy zásadně poznamenaly budovy přilehlé při hradbách i hradní jádro. Stavební práce trvaly čtyři roky, bylo znovu vybudováno předhradí, příkopy zavezeny a valy odstraněny. Zámek byl přizpůsoben a upraven na byty panských úřed­níků, některé části hradu byly rozebrány a srovnány se zemí.         

Od roku 1712 do roku 1927 byl při hradu v provozu panský pivovar, který tak konkuroval pivovaru měšťanskému. V letech 1735 a 1744 v zámku a přilehlých budovách hořelo. O padesát let později (1794) vypukl oheň v pivovaru a plameny zachvátily sousedící hospodářské budovy i zámek. Požár řádil po tři dny. Shořely věže nad branami zámku a nakonec celý zá­mek, který pak již nebyl v původní podobě vystavěn. II. patro bylo odbouráno a z I. patra zřídili půdy…   

Část zámeckých budov po ohni zanikla. Správa velkostatku – sídlo vrchnosti – byla proto v roce 1810 přemístěna do sousední Přibyslavi a hrad i zámek Polná sloužil jen k hospodářským účelům; ve dvou ze zámeckých křídel byly později zřízeny byty. Polná tak ztratila po 550 letech své výsadní postavení správního centra největšího panství v Čáslavském kraji. Prakticky po celé 19. století nebyly objekty zámku a hradu udržovány a došlo k jejich postupné devastaci. Největší demoliční zásah nastal roku 1844. Při bourání severního křídla hradu bylo zničeno několik sálů, hradní kaple a renesanční sloupová galerie. Kamenné části ze zpustlé severní části hradu byly rozvezeny na zpevnění cest a sil­nic; cihly, kvádry a sloupy z hradu byly odprodávány soukromým zájemcům. Dochovaly se pouze sklepy pod někdejší kaplí a některé kamenné fragmenty stavby – části portálů, ostění oken, sloupy, pilíře a krakorce – z 13. až 16. století, dnes buď zazděné nebo vystavené na parkáně a v muzejní expozici Lapidárium.

Od poloviny 19. století, prakticky po několik desetiletí, sloužil zámek i hradní část obyvatelům jako „veřejný lom“. Kámen z polenského hradu nalezneme v základech mnoha polenských domů, opracované kvádry posloužily často i jako výdlažba veřejných komunikací, chodeb a vstupních částí měšťanských domů nebo pro zbudování schodů atp.

V roce 1922 zakoupil zámek a zbývající část hradu pro Muzeum v Polné a TJ Sokol Polná mecenáš, továrník Václav Pojmann, místní rodák. Po zásadní rekonstrukci a úpravě pozemků sloužily objekty od 20. let na byty a pro potřeby muzea a TJ Sokol. Od poloviny 70. let 20. století došlo k další rozsáhlé rekonstrukci. Z bývalé konírny a obytných částí nad ní byla zřízena restaurace s ubytováním. V objektech panského pivovaru působí více jak 70 let různé firmy, zabývající se zejména výrobou nábytku. Patnáct let trvala přestavba části zámku na kulturní středisko s prostorným sálem a velkým jevištěm. V jednom z křídel zámku byla vybudována Základní umělecká škola a Zámecký klub, kde jsou pořádány koncerty alternativních rockových kapel. V hradní věži s branou sídlí Městské muzeum v Polné, je zde také umístěna část depozitáře.

Podstatná část stálých muzejních expozic je umístěna na hradě a v dalším zámeckém křídle. Kulturní středisko se sálem s kapacitou 1500 osob provozuje také letní scénu. Areál zahrnuje i městské kino, které provozuje místní spolek Beat Fan Club. Na nádvoří zámku jsou v červenci a srpnu pořádány různé kulturní pořady v rámci akce města nazvané Polenské kulturní léto. Celková rekonstrukce areálu byla ukončena v roce 2004 nákladem 24 mil. korun a kdysi významné historické sídlo bylo zpřístupněno veřejnosti. 

Mimořádně zajímavý a donedávna opomíjený Areál hradu a zámku v Polné nemá proveden archeologický průzkum a zaměření. Z hlediska dalšího poznání stavebního vývoje i upřesnění datování počátků se tento fakt jeví jako nutnost. Před kašnou z roku 1693 byl před 15 lety vybudován sestup k této památce, bohužel necitlivě – z novodobých žulových kvádrů. Z důvodu zachování původního vzhledu nádvoří vyžaduje tato část novou stylovější úpravu.

Hrad a zámek Polná se dvěma nádvořími a parkánem je návštěvníkům celoročně přístupný. V posledních dvou, třech letech je zde patrný zvýšený zájem ze strany turistů, na čemž má zasloužený podíl nejen udělení titulu POLNÁ – historické město ČR roku 2006, ale také bohatý sbírkový fond Městského muzea a jeho vkusná a přehledná prezentace.

 (použitý zdroj: www.geocaching.com, autor Jan Prchal)     

Hrad Ronov

Hrad Ronov se poprvé připomíná r. 1329, kdy se po něm psal Smil z Ronova. Byl založen asi na začátku 14. století pány z Lichtenburka, aby chránil cestu vedoucí údolím řeky Sázavy od Žďáru nad Sázavou k Německému Brodu.Ronovský hrad byl postaven na skalnatém, téměř 115 m dlouhém ostrohu, ze tří stran obtékaném Losenickým potokem. Ze severu chránil hrad ve skále vytesaný příkop o hloubce 23 m a šířce 38 m. Z ostatních stran byl hrad obklopen rybníkem, který napájel uměle vytvořený příkop a umožňoval tak v případě nebezpečí uzavření přístupu k Ronovu. Ke hradu se přijíždělo od jihu po hrázi rybníka a dále přes příkop, kde stával padací most. V jeho blízkosti byl na hrázi rybníka dřevěný srub, který chránil přístup do hradu.Branou se vcházelo do dolních hradeb, kde ještě dnes jsou zbytky tzv. holomčích světnic. Nad těmito dolními hradbami se na strmém pahorku vypínal vlastní hrad. K němu se přicházelo mezi dvěma hradbami dlouhou soutkou, ústící do branky a na hradní dvůr. Tady stával dlouhý obdélný palác s hlubokými sklepy, při jehož nároží u soutky byla čtyřhranná dvoupatrová věž, která oddělovala dolní malé nádvoří od horního. V jejím přízemí bývala malá branka. V obou patrech věže byly vždy dvě místnosti; z prvního patra byl přístup do paláce. Zbytek dochovaného zdiva paláce dosud svědčí o tom, že jeho budova byla úzká a že měla jedno patro. Větší část zdí paláce je dnes zřícená a porostlá stromy.

Z hradního dvora vedl od brány dlouhý dřevěný padací most na protější stráň, kde bylo předhradí o rozměrech asi 30 x 23 metrů. Na tomto bývalém předhradí se dosud zachovaly stopy valů a zpevněných příkopů, avšak bez zbytků zdiva. Zřejmě na tomto místě stávala jen dřevěná stavení.Hrad Ronov byl svými zakladateli, pány z Lichtenburka, pojmenován podle jejich erbovního znamení, tj. zkřížených ostrví (německy nazývaných Rone). Prvním známým držitelem hradu Ronova byl Smil z Ronova, potomek mocného rodu pánů z Lichtenburka, kteří již ve druhé polovině 13. století kolonizovali kraj horního Posázaví, tedy v době, kdy česká část Českomoravské vrchoviny byla zachvácena stříbrnou horečkou.Po Smilově smrti (r. 1355) drželi Ronov jeho synové Čeněk (1357–1379) a Zdeněk z Ronova (1357 až 1375). Od r. 1357 byli zároveň majiteli hradu Letovic a městečka Borové. Záhy potom Smilovi synové k ronovskému hradu připojili městečko a hrad Přibyslav. Když se před r. 1360 dělil majetek jejich otce, obdržel Zdeněk z Ronova hrady Ronov a Přibyslav s borovským zbožím a jeho bratr Čeněk Letovice na Moravě.Za Zdeňkovy vlády na hradě Ronově se v r. 1366 připomíná purkrabí Petr. Po Zdeňkově smrti († kolem r. 1315) postoupila jeho dcera Anna ronovské panství strýci Čeňkovi z Ronova a Letovic. Ten na hradě Ronově v r. 1381 založil kapli Nanebevzetí P. Marie a pro vydržování hradního kaplanství věnoval ves Čachotín. Po Čeňkově smrti (kolem r. 1390) náležel Ronov jeho nejstaršímu synovi Zikmundovi z Ronova a Letovic až do r. 1397, kdy spojené ronovskopřibyslavské panství zdědil jeho mladší bratr Smil. Po Smilově smrti v r. 1405 převzal Ronov s Přibyslaví nejmladší Smilův bratr Čeněk z Ronova a Letovic. Avšak sympatie Čeňka i jeho bratra Hynka z Letovic s nepřáteli husitů i jejich přímá účast při tažení Kutnohorských proti městu Chotěboři v r. 1421 znamenaly i konec hradu Ronova, který byl při obléhání Přibyslavi 7. října 1424 dobyt husitským vojskem. I když byl ronovský hrad poškozen, mohlo se v něm dále bydlet; přesto jej ronovšti páni před r. 1444 prodali Hynku Ptáčkovi z Pirkenštejna. Od této doby až do r. 1515, kdy hrad byl připojen k polenskému panství, byl stále ještě v dobrém stavu. Avšak v r. 1538 byl již pustý a později stále více chátral, až se nakonec změnil ve zříceninu.  

(použitý zdroj: www.geocaching.com, www.hrady.cz)  

J. Dočekal  

 

Zámek Rudolec.

Zámek tvoří nepřehlédnutelnou dominantu stejnojmenné obce. V nedávné době proběhla modernizace zámku za účelem ozdravných pobytů. A i když cedule na vratech s nápisem Zámek zdraví Rudolec tento účel stále připomíná, je dnes opuštěný a uzavřený a není veřejnosti přístupný.

Historie.

Jde o čtyřkřídlou patrovou budovu s pilířovitou arkádou v přízemí a otevřenou arkádovou chodbou v 1. poschodí. Zmínky o tomto zámku se datují do 2. poloviny 15. století a to do roku 1480, kdy zámek vlastnili Šabartové z Rudolce. Ve 2. polovině 16. století byla původní tvrz přestavěna na renesanční zámek Janem Rafaelem Chroustenským z Malovar, který tehdy tzv. Německý Rudolec získal po smrti svého otce Václava Chroustenského z Malovar jako jeden ze statků. V Německém Rudolci žil se svou manželkou, s níž neměl žádné děti. V roce 1597 sepsal Jan Rafael Chroustenský závěť, ve které stanovil Jana – syna Petra Rafaela dědicem. Ten však v roce 1620 konfiskací o svůj majetek přišel.

V rámci pobělohorských konfiskací získali zámek v roce 1623 Collaltové, kteří zůstali jeho majiteli až do roku 1945. Collaltové objekt proměnili na obydlí hospodářských úředníků a zčásti i na hospodářskou budovu. Přesto jej průběžně udržovali. V letech 1734 – 1735 byl zámek barokně upraven, interiéry v 1. patře dostaly štukovou výzdobu, přibyla kaple sv. Anny a před vstupním průčelím hranolová věž. Po roce 1945 sloužily zámecké budovy jako sklad, později jako rekreační podnikové středisko. V současnosti byl zámek soukromým majetkem a při úpravách na ozdravné zařízení byl památkově obnoven a modernizován. Po smrti tehdejšího majitele v 90. letech 20. století, zámek není přístupný veřejnosti a chátrá.

(použitý zdroj: www.hrady.cz)  J. Dočekal

Zámek Přibyslav

Zámek byl vybudován namísto někdejšího gotického hradu. Starší zadní část je postavena ve stylu italské renesance. Zámek několikrát vyhořel a byl opraven do pozdně klasicistní podoby. Celý komplex se rozkládá kolem dvou obdélníkových nádvoří. V současnosti se zde nachází hasičské museum. Na místě dnešního zámku stával původní gotický hrad z první poloviny 13. století, z doby, kdy se v Přibyslavi dolovalo stříbro. V roce 1424 byl dobyt husity a poté obnoven. Hrad počátkem 16. století zpustl a místo něho byl vybudován renesanční zámek.

Přibyslavský zámek postavil kolem roku 1560 Zachariáš z Hradce. Nechal se inspirovat italskou renesanční architekturou, kterou dodnes připomíná půvabný arkádový ochoz tvořený sloupořadím toskánského charakteru. Zámek byl v 18. století rozšířen barokními přístavbami. Roku 1767 zámek vyhořel, ale brzy byl opraven. Toto se opakovalo i roku 1847, kdy oprava po požáru vtiskla fasádě objektu pozdně klasicistní podobu. Celý komplex se rozkládá okolo dvou obdélných nádvoří. V jižním nádvoří se nachází arkádový ochoz tvořený toskánskými sloupy. Na klasicistně upraveném severním průčelí se nachází erb Ditrichštejnů. Západní fasáda je pokryta sgrafity. Zámek zrekonstruován pro muzejní účely. Od roku 1976 je zámek v majetku SH ČSM. V současné době se v zámku je hasičské muzeum, nachází se zde Muzeum požární techniky. Uvidíme  zde parní stříkačku z roku 1897, požární auto Tatra z roku 1920 nebo třeba celodřevěnou čtyřkolovou stříkačku z roku 1822. Kromě hasičského muzea je zde síň spolupráce zemí CTIF a regionální muzeum.    

(použitý zdroj:www.hrady.cz)        J. Dočekal

Zámek Žďár nad Sázavou

Historické centrum města Žďáru nad Sázavou se nachází v areálu bývalého cisterciáckého kláštera, dnešního barokního zámku Dr. Radslava Kinského. Komplex zámku s klášterem stojí na okraji města a je sevřen Konventním a Branským rybníkem. Několik nádvoří areálu je obestavěno barokně upravenými budovami.Založení kláštera ve Žďáru inicioval otec Svaté Zdislavy, Přibyslav z Křižanova. Jeho nápad však realizovali až jeho zeťové Boček z Obřan a Smil z Lichtenburka. Za tímto účelem pozvali v roce 1252 z Nepomuku skupinu cisterciáckých mnichů, kterým na výstavbu kláštera darovali pozemky a v dědictví odkázali část svých majetků. Klášter prošel všemi historickými i společenskými změnami.Za husitských válek byl vydrancován a vypálen. K obnově došlo až za vlády krále Jiřího z Poděbrad. Kardinál František z Ditrichštejna jej v roce 1606 přičlenil k biskupským statkům. Obnovitelem a také druhým zakladatelem kláštera se stal cisterciácký opat Jan Greifenfels z Greiferifelsu. Největšího rozkvětu dosáhl klášter v první polovině 18. století za řízení opata Václava Vejmluvy. V té době došlo k rozsáhlé barokní přestavbě objektu, která byla svěřena architektu Janu Santinimu.

Vedle úprav kostela, dolního hřbitova a stavby kostela Jana Nepomuckého na blízké Zelené hoře (dnes památka UNESCO), byla nejcennější úprava opatství, které získalo Čtvercový uzavřený ráz. Tato část areálu byla účelově zařízena jako akademie šlechtické mládeže, konírny a jízdárny. Nejcennější je však prelatura v jižním křídle opatství, tvořící jeho vstupní část. Na dostavbě prelatury se podílel pražský stavitel F. M. Kaňka. Z původní vnitřní výzdoby prelatury je nejvzácnějším freska v hlavním sále od F. Töppera. Kromě štukových stropů je zde také uložena dřevěná plastika Madony od pražského sochaře Jäckla z roku 1706.   Zrušení kláštera ve Žďáru uspíšil rozsáhlý požár dne 16. července 1784, kdy z podnětu posledního opata Otta Steinbacha došlo později 13. října k jeho definitivnímu zavření. V roce 1826 koupil Žďárský statek Josef Vratislav z Mitrovic pro knížete Františka Josefa z Ditrichštejna-Prokau-Leslie. Poté jej vlastnili Clam-Gallasové a posledními majiteli žďárského sídla byl do roku 1945 rod Kinských.   Po roce 1945 se stal zámek státním majetkem. V současné době zde najde návštěvník vedle Správy hospodářství Dr. Kinského a Správy farnosti řadu zajímavých expozic a výstav. Světoznámé je muzeum knihy, největší svého druhu v Evropě, stálá výstava „300 let klavíru“, expozice ze života architekta Jana Santiniho Aichla, Galerie Kinských a další příležitostné výstavy a akce. V areálu zámku se také nachází konventní kostel Nanebevzetí P. Marie, nejstarší základní škola v regionu, muzeum místního hasičského sboru, pro odpočinek kavárna a čajovna.        

J. Dočekal

(http://www.atlasceska.cz/kraj-vysocina/zamek-zdar-nad-sazavou/)    

Kostely a kaple – 6. část

Kostely a kaple – 6. část

V našem Putování se nyní podíváme na stavby, které jsou od nepaměti v každé obci dominantní, díky svým věžím většinou zdaleka viditelné, svým významem to byly nejdůležitější stavby v obci – kostely a kaple.                                                                            

Kaple svatého Floriána v Bukové.

V nížkovské farní kronice čteme, že roku 1885 „postavili sobě občané bukovští novou kapličku; bývalať sice na tom místě, co nová stojí, již kaplička, kteráž ale sotva několik lidí pojmouti mohla. Přičiněním starosty Josefa Havlíčka, rolníka v Bukové č. 19, započala práce v červenci r. 1885 a stavba v měsíci srpnu dokonána.“

Jak stará byla původní kaplička, o tom bohužel nic bližšího nevíme. Novou kapli po dokončení vysvětil dne 23. srpna 1885 biskupský vikář František Knob. V neděli 5. června 1910, jak dosvědčuje nížkovská obecní kronika, byla bukovská kaple znovu vysvěcena, pravděpodobně po nějaké větší opravě nebo přestavbě.
Původní zvon byl z kaple sundán a zabaven během první světové války. Byl poměrně starý, nesl letopočet 1766. Bukovští ho nahradili jiným, ten ale skončil podobně ve druhé světové válce. V roce 1948 občané uspořádali sbírku na nový zvon, který byl posvěcen o rok později. Po slavnostním svěcení následovala taneční zábava, jejíž výtěžek byl použit na opravu kaple a doplnění vnitřního inventáře. Dnes kapli vlastní a udržuje obec Nížkov, poslední větší opravu obec zahájila v srpnu 2010. Místní věřící svoji kapli využívají k májovým pobožnostem, příležitostně se zde slouží mše svatá.

Kaple Panny Marie v Poděšíně.

V roce 1708 byla v Poděšíně zřízena jednoduchá zvonička z rozdvojeného stromu, na který byl zavěšen zvonek.

Roku 1874 byla zvonička zrušena a na jejím místě byla postavena kaple. O tom, jak tehdy kaple vypadala, jestli se nějak lišila od té dnešní, nevíme nic bližšího.
V roce 1896 proběhla oprava kaple. Není známo, jestli byla jen opravena nebo přestavěna. Roku 1942 došlo k pokusu o rozšíření kapličky. Občané za tím účelem vytvořili zvláštní výbor, ale jejich snaha skončila neúspěšně.

Původní zvon byl z kaple sundán a zabaven během první světové války. Byl nahrazen jiným, železným, který měl ale horší zvuk. V roce 1970 obec pořídila nový zvon s nápisem „Zdrávas Maria. L. P. 1970 věnují občané z Poděšína.“ Zvon byl ulit v Martinicích u Velkého Meziříčí, potřebný kov si občané museli sehnat sami.

Zatím poslední větší oprava kaple, spojená s výměnou celé střechy, se uskutečnila roku 1994. Nová střecha byla pokryta měděným plechem a špičatou báň věžičky nahradila báň cibulovitého tvaru. O pět let později byla do kaple zavedena elektřina a od roku 2002 má kaple elektrický pohon zvonu s časovým spínačem. Zvoní se denně v 6, 12 a 18 hodin.

V poděšínské kapli se konají každoročně májové pobožnosti, příležitostně je zde sloužena také mše svatá.

Zpracováno podle článku Z. Jaroše ve Zpravodaji obce Poděšín (číslo 2/2005).

Kaple Panny Marie v Rosičce.

Když byl za první světové války zabaven v Rosičce zvon, zjistilo se, že je na něm letopočet 1802. Můžeme tedy předpokládat, že už na počátku 19. století byla v obci alespoň jednoduchá zvonice. Z jakého roku pochází kaple, kterou můžeme v Rosičce vidět dnes, nevíme. Podle odhadu památkářů byla postavena někdy v polovině 19. století.
V knize Zvoničky na moravském Horácku od J. F. Svobody je otištěna kresba této kapličky z roku 1899 – už tehdy vypadala podobně jako dnes, jen střecha byla ještě pokrytá šindelem.
Před vchodem do kaple stojí kamenný kříž s letopočtem 1834.
Dnes je vlastníkem kaple obec Rosička, která tuto pěknou lidovou stavbu nedávno opravila. Farnost kapli příležitostně využívá.

Kaple Navštívení Panny Marie v Sirákově.

Kaple v Sirákově připomíná požár, k němuž v obci došlo v září 1874. Tehdy vyhořela téměř celá vesnice s výjimkou školy a dvou chalup. V domě č. 31 zahynulo osm lidí, kromě jiných tehdejší starosta obce, jeho matka, bratr a švagrová.

O postavení kaple se ve vsi uvažovalo už dřív. Nyní se ale tohoto záměru chopili pozůstalí po obětech požáru – vdova po starostovi Kateřina Musilová a její rodiče František a Anežka Bečkovi. Vymohli povolení ke stavbě kaple a zavázali se, že ji vystaví na vlastní náklad a odevzdají obci.

Stavba začala v roce 1880. Říká se, že do ní výrazně zasáhl nížkovský kněz, který prosazoval, aby se místo obvyklé malé kapličky postavila kaple větší. Farnost také zajistila zhotovení sochy Panny Marie u řezbáře v Grödenu v Tyrolsku. O oltář a další vnitřní vybavení se postarali manželé Bečkovi. Do oltáře byl uložen kámen s ostatky sv. Firma a sv. Teodory. Věž vysokou 24 metrů dala postavit obec. Hotová kaple byla vysvěcena 22. října 1882 za účasti mnoha kněží z okolí.

Původní zvony byly zabaveny během první světové války, o další zvony kaple přišla ve druhé světové válce. Nyní jsou na věži dva zvony. Starší z nich pukl při požáru obce v roce 1923, kdy se báň věže zřítila, a následně byl znovu svařen. Druhý zvon, umíráček, byl pořízen roku 1970.

Obec kapli průběžně opravuje – naposledy v roce 2008, kdy byla kaple uvnitř vymalovaná a vchod byl opatřen mříží.

Zpočátku se v kapli sloužila mše svatá jen několikrát do roka. Od roku 1970 začal do Sirákova dojíždět kněz z Nížkova každou neděli. Pravidelné nedělní bohoslužby jsou v Sirákově dosud a počet účastníků se pohybuje kolem padesáti.

Kaple Panny Marie ve Špinově.

Na staré katastrální mapě z roku 1837 je v obci Špinov zakreslena jediná církevní stavba – jednoduchá boží muka uprostřed obce. Není známo, kdy a za jakých okolností byla postavena kaple, která ve Špinově stojí dnes. Víme, že zvon, který byl z kaple sundán během první světové války, nesl letopočet 1895 – možná to něco vypovídá i o stáří celé stavby. Uvnitř kapličky, která je pěknou ukázkou lidové architektury, visí obraz Panny Marie Bolestné.

Kaple je udržovaná obcí Nížkov a příležitostně slouží věřícím.

Kostel svatého Mikuláše v Nížkově

Se stavbou dnešního farního kostela v Nížkově začali asi už cisterciáčtí mniši, když zde ve 30. letech 13. století zakládali klášter. Dokazují to některé pozdně románské prvky v presbytáři, který je společně se sakristií nejstarší částí kostela. Původně mělo jít zřejmě o chrám konventní neboli klášterní. Sakristie, která má dost neobvyklý tvar, byla asi zamýšlená jako kaple v boční chrámové lodi.

Kolem roku 1239 mniši z Nížkova odešli. Nestihli dostavět ani presbytář, ale nedokončený kostel přesto v nějaké podobě přetrval a sloužil svému účelu. Svědčí o tom Kronika kláštera žďárského, ve které se píše:

„Sed tamen ecclesia Nicolai mansit ibidem per longum tempus, in Nyscow postea dicta.“ („Svatého Mikuláše však chrám tam přece jen zůstal po celý dlouhý čas a místo Nížkovem zve se.“)

Po roce 1485 byl kostelík přestavěn. Z té doby pochází pozdně gotická žebrová klenba v presbytáři. Kostel už měl také věž, zatím jen dvoupatrovou (třetí patro bylo pravděpodobně dřevěné).
Největší stavební zásah přišel v roce 1753. Ke gotickému presbytáři byla přistavěna barokní chrámová loď. Zároveň byla zazděna původní gotická okna v presbytáři a nahrazena novými. Věž byla zvýšena o třetí patro. Celou stavbu uskutečnil na vlastní náklady polenský děkan Petr Florian. Kostel tak získal svou dnešní velikost a podobu.

Současný hlavní oltář sv. Mikuláše pochází z roku 1877, postranní sochy sv. Petra a Pavla jsou starší. Uprostřed presbytáře každého zaujme velký kříž zavěšený nad obětním stolem. Byl sem umístěn v 70. letech 20. století. Vedle vchodu do sakristie stojí barokní kazatelna.V chrámové lodi se nachází boční oltáře Panny Marie a sv. Václava. Ve své dnešní podobě jsou z let 1870 a 1873. Vedle oltáře sv. Václava je umístěna renesanční křtitelnice z doby kolem roku 1600. Pravděpodobně v ní křtili také protestanté, kteří kostel užívali v předbělohorském období. Na severní straně kostela, kde dříve byly nepoužívané boční dveře, vznikl v roce 1930 malý oltář sv. Terezie. Pod kůrem se nachází oltář Božího hrobu z roku 1972. Jeho dřevěná konstrukce potažená pytlovinou vytváří dojem skalní hrobky.
Kůr je vybaven varhanami vyrobenými v roce 1852 pražským varhanářem Janem Viktorou.
Nejstarší ze zvonů na kostelní věži nese letopočet 1614. Jako jediný přečkal obě světové války, ve kterých bylo několik dalších zvonů zabaveno. Roku 1992 byly pořízeny dva nové zvony. Nížkovský kostel zůstává i po staletích živým centrem farnosti. Denně se v něm slouží mše svatá.

Zdroj: http://www.farnost-nizkov.cz    

Dnes se podíváme na nejvýznamnější památku v našem okolí – kostel na Zelené hoře ve Žďáře nad Sázavou, památku UNESCO.

Kostel svatého Jana Nepomuckého (Žďár nad Sázavou)

Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou patří mezi nejvýznamnější stavby barokního stavitele Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO.

Kostel

Historie

Kostel byl postaven ve slohu barokní gotiky. Stavba poutního kostela probíhala v letech 1719–1722 na náklad opata zdejšího cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého, jako mocného patrona a světce. V době vzniku stál na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuku, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši. Do nedávné doby byla stavba obklopena vysokým borovým lesem, který však byl odstraněn, aby bylo na kostel, tak jako původně, vidět i z velké dálky.

Celkový pohled na areál

Popis

Ústřední kostel i jej obklopující ambit jsou jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Tvarosloví stavby je velmi minimalistické a nesmírně účinné. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla tři, pět, sedm, dvanáct atp. Na Zelené hoře je to vedle čísla pět ještě číslo tři, které je poukazem na Boží trojici, a potom ve formě hvězd číslo šest, které je zase odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi.

Hlavní oltář

Hlavní oltář

Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kopulí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Hovoří se proto o „sakrálním světle“. Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční „ochozové“ části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou, která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající, má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého.

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725–1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se žel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna (Thény byl Braunovým tovaryšem) zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval.

Pohled na kostel od příchozí cesty

Kolem kostela byl pak vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby i pro ochranu poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci.

17. července 1784 kostel vyhořel a reálně hrozilo jeho zničení. Naštěstí se podařilo péčí místních obyvatel a především péčí P. Matěje Sychry (1776–1830) areál zastřešit a tím byl zachráněn pro budoucí generace. Povolení obnovit kostel bylo uděleno guberniem v roce 1792 s podmínkou, že kostel nebude již poutní a že sem bude přemístěn žďárský hřbitov. Na tomto hřbitově se dnes již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/