Poznámky o Africe
Počínaje zářím 2009 jsem strávil rok života misijní službou v Demokratické Republice Kongo (dále RDC), jedné z největších a nejchudších zemí Afriky. V několika bodech se pokusím popsat zásadní rozdíly mezi městečkem Aru a naším Poděšínem.
Domy a infrastruktura
Běžný dům je v RDC postaven z blátěných sušených cihel spojených blátem, má kruhový půdorys, poloměr i výšku dva metry, střechu tvoří většinou sušené trávy. Domy mívají zřídka okna, pouze otvor pro vstup bez dveří, vždyť v domě není co ukrást kromě dvou hrnců a v krabici uskladněných nedělních šatů.
Kuchyň
Tržiště
Taková obydlí jsou však pro místní potřeby plně dostačující, lidé většinu svého života tráví venku a pod střechu se chodí většinou jen vyspat. Zdejší počasí je navzdory rovníkové poloze snesitelné i pro Čecha: půl roku tam je parný červencový den a druhou půli deštivý srpnový s občasnými bouřkami v našich končinách nevídanými.
V RDC se jezdí autem po pravé straně, v sousední Ugandě po levé, ale stěží si toho při přejezdu hranic všimnete, protože se jednoduše jezdí tudy, kde je méně výmolů a děr. To způsobuje, že nejrychlejším dopravním prostředkem je motocykl a pak kolo, které je na střední vzdálenosti podobně rychlé jako auto (tzn. asi 15 km/h).
Právo a vzdělání
O dodržování práva se stará milice a policie, které však čas od času řeší vzájemné spory přestřelkami. Místní soudci záplatují děravé státní zákony zákoníky belgickými a francouzskými, jejichž fragmenty si našli na internetu. Již před dvěma roky byl zrušen zákon odsuzující nevěrnou ženu k trestu dle místních zvyklostí (někde i smrt), zatímco nevěrný muž nebyl zákonem postihován. Velký pokrok také nastal v oblasti znásilňování žen. Ještě před deseti lety to byla běžná praxe vojáků vycházející z místní kultury a náboženských představ, takže se před bitvou snažili pochytat a znásilnit co nejvíce žen, což jim mělo dodat sílu v boji. Dnes je to již tvrdě postihováno, a tudíž méně časté.
V Aru se nalézá i vězení. Ve dvou místnostech o celkové velikosti ne větší než 50 metrů čtverečních je uvězněno až 50 mužů. Být soudcem, starostou, guvernérem nebo třeba výběrčím daní, je v Kongu mimořádně výnosná práce. Zdejší korupce je i pro Čecha těžko představitelná. Ze zaplacených daní se dle odhadů ztrácí až tři čtvrtiny v kapsách státních úředníků.
Také proto stát není schopen zřizovat školy a platit učitele, to je většinou na církvích a rodičích. S úrovní školství je to jako s ostatními oblastmi rozvoje v RDC, rozhodně má kam stoupat. Zásadním problémem je nedostatek práce, který narůstá každoročně, poněvadž průměrně má jedna žena v Kongu více než šest dětí (tedy čtyřikrát více než v ČR).
Problémy se vzděláním jsou způsobovány též jazykem. Učí se už od první třídy ve francouzštině, kterou však ani maturanti příliš neovládají. Abyste se domluvili s každým, kdo městečko obývá, musíte umět alespoň pět jazyků: angličtinu (pro důstojníky mise OSN), francouzštinu (pro úředníky nadnárodních organizací), lingalu (jazyk většiny domorodých obyvatel), lugbaru (jazyk většiny válečných utečenců z přilehlého distriktu) a kikongo (jazyk některých vesnických osad v okolí). Místní vzdělaní lidé do svého životopisu píší seznam jazyků, kterými mluví, jež čítá i deset položek.
Třída střední školy
Místní účes
Žena jde prodávat
Chudoba a zdravotnictví
Stejně jako musí místní obchodník umět operovat alespoň ve třech jazycích, musí také přijímat tři měny. Běžně se v Aru užívají Ugandské Šilinky, protože z Ugandy se tam dováží většina prodávaného zboží. Oficiálním místním platidlem jsou Konžské Franky, které však nejsou příliš oblíbené pro jejich velkou inflaci. Nejvyšší bankovka Franku je ekvivalentem české padesátikoruny, takže byste na koupi nového auta potřebovali dva pytle bankovek. Auta, počítače a vůbec jakékoliv importované technologie jsou v Africe kvůli dopravě a byrokracii mnohem dražší než třeba u nás. Když jeden můj zákazník zjistil, že jsem z Čech, žádal mne o to, jestli bych mu nemohl zprostředkovat nákup postarší Tatry. Bohužel doprava stála čtyřnásobek toho, co náklaďák. Vzhledem k vysoké inflaci a malé hodnotě nejvyšší bankovky se v obchodním sektoru zpravidla používá jako platidlo Americký Dolar.
Jen málo je třeba k přežití v rovníkové Africe. Dům lze postavit bez peněz za jeden měsíc práce, trička dovážená z Asie moc nestojí a sladkých brambor a banánů k jídlu je vcelku dost. Je nicméně pravda, že dětem je třeba zaplatit školné a cena nedostatkové zdravotní péče je pro většinu lidí příliš vysoká. Jako demonstrace poslouží třeba vzteklina, smrtelná choroba léčitelná medikamenty v hodnotě stovek korun. Na vzteklinu se ale v Kongu běžně umírá – buď léky nejsou, nebo není, kdo by je zaplatil.
Úroveň nemocnic je podobná, jako úroveň škol, což demonstruje úryvek z dopisu, který jsem zaslal rodině: „Tento týden jsem ztratil všechnu důvěru v místní zdravotní systém. Vyrazil jsem na polikliniku takřka zdráv a vrátil jsem se po šesti hodinách a dvou kapačkách, s přeraženým nosem, modrým okem a dignostikovanou malárií. Příště asi zůstanu doma.”
Církev
Pokud potkáte ve východní části Konga bělocha, může to být pouze 1) velmi zvláštní zbloudilý turista 2) člen mezinárodních mírových či ekologických organizací, nebo 3) misionář. Navzdory romantizujícím představám si však turisté v Africe příliš na své nepřijdou. Hlavní snahou různých sekulárních mezinárodních organizací je pak postavit své centrum, sehnat co nejrychleji místní lidi jako personál a vrátit se do pohodlí domova, odkud jim budou posílat peníze sponzorů a předstírat, že je oni narychlo sehnaní zaměstnanci nerozkradou. Místní lidé si nemohou dovolit být solidární s ostatními, a tak je pro ně krádež něco mnohem přirozenějšího než pro nás. Je přeci pochopitelné, když někdo krade v krajní nouzi – v Africe je krajní nouze denní chleba. Bílý člověk, třeba člen mírové organizace, musí mít pořádný důvod, proč by měl a Africe zůstávat. Obyčejná filantropie na to jednoduše nestačí.
Povětšinou jsou tedy bílí lidé trvale žijící v Africe ve snaze pomoci zdejším lidem misionáři, většinou římští katolíci, ale i protestanté ze západní Evropy. Vzhledem k tomu, že v RDC je větší procento obyvatel křesťanů (snad až 90%), než ve většině evropských zemích, účel misie není tedy v první řadě šířit křesťanství, ale pomoci tamním lidem se vzděláním, zdravotní péčí a bojem za lidská práva. Bílí misionáři tvoří také ekonomický most, díky svým kontaktům s „bohatým severem“ se mohou pustit do jinak nemyslitelných projektů. Za poslední tři roky jsme díky sponzorským darům mohli v Aru vystavět pekárnu, středisko pro výuku práce s počítači, školu a knihovnu.
Lidé a mentalita
Přes mnohá utrpení, která Evropané místním způsobili, vítají místní lidé bílou tvář s upřímnou srdečností. I přes pro nás těžko představitelnou chudobu se místní lidé neustále radostně smějí. Ačkoliv zažili hrozivé věci a ačkoliv nynější situace nenasvědčuje rychlému zlepšení, nepřestávají doufat v lepší budoucnost.
Ona dobromyslnost, životní radost a pohoda, která nám ve střední Evropě tak často chybí, si však také vybírá svojí daň. Zatímco Čech kaboní své čelo nad desítkami problémů malých i velkých, finančních, rodinných i pracovních, obyvatel Konga si tím nenechá pokazit náladu. Bezstarostnost však často přechází v nezodpovědnost a ležérnost v obyčejnou lenost.
Výrazným rozdílem mezi člověkem africkým a západním je jejich koncepce času. Zatímco člověk zformovaný bílou civilizací dělí den na 24 hodin a každou z těchto hodin na 60 minut, černoch dělí den na tři části: ráno, večer a noc. K tomu navíc přibývá jejich suverénní spontánost, co se stanovování termínů schůzek a jejich dodržování týká. V tom se zásadně řídí pravidlem: “Když se chce setkat, tak si počká.” Naprosto legitimní omluvou nedodržení termínu schůzky je například to, že dotyčný zrovna spal, a tak se, zcela logicky, nemohl dostavit.
Rozdíl v mentalitě lze vypozorovat i ve jménech dětí. Brzy si zvyknete na jména jako Mojžíš, Ježíš, Bůh dal a podobně, o úroveň výše jsou jména, jako Dobře hraje, Dobrej nápad nebo Kolo (matka totiž pocítila první stahy, když jela do práce) a vůbec nejpůvabnější mi přijde jméno osmého syna chudých rodičů, který se jmenuje To už stačí.
Po roce v Africe stále nevím, jestli je všude chleba o dvou kůrkách, ale vím, že lidé jsou všude podobní a všude také potřebují pomoc.
Tomáš Enderle