Obec Poděšín
oficiální stránky obce

Mobilní rozhlas

Facebook

Knihovna

Starý web

Forum 

Koňské příběhy

Příběhy z nedávné historie o kdysi důležitých pomocnících a společnících lidí-koních. Příběhy sepsal veliký milovník koní, poděšínský rodák pan Bohumil Dočekal, Žďár nad Sázavou, dříve Poděšín 9.

Selská jízda

Tato organizace vznikla za první republiky. Již její název napovídá, že její členové byli většinou ze zemědělství. Ve stanovách měli hlavně smysl pro kázeň a disciplínu. I první prezident Tomáš G. Masaryk, když pobýval na zámečku v Židlochovicích se také zúčastňoval Zemských závodů Selské jízdy. Často při svých všedních dnech při projížďkách na svém koni Hektorovi pozoroval z povzdálí cvičení Selské jízdy, o kterém se vyslovoval s nejvyšším uznáním. Z naší vesnice byla v této organizaci mladá dívka Marie Dobrovolná, která jezdila na kobylce Sóře do Polné na srazy. Pamatuji si, když se vracela domů, jak upoutala mojí pozornost. Měla krásný kroj: čepici s odznakem Selské jízdy, modrý kabátek se šňůrami, červené kalhoty, zvané rajtky a nové vysoké boty – holinky. Celý kroj jí ušili na míru. Byla jedinou dívkou z celého okolí. Její kobylka měla zastřiženou hřívu a na kamenné silnici jí to při chůzi velice klapalo. Tato dívka pracovala u svého strýce jako kočí v Poděšíně č.p. 32. Vykonávala práci doma i na poli. Svěřila se, že nejraději orala na poli pluhem, který vydával zvláštní šelest. Také si pamatuji, když jeli jezdci této organizace krásně vystrojeni, že se zastavili před obchodem, kde kupovali koním sáčky kostkového cukru. Poslední ples Selské jízdy se konal v únoru 1938, po kterém následovalo dlouhé období, než byla tato organizace znovu ustavena 4. června 1990. Při této slavnosti byla zpívána krásná píseň „Čechy krásné, Čechy mé.“

Evidenční koně

Když německá armáda obsadila naší republiku, museli všichni majitelé koní s nimi k odvodu. Vhodné koně pro vojenské účely ihned hospodářům odebírali a další si zapisovali jako takzvané evidenční. To znamenalo, že se s nimi muselo pravidelně jezdit před vojenskou komisi do Polné. Lidé se často snažili při předvádění zmáčknout koni dolní čelist udidlem, aby pěkně nezaklusali. Komise, když to viděla, nařídila, aby koně předvedl voják, kterého měli s sebou pro tyto účely. Většina koní při jeho předvádění pěkně zaklusala a vhodný kůň byl také ihned odebrán.

Protože Němci dbali, aby zemědělství prosperovalo, přidělili hospodáři s větší výměrou polí koně jiného, který nebyl vhodný pro vojsko, ale normálního tahu byl schopen. Když měl některý hospodář pěknou chovnou klisnu, též jí odebrali a přidělili hospodáři německému, jak se stalo i v naší vesnici.

Manévry

Když jsem byl ještě hodně malý, konalo se v naší vesnici vojenské cvičení, tak zvané manévry. Tehdy za první republiky nebyly vojenské výcvikové prostory, vznikly až po válce, Šumava a Libava. Proto se velká vojenská cvičení konala v zimě a nebo až po žních, aby se neničila úroda. Vojáci spali na půdách a koně měli ustájeny pod kolnami. Vojenskou kuchyni měli u kapličky, velitelství ve škole. Vojáky svolávali trubkou. Ráno budíček, potom nástup, v poledne k obědu a večer ku spánku. Když od nás časně z rána odjížděli, naši mě vzbudili, vzali do náruče a říkali mě ať si toto dobře pamatuji, že to možná vícekrát neuvidím. Do trénu měli zapřaženy dva páry koní s jezdci na podsedních. Vše měli krásně vyčištěno a nablýskáno. Byl to pro mě veliký zážitek, líbili se mě zvláště jejich koně a bezvadné postroje.

Jak koně z naší vesnice zachraňovali třetí říši

Do obce Poděšín přišlo nařízení, že tři páry koní musí odjeti na lesní práce. Bylo to v zimě roku 1945 a měli odjet na celý měsíc leden. Všichni koně byli vybráni z hospodářství od Fejtů, Doležalů, Slámů, Flesarů, od Dobrovolných a Dočekalů. Jako kočí s nimi jeli: František Vašíček, který jezdil s koňmi u Fejtů, Láďa Slámů, který jezdil s koňmi u Slámů, a Alois Dobrovolný. Vedoucím transportu byl František Flesar, který rozhodl, aby z každého hospodářství byl vybrán pouze jeden kůň, aby doma každému hospodáři zůstal druhý z páru na nutné práce. Krmení pro začátek si vezli s sebou. Další jim z Poděšína přivezli do Jihlavy, odkud si ho již odvezli do místa, kde byli koně ustájeni. Nejmladší z koní byl Fetiš z čísla 9 od Dočekalů, kterému ještě nebyli ani tři roky. Tak se tedy i tento mladý koník, který se teprve před půl rokem naučil tahat, vydal zachraňovat svou těžkou prací Německou Říši. Protože koně na práce v lese mají být zaučeni, měli všichni obavy, aby se kočím i koním při této nezvyklé práci ve sněhu v lese něco nepřihodilo. Kočí však byli opatrní a k jaru se ve zdraví navrátili šťastně domů. Koně byli po této dlouhé cestě unaveni, ale brzy se zotavili. Fetiš, který byl před nedávnem ještě hříbě, dobře obstál, stejně jako starší a zkušenější koně. Ale na Fetiše z čísla 9 čekalo v květnu další velké dobrodružství. Rudá armáda potřebovala na rychlý postup mladé koně, proto si vojáci vyhlédli i pěkného Fetiše, který byl nasedlán a odjeli s ním směr Polná. Kde však koník skončil svojí pouť jsme se již nikdy nedozvěděli.

Konec války

Na katastru naší vesnice se pásla tři stáda ruských koní. Jedno ve Žlebech, které na noc zaháněli do lesa v Cikarech a to zcela jednoduše. Ruští vojáci vykáceli stromy ve středu lesa a těmito ohradili celou mýtinu. Koně, kteří utíkali, uvázali nasedlané u stromů. Jezdili na nich na nákupy, objížděli stádo a dělali i jiné pojížďky. Když pásli u silnice k Nížkovu a po silnici jel někdo s koňmi, často za nimi mladí koně utíkali. Toto stádo přikrmovali kukuřicí, kterou sypali okolo hrazení. Když se odstěhovali, vyrostla tam obrovská kukuřice, která tam byla koňmi zašlapána.

Druhé stádo koní pásli pod pazdernou, kde měli velkou plochu luk. Toto stádo se nejraději páslo na okolních polích na žitě nebo jeteli a nocovalo u potoka, kde měli k olším připevněnu kulatinu ku které koně přivazovali. Když se jim koně vzdálili, začali nad nimi střílet. Tím se celé stádo shluklo a rychle se navracelo zpět. Když bylo veliké teplo, plavili koně v Panském rybníku. Jezdili na nich bez sedel a přímo s hráze skákali do vody. Bylo to velmi nebezpečné, neboť u hráze byla veliká hloubka. S koňmi si velice rozuměli, ale museli je bezvýhradně poslouchat.

Třetí stádo měli za Palasovými humny. Na noc je uvazovali ke stromům a vojáci bydlili ve stavení. Koně přikrmovali zelenou jetelí na voze. Zde měli jiný způsob na koně, kteří jim utíkali ze stáda. Svazovali jim přední nohy tak, aby se mohli pohybovat malými skoky. V tomto stádu měli většinu koní původních, mezi nimi dosti běloušů. Tito koně byli menších postav, ale byli dosti nebezpeční, když se k nim někdo cizí přiblížil. Jeden z vojáků, který se o tyto koně dobře staral, byl za to vyznamenán. Na těchto všech loukách protékal potok, nemuseli proto koně napájet.

Kování koní

V jednom stavení měli na dvoře polní výheň a kovali tam z těchto stád koně. Jejich podkovář si sám držel nohy.Dal si nohu mezi kolena a takto koval na všechny čtyři nohy. Když se některý kůň vzpouzel a klidně nohu nedržel, dostal od vojáků velikou výplatu.

Stěhování koní. Když jsem slyšel velký klapot koní, šel jsem se podívat k silnici. Uviděl jsem nepřehledný zástup koní, jdoucích čtyři vedle sebe. Krajní kůň, tak zvaný podsední, byl přivázán k ocasu koně před ním jedoucího. Ruský voják objížděl na koni tento nepřehledný útvar a když některý kůň pěkně v řadě nešel, hned byl za to trestaný. Litoval jsem, že jsem tyto koně nespočítal. Od té doby jsem již nikdy takové množství koní neviděl. S těmito koňmi vojákům pomáhali chlapci z jižní Moravy. Asi na každé dvacáté čtveřici jeden. Někteří jeli bez sedla. Volali na nás, abychom jim podali něco k jídlu a pití. Zastavit nemohli, neb by se jim koně neudrželi v řadách. I potřeby museli dělat s koní. Nevěděli ani, kam až takto budou cestovat. Byli z toho celí nešťastní.

Zachráněné hříbátko. Když se stěhovali němečtí osadníci, zanechali u silnice v příkopu nově narozené hříbě. Když se to dozvěděli v jednom hospodářství, zajeli pro něho s dvoukolkou a přivezli ho domů. Protože to s koňmi dobře uměli, poradili si i s tímto tvorečkem. Naučili ho pít mléko z lahve, což se běžně dělalo, ale vždy vysadili na žlábek kozu, aby se hříbě napilo čerstvého mléka, což mu šlo velice k duhu. Z toho tvorečka vychovali pěknou běluši a měli náhradu za kobylku, kterou jim ve válce Němci vykoupili do chovu.

Splašený kůň. Když jsem byl ještě malý, viděl jsem pádícího koně přes celou vesnici. Tento kůň byl dobře krmený, ale nebyl zvyklý jezdit po silnici. Všechna pole měli za humny, kde byla jen polní cesta. Protože hospodář byl velice nemocný, poslali kočího pro pana faráře. Když vyjel z vesnice, přijíždělo proti němu velké auto. Kůň se polekal, rychle se otočil. Bričku převrátil i s kočím, potrhal postroje a úplně volný cválal domů.

Kouzelníci

Dny po válce byly plny různých událostí. Přišli k nám tři Ruští vojáci a ptali se nás, jestli máme duši do motorky. Protože přišli najisto, domnívali jsme se, že je k nám někdo poslal. Prošli celým dvorem, až pod horní kolnu, kde jsme měli vůz na gumových kolech a na něm kolo rezervní. Když uviděli toto kolo, ptali se bratra. On jim řekl, že je to kolo k vozu a ne k tříkolce. Jeden z nich mu dal facku a duši z tohoto kola vyndali a vzali si jí. Jak ji mohli nasadit do malého kola u motorky, bylo záhadou. Za chvíli jezdili po vesnici za stálého troubení. Nakonec vjeli do rybníka, kde se převrátili. Při tom si jeden voják zlámal nohu. Sajtku vytáhli, ale vojáka tam nechali. Celá vesnice je pozorovala. Soused vojáka odvezl domů a nohu mu ošetřili. Všichni vojáci, kteří jezdili na motorce byli pod alkoholovém opojení, ve vodě však vystřízlivěli.

Davaj spirit!

Za alkohol si hodně lidí koně vyměnilo, zvláště malých poníků. Jezdili s nimi pro zelené krmení, dováželi seno i hnůj s nimi vyváželi. Jeden hospodář si také jednoho osvojil a přivážel s ním jetel. Pod kopečkem mu zůstal koník stát a začal se vzpouzet. Zkoušel to s ním po dobrém i po zlém, ale nakonec ho musel vypřáhnout, protože si s ním nevěděl rady. Kůň skočil do rybníka, napil se, přeplaval na druhou stranu a utíkal pryč. Hospodář musel jít domů pro krávy a vůz s krmením dotáhnout domů.

Další hospodář si také vyměnil párek malých koníků. Měl je ustájeny ve stodole. Jezdil s nimi, ale i kravské chomouty jim byly velké.

Na konci vesnice byl hospodář, který jezdil stále jen s volama. Na volech se přichová, to znamená i když tahají, stále ještě rostou a mohutní. Při prodeji na maso obdrží za ně mnohem více peněz. Byl to však potah velice pomalý, zvláště po silnici. Vyměnili si také pár koní za alkohol. Stále však nemohli zapomenout, že na koních není žádný příchovek. Celou zimu že nic nevydělají.

Rumunek

U sousedů si přivedli menšího hnědáčka a říkali mu Rumunek, protože v Rumunské armádě měli koně podobného vzrůstu. Koník byl nenáročný a velice dobře tahal ve voze i na poli. Jezdili s ním v páru se svým koněm, také hnědákem, který byl o něco větší. Když bylo založeno JZD, byli koně převedeni na Samotu.

Unavené koně

Mnoho selských koní z jižní Moravy, které vojáci potřebovali na rychlý postup, tento výkon nevydrželo a museli být léčeni. Měli oteklé nohy a když ulehli, nemohli vstát. U Slámů v naší vesnici se to přihodilo hnědému valáškovi. Po léčení a odpočinku, podařilo se jim ho postavit na nohy, i když byl velice nemocný. Nutně ho potřebovali do páru s kobylkou, kterou vyměnili za nějakou láhev alkoholu. Ztratil se jim totiž v noci ze stáje jejich pěkný pár ryzáků. I když spali v letní světnici na dvoře, neuslyšeli žádný hluk. Zloději museli koním navléci na kopyta nějakou tlumící látku, aby je při převádění nebylo slyšet. Vzpomněli si, že den před tím, když jeli s koňmi pro krmení, si je velice prohlíželi Rumunští vojáci, kterým se velice líbili. Po koních, jako by se zem slehla.

Plavení a očista koní

Ještě, když jsem doma jezdil s koňmi, v létě při pěkném počasí jsem je plavil a umýval. Rybník jsme měli před naším domem, uprostřed vesnice. Při vjetí do vody většina koní začala předními nohami vodu čeřit a nejraději by si do vody lehala. Rybník byl u hráze natolik hluboký, že koně na těchto místech krásně plavali. Bylo velké umění se na nich udržet, neb jezdec byl stahován dozadu do vody. Musel se chytit koně za hřívu a druhou rukou vést koně. Po tomto vyplavení se ostrým rýžákem mimo hlavy celý kůň umyl. I když jsem koně denně čistil, při umývání se vyčistili mnohem lépe. Nakonec se kůň znovu proplavil. Když plavili koně Fejtovi, vždy potom jeli s koňmi za vesnici a zpátky na nich cválali. Po válce i ruští vojáci koně plavili, ale neseděli na nich, ale drželi je se za ohon. Koně měli tak vycvičeny, že plavali přímo na druhou stranu rybníka. Každý voják se před plavením celý vysvlékl. Někteří koně při prvním plavení se snažili udržet nad vodou velkými skoky a jezdec se na něm těžko udržel. Pro oba to však bylo pěkné osvěžení.

Nemilé překvapení na cestě z Nížkova

V květnu roku 1953 jsem se vydal na schůzku s děvčetem na kobylce Soni. Kobylku jsem zavedl k potoku pod škrobárnou a přivázal jí k olši. I když byla zvyklá z vojny, že neměla nikde trvalý domov, neboť ve válce tahala kanóny Sovětské armády, byla dosti neklidná na tomto stanovišti. Měl jsem obavu, aby se nezranila, odjížděl jsem brzy domů. Na zpáteční cestě jsem byl zastaven proti mně jedoucím automobilem, z kterého vyskočili tři muži a mířili na mě pistolemi. Nařídili mě, abych zastavil a seskočil ze sedla. Byl jsem tak překvapen, že jsem se nezmohl na odpor. Vyslýchali mě, kde jsem byl a proč jedu na koni v tak pozdní době. Při tom na mě stále mířili. Osobní doklady jsem u sebe žádné neměl, nechtěli mě proto uvěřit, že jedu ze schůzky. Podezřívali mě z protistátní činnosti, neb se v té době zakládala Jednotná zemědělská družstva. Mnoho hospodářů se tomu bránilo, mysleli si proto, že jsme se domlouvali, jak se tomuto ubránit. Já jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem si chtěl připomenout jízdou na koni květnové osvobození Rudou armádou, která přes naší vesnici projížděla hlavně na koních, což ve mně zanechalo trvalý a velký dojem na tyto události. Tito muži též chtěli znát jméno děvčete, za kterým jsem byl a ještě mnoho dalších podrobností, například kde je zaměstnána a podobně. Protože i kobylce se toto zastavení zdálo příliš dlouhé, nechtěla již v klidu postát. Nakonec mě řekli, že si vše ověří a propustili mě.

Orlovští klusáci

Když bylo několik dnů po válce, projížděl naší vesnicí ruský voják s vozem a měl zapřažený krásný pár běloušů. U váhy se zastavil, koně krmil a napájel. Myslil jsem, že to jsou hřebci z Jižní Moravy, z některého hřebčince. Šel jsem si je prohlédnout, protože takový krásný pár nebyl často k vidění. Když jsem přišel k vozu, voják se mě ptal, jestli se mně koně líbí. Já jsem přikyvoval, ale mnoho jsem nerozuměl. On mi řekl, že s tímto párem jel „čeres Volgu“, velice jsem se podivil, jak dlouhou cestu mají za sebou. Říkal také, že to jsou Orlovští klusáci. Byl na to velice hrdý, jakou vzdálenost dokázal s nimi přejet v tak hrozné válce. Když tyto hřebce dobře nakrmil, „jechal“ s nimi dále směrem na Polnou.

Klisna alkoholik

V jednom hospodářství měli klisnu, která měla časté zažívací potíže, tak zvané koliky. Tyto jí léčili alkoholem. Měli doma připravenu láhev s žitnou kořalkou, tak zvanou, čistou. Když měla po mokrém krmivu koliku, nasadili ji láhev do koutka huby a nalili ji touto tekutinou. Tato kobylka si na to tak zvykla, že tuto proceduru vyžadovala i když ji celkem nic nebylo. V tu dobu tato kořalka byla velice levná , rádi ji proto používali jako lék. Nevím, jestli se ještě vyrábí, ale v minulé době, když se ještě sekalo obilí a louky kosou, po každém jídle se tato používala, aby dodala sekáčům novou sílu. Dnes by se toto nazývalo, že jsou lidé i kobylka drogově závislí. V minulé době však to byl lék a v každém hospodářství měli soudek této tekutiny.

Cesta pro seno do Pekla

Dlouhé údolí od vesnice až po Samotín mělo různá jména. Na kraji se jmenovalo „Za Klímovi“, výše „V napajedlech“, dále „V Pekle“ a nejvýše „U Samotína“ My jsme měli louku U napajedel a dvě louky v Pekle. Toto pojmenování vzniklo asi proto, že tam byla hejna much. Když jsme sklízeli seno z horní louky, uvázal jsem koně z levé strany žebřinového vozu, aby nám před mouchami neutekli. Rozdělovali jsme hráběmi střed kopiště, abychom tam mohli zajet. Koně byli velice neklidní, až se stočili na pravou stranu. Tím si opratě ještě více zkrátili a začali s vozem couvat čím dál rychleji, až se svalili na zem. Bylo štěstí, že se to přihodilo na měkké louce, nic vážného se jim nestalo. Od té doby jsem koně samotné nenechal a mouchy jsem jim odháněl olšovými větvemi.

Moje cesta do Brzkova.

Protože v této vesnici byl postaven nový kulturní dům, byla na jeho otevření uspořádána slavnostní taneční zábava. v této vesnici jsem do té doby nikdy nebyl, jel jsem se tam na naší kobylce Soni podívat. Cesta po silnici by byla zdlouhavá, musel bych jeti až do Polné, vydal jsem se polní a lesní cestou, kterou jsem dobře neznal. Tam se mě jelo celkem dobře neb bylo ještě světlo. Máme tam přízeň u Matoušků, zajel jsem k nim a kobylku jsem uvázal pod kolnu. Aby klidně stála, donesli jí zelenou jetel. Na taneční zábavě jsem se dlouho nezdržel, neb jsem měl velkou starost, abych zpáteční cestu dobře zvládl, neboť se velice setmělo. Vyjel jsem již za úplné tmy. Kobylka velice spěchala a brzy jsem přijel k lesu, kde bylo rozcestí. Nevěděl jsem, po které cestě se vydat, zvolil jsem tu nejvíce uježděnou, která však v lese skončila. Vrátil jsem se nazpět na rozcestí, nechal jsem za sebe rozhodnout kobylku, která se vydala cestou vedlejší. Měl jsem obavu, jestli již jedeme správně. V lese jsem na cestu neviděl, zorientoval jsem se až jsem přijel na Karbarovu cestu, která vedla lesem od Nížkova až do Hrbova a přetínala i náš humenní les. Tímto jsem si ověřil, že kůň opravdu i v noci vidí lépe než člověk a dokáže se i lépe vydat správnou cestou, přestože tudy jel opačným směrem. Tato kobylka měla nemocné pravé oko, na které téměř neviděla a přesto našla správný směr.

Stěhování Rumunských vojáků z Polné

Po válce měli v městech nedostatek potravin. Byla proto výzva k obyvatelům vesnic, jestli mohou nějaké potraviny poskytnout. My jsme se přihlásili, že dodáme několik metrických centů bramborů. Já jsem je odvážel do Polné do zemědělského výkupu. Když jsem se vracel, jela proti baterie Rumunských vojáků, kteří se vraceli domů. Vpředu jeli mladí důstojníci na koních a za nimi vojáci s koňmi, zapřaženými do kanónů. Když mě míjel jejich velitel, natahoval ruku na můj sváteční bič. Já jsem seděl přímo za koňmi. Skočil jsem na oj a bič jsem rychle vytáhl z chomoutu, kde jsem ho měl zasunutý. Všem vojákům se můj husarský kousek líbil a velice se bavili. I jejich velitel mě nakonec pozdravil salutováním. Rákosové násady nebyly ve válce ke koupi.

Plemenní hřebci v naší vesnici

Když jsem byl zaměstnán v Židlochovické hříbárni, jezdil jsem domů na pouť. V neděli ráno jsem vždy navštěvoval pana Aloise Chvátala, který měl v té době ve stáji plemenné hřebce pro připouštění klisen velkého okruhu chovatelů. Byl na ně hrdý neb je měl vždy v pořádku, radost na ně pohledět. Jeden hřebec byl chladnokrevný, druhý teplokrevný. Byli velice temperamentní, pomáhal mu proto v zápřahu předseda JZD. Tito hřebci byli z hřebčince Tlumačova.

Kladaři

Když jsem byl ještě školák, převáželi přes naší vesnici klády z panského lesa Blažkova do Polné na pilu ku zpracování. Před našimi zastavovali, napojili koně v rybníku a kočí chodili do hostince na svačinu. Často jsem pozoroval, když odjížděli, jak museli koně napínat své síly, aby uvedli tento náklad do pohybu. Chodil jsem vedle nich až za vesnici, když dělali přípřež a vůz vytahovali dvěma páry. V té době byly cesty i silnice ve špatném stavu a vozy neměly gumová kola. Po kamenité silnici byl náklad na těchto vozech mnohem těžší. Také se říkalo, že koně, kteří pracují v lese a při odvozu dřeva, se již k žádné lehčí práci nevrátí a jsou odsouzeni k tomuto těžkému údělu.

Pan strážmistr mě marně zastavuje

Když jsem byl ještě školák, třásl jsem se radostí, když mně naši svěřili koně. Nejraději jsem popojížděl, když se sváželo obilí nebo kopy suché jetele z polí. Posekané obilí se svázalo do snopů a z nich se stavěly panáky, jak se u nás na Vysočině pojmenovávaly. Na Jižní Moravě stále ještě snášeli snopy do mandelů. Když déle pršelo, toto obilí v klasech srůstalo. Oni totiž koně při svážení panáků nejraději sami popojížděli k dalšímu panáku, který svalili a s velikým uměním vytahovali klasy ze snopů, někdy i tyto rozvázali. Ten, kdo podával na vůz se stále musel s koňmi zlobit a kdo rovnal snopy na voze byl nejistý, co zase spřežení provede, aby při tom nespadl s fůry dolů na zem. Otec měl raději mašinky, byl proto rád, když jsem za něho kočíroval. Jedenkráte jsem s ním jel s koňmi do Polné, vzdálené asi osm kilometrů. Cesta je velice kopcovitá. Do města jsme vezli nějaké obilí. Na tyto lehké jízdy jsme měli menší vůz, první v naší vesnici na gumových kolech. Abychom nejeli domů s prázdnou, naložili jsme plný vůz černého uhlí. Protože jsme do té doby topili jen dřevem, nevěděli jsme, že má takovou váhu, což jsme zjistili až při vážení. Protože jsme již nic nechtěli uložit, řekl otec, abych pomalu jel, že mě dohoní. Stále jsem se ohlížel zpět, otce jsem však neviděl. Takto jsem dojel až k malé vsi Skrýšovu, do které se sjíždí s velikého kopce, zvaného Andělka. Já jsem začal brzdit, ale na takto přeložený vůz brzda nestačila. Koně se dali do klusu a s poloviny kopce již pádili co jim nohy stačily. Já jsem celý vystrašený koně držel v opratích, ale moc síly jsem neměl. Touto malou vesničkou právě procházel pan strážmistr z Polné a velice se divil, proč z toho kopce tak pádíme. Stál uprostřed silnice a zvedal ruku, abych zastavil, což nebylo možné. Byl rád, že stačil uskočit a křičel za mnou stůj, stůj! Koně však byli tak rozeběhnutí, že jsem zastavil, až za vesnicí, když jsme jeli do kopce. Pan strážmistr přiběhl celý udýchaný, ale když viděl takového chlapce, již na mě nekřičel. On si v tom divokém úprku ani nestačil prohlédnout, kdo vlastně ty koně řídí. Ptal se mě, kdo mě to spřežení svěřil. Já jsem celý vykulený řekl, že otec, který jde za mnou. On se ptal na jméno a řekl, že si to s otcem vyřídí. Já jsem pomalu pokračoval v cestě domů, neb koně po takovém běhu nechtěli stát na místě. Doma se mě ptali, kde mám otce. Já jsem řekl, že jde za mnou. Když se otec vrátil a viděl, že je vše v pořádku, smál se mně, že jsem mohl porazit strážce zákona. Všichni jsme se zasmáli.

Odvoz krávy na dodávku

Protože se musely plnit dodávky, každý zemědělec měl určeno, kolik zemědělských produktů má odevzdat. Vše bylo rozděleno na určitou dobu, i dodávka hovězího masa. My jsme měli určeno, který den máme odevzdat stanovenou váhu. Tentokrát byla na řadě starší dojnice. Protože hovězí dobytek nebyl zvyklý na dlouhé cesty, odvážel se na voze, který se připravil tak, jako když se vozí brambory. Na podkošek se zasunuly postranice s předním čelem. Kolem podlahy se uvázal silný řetěz, ke kterému se hovězí kus přivázal za ohlávku. S tímto vozem se před naložením zajelo do sníženého místa a po silných prknech se tento hovězí kus naložil. Nakonec se zasunulo zadní čelo. Protože ten den hodně pršelo, zhotovil jsem si z latí stříšku, kterou jsem přikryl plachtou . Kobylka Soňa měla malé hříbátko, zapřáhl jsem do vozu samotnou kobylku Lenku. Při zapřahání se této nezvyklé plachty trochu bála. Po cestě k Nížkovu u Fejtova kříže zadul velký vítr a plachta na stříšce se zvedla. Kobylka se toho polekala, skočila přes příkopu a utíkala po poli pryč. Kráva se na voze svalila, ale vůz se nepřevrátil. Když jsem kobylku zastavil, ihned jsem stříšku s plachtou oddělal a přejel na silnici. Měl jsem obavu, jestli si kráva nepolámala nohy. Naštěstí se nám podařilo jí odvázat a postavit. Pomáhal mně pan Dobrovolný, který právě přijížděl od Nížkova na kole. Protože jsme měli nové postranice i podkošek s dobrým kováním, které zabránilo, aby se nohy krávy nesesmekly pod tyto postranice. Touto cestou jsem hodně promokl, ale krávu jsem do vagónu do Sázavy v pořádku a hlavně včas dopravil. Od té doby jsem si již žádné přístřeší nehotovil.

Naše koně

Když se k nám můj otec přiženil, používali naši k tahu volský potah. Práce s tímto potahem byla velice pomalá, koupil proto koně hnědáka, jménem Hanzl. Naši mně vyprávěli, že jsem za tímto koněm utíkal na pole jen v košilce. Když při těžké práci tento kůň zestárnul, koupili naši mladého koně od Rosecků z Nížkova. Byl to vraník jménem Rap. Protože byl ještě nezkušený, nestačil na těžkou práci v hospodářství. Koupili proto k němu do páru ještě jednoho koně z Polné od p. Šubrta. Byl to krásný hnědáček a měl jméno Karel. Při těžkém nákladu se však vzpouzel a stavěl se na zadní. Byl to koník jezdecký od naší armády. Když zestárnul, koupil otec hříbátko od Slámů z naší vesnice a dali mu jméno Fetiš. Měl jsem z něho velikou radost a často jsem ho prováděl. On se často vzpouzel a nejraději by běhal volně. Měli jsme na humenním poli sklizené obilí, tak jsem s ním tam vyběhl. On toho ihned využil. Vyskočil do výšky a zadníma nohama mě srazil na zem. Mně se vodítko vysmeklo z ruky a milý Fetiš se mně za chvíli ztratil z obzoru. Měl jsem strach, aby nespadl do hlubokého úvozu. Když se pořádně proběhl, přišel za mnou, jako by se nic nestalo. Od té doby jsem ho pouštěl na dvůr již beze strachu. Když byl dvouletý, zaučili jsme ho v tahu a v zimě již nahradil starého Karlíka. Bylo to ve válce a naše obec musela dodat několik párů tažných koní na lesní práce. Soused František se nabídl, že by s jedním párem jel. Aby však každému zbyl doma kůň, spřáhl by jejich koně s naším. Tak se vydal náš Fetišek zachraňovat svou prací velkoněmeckou říši. Bylo to v zimě, měli jsme proto strach, aby se jim při této nezvyklé práci v lese ve sněhu a neznámé krajině u Cerekve něco nepřihodilo. Jeho nynější kočí byl však též milovník koní, vrátili se k jaru šťastně domů. Bylo to na jaře roku 1945, kdy německá armáda ustupovala. Všichni jsme již toužebně očekávali konec války a v květnu jsme se konečně dočkali. Byli jsme u silnice, když někdo zavolal. Rusové již jedou od Žďáru. První ruský voják byl mladík na koni a s ním ještě několik jezdců. Všichni jsme měli velikou radost, že již konečně bude klid. Za malou chvíli jsem uviděl pěšího vojáka, který šel k nám do dvora a přímo do stáje. Já jsem běžel za ním, co si bude přát. On ukázal na Fetiše. Já jsem mu nerozuměl, co říká. Když mně však pohrozil automatem a ukázal na ohlávku, pochopil jsem, co požaduje. Fetiše jsem odvázal a nasadil jsem mu ohlávku. Voják na něho nasednul a víc jsem koně neviděl. Když se naši vrátili z uvítání armády, s pláčem jsem jim říkal, co se přihodilo. Otec proto nasednul na kolo a jel koníka hledat. Vrátil se však s koněm jiným. Byl to pěkný vraník a s naším Rapem pěkně pároval. Za několik dnů k nám přijel ruský voják na kobyle. Řekl, že je hřebná, proto ji potřebuje vyměnit. Zalíbil se mu náš vraník. Odsedlal proto svojí kobylu, nasedl na vraníka a odklusal do vojenského tábora, který měli u Újezdu. Tuto hnědku měli v šestispřeží a tahala těžkou houfnici. Protože vojáci nevěděli, kdy se budou stěhovat, potřebovali koně, s kterým mohli kdykoliv odjeti. Dal nám od ní bumášku na jméno Sosna. Kobylka se měla brzy ohřebit, byla však velice hubená. Již jsme ji nezapřahali. Aby však měla pohyb, pouštěli jsme ji na dvůr. Dobře jsem ji krmil a za krátký čas se ohřebila. Z hříbátka jsme měli velikou radost. Bylo jen menší, ale velice čilé. Soňa, jak jsme ji přejmenovali, se stále ohlížela a měla o hříbátko strach. Když oschlo, postavili jsme ho na nožky a přistrčili ke strukům. Ono však ještě pít neumělo. Stříkli jsme mu mléko do huby. Za chvíli začalo pít samo. Když bylo hříbátku šest neděl, začalo být smutné a nejevilo zájem ani o mléko. Zavolali jsme z Polné zvěrolékaře, ale ani ten ho již nezachránil a po několika dnech uhynulo. Pan doktor říkal, že hynou i koně starší.

Nečekaná příhoda

Když jsem se vracel z pole humenní cestou, stál jsem na předním okraji vozu. Cesta byla svažitá k domovu a při sjíždění z pole do hlubokého úvozu byl svah ještě větší. Kobylka Lenka měla při tomto sjíždění zvyk pozastavit se, aby jí chomout sjel po krku dopředu a pojezdil jí hřívu, zvláště po dešti, kdy jí hříva asi trochu pod chomoutem svědila. Jak jsem stál úplně na okraji vozu, neudržel jsem se a spadl jsem mezi koně a rozporku. Většina koní by se tímto určitě poplašila a já bych byl vozem smýkán a určitě zraněn. Měl jsem štěstí, že jsem opratě v rukou udržel a když jsem na koně zavolal, zastavili se. Já jsem vyskočil zpět na vůz. Naše kobylky byly zvyklé, že jsem si během jízdy na některou vyskočil, když jsem jel s vozem bez nákladu. I na poli, při vláčení, jsem některou osedlal. Po této příhodě jsem byl velice opatrný, zvláště při sjíždění z pole dolů.

Zatoulané hříbě

Když jsem byl ještě doma, stále jsem jezdil s koňmi. Při jedné cestě z pole k našim koním přiběhlo hříbě a šlo s námi až do dvora. Já jsem měl obavu, aby ho naše koně nezranili, odháněl jsem ho ze dvora na náves. Ono se však stále vracelo a když vběhlo do stáje, uvázal jsem ho na volné stání. Ptali jsme se sousedů a známých, jestli neví, komu by patřilo. Z nich nikdo nic nevěděl. Nakrmil jsem ho a nechal uvázané. Teprve třetí den přijel do vesnice hospodář s Mastníku a sháněl se po hříběti. Protože téměř celá vesnice věděla, že u nás je nějaké zatoulané, přijel k nám na dvůr s párem kobyl. Ono bylo zrovna puštěné a pohybovalo se volně po dvoře a celém okolí. Jak se mohlo zatoulat až k nám nikdo nevěděl, neboť samota byla velice vzdálena a odděloval jí hustý les. Nebyla to první ztráta zvířat z této samoty. Ztratilo se jim také celé stádo krav, které nikdo nehlídal. Myslili si, že jim je je někdo ukradl, byli však také zatoulány daleko od domova.

Vyvážení močůvky v zimě

Když jsem vychodil povinnou školní docházku, jezdil jsem již celou zimu s koňmi, hlavně pro výpalky. Když byla pěkná sanice na dolní pole, vyvážel jsem močůvku na saních, neboť jímka již přetékala. Na poli byla pěkná vrstva sněhu, jezdil jsem pěkně vedle sebe a rozstřikoval na sníh. Od Nížkova šel po silnici neznámý pán a říkal mně, že je škoda močůvku rozstřikovat na sníh neb všechny živiny vyprchají. Když již musíme v zimě vyvážet, abychom ji vypouštěli na jedno místo, tím že se přeci něco dostane do půdy. Další zimu jsem jezdil do Polné do Hospodářské školy, kde jsem toho pána poznal. Byl to jeden z profesorů, kteří nás ve škole učili a kde nám vysvětlili různé způsoby hospodaření, zvláště s domácími statkovými hnojivy, které byly pro nás nejlevnější.

Největší náklad

Když byl uzavřen Nížkovský lihovar, do kterého jsme jezdili pro výpalky, neměli jsme žádné ochucování do krmiva pro dobytek. Škrobárna však stále byla v provozu. Pracoval tam náš známý, který potřeboval přivést pro dobytek tak zvané zdrtky. Řekl nám, jestli bychom mu pro ně s koňmi zajeli, že by nám část nákladu přenechal. Bylo to před vánočními svátky, cesta byla umrzlá a koním se to smekalo. Zapřáhl jsem je do traktorového vleku a naložili jsme ho plný. Pneumatiky nebyly na takový náklad nahuštěny a promačkovaly se až na ráfky. Když jsme přijeli na váhu, udivila nás váha nákladu. Hrubá váha byla 42 metrických centů. Vůz vážil sedm, to znamenalo, že jme měli 35 metrických centů čisté váhy. Náš známý chtěl část nákladu uložit, já jsem mu však řekl, že to zkusím domů dovézt, což se mě také podařilo. Byl to největší náklad, který jsem s našimi koňmi převážel.

Náraz v Polné

Do hospodářského družstva jsem vezl se Soňou menší náklad obilí na dodávku. Když jsem se vracel s prázdným vozem a projížděl horní branou, naklusal jsem, neb se klapot podkov pěkně rozléhal. Seděl jsem v předu na voze, když jsem uslyšel velikou ránu. Kobylka se polekala a uskočila stranou. Já jsem jí přitáhl opratě a zastavil právě včas. Před kolem vozu ležel na silnici starší muž. Kdybych nebyl včas zastavil, mohl být přejetý. Ihned se shluklo několik chodců a začali mně spílat, že jsem tuto nehodu zavinil. Dědečka jsem zvednul a ptal se ho, jestli není zraněn. On byl tak vylekaný, nemohl ani promluvit. Za chvíli řekl, že mu snad nic není. Zachránil ho prázdný hrnec, který nesl do opravy. Při nárazu se mu tento hrnec vysmekl z ruky a pádem na zem velice zahřmotil. Tímto kobylka uskočila stranou a nešlápla na něho. Později jsem již v bráně neklusal.

Sepsal Bohumil Dočekal, přepsal a upravil Jaroslav Dočekal.

 

Na vojně také u koní

Část 1.

V roce 1947 na jaře byl náš ročník u odvodu a na vojnu jsme byli povoláni 1. října, do Českých Budějovic. Na nádraží nás třídili, neb na povolávacím rozkaze nebylo napsáno k jakému útvaru máme narukovat. Byli tam pěší, ženisté, letci, dělostřelci a spojaři. Nám naložili kufříky na velký vůz, do kterého byli zapřaženi koně, věděli jsme proto, že budeme vojákovat u koní a byla to spojovací baterie, jízdní.

Když jsme byli na vojně druhý týden, přišel na naší světnici pan rotmistr a ptal se nás, jestli by některý vojín s ním mohl jeti na Šumavu pro koně. Já jsem se přihlásil jako jediný z nováčků. Druhý den nás odvezli autem do Otic, kde jsme přenocovali. Další den nás zavedli do stáje, kde bylo jedenáct koní, které jsme měli převést do kasáren Čtyři Dvory u Českých Budějovic. Já jsem si vybral pod sedlo pěkného ryzáka a na ruku hnědku. Bylo tam málo sedel, mě se však podařilo poslední uzmouti. Ryzáka jsem nasedlal a hnědku přivedl k němu a dali jsme se na cestu. Bylo nádherné podzimní počasí, cesta pro mě byla pěkný požitek. V Českém Krumlově jsme koně nakrmili a napojili a pokračovali v cestě. Vrátili jsme se až pozdě večer. Byl to můj první cestovní pochod na koních. Celé tělo mě bolelo, hlavně zadeček. První měsíc jsme se učili různé způsoby spojení, hlavně Morseovu abecedu, ale koně jsme již přitom ošetřovali a učili jsme se na nich jezdit. Toto bylo hlavní naše poslání. Stáj jsme měli novou, jen na jednu stranu a velice úzkou. Bylo v ní ustájeno třicet koní, téměř většina jezdeckých. Někteří však byli pokažení, nejvíce kobylka Zona, tmavá hnědka a Záře, barvy bílé. Na Zonu stačilo ukázat a již vyhazovala zadečkem, což se některým vojákům velice líbilo a často ji tímto dráždili. Při napájení se nesměla voda ve vědru zablýskat od světla. Ihned zpřetrhala stájovou ohlávku a utíkala pryč. Záře zase byla nebezpečná při čištění. Ve stáji musela být stálá služba a starat se hlavně o čistku. Protože stání pod koňmi bylo z hlíny, bylo často pod koňmi mokro. Na podestlání měli jen dvě kila slámy a touto se dokrmovali. Měli totiž denně jen čtyři kila melasy a čtyři kila sena. Větším koním toto nestačilo, naučili se slámu předníma nohama přisunovat kupředu. Při nasypání melasy se muselo u koní stát a držet je za ohlávky, aby nic ze žlábku nespadlo na zem, zvláště, když byli koně obtěžováni mouchami. Ve stáji se celou noc svítilo, mnoho klidu proto neměli. Také vlaky, které jezdily za stájí je velmi rušily. Jezdit na koních jsme se učili na otevřené jízdárně, kde byl navezen písek. Zpočátku byl výcvik zaměřen hlavně na udržení rovnováhy. Rozkaz většinou zněl: uzle na otěžích, kdy byl kůň bez vedení, nohy ze třmenů a cvičit různé náklony. Nejveseleji bylo, když jsme měli položit hlavu na záď koně. Málokterý oř zůstal klidný. Většina koní se rozběhla a začala vyskakovat. Většina vojáků popadala a koně volně pobíhali po jízdárně.

Část 2.

Později jsme při pěkném počasí jezdili ven do přírody na vyjížďky. Pamatuji se, že jsme při jedné z prvních vyjížděk jeli vedle kolejí, po kterých právě přijížděl vlak.Náš velitel křikl, ať řádně koně držíme. Když se vlak přiblížil, kobylka Záře se polekala a uháněla od nás tryskem pryč. Velitel se tomu smál a volal na vojína Kosa, který na kobylce seděl: „Piš nám a hodně drobně“. Ještě jedna příhoda nás potkala. Když u nás nastoupil nový velitel, který toho o koních mnoho nevěděl. Rozhodl se, že pojedeme na vyjížďku. Seděl na koni Urdus, který byl velice inteligentní. Poznal asi, že jeho jezdec mnohokrát na koni neseděl. Když jsme po rychlé jízdě přijeli k rybníku, usoudil, že uhnané koně ochladíme ve vodě a tím smyjeme i pěnu, která na nich touto rychlou jízdou vyvstala. Jakmile vjel do rybníka, jeho kůň zastavil, začal hrabat předníma nohama a pomalu se položil do vody. Potom se začal otáčet na hřbet. Velitel, samozřejmě tímto překvapen, zůstal sedět, a kůň ho pěkně vykoupal, k našemu veselí. Kůň zase vstal a promočený a velice rozzlobený velitel dal povel k jízdě nazpět do kasáren a měli jsme po legraci. Ono je vždy pěkné se dívat, když někdo na koni jede. Horší je, když má koně zvládnout při různých nenadálých událostech. Když jsem byl na vojně asi dva měsíce, náš velitel stáje mě oznámil, že budu přeřazen do stáje plukovní. Já ho žádal, jestli by nešlo nějak zařídit, abych tam jít nemusel. On mně řekl, že to budu mít mnohem lepší a byla to pravda. Měl jsem přiděleny dva koně. Neklana, který byl velitele pluku a Teklu, která byla jeho zástupce. Oba byli velice pěkní a hodní. Byli oba hnědáci. V plukovní stáji bylo osm koní pro důstojníky. Jeden pár běloušů, kteří odváželi každý den domů do města velitele pluku v kočáře. Jmenovali se Zinek a Vláďa. Jinou práci neměli. Pro běžný provoz byl další pár Úpa a Metuje, kteří byli pro další důstojníky a jejich rodiny. Já jsem velitele pluku také někdy odvážel, lépe řečeno on mě, neb on vždy seděl na kozlíku a spřežení sám řídil. Byla to pro mě veliká radost, jeti s tímto spřežením krásných běloušů. Všichni koně měli denně nejméně jednu hodinu pohyb mimo neděle a čtvrtku, kterému se říkalo koňský svátek. To znamenalo, že všechny koně zůstali ve stáji a museli se čistit. Hlavy, hřívy, ohony a kopyta se museli umýt. Odpoledne se předváděli k prohlídce. Velitel baterie v bílých rukavičkách prohlížel, jak jsou koně vyčištěni. Běda, když si rukavice zamazal. Vojín, který měl koně na starosti, byl za nedbale vyčištěného koně potrestán. Když bylo v létě dobré počasí, mohli jsme koně umýt celé. To bylo vždy veseleji, neb byli vždy téměř čistí. Vojáci staršího ročníku nám vyprávěli, že jezdili koně umývat do řeky Vltavy a přitom je krásně vyplavili. Při jednom tomto výjezdu jeden kůň druhému zranil nohu a od té doby byly tyto akce zakázány.

Část 3.

Koně v plukovní stáji měli stále hodně podestláno, byli proto mnohem čistčí než v jiných stájích a nám se mnohem lépe udržovali v čistotě. Já jsem jezdil stále na hnědce Tekle neb její důstojník se často přišel na ní podívat, ale nejezdil na ní. Náš velitel baterie byl již před důchodem a měl ve městě mnoho známých. Vždy , když měl plukovní službu, vyjížděli jsme do města neb měl zlaté šňůry na prsou a my z plukovní stáje jsme jeli jako doprovod, na což jsme byli velice hrdí. Nejraději jsem však jezdil na jízdárně kryté, kde byla velká vrstva dřevěných pilin, které jsme kropili, aby se neprášilo. Tato jízdárna byla stavěna za první republiky. Velikost měla šedesát krát dvacet metrů. Po stranách byla obložena dřevem a na stěnách několik velikých zrcadel. Na této jízdárně jsme často cválali na malém kruhu a potom po celé jízdárně. Protože se koním na pilinách pěkně běhalo, byla tato jízda jako v pohádce. Přes první zimu byl ve městě ubytován cirkus a na naší jízdárnu jezdili cvičit koně. Když jsem měl volno, chodil jsem se podívat, co všechno tito koně musí umět. Nejvíce se mě mně líbilo, když dva bělouši přecházeli celou jízdárnu po zadních nohách.

Do našich kasáren přivedli několik mladých koní a já jsem byl vybrán, abych je zaučoval pod sedlem. Některé byli velmi svéhlavé. S velkým úsilím se poddávali výcviku, i když jsme je zaučovali na kryté jízdárně a neměli možnost někam s námi utéci. Asi po měsíci tohoto výcviku mně začala otékat noha v zánártí a na rentgenu mně zjistili, že mám za jedním prstem zlámanou kůstku. Nohu mně dali do zinkoklihového obvazu a po třech týdnech mně propustili. Této zlomenině se říká pochodová fraktura a bývá po velké námaze nohou. Když jsem se vrátil ze zdravotní dovolené, překvapilo mě veliké ticho a prázdno. Téměř všichni odjeli na Šumavu na vojenské cvičení. Všechny nemocné a nespolehlivé koně převedli do stáje první baterie a já jsem k nim byl převelen. S koňmi jsem jezdil pro různý materiál na opravu budov a stájí, pro zásoby do kuchyně a ještě mnoho různých pojížděk. Vypravili jsme se také pro maznou hlínu. Když jsme začali nakládat, přihnala se velká bouře. Neměli jsme se kde schovat. Za chvíli jsme byli jako vodníci. Naložili jsme velkou fůru a když jsme chtěli odjeti, kobyla Rupa nechtěla táhnout, začala vyskakovat a od kopyt jí létala hlína až za vůz. Celé nás postříkala, tímto pohybem nám vůz zapadal stále hlouběji do rozmoklé hlíny. Usoudili jsme, že budeme muset část nákladu vyložit. Nakonec jsme složili náklad celý a byli rádi, že jsme vyjeli s prázdným vozem. Když jsme se vrátili do kasáren, všichni se divili, že jedeme s prázdným vozem a jak vypadáme. Museli jsme koně umýt neb byli zastříkáni až za ušima a sami vyprat celé oblečení.

Část 4.

Další příhoda se mně stala, když potřebovali ve vojenské nemocnici přivézt nějaké zboží. Naše kasárna byla na opačném konci města než nemocnice. Musel jsem proto jeti přes celé město. Dosti jsem se tam opozdil, koně byli již velice hladoví a já též. Na zpáteční cestě jsem přijel právě ku továrně Hart-Muth, kde nakládali na auto veliké krabice. Protože měli nízkou bránu, dokládali vrchní část nákladu až na ulici. Díval jsem se na jejich počínání, když se jim jedna krabice uvolnila a spadla těsně vedle koní. Tito se velice polekali a uskočili do strany. Já jsem se při tomto jejich skoku převrátil do vozu a koně již pádili ulicí k náměstí. Měl jsem při tom veliké štěstí, že mě nevytrhli opratě z rukou. Když jsem se vzpamatoval a začal koně pomalu přitahovat, vjížděli jsme již na náměstí. Tam již stála policie a uvolňovala mně cestu. Oni totiž slyšeli veliký rachot, protože vůz měl kola s železným okutím a v dlážděné ulici se hluk velice daleko rozléhal. Nakonec jsem splašené spřežení ovládnul.

Podobná příhoda se stala mému kamarádovi, též s tímto párem koní. Nevím kam vlastně měl jeti, ale již v kasárnách se mu koně splašili, vytrhli mu opratě a narazili přímo do zdi. Zlámali oj a náruční kůň jménem Záhon se poranil natolik, že musel být utracen. Vojín utrpěl velký šok a byl od koní odvelen. Já jsem byl tohoto dne postaven do stráže a od této příhody jsem již byl od stráží osvobozen a jezdil jsem jenom s koňmi do té doby, než se vojsko vrátilo ze cvičení do kasáren.

Již jsem psal, že koně byli ustájeni u první baterie. Při pěkném počasí se po nakrmení vyváděli před stáj na sluníčko, aby se jim lépe dařilo. Jednu neděli jsem měl službu a po ranním nakrmení jsem koně před tuto stáj vyváděl. V této stáji měli na odvoz trusu plechový vozík, který měl již obě postranní stěny u kol vadné a plech celý proděravělý. Protože jsem při vyvádění spěchal a nedal pozor, již téměř poslední kobyla zachytila zadní nohu mezi kolo a postranní plech tohoto vozíku. Velice se polekala a utíkala stájí. Vozík za sebou táhla. Tuto nohu si o plech celou rozedřela. Bylo štěstí, že nakonec skočila na volné stání a vozík si z nohy strhla. Ale bylo hrůza se na nohu podívat. Krev jí tekla a nohu měla jako řešeto. I kopyto, z kterého si strhla podkovu, měla celé rozedřené. Protože hlavní veterinář byl též na Šumavě na cvičení, nevěděl jsem co udělat. Měl jsem veliký strach, že budu potrestán, neboť tato kobyla byla od sedmé baterie ze šestispřeží a její zranění, kvůli kterému zůstala v kasárnách, se jí pěkně hojilo. Nezbývalo mě nic jiného, než jíti za důstojníkem, který měl kasární dozor a tuto nehodu mu ohlásit. Tento mě poslal za velitelem kovářské dílny do města. Byl jsem rád, že jsem ho zastihl doma. Velkou radost z toho neměl, že i v neděli, kdy měl volno, má jít do kasáren. Já jsem ho však uprosil. Když uviděl zraněnou nohu, velice se na mě rozzlobil. Veliké štěstí, že mě znal jako vojáka, který má koně rád. Nohu kobylce ošetřil a tato se rychle zahojila.

Část 5.

Po vyřazení nových poručíků v Hranicích na Moravě, byl ku každé baterii jeden přidělen. I u naší byl, ale veliký frajírek. Žádný kůň v naší stáji nebyl pro něho dosti dobrý. Měli jsme ve stáji mladou hnědku jménem Cikáda. Nebyla zvyklá na samostatné jízdy a stále chtěla utíkat do stáje mezi koně. A jednou se jí to přece podařilo. Bylo po dešti a pan poručík si na ní vyjel na otevřenou jízdárnu, kde bylo veliké mokro. Když kobyla měla dost jeho jezdeckého trápení, při cvalu se zastavila, vyhodila a milého poručíka shodila do veliké kaluže a samozřejmě do stáje. My jsme z toho měli velkou radost, když se jezdec vrátil celý obalený bahnem.

A tak se nám první rok vojenské služby, při stálé práci okolo koní, chýlil ku konci. Mě však čekalo poslední měsíc překvapení. Byl jsem převelen do instruktorského kurzu. Zde nás mladí poručíci cvičili, jako bychom byli nováčci. Měli radost, že mohou někoho prohánět. Ale i toto období skončilo a já jsem byl povýšen na svobodníka. Do plukovní stáje jsem se již nevrátil. Byl jsem totiž jmenován velitelem velké stáje a velitelem světnice. Toto jmenování mělo tu výhodu, že jsem již nemusel držet žádnou službu a večerku jsem měl o dvě hodiny prodlouženou, to znamenalo, každý den volno do půlnoci. Patřil k tomu velký hobl o vojenský kufřík. Měl jsem však velikou odpovědnost za koně a nováčky. Když se vraceli koně na zimu z vojenského statku, byli plní vší, hlavně ve hřívách. Museli jsme je celé ostříhat a ošetřit. Byli velice hubení a bylo na nich vidět, že měli špatnou obsluhu. Než jsme odjeli na vánoční dovolenou, vojín Kroupa měl odpočinutý pár a pozval mě na jízdu s vysokým dostavníkem na otevřenou jízdárnu. Bylo umrzlo a když začal práskat bičem a křičet jako Indián, koně se rozeběhli a najeli levou stranou na břeh jízdárny. Vůz se převrátil a já padnul na kolena, která jsem si hodně zranil. Ještě jedna příhoda se mě stala o vánocích. Je na to přiléhavé přísloví: „Pýcha předchází pád“. V našich kasárnách bylo přes dvěstě koní. Já jsem se nikdy žádného nebál a říkal jsem: „Není zde kůň, který by mě dostal ze sedla“. Do plukovní stáje přišel nový mladý kůň jménem Cév. Byl to krásný vraník bez odznaků. Vojín Kolář ho jezdil, neb ho měl přiděleného na ošetřování a o svátcích mně ho půjčil, abych se na něm svezl. Jezdil jsem na otevřené jízdárně, okolo celé byl již zmíněný břeh a na něm vysázené stromy. Když jsem Céva nacválal, on uskočil pod strom. Já jsem se nestačil sehnout a větve mě zvrátily dozadu. On toho využil a jako správný vojenský kůň vyhodil zadečkem, hlavu sklonil až k předním nohám a zastavil se. Já jsem z něho nespadl, ale seskočil jsem na nohy. Tím mě však dostal ze sedla a kamarádi mě potom s velkou radostí říkali, že se konečně našel kůň, který mě dostal ze hřbetu. Vojín Kolář, který mě Céva půjčil, se přiznal, že mu toto koník provádí pravidelně a že mně ho půjčil, aby viděl, co se mnou provede. A tak byli spokojeni oba, Cév i Kolář.

Část 6.

Po vánoční dovolené byl plánován zimní přesun těžkých kanónů na Šumavu, za ztížených podmínek. Já jsem dostal za úkol jeti s kočárem za celou kolonou a vézt šéfveterináře. Byl to kapitán a říkal všem vojákům Josef. Proč, to jsem se nikdy nedověděl. Přinesl si zavazadlo a malý kufřík a mě upozornil. Na tento kufírek musíme dáti veliký pozor, neb jsou v něm léky. Z kasáren jsme vyjížděli až po obědě. Do těžkých houfnic byli zapřaženi silní koně chladnokrevní. Na posledním koni, který byl nasedlán, seděl vojín, který řídil i koně náručního. Zapřaženi byli tři páry za sebou, to jest šestispřeží. Nejhůře na tom byli koně příojní. Museli při jízdě s kopce držet celý kanón, zvláště, když voják u brzdy byl nezodpovědný. Jedenkrát se stalo, že u brzdy vojín usnul poté, když jeli s kopce a on zabrzdil. Kanón zůstal zabrzděn i do kopců. Bylo to v noci a z koní pěny kapaly. Ale abych se vrátil k jízdě naší. Koně byli okuti na zimu, do podkov šroubovaly ostré ozuby. Tyto se však cestou na betonové silnici otupily a při vyjíždění do Boletického kopce, pokrytého ledem, téměř tři kilometry dlouhého, se koním nohy usmekávaly. Přijeli jsme pod kopec po půlnoci a nahoru vyjížděli až do rána. Já jsem měl s sebou ozuby náhradní, které jsem koním vyměnil a kopec jsme vyjeli velmi lehce. Při tomto čekání pod kopcem jsem se dozvěděl, jaké ty léky v kufříku náš veterinář vlastně má. Byla to hlavně slivovice. Mě také nabídnul, takže jsme měli vnitřní vytápění a tuto cestu jsme bez úhony absolvovali. I dělostřelečtí koně nakonec dopadli dobře. Jen jedna kobylka dostala zápal plic a musela být utracena. Šumava byla zasněžena krásným bílým povrchem. Protože po odpočinku koně potřebovali pohyb, domluvili jsme se, že se povozíme. Chlapci v nějaké prázdné chalupě objevili koňské kočárové saně. Po večeři jsme do nich zapřáhli kočárové koně a vyjeli jsme si na šlitáž. Byla krásná měsíční noc. Bylo to jako v pohádce. Na koních chyběly jen rolničky a nám se ani nechtělo vrátit do půdní ubytovny, kde jsme měli dočasný pobyt. Byli jsme již natolik otužilí, že jsme se i v mrazu umývali na dvoře a ještě jsme se jeden druhého snažili obalit sněhem. Starali jsme se jen o koně a tak nám nic nescházelo. Zpáteční cesta po čtrnácti dnech byla již mnohem lehčí neb se téměř stále svažovala k Budějovické dolině. V kasárnách nás očekávali a byli velice zvědavi, jak jsme vše absolvovali a všichni jsme byli rádi, že jsme zase pospolu. V kasárnách byl zase tvrdý režim, kterému jsme o vánočních svátcích odvykli. Došlo i na nové poručíky, kteří měli povinný jezdecký výcvik na vybraných koních na kryté jízdárně. Vedl ji major Potůček od první baterie. Od každé baterie jsme tyto koně přiváděli a bylo pro nás velkým zadostiučiněním, když jsme mohli přihlížet tomuto výcviku. Pan major byl velice přísný. Byl v německém koncentračním táboře a jeho jednání tomu nasvědčovalo. Když některý důstojník nejezdil dle jeho příkazu, začal na něho křičet. Často mu nařídil, ať sesedne a poslal ho pryč. Voják, který koně přivedl si musel na volného koně sednout a dojezdit do konce výcviku.

Část 7.

Páni důstojníci měli často různé oslavy ve své jídelně, která byla přepychově zařízena . V kasárnách na konci nádvoří byla malá stáj, ve které byl výkrm vepřů. Zbytky od jídla a nějaký šrot byl pro prasátka hlavním pokrmem, po kterém velice rostla a tloustla. Na důstojnické oslavy byli tito vepříci poráženi. V době po vánocích snad slavili šťastný návrat ze Šumavy, napadlo i v Budějovicích do­sti sněhu. Pro pány důstojníky i s ro­dinami byl velký problém, jak se dos­tat do kasáren na tuto slavnost. Vypůj­čili proto kočárové saně a od každé baterie měl být zajištěn jeden pár ko­ní. Já jsem dostal za úkol přivést ma­jora Potůčka, který vedl výcvik důs­tojníků na koních. Protože jsme u naší baterie neměli vhodný pár, zapřáhl jsem pěkný párek koní jezdeckých. Byl jsem připraven na vše nejhorší. Když jsem na ně zavolal velice se ro­zeběhli ale nechali se ovládnout. Pan major s rodinou mě již očekávali. Při cestě do kasáren si sedl vedle mě na kozlík a sledoval jízdu. Koníci Ufa s Argonem běželi jako panenky a při vjíždění do brány kasáren jsem je mu­sel přidržet a trochu hlasem chlácholit, abychom se nepřevrhli nebo aby se koně nesesmekli a nesvalili. Panu majoru se jízda velice líbila pokle­pal mě na rameni a řekl: vy jste již někdy s koňmi jezdil. Když jsem mu odpověděl že ano, řekl: to se pozná na první pohled. Zajel jsem před štá­bní budovu a byl velice rád, že to dobře dopadlo. Když jsem koně vypřá­hnul a zavedl je do stáje, přiběhli za mnou všichni, co ten večer přivá­želi důstojnické rodiny. Byli velice zvědavi, co mě pan major říkal. Žádný z nich nechtěl pro něho jeti neb se obávali, že na ně cestou bude křičet, proto se prý domluvili abych jel já. I panský kočí se velice strachoval.

Část 8.

Náš velitel baterie, štábní kapitán Matužka, byl velmi často nemocen, za války prý byl také v koncentračním táboře. V plukovní stáji měl osobního koně Artuše, nikdy však na něm nejezdil. Za krátký čas nám bylo oznámeno, štkp. je po smrti a pohřeb že bude z našich kasáren. Byly velké přípravy, neb byl vezen na dělové lafetě. Já jsem byl určen, že povedu jeho koně. V den pohřbu jsme jeho koně Artuše osedlali, nauzdili pěknou uzdou a přes sedlo jsme mu dali černý závoj. Na nádvoří kasáren se vše řadilo. Já jsem čekal, že asi půjdeme za rakví, ale velitel řekl, že půjdu s koněm jako první. Za mnou že půjde posádková hudba, za ní že povezou se šestispřežím rakev a dále velký průvod důstojníků a vojáků. Když jsme vycházeli z brány kasáren, začal bubeník udávat rytmus na jednotný krok celého průvodu a tím začalo naše představení. Při každé ráně na buben koník leknutím vyskočil a tím mě zvedl a poponesl. Ale to ještě nebylo vše, když spustila celá kapela, byl jsem více ve vzduchu než na zemi, ale koníka jsem nepustil. Nevím, kdo byl více rozdivočelý, jestli já nebo on. Když jsme přecházeli náměstí, již jsme si to šlapali téměř podle hudby až ku krematoriu. Tím skončil náš úkol a já se již v klidu vracel do kasáren. Druhý den v rozkaze jsem dostal pochvalu, že jsem vzorně a hlavně bez zranění koně, zvládnul tento úkol. V té době byl kůň na prvém místě před vojákem. Když se zranil kůň, byl viník potrestán. Viděl jsem vojáka ze staršího ročníku, kterému kůň znetvořil celý obličej tím, že ho kopnul přímo do hlavy. Byl tím však vinen, protože byl nepozorný při obsluze tohoto koně.

Část 9.

Tohoto roku začínaly různé družby a patronáty. Při návštěvě zaměstnanců podniků byly přípravy na jejich přivítání. My jsme měli na koních předvést čtverylku. Byli vybráni koně čtyř barev. Vraníci, hnědáci, ryzáci a bělouši. Já jsem jezdil na běluši jménem Unce. Byla pěkná, ale velice bázlivá. Když jsme proplétali v různých řadách vždy zastavila a po pobídnutí vyskočila a chtěla utíkat zpět. Pro zábavu byla postavena překážka, nad kterou visely různé dobroty. Jezdec, který na koni přeskakoval tuto překážku, si mohl některou utrhnout. Mě se podařilo s Cyklonem překážku dobře skočit a utrhnout pěkný dárek. V tomto roce bylo také výročí Žižkových vítězných bitev. My jsme se také zúčastnili této oslavy. Hlavní ukázkou byla vozová hradba, kterou Žižka používal. V kasárnách jsme měli vozy po německé armádě. Byly všechny stejné konstrukce. Přední i zadní kola byla stejné velikosti a brzdy byly pohyblivé na obě strany. Jejich nevýhoda byla, že neměly váhy. Kůň, který šel rychleji, táhnul téměř celý náklad sám. Oj měly vysunovací, proto se velice hodily na tuto ukázku. Ve vojenských dílnách zhotovili prkenné stěny, které se na tyto vozy nasunuly z venkovní strany. Tato hradba mohla být v řadě, ale nejčastěji byla používána do kruhu, aby vojáci i koně byli chráněni ze všech stran. Tyto ukázky byly naplánovány za městem na vojenském cvičišti. Při této příležitosti byly ještě další přitažlivé atrakce. Bylo krásné počasí, proto se sešlo mnoho diváků. Já jsem se též představil ve dvou disciplínách. Jel jsem dostih kolem celého cvičiště na koni Démon z plukovní stáje. Tento kůň byl těžko ovladatelný a celou dráhu byl ve vedení, ale v cíli již mnoho sil neměl. Jeden jezdec nás těsně před cílem předjel. Dále jsem se zúčastnil soutěže skokové. Tuto jsem jel na mladém koni jménem Cyklon. Byl to první parkur, můj i tohoto koně.Absolvovali jsme bez chyby, měl jsem proto velikou radost. Ze všech jezdců jen tři jsme přejeli bez trestných bodů. Jedinou odměnou nám byl veliký potlesk mnoha diváků.

Část 10.

A tak čas utíkal a my jsme se chystali skládat účty z toho, pro co jsme vlastně na té vojně byli. Dělostřelci neviditelné cíle a naše baterie na spojení. K naší baterii se vrátil krásný hnědák, který byl u hospodáře na revers. Vojín Sýkora měl jeti s telefonním vozem a k tomuto hnědáku potřeboval ještě jednoho do páru. Ve stáji byl podobný, ale jezdecký. Rozhodli jsme se, že ho zaučíme v tahu. Zapřáhli jsme je tedy společně do telefonního vozu. Po rozjetí se tento jezdecký koník začal plašit, vyskakovat a chtěl utéci do stáje, před kterou byli uvázáni koně z celé naší stáje. Náprava vozu, ve kterém byli koně zapřáhnuti, zranila zadní nohy několika koním, kteří se nestačili včas uhnout. Byl z toho veliký malér, neb jsme museli zavolat veterináře, aby zraněné koně ošetřil. Ten se na nás velice zlobil a určil nás příští den k raportu k potrestání. Druhý den jsme se v jedenáct hodin oba dostavili do štábní budovy. Stoupli jsme si až na konec řady a čekali, jak to s námi dopadne. Já jsem se hlásil prvý. Náš velitel baterie mě vyslechl a nařídil nám, abychom zaučovali koně na otevřené jízdárně a propustil nás bez trestu. Ve stáji byli všichni zvědaví, jaký trest nás čeká. Nechtěli nám věřit, že jsme žádný nedostali. Další den jsme koně znovu zapřáhli a jeli na jízdárnu. Koník byl již klidnější a za týden se uklidnil a mohl jeti až na Šumavu.

V měsíci červnu jsme se na ostré střelby vydali téměř celá kasárna. Bylo krásné počasí a my na koních vyjeli na večer, bez přestávky, až na Šumavu. Jednu malou přestávku jsme však měli. Vojín Jonáš totiž na koni usnul. Jel na kobylce jménem Saša. Byla to velká tmavá ryzka, velice chodivá. Když vojín usnul, byla bez vedení a rychle přidala do kroku a předjeli velitele. Ten se velice rozzlobil, protože když na vojína zavolal, ten se neprobudil a jel stále rychleji. Velitel musel naklusat, dvojici předjet a zastavit. Za trest jsme museli všichni seskočit ze sedel a jíti vedle koně pěšky asi půl hodiny. Na Jonáše jsme se velice hněvali, protože jsme kvůli němu byli takto potrestáni. Říkali jsme si, že měl být potrestán jen on sám. Když jsme zase mohli nasednout, na vše jsme brzy zapomněli.

Část 11.

Já jsem po rozednění prožíval zvláštní pocit radosti tohoto rána. Tak krásně v čisté šumavské krajině, klapot koní, blízkost našeho cíle, v sedle krásného koníčka, kolem orosená mladá zeleň, co ještě by si mohl člověk na vojně přáti. I zde na vojně může prožít člověk něco krásného, ale musí to vnímat. Naše stálé bydliště na Šumavě byla malá obec Otice. Jen několik samostatných zemědělských usedlostí, ze kterých rodiny vystěhovali. Byly zde velké stáje, ve kterých se našim koním dobře dařilo, my jsme většinou byli ubytováni v podkroví.

Na ostré střelby se přijela podívat i vojenská generalita. Jeden generál naštívil i náš obývací prostor v doprovodu našeho velitele pluku. Vrátili jsme se právě z terénu, obsloužili koně a přinesli oběd. V kasárnách byl každý člověk stále pod kontrolou, proto se mu stálý úklid protivil. Podle toho to také vypadalo. Deky neurovnané, oblečení rozházené a šálky od oběda neumyté. Já jsem vojáky napomínal, že je třeba trochu uklidit těsně před jeho příchodem. Ještě že nás přiběhl upozornit jeden důstojník na tuto návštěvu. Jenom odešel a již vcházeli. Já jsem alespoň věděl, komu se mám hlásit. Pan generál se rozhlédl a zeptal se mě: „Líbí se vám to tady“? Co jsem měl odpovědět, samozřejmě že nelíbí. Nevím, kde se ve mě ta odvaha vzala, že jsem dodal, že jsme se právě vrátili ze cvičení, že vše ihned uklidíme. Náš velitel pluku se nás také zastal, tak to vše dobře dopadlo.Když odešli, teprve si každý uvědomoval, co právě dělal. Můj kamarád si prohlížel mojí pistoli a zapomněl si stoupnout do pozoru, druhý obědval a zůstal také sedět.

Část 12.

Jiskřící motorka.

Na vojně jsme také jezdili na koních do přírody na vyjížďky. Tentokrát jsme jeli okolo velikých hald, na které v sezoně cukrovaru vyvážely vozíky odpad od pecí. Na tyto hromady jsme zkoušeli, kdo vyjede nejvýš. Koně se bořili, nahoru se jim nechtělo jet. I na zpátečním sjezdu chtěli rychle utíkat dolů. Bylo to velice nebezpečné neb dole na tvrdé zemi padali na kolena. Mě se podařilo vyjeti nejvýše a také dolů jsem sjel pomalým krokem. Protože bylo po dešti, jeli jsme domů po asfaltové silnici. Když jsme sjížděli z velkého kopce, polekalo nás zvláštní skřípění. Kolem nás letěla motorka i s jezdcem, který se snažil nám vyhnout. Protože nás uviděl, až přijel na vrchol kopce, zabrzdil a neudržel rovnováhu. Na mokré silnici dostal smyk a padl na bok. Protože jel velice rychle, proletěl kolem nás s velkým hlukem a od stupačky se jen jiskřilo. Koně se pod námi splašili, byli jsme rádi, že jsme se udrželi v sedlech. Stačilo jen málo a motorka by poranila koním v té rychlosti nohy a všichni bychom popadali.

Kování kopavých koní.

Na vojně jsem se také naučil správně zvedat zadní nohy koním, i klidným, aby se nelekali. Nohy se nesmí zvedat znenadání. Například levá se zvedne tak, že se levou rukou přejede po hřbetu od předu až na záď, kde se nechá opřena a pravou rukou se noha nadzvedne. Pod tuto nohu se podsune levé koleno a ve spěnce se uchopí oběma rukama. Na koně, kteří si nenechají takto nohu zvednout, musí se použít dlouhý provaz. Uváže se mu na krk a provlékne se mezi přední nohy. Na zadní nohu se uváže ve spěnce. Několik pomocníků tento provaz natáhne a tím se noha zvedne. Takto může být kůň okován. Jestli se ještě vzpouzí, dostane tak zvanou fajfku. To znamená, že se mu na horní pysk navleče motouz a tímto se otáčí. Protože je to velmi bolestivé, kůň se uklidní. Fajfka se používá i při ošetřování zraněných koní, kteří se tímto uklidňují. Je to však velmi drastické.

Část 13.

Dovoz sena z nádraží do kasáren

Když jsem byl druhý rok na vojně, dováželi jsme krmení z vagonů z nádraží. Zemědělci museli seno dodávat Zemědělskému výkupnímu podniku. Tento podnik nám přiděloval pro vojenské koně najednou celé vagony. Když pršelo, toto krmení bylo celé promočené neb vagony nebyly přikryty. Většinou nám je přistavovaly v sobotu nebo v neděli, kdy nebyly ulice přeplněny a byl v nich malý provoz. Tyto vagony musely být ještě ten den vyskladněny. Protože jsme neměli dlouhé žebřinové vozy, vypůjčovali jsme si je od soukromých zemědělců. Já jsem měl za úkol, jako velitel stáje, aby toto krmení bylo včas odvezeno, vagon vyčištěn i okolí zameteno, aby nezůstaly nikde žádné zbytky. U naší baterie jsme měli jen jeden pár tažných koní, zapřahali jsme i koně jezdecké. Jedenkrát se nám přihodilo, když se míjeli povozy, jeden plný a druhý jel na nádraží, že se nám oba páry zastavily a nechtěly jít dopředu a bič jsme nesměli používat. Na první pohled to bylo velice komické, ale jak tyto koně uvést do pohybu, když nás nechtěli poslechnout. Ten pár, který jel do kasáren, se po dlouhém přemlouvání přece rozešel a ti s prázdným vozem jsme na konec také uvedli do pohybu. Zemědělci, kteří toto krmivo dávali na dodávku, svazovali ho do velkých otepí a dovnitř přidávali ovesné úhrabky, aby docílili větší váhu. Koně byli takto šizeni neb měli denní příděl čtyři kg melasy, čtyři kg sena a dva kg slámy. Nastlanou slámu předníma nohama si přihrabovali dopředu a tím se dokrmovali. Protože měli hliněnou podlahu, často si jí znečistili, a když se v ní vyváleli vypadali jako divoká prasátka. Protože museli být každý den řádně vyčištěni, dalo to vojákům hodně práce.

Koně z Ústředního Domu Armády

V roce 1949 jsem byl na vojně druhým rokem a byl jsem jmenován velitelem stáje Spojovací baterie. V té době nám přivedli čtyři koně z ÚDA v Praze. Byli to tři hnědáci a jeden vraník, který měl přiléhavé jméno Alabastr. Tito koně nebyli cvičeni na parcour, byli proto přeřazeni k naší spojovací baterii. Vraník byl těžko ovladatelný. Každý nový kůň, který byl přidělen do našich kasáren, byl nejdříve umístěn v malé karanténní stáji nejméně na čtyři týdny a byl veterinárně sledován, aby se nerozšířila nějaká nemoc mezi koně. Protože museli mít pohyb, na každého koně byl přidělen jezdec, vraníka jsem však jezdil sám. Když nám byly předány od ÚDA doklady, zjistili jsme, že tohoto Alabastra jezdil sám Říšský protektor Reinhard Heidrich, než na něho byl spáchán atentát. Druhý rok jsem se dozvěděl, že byl náš útvar motorizován a většina koní byla převedena do kasáren ve Čtyřech Dvorech. Další část koní byla přidělena k pohraniční jednotce, kde ještě se střežily hranice na koních.

Část 14, dokončení.

Koupel v potoce

Když jsme byli na Šumavě, souběžně tam s námi byli hudebníci pěšího posádkového útvaru, kde se cvičili hrát samostatně na různých místech. Z každého polorozpadlého domku bylo stále slyšet nějaké zvuky. Protože jejich koník, který tahal na dvoukolce veliký buben, neměl žádný pohyb, řekli jsme jeho ošetřovateli, že se na něm svezeme, a že bychom ho mohli také vykoupat. Když jsem na něho vyskočil, začal velice skákat, a když jsem projížděl úzkými dveřmi ve vratech, toho využil a pěkně se mu podařilo ze hřbetu mě dostat. Dále již jsme ho nesedlali a vedli k potoku ke hluboké tůni. Protože se vody bál, chtěli jsme ho k tomu donutit. Jeden ho držel za ohlávku a dva jsme ho tlačili. Jak jsme tak poskakovali po břehu, koník šlápl na cvičnou minu. Po této ráně skočil tak, že přeskočil potok až na druhý břeh. My jsme samozřejmě padli do potoka všichni tři. Naše cvičné uniformy se nasákly vodou tak, že jsme z vody nemohli vylézt. Koník nám utekl a velkými skoky pádil do stáje. My jsme se museli všichni svléci a oblečení usušit, koník zůstal úplně suchý. Nikdy bychom si nepomyslili, že má takové malé stvoření takovou sílu. Po tomto dramatu jsme ho již nechali na pokoji.
(poslední vojenský příběh)

Oč prosí kůň!
S kopce mě podrž,
po rovině mě pusť,
do kopce mě nežeň
a ve stáji na mě
nezapomeň.

Modlitba koně:
Až ti nebudu moci sloužit,
můj milovaný pane,
nenech mě, prosím hladovět a mrznout a neprodávej mě.
Připrav mi, prosím, rychlou a
milosrdnou smrt a budeš odměněn.
Odvahu a díky tobě
kdo se k tomuto
kroku rozhodnete!

Sepsal Bohumil Dočekal, přepsal a upravil Jaroslav Dočekal.

 

 

Hříbárna Šinkvice

Část 1.

Hříbárna

V roce 1954 prvého dubna jsem nastoupil v Židlochovické hříbárně. Založil ji ředitel statku pan Skýva v roce 1949. Já jsem po nastoupení jezdil s plemennými klisnami z B ročníku s Binkou a Bajaderou. Novým ředitelem v té době byl pan Holub. Hříbata, samé kobylky, se zde soustřeďovaly od teplokrevných klisen ze všech farem tohoto statku a doplňovala se nákupem teplokrevných hříbat od soukromých chovatelů. Největší počet hříbat byl v ročníku E, čtyřicet pět kusů. Jména celého ročníku byla postupně podle abecedy. Tohoto roku odcházel ročník D. Hříbata měla volné ustájení, uvazovala se jen ke krmení a čištění. Objemová krmiva se jim dávala středem stáje. Při uvazování se na hříbata zavolalo na místo. Každé hříbě si brzy zapamatovalo, kde má stát na uvázání. Po nakrmení základního krmiva a po očištění se ihned odvazovala. Na ohrazené pastviny se vyháněla společně. Při cestě z pastvin se zaháněla do rozdělovacích výběhů, kde se rozdělili dle stáří či ročníků. První se oddělil ročník nejstarší, potom střední a nakonec nejmladší. Přivedená hříbata se nejdříve musela naučit na uvazování. Často se vzpouzela neb u matek měla svobodu. Také se musela seznámit s novým domovem a jedno na druhé si zvyknouti. Byla to pro ně veliká změna neb se u svých matek živila jejich mlékem. Některé hříbátko si velice těžko na toto nové prostředí zvykalo a svým naříkavým řehtáním volalo svou matku, ani oves a pěknou jetel nechtělo přijímat. V každém ročníku bylo hříbě, které stádo vodilo a nenechalo se předběhnout. I při rozdělování předběhlo první. Koně takto odchované jsou mnohem odolnější a zdravější. Na pastvu jdou za každého počasí. I v zimě, když se jim čistí stáje, jsou venku na sněhu i v mrazech. V dospělosti jsou výkonnější.

Část 2.

Kování plemenné klisny Binky

Kování plemenné klisny Binky v Těšanském dvoře, ku kterému hříbárna v Šinkvicích patřila. Po nastoupení v této hříbárně jsem první týden byl požádán, abych tuto plemennou klisnu okoval. U kovárny měli malý přístřešek, pod kterým se koně uvazovali. Já jsem byl zvyklý uvazovat koně za ohlávku, klisničku jsem také tak uvázal. Ona to však nesnášela a velice se vzpouzela. Ohlávku si z hlavy vyvlékla a utíkala pryč. Já jsem se za ní rozběhl a chytil ji za hřívu. Přes celý dvůr se mnou běžela, až u hlavní brány jsem ji zastavil a odvedl jsem ji zpět.Tímto činem jsem se v očích zaměstnanců v dílnách i kancelářích dobře uvedl jako nový zaměstnanec. Až po této příhodě jsem se dozvěděl, že tato kobylka při kování musí být uvázána za postroj, jinak vše zpřetrhá a uteče. Nikdo mě však neupozornil a hlavně v kovářské dílně sledovali, co se bude dít. Byli velice zklamáni, že mě kobylka neutekla zpátky do hříbárny, šest km vzdálené. Od té doby jsem již věděl, jak ji při kování uvazovat, aby byla klidná.

Klasifikace koní.

Každým rokem, většinou v červnu bylo hodnocení tříletých hříbat, klasifikace. Znamenalo to, že byli jednotlivě posouzeni a zařazeni do kategorií, cenově odlišných, dle tabulek. Zapisovalo se jejich jméno, barva, výška a původ po rodičích. Byla to ukázka našeho snažení a naší práce během tří let. Nejlepší hříbata byla v D ročníku, o které pečoval Oldřich. Byla velice vyrostlá, nebojácná a tím se také velice snadno a rychle učila v základním výcviku. Hodnotila je skupina odborníků ze státní a krajské plemenářské správy. Přijel také bývalý ředitel Skýva, který, jak jsem již psal, tuto hříbárnu založil. Vybral si nejlépe ohodnocené kobylky z tohoto ročníku, které si byly velice podobné, všechny hnědky, jedna jako druhá, velice krotké.

Část 3.

Tato klasifikace se konala 9. června 1954. V tuto dobu jsem byl ve hříbárni zaměstnán třetí měsíc, mnoho peněz ve formě prémií jsem neobdržel. Velice by se mě hodily, neb jsem se následující měsíc ženil. Další roky již o koně takový zájem nebyl neb se nahrazovali výkonnými stroji a do stájí místo hříbat se plánoval hovězí dobytek, nejdříve na Šaratský Dvůr. Kobylky do Xaverova, které si vybral bývalý ředitel, jsme odvedli do Sokolnic na nádraží a Oldřich je odvezl vagonem na místo určení. Ve hříbárně z tohoto ročníku zůstali vranka Diva a hnědka Dálie. Tyto dvě klisny, s kterými jsem později jezdil, mě několikrát překvapili svou divokostí. Bylo by bývalo lépe, kdyby se rozdělili a byli zapřahány s klisnami staršími, jak se později i stalo. Píši však o nich v jiných pamětech jak na mě převrátili vůz a jak se mě splašily s velikou fůrou suché jetele.

Nový ročník.

Když byla všechna hříbata svedena a doplněna nákupem od chovatelů, vypalovalo se jim na pravém podsedlí, to jest za přední lopatkou, rok narození, pořadové číslo a původ. Bylo to pro hříbátka velmi bolestivé, neb kovová čísla i písmena se musela ohřát v polní výhni do červena. Práce to byla také velmi nebezpečná, neb se každé hříbě snažilo od této bolesti utéci.

Splašené koně.

Po spasení ohrazené části se nespasená tráva vysíká, pohnojí a branami uvláčí. Při tomto sesíkání na velikém svahu se mě klisny Binka a Bajadéra splašily. Měl jsem veliké štěstí, že jsem se na stroji udržel, jinak bych se byl určitě zranil. U stroje popraskalo soukolí a musel být odvezen na opravu. Když si zástupce vedoucího stěžoval, že jsem žací stroj rozbil, pan správce mu odpověděl: „hlavně, že se nic nestalo Milanovi. Stroj se opraví“.

Zvěřina na klasifikaci.

Jak jsem již psal, klasifikace bývala v měsíci červnu, kdy byla zvěř chráněna, maso však při tomto slavnostním hodnocení nemohlo chybět. Po poradě správce rozhodl, že se o maso postará a obětoval svého obtloustlého kokršpaněla. Maso naložili do špecielního láku a v den slavnosti tuto pochoutku upravila kuchařka, která se starala o plné žaludky svobodných zaměstnanců. Protože se hodnocení koní prodloužilo až přes poledne, všichni konští velikáni se těšili na slavnostní hostinu. Všem oběd náramně chutnal, byl podáván jako zvěřina. I piva bylo dostatek a vše bylo zadarmo. Na zpáteční cestě ze hříbárny přepadly tyto návštěvníky žaludeční potíže a veliký průjem, neb maso bylo velice prorostlé tukem. My jsme z toho měli velikou radost, protože vše spořádali a na nás zbyla jen vůně po chutné pečínce.

Zaučování hříbat.

Při zaučování tříletých hříbat pod sedlem i v tahu jsme měli mnoho příhod. Například z F ročníku při zaučování klisny Formy, krásné ryzky. Byla ustrojena a zapřažena v samotě do klády. Když za ní kláda zarachotila, začala skákat a vzpínat se. Dvěma, kteří ji vedli na otěžích za ohlávku se vyškubla a třetího, který ji měl na oprati, povalila a utíkala pryč. Při tomto úprku poničila celý postroj a bez ohlávky, jen se samotným chomoutem přeskočila ohradu u pastviny a běžela ke stádu, které se zde páslo. Tato klisnička byla při klasifikaci ohodnocena nejlépe z celého ročníku, jako elita rekord. Pod sedlem chodila pěkně, ale do chomoutu se jí nechtělo, protože byla zrazena při prvním zapřažení. V Těšanech byl koňař, který řekl, že jí tahat naučí. Brzy však poznal, že to nebude tak jednoduché, a když mu polámala nohy, vrátil ji do hříbárny zpátky. Kdykoliv přijel ředitel s nějakými hosty, vždy si přál, abych jim jí předvedl. Uměla se opravdu předvést, protože téměř nepracovala, běhala jako panenka. Byla však dosti nebezpečná i při předvádění, neb byla schopná na člověka i skočit. Nikdy se jí to však nepodařilo. Také jsem ji ošetřoval a získal jsem její důvěru. Nikdy jsem ji netrestal.

Kastrace hřebečků.

V Šaratském Dvoře byli odchováváni i hřebečci. Protože by se museli po prvním roce oddělovat, byli kastrováni. Byla to těžká práce, proto jsme tam chodili vypomáhat. Udržet ležícího hřebečka na zemi v klidu vyžadovalo velké úsilí. Jeden rok jich bylo více než deset. Zvláštní odměna nás však čekala v kuchyni. Varlata se usmažila s vajíčky. Mezi lidmi je takové mínění, že býčí a koňská vajíčka jdou zvláště mužům velice k duhu.

Na pastvině.

Na pastvě v Koretíně jsme měli klid, vymýšleli jsme proto všelijaké klukoviny. V E ročníku byla velice hodná a pěkná vranka Eduška. Kdo se jako první odváží na ní sednout, bude vítězem tohoto dne a bude odměněn lahvičkou domácí slivovice. Já jsem byl samozřejmě první, kdo se o to pokusil. Oldřich ji držel a já si na ní vyskočil. Jen jsem dosedl na hřbet, vyškubla se Oldřichovi a začala skákat jako na rodeu. Chytil jsem se jí za hřívu a pevně držel. Na konci pastviny se kobylka vzepřela, udělala kočičí hřbet s hlavou až k zemi a já samozřejmě sletěl. Protože jsem spadl do měkké trávy, nic se mi tentokrát nestalo. Přejel jsem však celou pastvinu a tím jsem se stal vítězem.

Rána z milosti.

Téměř v každém ročníku bylo odstávče, které mělo kýlu. Ve hříbárně jsme měli plemennou klisnu z F ročníku jménem Fuga. Narodilo se jí pěkné hříbátko, mělo však také tuto vadu. Statkový veterinář léčil tyto vady svorkami. Přijel i k tomuto případu. Hříbě jsme na nastlané slámě obrátili na hřbet, výplň kýly jsme uvolnili a pan doktor přiložil svorku, která se dle potřeby přitáhla šrouby. Tímto způsobem se postupně oddělila část pod svorkou a odumřela. Nad svorkou vzniklý zánět vlastně zapříčinil, že kýla srostla. Toto hříbě bylo umístěno v oddělené části stáje, aby mělo klid. Ono se však protáhlo hrazením a tuto svorku si utrhlo. Tímto se mu otvor zvětšil a uvolnila se mu střeva, která mu vyhřezla z břicha na zem. Dostala se mu pod zadní nohy a zranila se mu. Když jsme se vrátili z pastvin, nezbývalo nic jiného, než toto hříbátko utratit. Zavedl jsem ho na mříž odpadového kanálu a ránou do čela a vypuštěním krve ukončil jeho utrpení. Během dlouhé mojí činnosti u koní se mě nikdy něco podobného nepřihodilo.

Splašené vranky s branami.

Kobylky, s kterými jsem vezl těšanské mladíky k odvodu, utekly z pastviny. Byly však zapřaženy v branách. Kočí, který svačil, je nechal popásat. Kobylky se něčeho polekaly a vytrhly mu opratě z rukou a utíkaly do hříbárny co jim nohy stačily. Brány za nimi velice poskakovaly, štěstí, že nikdo nebyl na dvoře kudy proběhly a zastavily se až ve stáji. Kobylkám se nic nestalo. Od této příhody se snažily při každé příležitosti utéci domů. Museli jsme na ně dávat veliký pozor.

Odčervování hříbat.

Veterinární lékař, který byl u státního statku v Židlochovicích, chtěl vyzkoušet odčervování hříbat směsí petroleje a oleje. Každému nasunul hadici nosem do žaludku a určité množství této směsi, dle váhy a stáří, velkou stříkačkou do něho vpravil. Když toto praktikoval dvouletému hříběti hnědáčku jménem Hon, nasunul hadičku místo do žaludku do plic. Po tomto zákroku se hříbě začalo dusit a při tom skákalo až na vysoký žlab. Ihned jsme ho dovezli do veterinární nemocnice do Brna. Toto hříbě tam zachránili, ale již bylo tímto poznamenáno na celý život. Když nám ho po vyléčení vrátili, byl velmi hubený. Mě ho bylo velice líto neb jsem ho ošetřoval od odstavu až po klasifikaci. Tohoto koníka jeho těžký dech již stále provázel.

Jak běžela hříbata přes vinohrady.

Když se vypouštěla hříbata na pastvu, šel ošetřovatel, který měl službu před nimi, aby připravil cestu mezi ohrazením. Ten den šel před nimi nový zaměstnanec a zapomněl uzavřít cestu na pole, na kterém oborávali cukrovou řepu. Zvědavá hříbata běžela přes toto pole a ztratila se ve vinohradech. Všichni ošetřovatelé pěšky i na koních se vydali je hledat, což se jim po dlouhém hledání podařilo. Majitelé vinohradu si stěžovali na ředitelství, že mají poničenou téměř celou úrodu na vinici, ale též na polích, neb bylo přede žněmi. Byl z toho velký malér, neb těch hříbat byla více než stovka a ta již nějakou škodu nadělají. Nový ošetřovatel musel ze hříbárny odejíti. Já jsem měl právě poraněnou nohu, která byla v sádře, proto jsem byl této honičky ušetřen.

Poplašení koně.

Když jsem byl zaměstnán ve hříbárně, jezdili jsme po žních ke stohům pro plevy, které jsme smíchali se sušenými bramborami vždy po krmení. Vždy po krmení, aby byly připraveny na další krmení. Ještě jsme při této přípravě toto pokropili vodou, aby sušené brambory nabobtnaly a plevy se také zvlhčily. Při cestě od stohu jsme jeli okolo lesní školky ohrazené drátěným plotem. Zde jsme vyplašili hejno mladých bažantů, kteří při odletu naráželi do plotu, čímž zase polekali koně. Opratě z rukou kočího se vysmekly a koně utíkali z lesa. Protože ke hříbárně vedla cesta proti směru, koně se nestačili obrátit a běželi k těšanské silnici. My jsme je nemohli dostihnout. Od Těšan přijíždělo proti nim auto z ředitelství ze Židlochovic. Když viděli koně bez kočího, povoz zastavili a ptali se nás, co se nám přihodilo. Řekli jsme jim, že se nám koně splašili při průjezdu lesem. Já jsem byl celý postříkaný krví, ale bažantí. On se totiž jeden bažantík zranil, ale já jsem ho chytil a tím jsem byl celý od krve. Povoz jsme obrátili a již bez nehody dojeli do hříbárny.

Stráž na koních.

Okolo Šinkvic bylo hodně travin a na svazích keře a lesní porost akátový. Byl to hotový ráj pro zvěř, hlavně bažantí. Ředitel statku byl velký nimrod a pořádali na podzim velké hony. Pozval mnoho střelců, i tak zvaných svátečních, a proto bylo hodně zvěře postřelené. Z okolních vesnic se při těchto honech scházelo hodně mužských, aby si postřelenou zvěř dohledali a odnesli domů. Dostali jsme proto úkol, abychom tomuto zamezili. Jako stráž jsme jezdili na koních v terénu, kterým již prošli honci i střelci. Ten den zůstávala hříbata ve stájích, aby se zbytečně neplašila . Koně, na kterých jsme jezdili, se také blízkých ran báli, hlavně ti mladší. Pro nás to bývala zábava a nějakou zvěř jsme také dohledali.

Zájezd na Velkou Pardubickou.

Když jsem byl zaměstnán v Šinkvické hříbárně, jezdil jsem každý den do Těšan pro mléko a pro nákupy k obchodníku Suchánkovi, který se mě zeptal, jestli bych se chtěl podívat do Pardubic na jezdecké závody. Řekl mně, že má starší auto, které by mu opravář připravil na tuto cestu, a že by s námi jel těšanský pan farář, který byl též velký milovník koní. Domluvili jsme se, že bychom jeli druhou neděli v říjnu, kdy se jezdí největší překážkový závod na evropském kontinentu. Já jsem samozřejmě souhlasil. Z Těšan jsme vyjeli ráno po mši svaté a u volantu se střídali opravář a majitel auta obchodník Suchánek. Bylo pěkné počasí, cesta nám dosti ubíhala. Když jsme přijeli k Chotěboři, kde silnici přetínají dvoje vlakové koleje, byl povrch silnice propadlý. Řidič nezpomalil rychlost a auto nás vymrštilo, až jsme hlavami narazili do stropu. Všichni jsme se polekali a auto při dopadu velice zaskřípalo. Myslili jsme, že nám prasklo pérování. Dále jsme již jeli velice opatrně. U pardubické dráhy bylo již několik tisíc návštěvníků. Před hlavním dostihem se jely rámcové dostihy, též překážkové, ale mnohem kratší. Všichni jsme se těšili na hlavní závod. Startovalo v něm osmnáct koní, z toho jedenáct polokrevných. Do cíle doběhlo koní devět, na prvních místech se prosadili plnokrevníci. Po tuhém boji zvítězil náš kůň Letec, kterého vedl jezdec Vavroušek. Z tohoto vítězství jsme měli velikou radost. Na další závod jsme již nečekali a odjížděli jsme domů. Já jsem si vzpomněl, že nám psala maminka, abychom si přijeli do Poděšína pro chovného housera. Navrhl jsem proto, abychom jeli přes Poděšín a tohoto housera přivezli. Maminka nám připravila večeři a já jsem chtěl přihnat celé hejno husí, které nocovalo na rybníku. Když jsem se k nim přiblížil, rychle odplavaly doprostřed rybníka. Musel jsem nakonec skočit do vody, aby mně zase neuplavaly a celé hejno jsem přihnal do dvora. Pěkného housera jsme chytili a připravili na cestu. Byl nejvyšší čas, neb všichni tři, se kterými jsem cestoval, již nechtěli dále čekat. Do Těšan jsme již dojeli v klidu, mimo housera, který nás celou cestu obveseloval kejháním.

Převrácený vůz se slámou.

Po celé údobí, když jsem jezdil s koňmi, jsem srovnal na vozy nespočet fůr obilí, sena, jetele, otavy, lnu a mnoho jiné úrody. Ve hříbárně jsme většinou dováželi stlaní pod hříbata a plemenné klisny. Brzy z jara, kdy byla cesta samý výmol, jsem naložil fůru slámy a při cestě se mě zadní část vozu převrátila. Nevěděl jsem, co s tím udělat. Zkoušel jsem ji postavit, ale samotný jsem to nemohl zvládnout. Vypřáhl jsem proto koně, na zadní část vozu jsem připevnil řetěz, do kterého jsem zapřáhl a vůz se slámou se mě podařilo postavit. Do hříbárny jsem již jel velice opatrně, abych náklad ještě jednou nepřevrátil.

Když jsem byl ještě doma, byl jsem velice hrdý, že jsem ještě žádný náklad nepřevrhl. Až když jsme jednou sváželi z pole žito, tak se mě to podařilo. Již u vrat stodoly jsem velikou fůru převrátil. Snopy jsme museli přenést a uložit do párníku ručně. Nejrychleji jsme skládali brambory v Nížkově ve škrobárně. Když se sešlo více mužů, převrátili jsme celý vůz do krechty.

U odvodu s těšanskými legruty.

Vranky z E ročníku Eduška a Elvíra byly určeny, že půjdou do Ledec do kočáru. Aby si této práci přivykly, zůstaly nějaký čas ve hříbárni. Byl to pěkný párek vraných kobylek. Těšanský správce slíbil legrutům, že je do Židlochovic odveze k odvodu s pěkným párem koní. Přijel proto do Šinkvic a určil, že pojedu s tímto párem. Věděl, že se bude po cestě pít hlavně silná domácí slivovice. Určil proto mě, že věděl, že se na mě může spolehnout, že se neopiji. Při příjezdu do Těšan jsem koně přepřáhl do již připraveného vozu. Byl celý opentlený a prostřed byla májka, též celá ověnčená, tak jak to na jižní Moravě bývá zvykem. Všichni chlapci měli láhve se slivovicí a dávali mně připít. Nemohl jsem odmítnout, ale pil jsem jen s mírou. S koňmi jsem jen poklusával, ale přes všechny vesnice jsem jel s větrem o závod, což se chlapcům velice líbilo a vše dobře dopadlo.

Šaratský Dvůr.

V sousedství šinkvické hříbárny byla farma Šaratský Dvůr. Měla jméno dle vesnice Šaratice, kde byl zvláštní pramen vody, která se plnila do lahví a užívala se při žaludečních a střevních potížích, hlavně při zastavené stolici. Když jsem tam poprvé přijel pro kukuřičnou slámu, bylo veliké horko. Této hořké vody jsem se napil a na zpáteční cestě mě rozbolelo břicho a dostal jsem velký průjem. Až po tomto mém zážitku mně bylo řečeno, že obyvatelé této farmy si na jídlo vodu přivážejí buďto z Těšan nebo ze Šinkvic. Tento dvůr byl také osazen hříbaty, ale jiného druhu. Byly od chladnokrevných klisen, které byly na farmách statku na těžké práce. Tyto klisny byly připouštěny kladrubskými bělouši a odchov byl sledován výzkumným ústavem v Brně. Byl to takzvaný metisační pokus. Každý měsíc byly měřeny a váženy. Sledovalo se, je-li toto páření vhodné. Hřebci byli ustájeni na Židlochovickém zámečku a byli určeni k dispozici řediteli neb on tam též bydlil. Většina hříbat se rodila v barvě černé a postupně stářím bělela, tak jako hříbata v Kladrubech. Většina těchto hříbat byla velice klidná a dobře se zaučovala, hlavně v tahu a byla spolehlivá. Byl proto o ně velký zájem. Pro jejich bílou barvu však bylo jejich čištění náročnější neb na nich nečistota byla mnohem více vidět.

Zrušení hříbárny na Šaratském Dvoře.

Když na tomto dvoře zrušili hříbárnu, svedli do stájí mladý dobytek. Krmení jim dovážel kočí s kobylkami z F ročníku. Při vypřahání se něčeho polekaly a utíkaly ze dvora po cestě dolů k Šaraticím. Pode dvorem vedla úzká, ale hluboká příkopa s vodou. Tam se náruční kobylce podařil husarský kousek. Spadla do tohoto příkopu, ne nohama, ale na hřbet. Nemohli ji vytáhnout, přiběhli do Šinkvic pro pomoc. Ihned jsme tam jeli, ale všichni se báli k ní přistoupit, neboť kolem sebe hrabala nohama. Domluvili se tedy, že zajedou do Těšan pro traktor a tímto se ji pokusí nějak vytáhnout. Já jsem tam zůstal a přemýšlel, jak to provést. Vzal jsem ji za ohlávku, práskl bičem a podařilo se mě ji vytáhnout a postavit na nohy. Po této studené lázni již byla velice klidná a kočí opatrnější.

Jaro, zavlažování.

Když nastoupil v Těšanech nový správce, začaly se uplatňovat agrotechnické lhůty. Protože bylo málo potahů, těžko bylo vše včas zvládnout. Správce proto přijel do hříbárny, jestli bych mohl v rámci zaučování hříbat v tahu zavlažovat zaseté obilí. Ono se to zdálo velice jednoduché, ale praxe byla složitá. Při zaučování nemá hříbě ve voze velkou možnost pohybu. Vepředu ho drží oje, ke kterému je připřaženo držákem a postraňky jsou mnohem výše, nemůže proto z nich tak lehce vyskočit, zvláště při zastavení. Měl jsem s tím velké starosti, aby se hříbata neporanila. Připřahal jsem je k plemenným klisnám a po půl dni jsem je vystřídal. Během této práce jsem nemohl zastavit, neb většina hříbat se snažila vyskočit z postraňků a couváním se zbavit postroje. Já jsem měl před touto prací zrněné nohy, musel jsem však bez zastavení celé půldne vydržet v chůzi za tímto spřežením. Tato práce mě však čekala po celé jarní období, než bylo vše zaseto. I svačit jsem musel většinou při chůzi. U rozporek byly jen háčky, ne roubíčky, aby v případě potřeby se mohlo hříbě rychle vypřáhnout. Často se však pobočnice z těchto rozporek při zastavení vysmekly . I když mě nohy často bolely a některé hříbě si zvykalo pomalu , byla to pro mě práce radostná, zvláště, když bylo pěkné počasí a skřivánci mě pěli nad hlavou. Takto jsem zavláčil přes sto hektarů, to jest přes pět set měřic. Když jsem tuto práci ukončil, přijel pan správce v sobotu v poledne, že ještě potřebuje převláčit ozimou pšenici, která měla být již hotova. Na tuto měli speciální brány z ocelových silných drátů, aby se pšenice nevyvlačovala. Slíbil mě, že tyto brány mě za poledne přivezou na pole. Když jsem se zeptal na výměru, bylo mě řečeno, že tato Niva je o výměře osm hektarů, to jest přes čtyřicet měřic. Já jsem řekl, že to nemohu do večera zvládnout. Myslil jsem, že tyto brány mají podobný záběr těm, s kterými jsem zavlačoval zaseté obilí, tři vedle sebe. Čekalo mě však překvapení. Protože tyto brány byly poměrně lehčí, měli těžké trubkové táhlo na kolečkách, aby vláčely celou plochou a bylo jich osm vedle sebe. Práce s těmito bránami mě rychle ubývala, neb měly více než dvojnásobný záběr než brány normální a bylo přesně vidět každý záběr nakloněný po směru jízdy a tento lán pole byl téměř do čtverce. Bylo krásné počasí a z tohoto pole bylo vidět až do Brna. Tímto uvláčeným lánem jsem ukončil jarní období a zaučil jsem více než polovinu hříbat z ročníku tříletých.

Pochoutka.

Jednou dvouletému hříběti se po úrazu začaly křivit přední nohy. Statkový veterinář rozhodl, aby toto hříbě bylo vyřazeno. Když ho odváželi, řekli nám, jestli by někdo ze zaměstnanců měl zájem o maso z tohoto hříběte. Nevím proč se u nás vžilo, že koňské maso je podřadné. Ve Francii i v Itálii je to delikatéz. My jsme si přihlásili několik kg a druhý den nám ho přivezli. Manželka se rozhodla, že ho upraví na řízky, ale mnoho si od toho neslibovala. Když jsem přišel k obědu, ovanula mě příjemná vůně. Manželka mě řekla, že si myslela, že koňské maso jíst nebude. Vůně řízků ji však natolik ovládla, že neodolala řízky ochutnat a zjistila, že takových dobrot mnoho není a oba jsme si velice pochutnali.

Koně čekající na smrt.

Když jsem byl zaměstnán v Šinkvicích, utvořili z obce Měnín Státní statek, protože žádný hospodář nechtěl vstoupit do Jednotného Zemědělského Družstva. Většina měla střední výměru, proto využívali v hospodářství lehké teplokrevné koně, kteří se do statku nehodili. V té době měli v Brně v jatečných stájích přeplněno. Mladší a vykrmené koně posílali do různých zemí, ku příkladu do Francie a Itálie, kde bylo koňské maso stále žádáno. Každý týden si tyto koně odváželi kamiony nebo se posílali vagony. Bylo domluveno, že tyto měnínské koně přechodně ustájí v naší hříbárni. Rozdělili jsme si velkou stáj, abychom je měli kde ustájit. Protože jsme na ně nedostali žádné krmení, museli se spokojit jen se suchou slámou, krmnou řepou a vodou. Asi za týden nám přivezli vzkaz, že máme šest těchto koní zavézt do Brna na jatky. Nám se to zdálo nemožné být do čtyř hodin odpoledne v Brně, když nám to bylo oznámeno téměř v poledne. Proto jsme rychle zapřáhli do vozu, z každé strany přivázali ke koni jednoho a čtyři jsme uvázali za vůz. Velice jsme spěchali po silnici k Brnu. Zpočátku jsme klusali, ale když jsme přijížděli k Brnu, tito koně byli velmi unaveni. Nakonec jsme s velkou námahou na jatka přijeli včas. Právě tam skládali nemocnou krávu, proto jsem si mohl prohlédnout jejich velké stáje, které byly plné koní. Bylo na nich vidět, že jsou dobře krmeni, podestýlku měli po kolena a byli velice čistí. Většina těchto koní byla menšího vzrůstu. Byli také připraveni na vývoz. Měli se mnohem lépe, než u nás koně z Měnína.

(Závěr „Hříbárna Šinkvice“, příště začíná poslední kniha “Jezdecký oddíl Žďár n.S.“.)

Sepsal Bohumil Dočekal, přepsal a upravil Jaroslav Dočekal.

 

Jezdecký oddíl Žďár nad Sázavou.

Začínáme poslední knihu autora o koních, o jeho působení v jezdeckém oddílu ve Žďáře n.S. Z jeho rodiště, Poděšína, přes jeho působení v Šinkvicích, jsme se přesunuli do ZR.

 

Jezdecký oddíl ve Žďáru nad Sázavou.

V roce 1958 jsme koupili domek ve Žďáru a já jsem nastoupil 11.10. k jezdeckému oddílu, který založil v roce 1957 pan Sýkora. První měsíc jsem jezdil s párem koní na stavbě Žďárských strojíren a ještě ošetřoval jedenáct koní jezdeckých. I když jsem odcházel brzy ráno a přicházel pozdě večer, tuto práci nebylo možno v pořádku vykonávat, proto jsem další měsíc již na stavbu nejezdil. Většina koní byla od pohraniční stráže ze Znojma, kde se koně nahrazovali terénními automobily. Tito koně byli jezdeckému oddílu propůjčováni na tak zvaný revers. Postupně však byli oddílu předáváni do vlastnictví bez náhrady. Těchto koní stále přibývalo, měli jsme je proto ustájeny u bývalých soukromých zemědělců i v Zámku v bývalých zámeckých stájích, kde jsem je ošetřoval. Bylo proto rozhodnuto postaviti stáj pro tažné koně ve stodole, aby byli v jednom objektu u Šlérku i s jezdeckými.

Cesta domů z Akademie ve Vel. Meziříčí.

Tuto Akademii jsme pořádali v podzimních dnech. Vše dobře dopadlo, až na to, že byla téměř tma, když jsme odtud odjížděli. Protože bylo chladno, jezdců na cestu nebylo. Aby byli obsazeni všechny koně, vedl každý ještě volného koně na ruce. Cesta nám pěkně ubíhala, neb i koně spěchali domů do teplé stáje a k nakrmení. Když jsme přejeli poslední vesnici u Žďáru, čekal nás přejezd mostu nad železniční tratí, po které právě přijížděl vlak tažený ještě parní lokomotivou. Přesně uprostřed mostu nás tento vlak podjížděl. Volal jsem na jezdce, aby koně dobře drželi, jel jsem totiž před nimi na bryčce. Když vlak vyjel na druhé straně mostu, koně se velice polekali. Většina jezdců popadala. Zastavil jsem a ptal jsem se, jestli snad nějací koně neutekli. Žádný nic neříkal, ale mně se zdálo, že jsem v tom slyšel nějaký klapot. Jezdci nasedli a pokračovali jsme v cestě. Tma byla tak veliká, že jsem ani neviděl první jezdce za mnou jedoucí, zvláště, když jsme jeli lesem. Když jsme přijížděli ku Žďáru, viděl jsem červené světlo a hlas zastavte. Byl to příslušník Veřejné Bezpečnosti a ptal se nás, co se nám přihodilo. Já jsem již měl nějaké tušení, ale nic jsem stále nevěděl. Řekl jsem, že nám koně poplašil vlak, ale že se nic nestalo. On nám na to řekl, že koně, které přeběhli přes město jsou již ve stáji, jeden celý obalený blátem a řidič šestsettrojky, na kterou jeden kůň skočil, se již z toho pomalu vzpamatovává. Ten kůň, který byl celý od bláta se totiž v zatáčce nestačil autu vyhnout, byl asi oslněn, skočil na přední kapotu a sesmekl se do mokrého příkopu, kde se celý obalil. Potom jsme se ještě dozvěděli, že řidič si stačil zakrýt oči a ani nevěděl, jak se na silnici otočil a ujížděl zpět.

 

Doprava na závody.

Protože jsme se zúčastňovali i velkých jezdeckých závodů, cestovali jsme na dlouhé vzdálenosti vagony. Při jedné cestě nás lokomotiva na velkém seřaďovacím nádraží příliš rychle odrazila. Byla již tma a tímto rychlým odrazem byli koně odmrštěni, přelomili břevno, které bylo před nimi. My jsme seděli uprostřed, proto se přes nás překulili až na druhou stranu. Velice jsme se polekali, neb jsme v první chvíli ani nevěděli, co se vlastně stalo. Tohoto velkého hluku ve vagonu se i nádražní zřízenci polekali. Velice se nám omlouvali, že v té tmě přehlédli, že vagon je naložen živými zvířaty. Koně jsme museli velice uklidňovat, neb byli celí rozplašeni. Protože jsme měli vagon pootevřený, snažili se nám z něho utéci. Nakonec jsme byli rádi, že to nedopadlo hůře a my jsme mohli pokračovat bez velkého zranění dále.

Přeskok přes koně, ale živého.

Pro stálé jízdy na jízdárně, kde se trénovaly hlavně skoky na překážkách, nemohli si ostatní jezdci zajezdit. Proto se jezdilo jednou nebo dvakrát za týden na vyjížďky do přírody. Jedenkrát jsme také vyjeli na Dolinky a potom až k Vápenici. Někdo z jezdců navrhl tuto vyjížďku prodloužit až na Račín, na osvěžení, neb bylo veliké horko. Byl takový zvyk, že kdo vyhraje nějaké závody nebo při jízdě s koně spadne, dá při první příležitosti láhev vína. Tentokrát se vypilo více skleniček, a když jsme měli nasednout na zpáteční cestu, paní, která s námi jela, měla obavu, jak se dostaneme do sedel. Já jsem jí řekl, že svého nejvyššího koně ze stáje přeskočím. Ona se mě smála a řekla, když to dokáži, že mně koupí láhev vína. Já jsem se chytil oběma rukama za přední a zadní rozsochu sedla a koně jsem opravdu přeskočil na druhou stranu a láhev vína jsem vyhrál.

 

Hubertova jízda.

Protože je sv. Hubert patronem jezdců na koních, pořádají se na jeho počest na podzim tak zvané Hubertovy jízdy na ukončení sezony. Na tuto jízdu byla také pozvána celá kapela Petra Spáleného. Protože byla již velká zima, přijel jenom sám Petr s bubeníkem. Tato cesta byla dosti náročná. Jelo se přes Plíčky na Vysoké, přes Zelenou horu do Kláštera, kde byl krátký odpočinek. Tam přijeli také hosté v kočáře a přivezli nám malé občerstvení. Dále jsme pokračovali přes Starý Dvůr. Na závěr této jízdy tak zvaný Máster předjel jezdce, kteří ho po přeskočení poslední překážky měli dohonit a vzít z jeho ramene liščí ocas, čímž se tato cesta ukončila. Večer byl sraz všech jezdců a příznivců jezdeckého sportu ve Svratce v hotelu Mánes. Hostů se sjelo hodně a slavnostním přípitkem byla tato jezdecká slavnost ukončena.

 

Hubertova jízda dorostenců.

Jak jsem již psal Sv. Hubert je ochránce myslivců, ale také jezdců na koních. Proto se jezdí na ukončení jezdecké sezony přírodou a na jeho počest tak zvaná Hubertova jízda, na kterou se těší starší jezdci, ale hlavně dorostenci. Za týden po nás se vydala mládež na tutéž trasu. Protože bylo více zájemců, byli nasedláni i koně tažní. Od pohraniční stráže, která se začala motorizovat, jsme přivedli pěkného bělouše jménem Nádech. Byl mladý a velice hodný, mohl být použit jak ve voze, tak pod sedlem. I tento koník byl také nasedlán. Protože státní statek nestačil sklidit z pole balíkovou slámu, byla z nich poslední překážka, po které následovalo tak zvané Halali. Na tomto bělouši jel těžší dorostenec, který se velmi rychle na tuto překážku rozjel. Koni nevyšla správná vzdálenost před skokem a za překážkou padl na hlavu a zlámal si vaz. Jezdci se nic nestalo, byl však z toho celý nešťastný. Všichni jsme toho koníka litovali.

 

Místo Ježíška Děda Mráz.

V šedesátých letech se dětem říkalo, že není žádný Ježíšek, ale Děda Mráz. O Vánocích jsem dostal za úkol abych tohoto přestrojeného dědu převážel na saních za dětmi v předškolních zařízeních. Také se uvažovalo o tom, naložit saně na vůz a takto Dědu Mráze převážet. Mě se to moc nelíbilo, a tak jsem nakonec zvolil převoz kočárem. Za tohoto dědu přistrojili nechvalně známého advokáta, který se divil, že má nasednout do kočáru. Po velkých dohadech nasedl a objížděli jsme žďárské školky. Pro děti to bylo překvapení a veliká radost, neboť ve školkách mnoho radosti neužily. Byl jsem rád, že budou mít největší radost malé děti.

 

Zimní závody ve Skijőringu.

Tyto závody se jezdí nejčastěji v severských zemích, při kterých kůň táhne lyžaře po sněhové závodní dráze. Aby tyto závody byly atraktivnější, ve Žďáru jeli s jedním koněm závodníci 2. Koně vedl závodník sedící v sedle a za ním byl zapřažen lyžař na dlouhých lonžích. Protože při tréninku koník jménem Len se po startu velice vzpínal a skákal druhým do lonží, bylo domluveno, že se těchto závodů nezúčastní, aby se něco nepřihodilo. Protože nebyl kůň náhradní, přišel za mnou lyžař, který měl jet za tímto koníkem, jestli bychom to spolu zvládli, že by se rád těchto závodů zúčastnil. Já jsem s tím tedy souhlasil. Při tréninku jsme vždy startovali v širším odstupu od ostatních, ale koník se vždy postavil na zadní a skákal do strany a tím ztrácel čas, proto jsme si od těchto závodů mnoho neslibovali. Když nadešel toužebný den závodů, napadlo hodně nového sněhu. Pro nás to byla výhoda, protože při startu budeme padat do měkka, když nevíme co s námi koník zase provede. Start se nám dosti podařil a nabrali jsme velice rychlé tempo. Téměř celý závod jsme jeli v popředí a před cílem nám síly docházely. Přesto jsme dojeli na druhém místě, z čehož jsme měli velikou radost neb naše umístění v konkurenci jezdců z Kladrub, Pardubic i dalších bylo velice úspěšné. Jako první se umístil kůň Opál, který do této doby byl jako tažný v našem oddíle. Od tohoto závodu byl přeřazen jako kůň jezdecký. V rovinových závodech v Židlochovicích vyhrál a porazil i Odru, která byla také velice úspěšná. Nejúspěšnější byl však na parkurech a probojoval se až na Mistrovství Republiky, které se konalo v Přerově.

 

Na projížďce.

Při krásném jarním počasí mě požádali od oddílu, jestli bych v neděli odpoledne povozil rodiče s malým synkem v kočáře. Já jsem jim to slíbil po obědě a zapřáhl jsem dva mladé vraníky. Jeli jsme do Polničky, že tam potřebují něco vyřídit. Při zpáteční cestě si pán potřeboval odskočit. Mě se to moc nelíbilo, protože koníci byli rozklusáni a nechtěli zůstat stát. Viděl jsem na nich, že se snaží něco provésti. Najednou uskočili do příkopu a kočár převrhli. Paní se synkem se velice polekala, ale nic se jim nestalo. Já jsem při pádu stačil ještě opratě zatočit okolo stromu a koně jsem udržel. Protože se při tom zlámala oj, musel jsem tam kočár nechat. Koně se stále snažili utéci domů, měl jsem obavu jestli je na opratích udržím a bez zranění je dovedu do stáje. Toto se mě podařilo a tím skončila naše jarní projížďka.

 

Jezdecké závody v Humpolci.

Když jsem byl u jezdeckého oddílu ve Žďáře, jeli jsme na závody do Humpolce. Přepravovali jsme se po dráze, dvěma vagony. Do Havlíčkova Brodu jsme přijeli okolo poledne. Asi hodinu jsme čekali, než nás připojili za osobní vlak. Bylo pěkné počasí, seděli jsme mezi dveřmi a pozorovali jsme krajinu. Když se vlak rozjel, vagon se rozhoupal, že jsme si museli přesednout dovnitř vagonu a dveře uzavřít, abychom nevypadli. Také koně začali přešlapovat a byli neklidní. Měli jsme strach, aby se některý nesvalil a nezranil se. Nevím, jestli to bylo tím, že nás připojili jako poslední vagon nebo že byly vadné koleje. Byli jsme rádi, že se nám nic během této cesty nepřihodilo a do Humpolce jsme přijeli v pořádku. Já jsem si do druhého vagonu, ve kterém jsme vezli krmení a slámu, naložil svojí motorku, abychom nemuseli při různém vyřizování chodit pěšky. Tato motorka se mě velice hodila, když byly ve stáji zapomenuty háky k překážkám, pro které jsem zajel. Po závodech jsme do těch vagonů zase koně zavedli a šťastně se vrátili domů.

Asi po týdnu mě přišel příkaz, abych se dostavil na obvodní oddělení SNB, že jsem spáchal dopravní přestupek. Byl jsem celý udivený, neb jsem si nebyl ničeho vědom. Na oddělení se mě zeptali, jestli jsem byl v Humpolci na motorce, že mají odtud hlášení, že jsem převážel před sebou na motorce pytel brambor a při odbočování jsem se provinil tím, že jsem rukou nedal znamení změny směru. Moje obhajoba byla marná. Zaplatil jsem pokutu a ještě mě proštípli kupon. Od té doby jsem si motorku na žádné jezdecké závody s sebou nebral. Na oddělení SNB byl také se mnou povolán mladík, který zavinil dopravní nehodu a jemu kupon neproštípli. Zaplatil o dvacet korun větší pokutu a tím to bylo odbyto. Považoval jsem se tímto jednáním velice poškozen.

 

Jak se koulela Ruská vejce po silnici.

Jeden pár koní pracoval pro kuchyni ve Strojírnách. Ráno přiváželi mléko, vozili svačiny i obědy a přiváželi různé zboží pro kuchyni. Protože do této kuchyně chodili na oběd i lidé, kteří ve Strojírnách nepracovali, byla tato část oddělena bránou, od které měl klíče také kočí. Tuto bránu před sebou odemykal a po projetí zase zamykal. Když jedenkráte vezl svačinu do dílen, nechal koně jíti a zamykal tuto bránu. Když byl hotov a otočil se, povoz s koňmi nikde neviděl. Oni se totiž stočili k nákladní bráně. Vrátný, když viděl povoz, který byl celý kryt plachtou i nad kočím, zvedl závoru a koně prošli. Protože silnice je do města s kopce a vůz nebyl brzděn, koně se dali do klusu a dále již běželi jako o závod. Na křižovatce chtěl každý kůň běžet na jinou stranu, dostali se až na břeh u silnice a vůz převrátili. Plata s jídlem se též převrhla a vše se skutálelo ze břehu dolů. Koním se nic nestalo a kočímu se potom často posmívali.

 

Jezdecké závody v Tlumačově.

V tlumačovském hřebčinci měli jezdecké závody, kterých jsme se zúčastnili se žďárským oddílem. Bylo tam špatné vlakové spojení, několikrát jsme museli na nádražích čekat, než nás připojili na další vlak. Protože tam bylo malé nákladní nádraží, přesunuli naše prázdné vagony, s kterými jsme přijeli, do Gotwaldova. Řekli nám, že je pro nás zase po závodech přistaví. Nevím, jak se to přihodilo, že přistavili o jeden vagon méně. Když jsem se to dozvěděl, rychle jsme naše koně připravili a ujížděli na nádraží. Takto jsme předstihli ostatní oddíly. Koně jsme urychleně zavedli do prázdného vagonu. Když přivedli koně ze všech oddílů, jeden vagon chyběl. Poslední oddíl, který přivedl koně, byl oddíl Brněnský, který vedla veterinární lékařka, která se chovala velice nadřazeně. Chtěla po nás, abychom naše koně vyvedli, aby oni tam mohli zavést svoje. Já jsem jí řekl, že jsme měli vagon objednaný. Vynadala tam nádražním zřízencům a musela čekat, až jim přivezou další prázdný vagon.

 

Mistrovství republiky v jízdě na koni.

Jezdeckému oddílu byl svěřen těžký úkol a to uspořádat závody pro dorostence z celé republiky. Nejtěžší úkol byl ustájit koně těchto jezdců, kteří se v okresních a krajských přeborech kvalifikovali až do tohoto mistrovství. Bylo to celkem sedmdesát pět koní a jezdců. Bylo štěstí, že v té době nebyly ještě zbořeny zemědělské usedlosti, na kterých hospodařily Státní statky. Stáje, kolny a stodoly jsme v těchto hospodářstvích obsadili do posledního místa. Většina koní byla přepravována po železnici a z nádraží jsme jim převáželi krmivo, stelivo a další potřeby do objektů dle plánu předem připraveného. Některé oddíly nebyly mnoho spokojeny, ale jiné prostory nebyly. Při tomto přeboru měl každý člen oddílu přidělen určitý úsek, o který se musel postarat. Já jsem byl ustanoven jako správce parkuru. Znamenalo to, že jsem zodpovídal, že všechny překážky budou přesně a včas opraveny dle plánu, hlavně jejich výška a šířka. Měl jsem k ruce několik pomocníků, kteří tyto práce s překážkami prováděli. Měl jsem speciální měřidlo, s kterým jsem musel každou porušenou překážku po opravě přeměřit. Také se nám přihodilo, že některý jezdec se svým koněm nám téměř celý parkur pobořil. Potom jsme měli hodně práce dáti vše do pořádku a správně postavit. Protože nám i počasí dosti přálo, dopadlo vše nad očekávání dobře. Po některých oddílech jsme museli dát vše do pořádku, neboť po nich zůstalo mnoho nečistoty, ale to již po tak velké akci bývá. K tomuto přeboru byl vydán malý červený katalog s vyobrazením všech překážek a pořadovými čísly, směru jízdy, délkou dráhy i rychlostí. Byl udělán velice pěkně a srozumitelně. Tento přebor byl uspořádán k výročí Žďárských strojíren a sléváren, které se také na tomto přeboru podílely. Překážky byly zhotoveny v modelárně a po nabarvení a postavení v novém prostoru na louce na Libušíně byla radost na tento parkur pohledět. Byla u něho postavena nová věž rozhodčích a zaveden i rozhlas. Celý jezdecký oddíl žil tímto závodem. Když se skončila jedna práce a starost, již přicházely další a další. Mnoho starostí bylo také s ubytováním a stravováním lidí, kteří se toho zúčastnili. Bylo štěstí, že byla již v provozu Střední průmyslová škola, kde se mnoho lidí ubytovalo a stravovalo, k jejich spokojenosti. Také v několika hotelech měli toto zajištěno.

 

Putování po Vysočině na koních.

Pan primář z očního oddělení v Novém Městě na Moravě jezdil také ve žďárském oddíle na koni. V tu dobu byla vyhlášena soutěž Sto jarních kilometrů. Dohodli jsme se, že bychom mohli tuto soutěž uskutečnit na koních po turistických značkách, zakreslených na mapě Vysočiny. Tuto trasu jsme objeli na motorce a zajistili si ustájení koní. Jezdci se vyspí kdekoliv na slámě nebo seně. Krmení pro koně jsme předem rozvezli do míst, kde budeme nocovat, abychom ulehčili náklad kobylce, která nás doprovázela s bryčkou, ale po silnici a vezla nám přikrývky a další potřebné věci.

První den jsme cestovali k Velké Losenici, potom okolo rybníka Velké Dářko, kde se Metrovi, na kterém jel pan primář, uvolnila podkova na zadní noze. Vyhledali jsme proto ve Škrdlovicích kováře, který nám tuto podkovu přibyl a my jsme se dále ubírali na Žákovu horu. Asi v půli cesty jsme museli přejet vřesoviště a na hoře jsme si udělali malou přestávku, po které jsme dále cestovali k Herálci. Protože jsme při obhlédnutí tratě jeli po silnici, nevěděli jsme, že přes potok a bažinu vede jenom lávka pro pěší a ne pro koně. Bylo tam několik podélných slabých kulatin, po kterých sotva přešli pěší. Protože se již chýlilo k večeru, nechtěli jsme se vracet zpět až na silnici. Zkusil jsem proto převésti koně bez jezdce vedle této lávky. Měli jsme kobylku jménem Homa, která byla velice klidná a poslušná. Tuto jsem převedl jako první. Přestože se zabořila až po břicho, podařilo se mě jí převést na druhou stranu a za ní potom dalších pět. Koně jsme museli očistit, neb měli bahno až za ušima. Dále jsme již bez obtíží až do Svratky do večera přicestovali. Byli jsme velice unaveni, ale šťastni, že máme první etapu za sebou. V noci se nám spustil velký déšť, při kterém se ještě lépe na voňavém seně spalo.

Druhý den velice pršelo. Čekali jsme jestli nepřestane, ale přestože pršelo stále, vydali jsme se na další trasu směrem na Jimramov. Odpoledne se počasí umoudřilo, jelo se nám již lépe a do tohoto městečka jsme přijeli za pěkného počasí. Panu primáři po cestě praskly rajtky a sanitka ho odvezla ke krejčímu, který mu kalhoty opravil. Když jsme se ráno druhý den v potoce umývali, panu Škodovi se uvolnil pásek u hodinek a již je nenašel.

Třetí den jsme jeli překrásnou přírodou přes Buchtův kopec, na který byla stezka velmi příkrá a úzká, museli jsme proto sesednout a koně vésti. Cíl této cesty byl Křižanov. Večeřeli jsme v místním hostinci. Přijeli za námi z jezdeckého oddílu, ale žádné popíjení se nekonalo. Pan Dr. Holub si dal k večeři mléko a rohlíky, ostatní po pivě a chleba se salámem. Odtud jsme jeli na Nové Město a já jel vlakem domů na noc.

Poslední den jsme se ubírali velice pomalu, neb jsme byli tímto cestováním velice unaveni. Jeli jsme přes Ostrov, kde jsme se naobědvali a dále přes Kotlasy a stezkou přes Vetlu domů. Všichni jsme se vrátili zdrávi i našim koním se touto cestou nic vážného nepřihodilo. Během této cesty i necesty jsme s koňmi, na kterých jsme cestovali, natolik porozuměli, že bychom na nich mohli jeti mnohem delší a náročnější cestu.

Po týdnu jeli tuto trasu také dorostenci, vrátili se však o den později. Poslední den příliš slavili šťastný návrat a další den odpočívali. Koním však jejich cestování, asi dosti divoké, mnoho neprospělo, neb měli otlaky od sedel a polovina koní byla bez podkov. Jezdeckému oddílu také tímto velkou reputaci neudělali, neb se o jejich slavnostním ukončení vyprávělo po celém okolí. Všichni účastníci této jízdy jsme obdrželi odznak a průkaz „Sto jarních kilometrů“ na koních Žďárskými vrchy ze dne 1.3.1961.

 

Oblastní zemědělská výstava v Moravských Budějovicích.

Na ukončení zemědělské výstavy se konal také jezdecký den, kterého se zúčastnil také náš jezdecký oddíl. Koně jsme přepravovali ve dvou vagonech a cesta byla velice náročná. Jeli jsme o dva dny dříve, aby si tam koně před závodem odpočinuli. Na tento den přijelo více oddílů i diváků se zájezdy. Jezdili se překážkové dostihy a soutěže ve skocích na parkuru. I když jsem nejel na koni, na kterém jsem se připravoval, podařilo se mě s Ikarem parkur čistě přeskákat a v rozeskakování ještě dvakrát na zvýšených překážkách přejít čistě. Byl to můj jeden z nejúspěšnějších závodů. Měl jsem o to větší radost, protože se této výstavy zúčastnili i družstevníci z naší vesnice. Jeden jezdec z našeho oddílu měl pád a musel být odvezen do nemocnice. Naštěstí jeho zranění nemělo velkých následků. I jeho kůň se mnoho nezranil. Na dalších závodech byli již opatrnější.

Ještě čekali průvodce koní z Plzně. Protože se odnikud nehlásil, zavedli jsme i jejich koně na nádraží, spolu s našimi. Vagon ještě nebyl přistaven, vykládali z něho papír na sběr. Tento vagon byl velice opotřebovaný, měl jsem proto obavu, jestli tyto čtyři koně přepravíme bez nehody domů. Když vagon zapojili za lokomotivu, velice se houpal a skřípal. Při příjezdu k Vlárskému průsmyku jsem byl upozorněn, že vagon má být neprodyšně uzavřen, abychom se neotrávili. V té době ještě nebyla trať elektrifikována, lokomotiva byla na uhlí. Protože bylo ve vagonu teplo, pověsil jsem si nový hubertus na dveře vagonu. Ráno jsem však tento kabát marně hledal. Nakonec jsem jej našel zašlapaný a celý znečištěný pod našimi hříbaty. Doma jsem za tento poničený kabát dostal velkou pochvalu. Když jsem vyprávěl, v jakém vagonu jsem cestoval, byli všichni rádi, že jsem se ve zdraví domů navrátil.

 

Dovoz koní ze Slovenska. V šedesátých letech snižovaly koňské farmy a hřebčince stavy koní. Ze Slovenska přišla nabídka z Horních Motěšic, že budou pořádat prodejní aukci koní. Předseda oddílu se na tuto aukci vypravil ještě s jedním členem a koupili tam dvě pěkné kobylky hnědé barvy, jménem Odra, která byla tříletá, Pierota ve stáří dvou let. Asi po týdnu přišel jezdeckému oddílu telegram, abychom si pro tyto kobylky přijeli. Zjistili jsme, který spoj by byl nejvhodnější a druhý den jsem se na tuto cestu vydal. Do konečné stanice Trenčianská Teplá jsem přijel brzy ráno. Počkal jsem zde, až otevřeli poštovní úřad a zatelefonoval jsem do hřebčince, jak mám dále cestovat. Odpověděli mě, abych počkal, že si pro mě přijedou s kočárem. Bylo pěkné počasí, cesta se mě proto velice líbila. Poprvé jsem také uviděl kravský potah zapřažený do jha.

 

Poníci u jezdeckého oddílu. V roce 1962 byli zakoupeni tři poníci. Krásný hřebeček, hnědý strak, ve stáří šesti let jménem Hasan, kobylka bílé barvy ve stáří deseti let, jménem Líza a šestiměsíční hříbě, kobylka světlejší straka, jménem Sisi. Dále vozík plaťáček, železný menší pluh a železné brány na vláčení pole. To vše za čtyři tisíce pět set korun. Jejich bývalý majitel zemřel a jeho paní je přenechala jezdeckému oddílu v Brně Královo Pole. Tento oddíl pro ně neměl práci, a proto byli prodáni. Byli velice dobří v tahu i pod sedlem. Jezdil jsem s nimi na různé projížďky. Převážel jsem s nimi obuv a punčochy ze sběrny na opravu do dílen. Také jsem vozil obědy ze Strojíren do jídelny, která byla zřízena v nynější pivnici. I nábytek a různé jiné lehčí věci jsem vozil. V zimě jsem převážel vrtnou věž, když byly dělány sondy u Průmyslové školy.

 

Křest malého poníka. Naše děvčátka mu ušila veliký bryndáček a při těchto křtinách mu ho připevnily na krk a jeho jméno mu na tento parádní límeček napsaly. I lahvičku vína jsme na jeho počest vypili. Také ještě máme foto, kde sedí na těchto ponících naše Eliška a Mařenka, kdy jsme při nějaké slavnosti jeli vozit na Stalingrad děti. Hasan s Eliškou se něčeho polekal a začal vyskakovat a snažil se ji shodit ze hřbetu. To se mu však nepodařilo. V zimě, když bylo hodně sněhu, jsem s nimi ve voze stále klusal, neb po měkkém sněhu pěkně se jim běhalo. Měl jsem je velice rád, neb s nimi jezdit se mě velice líbilo. Když bylo pěkné počasí, omýval jsem je vodou, aby jejich barva byla ještě výraznější. Hřebeček měl krásnou hřívu, která mu při běhu vysoce vlála. Kobylku jsme sedlali nádherným sedlem, které zůstalo po hraběcích dětech v Klášterském Zámku. Na hřebečka jsme připínali madla, na kterých se dětem lépe na něm jezdilo.

 

Překážkové závody v televizi. Také jsem se zúčastnil televizního přenosu v Praze Chuchli. Byli jsme tam s kobylkou Odrou, která se tohoto dostihu také zúčastnila. Když jsme ji před polednem prováděli, přišel za námi žokej Toušek, že by rád na ní jel dostih a ještě nám řekl, že je kobylka hrubě okována, že by jí mohli před dostihem vyřadit, aby nezranila ostatní koně. Domluvil nám nové okování u kováře v Chuchli. Hrubé kování z jejich kopyt sundal a okoval ji lehkými podkovami ocelovými, tak zvanými pantoflicemi. Dostih jel jezdec od oddílu. Během dostihu, když převzal vedení, kobylka klopýtla a jezdec se neudržel v sedle. Byla to veliká smůla. Kůň i jezdec jeli první velký dostih snímaný kamerou a nedokončili ho. Když byla tato kobylka prodána do Židlochovic, její ocelové podkůvky jsem si schoval na památku. Mám je dodnes.

 

Film Malý Bobeš.

Film natáčeli ve Slavkovicích a já jsem si v něm také zahrál. Představoval jsem sekáče s kosou na rameni, který přechází přes dvůr po otevření vrat na Rychtě, kočího, který přepřahá koně z vozu, na kterém je fůra sena a zapřahá je do kočáru a do třetice v záběru plavení koní v rybníce. Natáčení bylo velice zábavné a dobře zaplacené. Jel jsem na koni, od žďárského oddílu, jménem Metr, který výborně plaval. Tento záběr filmovali navečer při západu slunce. Bylo to i pro mě úchvatné, neboť jsem i doma při velkém horku naše koně často plavil a umýval v rybníku uprostřed vesnice. Na toto jsem se vždy velice těšil. Při přepřahání koní do kočáru jsem měl také koně od jezdeckého oddílu ze Žďáru. Byla to krásná grošovaná běluše jménem Korona a bělouš jménem Hindus. Škoda, že ve filmu jsem jen ve velice krátkých záběrech.

(Konec)

Doslov.

Tímto posledním příběhem končí náš seriál o koních. Začal v našem zpravodaji vycházet od 3. ročníku, 4. čísla v roce 1999. Svým 14tiletým trváním se stal naším nejdéle vycházejícím seriálem. Zdroj, ze kterého byl opisován, byl napsán ve čtyřech knihách: Koňské příběhy, Na vojně také u koní, Hříbárna Šinkvice a Jezdecký oddíl Žďár nad Sázavou. Doufejme, že vás příběhy zaujaly a myslíte si stejně jako my, že je škoda, že již skončily. Děkujeme autorovi za možnost příběhy zde uveřejňovat. J. Dočekal

Bohumil_Docekal