Obec Poděšín za 2. světové války

[disable_gallery]

Obec Poděšín za 2. světové války

 

Autor:           Libuše Dočekalová

 

 

Anotace

Seminární práce se týká průběhu druhé světové války malé obce Poděšín na Vysočině. Seznámí čtenáře podrobně se změnami, které Němci po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava zavedli, mezi které patřilo například zavedení řízeného zásobování a s tím související zavedení odběrních lístků na oděvy a potraviny. Dále vysvětluje, jaká byla v této době ekonomická situace v obci a uvádí i pár informací o poděšínské škole a školství samotném v tehdejší době.

Též informuje o osudu dvou mladých obyvatel Poděšína, kteří museli spolu s dalšími občany narozenými roku 1924 odejít pracovat do Německa či Rakouska do válečného průmyslu. Čtenáři se mohou dočíst i o pobytu německých uprchlíků v obci.

Seminární práce zároveň uveřejňuje autentické vypravování o zážitcích s Němci, kteří museli v obci po vyhlášení všeobecné pracovní povinnosti po skončení války pracovat, a také s Rudou armádou, která obcí procházela a dokonce v ní i několik nocí přenocovala, a to pár dní po kapitulaci Německa, než se vojáci navrátili domů.

 

Úvod

Vybrala jsem si téma „Druhá světová válka v naší obci“, protože se mě toto téma se mě svým způsobem dotýká, jelikož jde o dějiny obce, ve které jsem se narodila a ve které celý svůj život žiji. Využila jsem vzpomínek mého dědečka, kterému v roce, kdy začala 2. světová válka a kdy se naše země dostala pod nadvládu Němců, bylo 18 let – tedy přesně tolik, kolik je mně nyní. Mohla jsem se tedy i zamyslet nad propastnou rozdílností našich životů v těchto letech, které dělí přesně 72 let, což není zase tolik. V dnešní moderní době si jistě nedovedeme pořádně představit, že bychom žili jako lidé před několika desítky lety, neměli nákupní centra a supermarkety narvané k prasknutí zbožím, ale dostávali bychom malý příděl oděvů i potravin, a to pouze chleba, masa a mléka, nebo že by nás autobus či prostředky městské hromadné dopravy nedovezly přímo ke škole či do práce, ale že bychom i v tom největším mrazu museli chodit dlouhé kilometry pěšky. Proto by si měl člověk dnešního svobodného světa vážit, ale neměl by ani zapomínat na strasti našich předků, o kterých bych se chtěla ve své seminární práci zmínit.

Tato práce pojednává o životě necelých čtyř set obyvatel malé vesničky Poděšín na Žďársku (kraj Vysočina) v letech 1939-1945, v nichž se naše země stala protektorátem Čechy a Morava a kdy probíhala druhá světová válka.

Informací o obci Poděšín z těchto let, ale i z let dřívějších, existuje docela dost, ať už ve vzpomínkách lidí, kteří si sami tímto obdobím prošli, ve vzpomínkách jejich dětí a vnoučat, ale i v písemné podobě. Mě osobně se do rukou dostaly všechny existující písemné prameny, která naše obec vlastní, tedy kronika – Pamětní kniha obce Poděšín, a dvě kroniky školní – jedna z nich, díl 3., končí začátkem války, na ní navazuje díl 4. Kdokoliv si může naprosto přesné znění Pamětní knihy přečíst na internetových stránkách obce Poděšín či ve Zpravodaji obci Poděšín, v jehož každém čísle se část kroniky objevuje. Obecní zpravodaj se také stal zdrojem, ze kterého jsem převzala článek, ve kterém pamětník obce Poděšín vypravuje o svém nasazení do válečného průmyslu.

Tyto tři knihy se staly zdrojem mého čerpání informací potřebných k sepsání seminární práce. Rozhodla jsem se také navštívit náš okresní archív ve Žďáře nad Sázavou. Zde mi ale byly nabídnuty dvě kopie a jeden originál těch kronik, které jsem měla doma půjčené od pana starosty. Ostatní písemnosti, které jsem si zde přečetla, byly osobního charakteru a zabývaly se např. schůzemi národního výboru nebo pozemky a majetky občanů, obecné informace z průběhu války se odtud tedy čerpat nedaly. Nejcennějším pramenem pro mě ale bylo vyprávění a zkušenosti mého dědy, který si válkou v mladém věku sám prošel.

Informace ze zdrojů jsem se snažila seřadit chronologicky a čerpala jsem z jednotlivých zdrojů tak, aby do sebe vše zapadalo a aby informace z jednoho zdroje byla následně rozvinuta zdrojem dalším, chtěla jsem tak dostat do detailů. To znamená, že jsem si něco přečetla v kronice, a následně jsem si toto období vyhledala i ve dvou kronikách dalších, abych zjistila, zda se něco nepíše i v nich, a abych tomu ještě lépe porozuměla a dozvěděla se ještě více informací, nechala jsem si to vysvětlit od dědy. Jednotlivé kapitoly jsou seřazeny tedy tak, aby nám vyložily průběh války v Poděšíně od počátku až do konce.

Seminární práce je členěna na šest kapitol. I když se práce týká války, shledala jsem, že musím ještě zakomponovat i vznik Protektorátu Čechy a Morava. Tato událost měla rozsáhlé důsledky pro naši obec i celou zemi, nemohla jsem ji tedy opomenout. Tomuto tématu se věnuji tedy v kapitole první, kde následně přecházím k počátkům války samotné. V kapitole druhé jsem se snažila přiblížit, jaké důsledky měly změny v letech 1939-1940 pro naše obyvatele, co všechno se muselo změnit a s čím vším se museli smířit, a soustředila jsem se zde také na školství. V kapitole další, třetí, jsem se zaměřila na život obyvatel Poděšína ve válečných letech od roku 1940 až do začátku roku 1945. Kapitolu čtvrtou představuje pouze vyprávění mého dědy o své sestře, která spolu s dalšími občany musela opustit domov a nastoupit do práce do Německa. V kapitole páté se zabývám událostmi z roku 1945 a jsou zde popsány zážitky s Němci i s Rudou armádou. Kapitola poslední krátce informuje o tom, co se zde dělo těsně po válce.

Mým vlastním cílem této práce bylo dozvědět se co nejvíce informací o historii naší obci, životních podmínkách a průběhu 2. sv. války tam, kde nyní žiji, a o lidech, kteří jsou mými předky, a tyto informace poskytnou veřejnosti. Samozřejmě jsem si chtěla naše kroniky jednou přečíst, teď se mi tedy naskytla možnost si je na celý půlrok půjčit a důkladně si je pročíst. Práce by také měla vést k zamyšlení se nad minulostí a nad podmínkami, ve kterých byli naši předci za druhé světové války nuceni žít.


Důsledky Protektorátu a války pro občany obce

Samotné druhé světové válce předcházelo vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, které přineslo do naší obce spoustu změn a znamenalo konec svobodného Československého státu trvajícího pouhých 21 let. Občané obce se tuto skutečnost dozvěděli z ranního rozhlasu ve středu dne 15. března 1939. „V obci panoval nevýslovný smutek, neboť se nevědělo, jak bude dál, ale jinak byl klid a žádné nepokoje.“ 1) Pár dní po této události do obce na motocyklu přijeli 3 němečtí vojáci. Na obecním úřadě se jeden z nich, jenž uměl česky, zajímal o to, zda je v obci klid. 2)

Kolem 20. března nastalo horečné nakupování látek a bot. Nikdo totiž nevěděl, zda kvůli protektorátu nebude vše dražší, či zda vůbec bude vše k dostání – existovala i obava z toho, že Němci z protektorátu všechno zboží odvezou. Ovšem ne každý měl dost peněz, aby si mohl pořídit, co chtěl. Důsledkem toho lidé závistivě pozorovali, kolik si kdo nese bot a balíků s látkami. Nikdo si už nechtěl peníze ukládat, naopak lidé chtěli své úspory vybrat, ale bylo nařízeno, že peněžním ústavem nesmí být vyplaceno více než 500 K týdně. Tato nakupovací horečka trvala až do léta. Lidé již pociťovali nedostatek textilií a obchodníci říkali: „Ještě jednou bude jeden takový frmol a pak nebude nic.“ 3) Nebyla to tak docela pravda, skupování všeho možného začalo až později. 4)

Když byla 1. září 1939 vyhlášena válka, občané se rychle zásobovali vším, co bylo k dostání, v obci tedy vypukla další nakupovací horečka. Nikdy nešla na odbyt tak dobře jízdní kola, hospodářské stroje, mýdla, látky, nitě, petrolej a potraviny všeho druhu. Před obchody čekaly přímo fronty lidí. Aby v nich ale přece jenom něco zůstalo, bylo vyhlášeno, stejně jako roku 1937, že obchodník s textilem může prodat pouze 60% z denního výtěžku. Pokud si tedy někdo denně vydělal 600 K, mohl nyní prodat zboží pouze do 400 K. 5)

Dne 2. října začalo být zásobování řízeno. Zavedly se lístky na potraviny a dostávaly se vždy na 4 týdny dopředu. Lístky se dostávaly na maso, vejce, brambory, tuky, chléb, mouku a na mléko. Rozlišoval se také věk a děti dostávaly méně. Lístek vypadal tak, že měl razítko obecního úřadu a vyplněné jméno a bydliště majitele. Příděl na jednu osobu byl ale velice malý a lidem přidělená strava většinou nestačila. „Lidé, kteří doma sami hospodařili, tak jako my, neměli na žádné lístky nárok a byli samozásobiteli. Měli jsme ale také určeno, kolik smíme čeho na osobu mít. Proto jsme museli větší část obilí a poraženého dobytka odevzdávat do výkupního podniku, který sídlil v Polné. Povolené množství obilí pokrylo ale pouze polovinu spotřeby naší rodiny, proto jsme si další polovinu museli tajně schovávat do plechových soudků, které jsme zakopali do země, nebo do truhly po babičce, která byla zakopaná v zemi ve včelíně. A mletí se pak provádělo načerno – bez souhlasu starosty, kterého bylo vždy třeba.“ 6) Nejhůře na tom byli lidé z města, kteří tuto možnost neměli. Proto občas načerno skupovali obilí na vesnicích za velmi vysoké ceny. 7) 8)

Současně byly také zavedeny lístky na mýdlo a od 15. prosince i lístky na oděv s platností do 31.10.1940. Každý kus oděvu měl několik bodů – např. ženský kapesník 1 bod, pánský kapesník 2 body, župan 25 bodů, sukně 20 bodů, košile také 20 bodů, svetr 30 bodů, pánský oblek 60 bodů, ženský kostým 45 bodů. Každý si mohl koupit, co chtěl, ale musel se vejít do počtu bodů, které mu byly přiděleny. 9)


Přizpůsobování se novým  poměrům v roce 1939/1940

Kromě toho, že si lidé museli zvykat na pevný příděl potravin, oblečení, i hygienických potřeb, existovala ještě další nařízení, kterým se musela naše obec přizpůsobit. Všechny vyhlášky a nařízení byly dvojjazyčné s německým textem na prvním místě. Obec dostala i nové, dvojjazyčné razítko. 10)

Po vypuknutí války bylo rozhlasem a později úředně nařízeno ihned zatemnit. Veřejné osvětlení se vypnulo a z oken obyvatel Poděšína nesměl proniknout ani paprsek světla, a to z toho důvodu, aby se nepřátelští letci nemohli orientovat a neházeli bomby. Ne každý měl rolety, a tak někteří lidé museli na okna přilepit silný černý papír. Za porušení této vyhlášky se ukládaly velké tresty, proto se nestalo, že by nějaký náš občan někdy neuposlechl. Po poražení Polska v září nebylo zatemňování už tolik potřebné, ale v případě hlášeného náletu se muselo ihned zhasnout. 11)

Dne 20.dubna 1939, necelý měsíc po vyhlášení Protektorátu, bylo obci nařízeno vyvěsit na škole a na obecním úřadě vlajku bývalého Československa na počest oslav 50 let Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. Od 3. do 10. října v Poděšíně poprvé visela vlajka s hákovým křížem, spolu s bývalou vlajkou ČSR, a to na počest pádu Varšavy a vítězství Německa nad Polskem. Obdobným vyvěšením vlajek se oslavovaly 51. narozeniny Adolfa Hitlera, dobytí Belgie a Holandska v červu 1940 nebo pád Paříže a Norska, též v červnu 1940. 12)

Další změna, která občany potkala, bylo to, že Poděšín po úpravě zemských hranic již nepatřil pod okres Německý Brod a zemi Čechy, ale 1. listopadu 1940 připadl okresu Jihlava a zemi Morava. V této době obec čítala 372 obyvatel (což je asi o 120 více než dnes, pozn. autora). V nejbližší obci Nížkov vznikla četnická stanice, jíž byly přiděleni 4 četníci, takže to bylo pro obyvatele výhodnější než chodit do vzdálenější Polné.  13)

V Poděšíně nadále fungovala obecná škola, kterou navštěvovalo 80 žáků. Mohli zde chodit 8 let do obecné školy, a nebo po 5 letech mohli odejít do měšťanské školy v Polné a od roku 1940 i do Nížkova, která měla lepší úroveň než škola obecná, a tam ty tři zbývající roky dokončit školní docházku. Nejbližší střední škola byla až v tehdejším  Německém Brodě. Na začátku školního roku 1940/1941 byla v naší škole zavedena nepovinná němčina, na kterou se přihlásili všichni žáci kromě dvou – většinou se ze strachu z Němců neodvážili nepřihlásit. Ale již od pololetí tohoto roku se stala povinnou. Povinně se také děti učily nazpaměť německou hymnu. Učitel musel navštěvovat každý čtvrtek jazykový kurs němčiny v Polné . Po absolvování kurzu měli povinnost skládat zkoušku z jazyka německého, která se konala 6. října 1942 v Polné. Pokud by tak některý učitel neučinil, hrozilo mu propuštění ze zaměstnání.14) 15)

„Dne 20. dubna 1941 slavil Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler 52. narozeniny. Jelikož toho dne byla neděle, školní slavnost se konala o den dříve. Učitel žákům poděšínské školy vyložil životopis A. Hitlera, práci a boj v NSDAP a velký význam tohoto znamenitého státníka.“ 16) „O Hitlerovi se zde píše jako o znamenitém státníkovi – to proto, že autor měl strach o něm napsat něco špatného, aby ho za to nestihl nějaký trest, což bylo v této době velice časté.“ 17)

Poděšínská knihovna byla podrobena revizi okresním sborem z Polné, ale nebyla vyloučena žádná kniha. Ze školy ale bylo vyloučeno několik obrazů a knih. Také všichni, kdo vlastnili nějakou zbraň, ji museli odevzdat na četnickou stanici. Po nějaké době jim byly myslivecké pušky navráceny při předložení zbrojního a honebního lístku. 18)

Podle německého způsobu se měla na českém území stavět dálnice z Prahy do Brna a měla vést těsně kolem Poděšína. Šířka se odhadovala na 22 metrů a více.V březnu roku 1939 úřední komise vyznačila směr pomocí bílo-červených kolíků se žlutým praporkem. Poděšínští rolníci, kterým dálniční vyznačení protínalo pole, neměli radost, protože nechtěli přijít o své pozemky. Definitivní vyměření se ale udělalo kolem Jihlavy a proto si hospodáři oddechli. 19)


Průběh válečných let v obci Poděšín

Život v obci plynul pořád dál, řízené hospodářství bylo stále v činnosti, obyvatelům byly nadále rozdávány lístky na potraviny, oblečení i uhlí.

Češi, a tím pádem ani obyvatelé Poděšína, nebyli do vojenské služby vůbec povolaní, výjimku tvořil Leopold Braun, jehož otec pocházel z Horních Rakous. Jako příslušník Říše musel k odvodu,  i přesto, že žil a pracoval v Poděšíně – měl zde dostat domovské právo, ale úřady ještě nestihly tuto záležitost vyřídit. 20)

Dne 1. července 1942 byla v obci Poděšín založena první mateřská škola. Ihned do ní nastoupilo 35 dětí. V sobotu 14. března 1942 zde proběhla oslava třetího výročí Protektorátu Čechy a Morava. Učitel přečetl úředně dodaný projev k tomuto dni. Slavily se zde i 53. narozeniny Adolfa Hitlera. 21)

Po smrti zatupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jenž zemřel dne 4. června 1942, 7 dní po atentátu, byly ihned všude vyvěšeny smuteční vlajky a na obecním úřadě byly vyloženy kondulační listiny k podpisu občanů, které se pak zaslaly říšským úřadům. Aby byla česká mládež vychovávána po vzoru té německé, bylo v sousední obci Nížkov zavedeno dne 20. dubna 1944 Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. „Kuratorium bylo zaměřeno na rozvoj sportovních aktivit, děti se např. účastnily různých soutěží, ale opravdovým cílem byla převýchova české mládeže podle nacistické ideologie.“ 22)  Kuratorium navštěvovaly i poděšínské děti ve věku od 10 do 18 let. Jednou týdně musely povinně docházet, trávily zde dvě hodiny a byly vychovávány ve zdatné lidi po stránce tělesné i duševní – tzn. k věrnosti k Říši. 23)  24)

Děti nadále navštěvovaly poděšínskou obecnou školu, ve školním roce 1944/1945 jich bylo přesně 51. To, že už pět let probíhá válka, se roku 1944 odrazilo právě na škole. Žáci měli nedostatek všech školních pomůcek, hlavně sešitů, per a knih. Čtyři velmi chudé děti vše dostávaly zdarma, ostatní se na koupi školních potřeb musely podílet.

22. ledna 1945 dokonce přijeli dva členové Schutzpolicie s velkými saněmi a zabavili zásoby uhlí, celých 9 metráků, a odvezli je do Polné na své skladiště. Ve škole se nesmělo topit, nebylo ale ani čím. Proto byli žáci zváni denně v 9 hodin ráno do školy, kde dostali domácí úkoly a pracovali samostatně doma. 25)

Osudy obyvatel obce Poděšín

Dočekalová Věra

„Český odboj zaplatil za atentát na Heydricha velmi vysokou cenu. Novým protektorem byl ustanoven Kurt Max Franz Daluege, který pokračoval v teroru proti Čechům. Byla vyhlášena pracovní povinnost všech osob od 18 do 50 let. Nejvíce to odnesl ročník 1924. Všichni, kteří se tohoto roku narodili, museli odejít do Německa, kde začali pracovat ve zbrojním průmyslu. Vše pramenilo z toho, že mladí Němci bojovali na frontách a práci neměl kdo zastat. Říkalo se, že tento ročník prodal Hácha Hitlerovi.

Smůlu měla i moje sestra Věra Dočekalová, která se v tomto roce narodila. Jednoho dne dostala povolací lístek a musela se dostavit do Jihlavy na úřad práce, kde se vše domluvilo.

Nastoupila do továrny na zbraně až do Ulmu. Spolu s ní bylo v Německu nasazeno kolem půl milionu českých občanů do již zmíněného zbrojního průmyslu, obyvatelé Poděšína byli rozmístni v různých městech, či se dokonce dostali až do Rakouska.

Jelikož i v Německu byly příděly potravin čím dál menší, posílali jsme Věře bochníky chleba. Ten jsme vždy zabalili do pytle,  navrch jsme přišili bílý čtverec látky s adresou. Bochník jsem pak vždy odvezl na kole do Polné na nádraží, kde přijímali balíky a posílali je vlakem na určené místo. Musím podotknout, že se nikdy nic neztratilo a každý bochník byl dopraven Věře do Ulmu.

Když byla továrna, ve které holky pracovaly, zničena při náletech, tak se jim podařilo utéci. Ale na hranicích je němečtí četníci chytili a musely pracovat tam. Když byly propuštěny na dovolenou domů, předstíraly, že jsou nemocné, aby se tam už nemusely vrátit.

Když měl přijít lékař Šafařík z Polné na kontrolu, ulehla Věra vždy do postele a na čele měla obklad. On však věděl, o co jde, a říkal našim rodičům, ať ji  s tím netrápíme. Všichni, kdo museli v Německu zůstat, byli propuštěni až po skončení druhé světové války.“ 26)


Sláma Jan

„O tom že budu totálně nasazen, jsem se dozvěděl 14. března 1944 povolávacím rozkazem pracovního úřadu v Jihlavě. Totálně nasazen jsem byl již od 15. března 1944, to je den po tom, co jsem se to dozvěděl. Z Poděšína jsme do Polné jeli koňským povozem, z Polné do Jihlavy vlakem. V Jihlavě nás na nádraží dali dohromady a jeli jsme dále vlakem do Vídně.

Ve Vídni jsme bydleli v dřevěných lágrech, ale dalo se to vydržet. S námi zde byli také Rusové, Italové, Chorvati a Poláci. Naše firma ve Vídni vyráběla ozubená kolečka do leteckých pump. V pracovním týdnu jsme pracovali 10 hodin denně a v sobotu pouze dopoledne. Jedině v neděli jsme měli volno. Strava v lágru byla docela dobrá, protože nám vařily nejvíce Češky a Chorvatky, ale bylo jí málo, a proto jsem každý týden dostával balík z domova a když nepřišel, byl hlad. V továrně to bylo horší, stravy bylo nejen málo, ale i horší kvalita.

S vojskem jsme téměř nepřišli do styku, ale vídeňské obyvatelstvo s námi vycházelo dobře. Vídeň byla také bombardována. Měli jsme kryt u fabriky, ale byl zatopený vodou, a tak jsme se měli schovávat v sousedním pivovarském sklepě. Ale když došlo k náletu, tak jsme z fabriky utíkali přes hřbitov do Vídeňského lesa a tam jsme se schovali. A jak jsme později zjistili, tak jsme dělali dobře, protože při jednom náletu byl zasažen nejen pivovarský sklep, ale i celé okolí. Když jsme se vrátili, bylo všude dosti mrtvých a raněných nejen nasazených, ale hlavně domorodých obyvatel. Ve sklepě, kde jsme měli být schováni, byla zasažena česká děvčata a převezena do nemocnice.

Osvobození jsem se dočkal až doma, protože jsem z lágru utekl. Návrat domů nebyl slavný, protože jsem utekl kolem 15. března 1945. Místo abych šel kopat zákopy, tak jsem v Brně sedl do vlaku a jel jsem domů.„27)

 

 

 

Události z roku 1945

Když Rudá armáda vnikala stále více blíž k Čechům, dostali němečtí obyvatelé Moravy strach a prchali z východního českého pohraničí, jak jen mohli. „Němečtí obyvatelé měli strach z Rusů a chtěli se dobrovolně dostat do zajetí americké armády, protože Rusové nebyli tak civilizovaní a byli primitivnější než Američané a lidé se jich obávali více.“ 28)  A tak naložili vozy, zapřáhli je za koně a odjeli. 29)

Dne 11. dubna 1945 přijel do Poděšína transport dvanácti vozů se 70 německými uprchlíky. Bylo zakázáno jim říkat uprchlíci, mělo se jim říkat „národní hosté“. Tito lidé se v mnoha případech chovali velmi sebevědomě, až drze. V bytech českých obyvatel si dělali velké pohodlí, vypůjčovali si věci, které leckdy ani nevraceli, a proto se na ně nikdo netěšil. Obě třídy ve škole v Poděšíně se musely vyklidit, stejně jako učitelský byt, a byli zde ubytováni naši „hosté“. Na podlahu se naskládala sláma, ve třídě byl k dispozici i sporák. Majitelé lesů museli dodávat dříví. Mimo školní budovu bydlely dvě rodiny v č.p. 29. Pár dní zde pobyli, ale 25. dubna odjeli, jejich cílem bylo okolí Plzně, kde se chtěli vzdát Američanům, a navíc, ruská vojska se již blížila k Brnu.  30)

„Druhá světová válka stále pokračovala, Američané postupovali od západu a Rusové od východu. U nás v Čechách měla být konečná stanice obou front. Všichni jsme měli strach, že se boje dostanou až do naší vesnice, tak jsme vykopali v lese velkou jámu, kde bychom se ukryli, když by měla přijít fronta. Měli jsme ale štěstí, protože než se stihly fronty posunout, byl uzavřen mír a podepsána kapitulace.“ 31)

Dne 10. května 1945, tedy dva dny po kapitulaci Německa, se po 8 hodině ráno po Poděšíně rozkřiklo, že se do obce blíží Rudá armáda, která měla namířeno do Polné. „Tento den bylo také osvobozeno Rudou armádou naše pozdější okresní město Žďár nad Sázavou.“ 32) Lidé začali ruské vojáky s nadšením vítat, mávali kloubouky, šátky a květinami a poskytovali jim občerstvení. Rusové se ptali po Němcích, a když se dozvěděli, že někteří uprchli směrem na Nížkov, část Rudoarmějců je začala pronásledovat. Tito Rusové v Poděšíně párkrát  přenocovali. „Rusové nám sebrali jedno hříbě, stejně jako ještě dalším rodinám, a už jsme ho nikdy neviděli. Několikrát také přišli k nám domů, že chtějí usmažit vejce. Donesli si několik láhví kořalky, usadili se v kuchyni a strávili zde celé odpoledne.“ 33) 13. května se tito vojáci vrátili domů, ale stále přes Poděšín projížděla sovětská i rumunská vojska. Lidé jim museli dodávat seno a kupovali zde vejce. Ale i to po čase ustalo. 34)

„Chvíli po skončení války byla pro všechny Němce vyhlášena pracovní povinnost, a tak byli do rodin, které to potřebovaly, posíláni na práci. My jsme také doma jednoho měli. Byl to sudetský němec a uměl česky. Pracoval u nás pouze několik týdnů a po jeho odvolání jsme dostali jiného, staršího. Byl to zahradník, který už česky neuměl. Vůbec nechtěl jezdit s koňmi, takže pomáhal jen ve chlévě. Když jsme se ho jednou zeptali, jaké je jeho povolání, říkal, že pracuje jako „caradník“, což vzešlo z toho, že „z“ se v němčině čte jako „c“ a „h“ se nečte. Na zahradě nám vysadil keř, který nám tam roste dodnes a připomíná nám toto období.“ 35)


Poválečný Poděšín

„Po skončení války se životy občanů vymanily z nadvlády Němců a dostaly se pod sovětskou sféru vlivu. V Čechách i v naší obci nadále zůstalo zachováno řízené zásobování a lidé dostávali lístky na potraviny i na látky.“ 36)

Dne 10. června ve 13 hodin se konala schůze občanů obce Poděšín u kapličky, na kterou byli pozváni muži i ženy od 15 let. Jednalo se o volbě předsedy, místopředsedy a členů Národního výboru, jimiž mohl být zvolen každý občan od 18 let. Do Národního výboru bylo zvoleno 12 členů, předsedou se stal rolník Jaroslav Dočekal, č.p. 9, prvním místopředsedou též rolník, Bohuslav Pařízek, č.p. 23, druhým místopředsedou byl Bedřich Borský, učitel z č.p. 45, a třetím místopředsedou byl zvolen František Flesar, syn rolníka pocházející z č.p. 13. Občané také ustanovili komisi pro chov dobytka, finanční komisi, mléčnou komisi, zemědělskou a školskou komisi. 37)

Dne 22. července 1945 byla v Poděšíně vykonána sbírka na obce Lidice a Ležáky, které byly Němci vypáleny a rozbořeny. Sbírka vynesla 5 600 Kč. 38)


Závěr

Na závěr mé práce bych chtěla říci, že doufám, že se mi podařilo napsat zajímavou práci, která všem čtenářům přinesla nějaké nové historické poznatky a pomohla utvořit přesný a nezkreslený obrázek o nelehkém životě lidí na vesnici za druhé světové války, a to i těm, kteří o obci Poděšín nikdy neslyšeli. Všichni si určitě představí, co znamená a obnáší protektorát Čechy a Morava, ale snažila jsem se do práce zakomponovat i cenné subjektivní názory a zážitky pamětníka po 66 letech od skončení války a vypravování totálně nasazeného občana do válečného průmyslu v Rakousku. Určitě bych také byla ráda, kdyby si práci přečetli i někteří občané naší obce, protože předpokládám, že zdaleka ne všichni četli kroniky a znají historii svého bydliště, proto by jim moje seminární práce mohla něco přinést, i když jde o pouhých 6 let z 778 let existence obce.

Rozhodla jsem se ke své seminární práci připojit i několik příloh, které by mohly dokreslit atmosféru tehdejší doby. Jedná se o fotografie, které v první části zobrazují osvobození našeho okresního města Žďár nad Sázavou sovětskými vojáky, do něhož přišli dne 10. května 1945. Žďárské fotografie připojuji z toho důvodu, že naše obec žádné fotografie sovětské armády z května 1945 nevlastní, ale jedná se vlastně o ta stejná vojska Rudé armády, která přes naši obec přecházela, když šla osvobozovat republiku směrem na západ, o čemž se v předposlední kapitole zmiňuji.

V další části příloh připojují pro představu pár zajímavých fotografií z naší obce, aby si mohli čtenáři vytvořit obrázek, jak naše obec v této době vypadala a fungovala. Fotografie jsou převzaty z rodinného fotoalba.

Mohu říci, že cíl, který jsem si dala, se mi podařil úspěšně splnit, totiž podrobně a realisticky vylíčit  život ve válce a sama se něco zajímavého dozvědět. Jsem ráda, že v kronikách jsou uvedené i detailní informace, např. v sekci o odběrních lístkách či o setkání s Němci a Rudou armádou – nečekala jsem takovou podrobnost. Mnohem více jsou ale podrobné školní kroniky, jenže z nich se moc čerpat nedalo, protože mnoho uvedených informací nemá žádnou spojitost s válkou, ale se školou samotnou, jde např. o informace o učitelích, statistiky o počtech žáků nebo o informace o průběhu výuky. Pokud bych porovnala rozsah informací Pamětní knihy obce Poděšín o první a druhé světové válce, mnohonásobně více stran popsali autoři o světové válce první, což bylo jistě způsobeno i tím, že kronika uvádí osudy spousty mužů z Poděšína odvedených na válečné fronty. V druhé světové válce naši vojáci nebojovali, nebylo tedy možné kroniku tímto obohatit.

S literaturou, ze které jsem čerpala, jsem neměla žádné problémy, nikde se nevyskytly žádné nesrovnalosti, všechny tři kroniky se ve všech informacích shodovaly, i když jsou napsány různými autory – můžeme tedy předpokládat, že jde o informace pravdivé, a to i díky tomu, že mi vše mi potvrdil i pamětník druhé světové války, se kterým jsem spolupracovala.

Pokud bych měla ještě uvést vlastní názor na samotnou činnost, určitě musím říci, že šlo o činnost velmi užitečnou a hlavně bezesporu zajímavou. Nepotýkala jsem se se žádnými překážkami, ale docela mě mrzí, že jsem neobjevila žádný další pramen týkající se naší obce za druhé světové války v archívu ve Žďáru nad Sázavou, kam jsem se s nadšením vydala a mnohé si od toho slibovala.


Příloha č. 1

Sovětští vojáci při osvobozování Žďáru nad Sázavou před obrazem J. V. Stalina.

Příloha č. 2

Sovětští vojáci s tankem při osvobozování Žďáru nad Sázavou.

Příloha č. 3

Sovětští vojáci s koňmi ve Žďáru nad Sázavou.

Příloha č. 4

Průvod německých vojáků ve Žďáru nad Sázavou.

Příloha č. 5

Poděšínské děti hrající divadlo v hospodě dne 5. května 1940.

Příloha č. 6

Náves obce Poděšín s obecním rybníkem, který zde existuje dodnes.

Příloha č. 7

Sbor poděšínských dobrovolných hasičů s koňskou hasičskou stříkačkou r. 1939. Sbor byl založen roku 1902 a funguje dodnes.

Seznam použitých zdrojů

 

1) IV. Kronika obecné školy v Poděšíně, díl 4., uložena na obecním úřadě Poděšín

2) Dočekal Jaroslav, bytem Poděšín 9, pamětník 2. světové války

3) http://www.chmelicek.cz/zdar/thumbnails.php?album=8&page=1

4) Pamětní kniha obce Poděšín, díl 1., uložena na obecním úřadě Poděšín

5) Státní okresní archív Žďár nad Sázavou, U Malého lesa 4, 591 01 Žďár nad Sázavou

6) Školní kronika Poděšín, díl 3., uložena na obecním úřadě Poděšín

7) Zdeněk Jaroš, Zpravodaj obce Poděšín 03/2001